Sarah J. Maasová: Půlměsíční město – Rod země a krve

Nakladatelství CooBoo vydalo fantasy román Rod země a krve, začátek temné fantasy trilogie Půlměsíční město od Sarah J. Maasové, autorky bestsellerové série Skleněný trůn.

ANOTACE:
Bryce měla perfektní život, skvělou práci a na programu jeden legendární večírek za druhým, jenže pak démon zavraždil její přátele a ona zůstala sama a zlomená. Když údajný zabiják skončí za mřížemi, ale zločiny pokračují, Bryce se sama pustí do vyšetřování. A hodlá se pomstít. Spolu s Huntem, padlým andělem obdařeným brutální silou, sestoupí do podsvětí města, které rozežírá temnota. Dokážou se zlu postavit dřív, než pohltí vše, na čem jim kdy záleželo?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: CooBoo, říjen 2020
Překlad: Ivana Svobodová
Vazba: vázaná
Počet stran: 688
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Před dveřmi galerie stál vlk.

To znamenalo, že je čtvrtek, a to pro změnu znamenalo, že Bryce musela být opravdu zpropadeně unavená, když odhadovala, co je za den, podle Daničiných příchodů a odchodů.

Těžké kovové dveře Gryfova starožitnictví zaduněly úderem vlčí pěsti – pěsti, která se, jak Bryce věděla, mohla pochlubit drápy nalakovanými kovově fialovou barvou, které by už nutně potřebovaly manikúru. Okamžik nato vyštěkl ženský hlas zpola utlumený kovem: „Do Helu, otevři, B. Venku je brutální pařák!“

Bryce, která seděla u stolu ve skromné předváděcí místnosti, se uculila a zobrazila si záznam z kamery u hlavního vchodu. Zastrčila si pramen vínově rudých vlasů za špičaté ucho a zeptala se interkomem: „Proč jsi celá špinavá? Vypadáš, jako kdyby ses rochnila v odpadcích.“

„Co vůbec sakra znamená rochnit se?“ Danika přeskočila z jedné nohy na druhou. Čelo se jí lesklo potem. Utřela si ho umazanou rukou a ještě víc rozmazala černou tekutinu, kterou ho měla potřísněné.

„Kdybys někdy vzala do ruky knihu, tak bys to věděla, Daniko.“ Bryce byla ráda, že se po ránu plném ubíjejícího výzkumu objevilo nějaké rozptýlení, a s úsměvem vstala od stolu. Galerie neměla venkovní okna a jako jediné varování ohledně toho, kdo stojí za jejími zdmi, sloužilo propracované bezpečnostní zařízení. Bryce sice byla z ­poloviny víla a jako taková měla bystrý sluch, skrz železné dveře však nedokázala zachytit víc než občasné zabušení pěsti. Nezdobené pískovcové zdi budovy skrývaly nejmodernější technologii a prvotřídní zaklínadla, která ji udržovala v chodu a pomáhala uchovávat množství knih v podzemním archivu.

Jako kdyby ji přivolalo jen Brycino pomyšlení na prostory pod vysokými podpatky jejích střevíců, ozval se za šest palců tlustými dveřmi do archivu slabý hlas: „To je Danika?“

„Ano, Lehabo.“ Bryce stiskla kliku dveří do ulice. Zaklínadla na ní ji zabrněla v dlani a obemkla její pihovatou nazlátlou kůži jako kouř. Bryce zatnula zuby a snažila si toho nevšímat. Ani po roce, co v galerii pracovala, si na ten pocit nepřivykla.

Lehabah ji z druhé strany zdánlivě obyčejných kovových dveří do archivu varovala: „Jesibě se nezamlouvá, že sem chodí.“

„To tobě se nezamlouvá, že sem chodí,“ opravila ji Bryce a s přimhouřenýma očima se ohlédla ke dveřím archivu. Věděla, že na druhé straně vyčkává drobná ohnivá skřítka a potají všechno poslouchá, jako to měla ve zvyku pokaždé, když někdo stál před domem. „Vrať se ke své práci.“

Lehabah neodpověděla. Nejspíš slétla zpátky do sklepení, aby střežila knihy. Bryce zakoulela očima a prudce otevřela dveře. Do tváře ji zasáhlo vedro tak suché, až se zdálo, že z ní vysaje život. A to bylo léto teprve na začátku.

