Opět bující podhoubí aneb ohlédnutí za Myceliem

V nakladatelství Argo vychází tento týden šestý svazek monumentální ságy Mycelium od Vilmy Kadlečkové, tak se ohlédněme za uplynulými lety, které jsme mohli (ne)dobrovolně strávit v područí hub a mimozemské civilizace.

Osmidílná pentalogie

Kdysi, v hlubinách dávnověku, za časů mýtů a legend… jsem byla s Vilmou Kadlečkovou na jedné literární akci, kde vyprávěla o chystané sérii Mycelium. Vzpomněla jsem si na to ve chvíli, kdy jsem na knihu narazila v knihkupectví. Hned jsem se do prvního – tehdy ještě skromně třísetstránkového – dílu pustila. A už nebylo cesty zpět. To se psal rok 2013 a já byla nadšená, když druhý díl této chystané pentalogie vyšel již v druhé polovině téhož roku. Velké nadšení panovalo i nadále, protože třetí a čtvrtý díl spatřily světlo světa hned v roce 2014.

Vilma Kadlečková nás brutálně obalila houbovými hyfami a bylo jasné, že dokud literárně-houboví závisláci nedostanou další dávku, nebude klid. Zároveň už však také pomalu začínalo vyplouvat na povrch, že to nejspíš nebude jen pentalogie… Vilma Kadlečková totiž v průběhu tvůrčí činnosti stvořila svět natolik komplexní a hrdiny tak komplikované, že ukončit jejich příběh už jen v jednom dalším svazku by bylo vyložené lajdáctví. Dějové linie nabobtnaly do neuvěřitelných rozměrů, daly život celé řadě postav a s tím vším je třeba se řádně popasovat a s důstojností to ukončit. Je nezbytné ještě ohnout několik páteří, zlomit pár vybraných jedinců a v neposlední řadě spřádat nové plány a intriky.

Když pak v roce 2016 vyšel konečně pátý díl, autorka rovnou oznámila, že to nakonec bude mít dílů šest. Jo, to se zvládne, to dáme! Jenže pak nastalo rádiové ticho na dalších pět let. Sem tam se objevila nějaká zmínka, nějaká poznámka. Vilma Kadlečková ale většinou mlčela. A kdo se jí může divit – kdo by chtěl neustále poslouchat roztrpčené čtenáře a vysvětlovat jim, že na tom opravdu maká, ale že to nejde tak rychle, jak by si všichni (včetně autorky) představovali – obzvlášť když někdo pořád otravuje s „Kdy už to bude?“

A pak – jako blesk z čistého nebe – přišlo v srpnu oznámení: Mycelium je definitivně hotové. Fanoušci jásali, bouchal se šampus. A pak přišel (již o něco dříve avizovaný) šok: Bude to mít nakonec osm knih – hotové jsou už všechny a poslední díly vyjdou rychle po sobě. Přičemž svazky 6–8 mají dohromady zhruba stejně stránek jako svazky 1-5. Nastala chvilka ticha. A pak se těch šampusů bouchlo ještě o poznání víc, protože pokud nám Vilma Kadlečková hodlá dopřát další stovky stran v jí vytvořeném světě, kdo jsme my, abychom odporovali vůli Akkütlixe?

Kromě šestého dílu Vrstva ticha se tak můžeme těšit na sedmičku nazvanou Zakázané směry a na velké finále Program apokalypsy.

 

Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu

Nakonec přímo k duši promluví räwë, Hlasy a hvězdy – a spojí chaos pochybností do jediného a jedinečného celku, do Vesmírného kruhu Dokonalého Bytí.

Taková je víra Össeanů.

 

Já osobně bych patřila spíše do sorty lidí, k níž náleží i hlavní hrdina série Lucas Hildebrandt, a na truc bych tomu slavnému pánbíčkářskému kruhu říkala Nesmírný puch Dokonalého Zblití… Tedy za předpokladu, že bych se nějakým zázračným způsobem zbavila strachu z toho, že mi na dveře zaklepe vykonavatel církve Akkütlixovy.