Danika nejenže vypadala, jako kdyby se rochnila v odpadcích, ale taky tak smrděla.

Prameny stříbřitě blond vlasů, které jindy připomínaly rovný hedvábný závoj, jí vyklouzávaly z pevného dlouhého copu. Proužky v ametystových, safírových a růžových odstínech měla pocákané čímsi tmavým a olejnatým a táhl z nich kovový pach s příměsí čpavku.

„Že ti to ale trvalo,“ stěžovala si Danika a sebevědomě si to nakráčela do galerie. Meč, jejž měla připevněný na zádech, s každým krokem nadskočil. Cop se jí zapletl do jílce pokrytého ohmatanou kůží, a když se zastavila před stolem, Bryce toho využila k tomu, aby cop uvolnila.

Sotva ho odmotala od jílce, Danika útlými prsty rozepnula přezky řemenů, kterými měla pochvu meče přivázanou ke kožené motorkářské bundě. „Potřebuju si to tady na pár hodin schovat,“ prohlásila, sundala meč ze zad a vydala se ke kumbálu ukrytému za dřevěným panelem na protější straně předváděcí místnosti.

Bryce se opřela o kraj stolu, založila si ruce na hrudi a přejela přitom prsty po elastické černé látce svých přiléhavých šatů. „Už nám tady zapáchá tvoje taška s věcma na cvičení. Odpoledne se vrátí Jesiba a ta ty tvý krámy vyhodí do popelnice, jestli tady ještě budou.“

To by byl ten nejmírnější Hel, který by Jesiba Roga rozpoutala, pokud by ji někdo vyprovokoval.

Čtyřsetletá kouzelnice se narodila jako čarodějnice, později však jejich řady opustila. Připojila se k Rodu plamene a stínu a nyní se zodpovídala pouze samotnému Králi podsvětí. Plamen a stín jí vyhovoval – vládla celou škálou kouzel, kterými se mohla měřit s jakýmkoli černokněžníkem nebo nekromantem z nejtemnějšího z Rodů. Bylo o ní známo, že když ji někdo pořádně vytočí, promění ho ve zvíře. ­Bryce se nikdy neodvážila zeptat, jestli malá zvířata v tuctu akvárií a terárií byla zvířaty odjakživa.

Také se jí snažila nelézt na nervy. Ne že by si, pokud šlo o Vany, mohl být někdo něčím jistý. Dokonce i ti nejméně mocní Vanové – bytosti, k nimž se řadila všechna stvoření v Midgardu s výjimkou lidí a obyčejných zvířat – mohli být smrtelně nebezpeční.

„Vyzvednu si je později,“ slíbila Danika a zatlačila na skrytý panel, aby ho otevřela. Bryce už ji třikrát upozornila, že předváděcí místnost není její osobní skříňka. Danika ale pokaždé namítla, že galerie, jež se nacházela ve středu Starého náměstí, je blíž centru města než vlčí Doupě v Měsíčním háji. A tím to haslo.

Dveře kumbálu se otevřely a Danika si mávla rukou před obličejem. „A prej že tady zasmrádá moje taška!“ Černou botou šťouchla do povislé sportovní tašky, ve které měla Bryce uložené věci na tanec a která v tuhle chvíli vězela mezi mopem a kbelíkem. „Kdy sis sakra naposledy prala oblečení?“

Bryce nakrčila nos, když se z kumbálu vyvalil pach starých bot a upoceného oblečení. Jasně, po předvčerejší polední lekci zapomněla odnést trikot a legíny domů na vyprání. Z větší části za to ­mohla Danika, když jí poslala video s hromadou smíškova kořene na jejich ­kuchyňské lince podbarvené muzikou, která burácela z otlučeného ­kazeťáku u oken, a přikázala jí, ať sebou hodí a padá domů. Bryce ji poslechla. Vykouřily toho tolik, že bylo dost dobře možné, že Bryce byla v rauši ještě včera ráno, když se přivlekla do práce.

Jinak si nedokázala vysvětlit, proč jí ten den trvalo deset minut, než napsala e­-mail o dvou větách. Písmeno po písmenu.

„Tohle nech plavat,“ odpověděla Bryce. „Ještě si s tebou musím něco vyříkat.“

Danika přesunula krámy v přístěnku, aby udělala místo pro ty svoje. „Už jsem ti řekla, že mě mrzí, že jsem ti snědla ten zbytek nudlí. Večer ti nějaký koupím.“

„O to nejde, trubko, ale když už ses o tom zmínila. Jdi se bodnout. Měl to být můj dnešní oběd.“ Danika se uchechtla. „Do Helu, to tetování bolí,“ stěžovala si Bryce. „Nemůžu se ani opřít na židli.“

Danika na to odpověděla zpěvavým tónem: „Tatér tě varoval, že to budeš pár dnů cítit.“

„Byla jsem tak opilá, že jsem na prohlášení o tom, že na sebe beru plnou odpovědnost, napsala vlastní jméno špatně. Řekla bych, že jsem nebyla zrovna ve stavu, abych pochopila, co znamená, že ‚to budu pár dnů cítit‘.“ Danika si nechala vytetovat stejný nápis, jako se teď táhl Bryce po zádech, ale její kůže už se stihla uzdravit. To, že byl někdo čistokrevný Van, mělo i tu výhodu, že se v porovnání s lidmi nebo napůl lidmi, jako byla Bryce, rychle zotavoval.

Danika strčila meč do bince v kumbálu. „Slibuju, že ti večer pomůžu ledovat tvoje bolavá záda. Jenom mě nech osprchovat a za deset minut vypadnu.“

Na tom, že se její kamarádka zastavila v galerii, zvlášť když byl čtvrtek a ona končila ranní hlídku jen o pár bloků dál, nebylo nic neobvyklého. Nikdy předtím ale nepoužila sprchu dole v archivu. Bryce ukázala na špínu a mastnotu. „Čím ses tak zaneřádila?“

Danika se zamračila a její ostře řezaná tvář se stáhla. „Musela jsem uklidnit rvačku mezi satyrem a noclezníkem.“ Podívala se na černý maz, jenž jí pokrýval ruce, a vycenila bílé zuby. „Hádej, kterej z nich na mě vyvrhl tělní tekutiny.“

Bryce vyprskla a namířila prstem ke dveřím archivu. „Sprcha je tvoje. Ve stole dole najdeš ve spodním šuplíku čistý oblečení.“

Danika stiskla špinavými prsty kliku. Zatnula zuby, až se jí na krku napnulo starší tetování – rohatý zubící se vlk, jenž sloužil jako znak její Ďábelské smečky.

Když si Bryce všimla Daničiných ztuhlých zad, uvědomila si, že to není námahou. Krátce pohlédla k přístěnku, který se Danika neobtěžovala zavřít. Meč, proslulý ve městě i daleko za jeho hradbami, byl opřený o smeták a mop a jeho starobylou koženou pochvu téměř zakrývala plná nádržka benzinu, kterou používali k pohonu generátoru vzadu.

Bryce vždy vrtalo hlavou, proč Jesiba používá zastaralý generátor – dokud minulý týden celé město nepostihl výpadek prvosvětla. Když vypnula elektřina, jen generátor dokázal zajistit mechanické zámky během následného drancování, když se přihnaly pochybné existence z Masného trhu a začaly hlavní vchod do galerie bombardovat kouzly, která měla prolomit ochranná zaklínadla.

Jenže… Danika nechala meč v kanceláři. Potřebovala se osprchovat. A působila nezvykle napjatě.

Bryce se zeptala: „Máš schůzi s radníma?“

Za pět let od toho, co se poznaly v prváku na Univerzitě Půlměsíčního města, by Bryce dokázala spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát Daniku předvolali na schůzi se sedmi lidmi, kteří byli natolik důležití, aby se kvůli nim sprchovala a převlékla. I když nosila zprávy svému dědečkovi, hlavě valbarských vlků, a Sabine, své matce, obvykle na sobě měla koženou bundu, džíny a jakékoli zrovna čisté triko s logem nějaké klasické kapely.

Sabine to pochopitelně nevýslovně štvalo. Nicméně alfu Smečky měsíce kos a vůdkyni jednotek měničů v pomocných městských sborech na Danice – a Bryce – nevýslovně štvalo všechno.

Nic na tom neměnilo ani to, že Sabine byla nástupkyní Představeného valbarských vlků a po staletí dědičkou svého stárnoucího otce, ani že Danika byla, pokud šlo o daný titul, oficiálně druhá v pořadí. Ne když městem léta šly zvěsti o tom, že by Danika měla dostat přednost před matkou a stát se dědičkou. Ne když starý vlk předal rodový meč vnučce po tom, co stovky let sliboval Sabine, že ho po jeho ­smrti obdrží ona. Představený to rozhodnutí vysvětlil tak, že zbraň k sobě Daniku povolala v den jejích osmnáctých narozenin, stejně jako vytí za měsíčné noci.