Pokud bych měla začít tím nejobšírnějším, bylo by na místě říct něco o světě, v němž se příběh odehrává. Vilma Kadlečková je známá tím, že své příběhy zasazuje do takzvaného argenitového vesmíru. Ani Mycelium není výjimkou. Má to nepopiratelné výhody. Autorka už si za ty roky, kdy psala knihy (nejen Mycelium), stihla vytvořit důkladně propracovaný systém planet – včetně různých kultur, jazyků a technologií – působící natolik realistickým dojmem, že máte pocit, jako by opravdu bylo možné kouknout na hvězdnou oblohu a ukázat si na vzdálenou Össe.

Autorka na celé sáze Mycelium pracovala takřka dvacet let, což jí umožnilo vyhrát si se vším naprosto neuvěřitelným způsobem. Kulturní a politické pozadí příběhu je rozmanité, propracované a věrohodné. Víra Össeanů je zprostředkována hned z několika úhlů pohledů. Jak skrze zfanatizované jedince, skrze postavy, které sice věřily, ale nějak je to přešlo, tak i samotnými Össeany. Dojde samozřejmě i na věřící či nevěřící pozemšťany. Velice brzy vám dojde, že existuje mnohem víc způsobů, jak dobýt civilizaci – ne vždy je k tomu nutná vojenská síla.

Čím hlouběji se budete propracovávat do víry a kultury Össeanů, tím více se vám tento národ manipulátorů bude hnusit. Jejich víra ustrnula někde za časů lidských obětí starých Inků. Ale když pak – víceméně jen tak mezi řečí – vypluje na povrch důvod pro jejich chování, zůstanete jen nevěřícně kroutit hlavou, jak dokonalý to všechno dává smysl a jak moc do sebe najednou zapadá hromada zdánlivě nahodilých informačních střípků. Celkově je v průběhu čtení (prozatím oněch pěti dílů) krásné sledovat, jak se jednotlivé dějové linky, retrospektivy a rozhodnutí různých postav vzájemně proplétají a pomalu vytvářejí složitou, přesto srozumitelnou houbovou mandalu, za niž by se nemuseli stydět ani sami Össeané.

Lahůdkou jsou samozřejmě postavy. Hlavní hrdina Lukas Hildebrandt je vypiplaný takřka k dokonalosti. Jeho pohnutky, názory a dovednosti… to vše je bravurně popsané a veškerá motivace je víc než uspokojivě osvětlena. Z retrospektiv dokážete přesně pochopit, jaká událost v minulosti měla vliv na jeho současné chování, víte, že tohle je ten okamžik, kdy se v něm něco zlomilo, a proto na další stránce použije hlášku, kterou použije. Lucas není zcela typickým hrdinou, kterého byste čekali v roli spasitele vesmíru. Ačkoli on sám si to (ze začátku) nemyslí, má řadu charakterových chyb. A spoustu z nich mu jen těžko můžete odpustit. Ať už se jedná o jeho chladnou kalkulaci nebo o schopnost jít přes mrtvoly (někdy i doslovně). Prostě mu nemůžete zapomenout, že je tak strašně… lidský. Ale pak si nalijete čistého vína a uvědomíte si, že kdyby byl rytířem na bílém koni, už by ve světě Vilmy Kadlečkové dávno pošel. A tak se seberete, přestanete se tvářit, že máte morální převahu, a jdete mu zase fandit.

Ostatní postavy za Lucasem sice mírně zaostávají, ale i na nich je vidět kus dobře odvedené práce. Většina hrdinů vám nejspíš nebude úplně sympatická – všichni mají nějakou tu charakterovou vadu –, ale o to lidštější ve výsledku jsou. Ať už se jedná o Lucasovu rodinu, jeho přátele, kolegy v práci nebo i o některé Össeany. Jen čekáte, kdy se někdo z nich objeví u vás doma v obýváku a nabídne vám šálek kouřícího houbového čaje gömeršaül.

 

Jak šel čas s össeanskými drogami

Do příběhu vstupujete knihou Jantarové oči ve chvíli, kdy se na Zemi řeší klíčící krize: v médiích je rozmáznuta situace ohledně výzkumníků na vzdálené vesmírné základně, které, jak to tak vypadá, někdo hodil „přes palubu“. Ale proč se ozvali až teď, po několika desetiletích? Kdo je tajemný Fomalhiwan, po němž prahne vláda i Össeané? Postupně odhalujete další informace a zjišťujete, že z tohohle může vzniknout pořádný meziplanetární konflikt, pokud to hrdinové dovolí. Řešení krize, retrospektivní pohledy do životů postav, kulturní rozepře a náboženský fanatismus… Vše si spolu notuje přes myceliální vlákna, výborně se doplňuje a vytváří celek, který vám vezme dech.