Sabine na tuto potupu nezapomněla. Obzvlášť když Danika nosila meč všude s sebou – hlavně když měla předstoupit před matku.

Danika se zastavila v širokém vchodu na vrcholu schodů pokrytých zeleným kobercem, jež vedly do archivu pod galerií, kde se nacházely skutečné poklady jejich podniku, které Lehabah střežila ve dne v noci. To byl také hlavní důvod, proč se Danika, která na univerzitě studovala historii, tak často a ráda zastavovala, jen aby si mohla prohlédnout prastaré umění a knihy, ať už si z ní Bryce sebevíc utahovala, že toho moc nenačte.

Danika se otočila a její karamelové oči potemněly. „Philipa Briggse dneska propustí.“

Bryce sebou trhla. „Cože?“

„Nechaj ho jít kvůli nějaký zatracený maličkosti. Nějaký pako udělalo chybu v papírech. Na schůzi nám to podrobně vysvětlí.“ Zatnula úzkou čelist a záře prvosvětel ve skleněných krytech podél schodiště se jí zamihotala v ušpiněných vlasech. „Děsně se to posralo.“

Bryce se stáhl žaludek. Lidská vzpoura nepřekročila hranice severních oblastí Pangery, rozsáhlého území za Haldrenským mořem, ale Philip Briggs se ze všech sil snažil, aby ji přenesl do Valbary. „Ale ty a tvoje smečka jste ho přistihli rovnou v tý jeho malý povstalecký laboratoři, kde vyráběl bomby.“

Danika poklepala špičkou boty o zelený koberec. „Pitomá, zasraná byrokracie.“

„Chystal se vyhodit do povětří klub. Našli jste jeho plány na zničení Bílýho havrana.“ Byl to jeden z nejoblíbenějších nočních klubů ve městě. Útok na něj by měl za následek nespočet obětí. Briggsovy předchozí bombové útoky byly menší, ale o nic méně smrtící. Všechny měly za cíl vyvolat válku mezi lidmi a Vany, jež by se vyrovnala té, která zuřila v chladnějších oblastech Pangery. Briggs se se svými záměry nijak netajil: chtěl vyvolat celosvětový konflikt, který by si na obou stranách vyžádal miliony životů. Životů, jež stálo za to obětovat, pokud by to lidem umožnilo svrhnout své utiskovatele – Vany, kteří vládli magií a dlouhověkostí, a Asteri, kteří se těšili ještě vyššímu postavení a kteří vládli planetě Midgardu z Věčného města v Pangeře.

Jenže Danika a Ďábelská smečka spiknutí zastavily. Danika odhalila Briggse a jeho hlavní přívržence, kteří byli do jednoho spojení s kereskými povstalci, a zachránila nevinné obyvatele před jejich fanatismem.

Ďábelská smečka jakožto jedna ze špičkových měničských jednotek v pomocných sborech Půlměsíčního města hlídkovala na Starém náměstí, kde se starala o to, aby se podnapilí dotěrní turisté nepřiblížili ke špatné osobě a nestali se podnapilými mrtvými turisty. Dohlíželi na to, aby bary, kavárny, tančírny a obchody byly bezpečnými místy, kam se neodváží kdejaký ničema, který se ten den vloudil do města. A dbali na to, aby typy jako Briggs skončily ve vězení.

Třiatřicátá říšská legie o sobě prohlašovala to samé, ale andělé, kteří tvořili věhlasné šiky místodržitelova osobního vojska, se jen mračili a slibovali, že rozpoutají hotový Hel, pokud se jim někdo postaví.