Ten ani nestihnete pořádně popadnout zpět a už je tu Led pod kůží. V něm je třeba nahlédnout pod povrch věcí. Lucas sice na Zemi propašoval Fomalhiwana a působivě ho představil veřejnosti, nyní ale musí čelit následkům svých činů. Ovšem nebyl by to Hildebrandt mladší, kdyby všechno nepřijal se stoickým klidem (alespoň navenek). Jedině Aš~šád dokáže jeho sebeovládání narušit. A děje se tak častěji, než by se oběma líbilo. Lucas je neustále konfrontován s Össe, se svou minulostí, nemocí a nově i s chybami svého charakteru. Docela zajímavým prvkem je, že člověk doteď Lucase prostě bral – jasně, trochu necita, ale nebyl to vyloženě špatný člověk. Ovšem když jsou jeho jednotlivé nedostatky přesně definovány, uvědomíte si, že ho najednou vidíte ve zcela jiném světle. Led pod kůží je tak do značné míry o Lucasově sebeuvědomění – o okamžicích, kdy si konečně přizná pravdu a pohne se z místa.

Kromě toho začnete na pozadí cítit jakýsi spodní proud – cosi nevyřčeného –, který neustále hrozí, že vás strhne s sebou a vy se přestanete věnovat ostatním, neméně důležitým aspektům vyprávění.

Pád do temnot odpoví na řadu vašich otázek – nejen o Lucasově nemoci, ale i o vztazích mezi jednotlivými postavami. Poodhalí také řadu politických (a kulturních) machinací. Což ovšem neznamená, že by se kolem Lucase nadále nevršily lži a intriky – naopak jich je ještě více než doposud, bují jako houby po dešti. Hyfy jednotlivých příběhů prorůstají stále hlouběji a dají se od sebe stále hůře odlišit, jak jsou těsně propletené – udržují patřičnou hladinu drog ve vašem těle. Spodní proud, který byl cítit v předešlém dílu, kdy se vás zmocňoval pocit, že je vám něco zamlčováno, že vám uniká jakási drobnost, v Pádu do temnot pěkně zbytní a stane se z něj dravá řeka. (A mimoto kniha také dává nový význam spojení „mít brouka v hlavě“.)

Ve Vidění bude Lucas potřebovat vaši podporu víc než kdy dřív. Nejen že se musí vyrovnat s tím, co se mu stalo, a s následky, jež to pro něj bude mít, ale musí se také postavit své minulosti. A to ani nemluvím o tom, že na obzoru jsou problémy mezigalaktických rozměrů. Na pozadí toho, že se k zemi blíží Hvězdovládci, že ve vesmíru začínají změny, při nichž jen tak umírají Lodě, a že si lidé na Zemi začínají uvědomovat, že jsou vlastně utlačovanou většinou, je Lucasův boj titěrný. Skoro…

Hlasy a hvězdy pak konečně dávají odpovědi na otázky, které se během předchozích dílů nahromadily. Vilma Kadlečková přestává halit pravdu do závoje ürumaë a natvrdo říká, jak se věci mají. A ne vždy jsou to odpovědi, které se vám budou líbit. Stejně tak nebudete vždy souhlasit s chováním postav. Naopak budete jejich počínání sledovat s ještě větší nelibostí než doposud. A čím víc budou vyplouvat na povrch motivace a slabiny hrdinů, které jste považovaly za neotřesitelné síly ve vesmíru, tím víc se vám bude chtít řvát. Zjistíte totiž, kolik si toho mohli všichni ušetřit, kdyby… Jistě, je to tak vždycky, ale v některých okamžicích vám intenzita tohoto věčného paradoxu a neschopnosti poučit se z vlastních (i cizích) chyb během čtení vysloveně nafackuje.

Celá série Mycelium je v našich literárních vodách jako zjevení a vytváří skutečnou závislost – houbová vlákna vás nekompromisně pohltí a rozbují se vám v krevním řečišti, jen co vezmete Jantarové oči poprvé do ruky. Nebojujte s tím. Odevzdejte se do omamné náruče posvátných hub a třeba spolu nakonec dojdeme osvícení po požití osmého dílu.

Vydává: Argo; 2013-2021