„Můžeš mi věřit,“ prohlásila Danika, když s dusotem scházela dolů, „že na schůzi dám sakra jasně najevo, že Briggsovo propuštění je nepřijatelný.“

A taky že to udělá. I kdyby měla Micahovi Domitovi vrčet do tváře, řekne jim svoje. Nebylo mnoho těch, kdo by se odvážili rozčílit archanděla Půlměsíčního města, ale Danika nezaváhá. A vzhledem k tomu, že se schůze zúčastní všech sedm radních města, bylo značně pravděpodobné, že k tomu dojde. Kdykoli se spolu ocitli v jedné místnosti, věci se rychle vymkly z ruky. Šest níže postavených radních Půlměsíčního města, metropole oficiálně známé jako Lunathion, se nemělo moc v lásce. Každý z nich spravoval určitou část města: Představený vlků Měsíční háj, Podzimní král víl Pět růží, Král podsvětí Čtvrť kostí, Zmijí královna Masný trh, Věštkyně Staré náměstí a Říční královna, která se na schůze dostavovala jen zřídka, zastupovala Rod mnoha vod a Modrý dvůr v hlubinách pod tyrkysovou hladinou Istrosu. Jen málokdy se uvolila ho opustit.

Lidé z Asfodelových luk neměli vlastního radního. Ani místo u stolu. Philip Briggs kvůli tomu získal nemálo příznivců.

Všem však vládl Micah, radní za Obchodní čtvrť. Mimo tituly, jimiž ho obdařilo město, byl valbarským archandělem a vládcem celého tohohle podělaného území. Z celé planety Midgard se zodpovídal ­pouze šesti Asteri ve Věčném městě, hlavním městě a bijícím srdci Pangery. Jestli někdo dokázal Briggse udržet ve vězení, byl to on.

Danika sestoupila ze schodů tak hluboko, že ji zastínil oblouk stropní klenby. Bryce zůstala stát ve dveřích a zaslechla, jak Danika řekla: „Ahoj, Syrinxi.“ Nad schody se vzneslo radostné vyjeknutí třicetilibrové chiméry.

Jesiba tuhle nižší bytost k Brycině potěšení zakoupila před dvěma měsíci. Není to žádný mazlíček, upozornila ji Jesiba. Je to nákladný vzácný tvor, kterého jsem koupila výhradně proto, aby Lehabě pomáhal hlídat tyhle knihy. Nerozptyluj ho při jeho povinnostech.

Bryce zatím Jesibu neinformovala, že Syrinx před střežením vzácných knih dává přednost spánku, jídlu a drbání na břiše. Její šéfka to koneckonců mohla kdykoli zjistit, kdyby se obtěžovala zkontrolovat tucty videozáznamů z knihovny.

„Co ti přelítlo přes nos, Lehabo?“ zeptala se Danika ležérně a z jejího hlasu bylo jasné, že se potměšile uculuje.

Ohnivá skřítka zabručela: „Nic. Přes nos, ani přes cokoli jiného. Nedopadlo by to moc dobře, když jsem celá z ohně, Daniko.“

Danika se zahihňala. Než se Bryce stihla rozhodnout, jestli se vydá dolů, aby soudcovala souboj mezi ohnivou skřítkou a vlkem, na pracovním stole zazvonil telefon. Dokázala si celkem dobře představit, kdo to bude.

Podpatky se jí nořily do nadýchaného koberce, když zamířila k telefonu. Zvedla to, než hovor přeskočil do audioschránky, čímž si ušetřila pětiminutové kázání. „Ahoj, Jesibo.“

Odpověděl jí krásný melodický ženský hlas: „Sděl prosím Danice Fendyrové, že jestli si bude z přístěnku nadále dělat osobní skříňku, opravdu ji proměním v ještěrku.“

 

2

Když se Danika vrátila do předváděcí místnosti galerie, Bryce už za sebou měla lehce výhrůžné pokárání od Jesiby za neschopnost, jeden mail od hnidopišské zákaznice, která požadovala, aby Bryce urychleně připravila dokumenty týkající se starodávné urny, kterou zakoupila, aby ji mohla v pondělí ukázat na koktejlovém večírku svým stejně hnidopišským přátelům, a dvě zprávy od členů Daničiny smečky, kteří chtěli vědět, jestli se jejich alfa chystá kvůli Briggsovu propuštění někoho zamordovat.

Nathalie, Daničina druhá pobočnice, šla rovnou k věci: Už začala vyšilovat kvůli Briggsovi?

Connor Holstrom, Daničin první pobočník, byl ohledně toho, co vysílá do éteru, o něco opatrnější. Vždycky se mohlo stát, že dojde k úniku informací. Mluvila jsi s Danikou? zeptal se stručně.

Bryce Connorovi zrovna odepsala Jo. Mám to pod kontrolou, když šedá vlčice velikosti menšího koně zavřela tlapou železné dveře archivu a její drápy zacvakaly o kov.

„To ti moje oblečení připadalo tak děsný?“ zeptala se Bryce a zvedla se ze židle. V téhle podobě zůstaly nezměněné pouze Daničiny oči barvy karamelu, které jako jediné dokázaly zmírnit čirou hrozbu a eleganci, jež z vlčice s každým krokem směrem ke stolu vyzařovaly.

„Neboj. Vzala jsem si je.“ Dlouhé ostré tesáky se zableskly s každým slovem. Danika škubla chlupatýma ušima, když si všimla vypnutého počítače a kabelky, kterou Bryce položila na stůl. „Jdeš se mnou?“

„Musím pro Jesibu něco ověřit.“ Bryce uchopila svazek klíčů, které odemykaly dveře do různých částí jejího života. „Zase mi předhazuje, že mám najít Lunin roh. Jako kdybych se o to už týden v jednom kuse nesnažila.“

Danika krátce pohlédla na jednu z viditelných kamer v předváděcí místnosti připevněnou za deset tisíc let starou bezhlavou sochou tančícího fauna. Mávla huňatým ocasem. „Proč o něj vůbec stojí?“

Bryce pokrčila rameny. „Neměla jsem koule se jí na to zeptat.“

Danika došla k hlavnímu vchodu a přitom se snažila, aby drápy nezavadila o jedinou nitku koberce. „Pochybuju, že by ho Jesiba čistě z dobroty srdce vrátila do chrámu.“

„Mám pocit, že kdyby se jí dostal do rukou, využila by to naplno ve svůj prospěch,“ poznamenala Bryce. Vešly do poklidné ulice blok od Istru, polední slunce žhnulo na kočičích hlavách a Danika tvořila pevnou zeď kožešiny a svalů mezi Bryce a obrubníkem.

Krádež posvátného rohu během výpadku elektřiny byla největší událostí, k níž během nehody došlo: lupiči pod rouškou tmy pronikli do Lunina chrámu a sebrali starobylý vílí artefakt z jeho právoplatného místa na klíně obří sochy trůnící bohyně.

Archanděl Micah osobně nabídl štědrou odměnu za jakoukoli informaci, která by vedla k navrácení rohu, a slíbil, že toho neznabožského parchanta, který ho ukradl, nemine spravedlnost.

Jinak známá jako veřejné ukřižování.

Bryce se zásadně vyhýbala okolí náměstí v Obchodní čtvrti, kde byly rozsudky obvykle vykonávány. V některé dny se pach krve a hnijícího masa mohl nést přes celé čtvrti, podle toho, jaký zrovna vál vítr a jak bylo horko.

Srovnala s Danikou krok, zatímco mohutná vlčice obhlížela ulici a čenichem nasávala možné náznaky nebezpečí. Bryce coby poloviční víla dokázala rozlišovat pachy lépe než běžný člověk. Jako malá rodiče bez ustání bavila tím, jak popisovala pachy všech obyvatel jejich horského městečka Nidarosu – lidé nedokázali svět tímhle způsobem vnímat. Ovšem její schopnosti nebyly nic v porovnání s Daničinými.

Když Danika tímhle způsobem prověřila ulici, trhla ohonem – a rozhodně ne radostně.

„Jen klid,“ řekla jí Bryce. „Předneseš svou věc radním a oni najdou nějaký řešení.“

Danika sklopila uši. „Všecko se to podělalo, B. Úplně všecko.“

Bryce se zamračila. „Chceš mi vážně tvrdit, že by někdo z radních stál o to, aby byl povstalec jako Briggs na svobodě? Najdou na něj něja­kou kličku a šoupnou ho zpátky do basy.“ Když se na ni Danika nepodívala, dodala: „Třiatřicátá legie sleduje každý jeho nadechnutí. Stačí, aby jenom podezřele mrkl, a uvidí, jakou bolest nám všem dokážou andělé přivodit. Do Helu, místodržitel by na něj mohl poslat dokonce i Umbru Mortis.“ Micahův osobní zabiják, který se mohl pochlubit vzácným darem blesku v žilách, dokázal zlikvidovat téměř jakoukoli hrozbu.

Danika zavrčela a zuby se jí zaleskly. „Zvládnu Briggse sama.“

„Já vím. Všichni vědí, že to dokážeš, Daniko.“

Danika si změřila pohledem ulici před nimi, přelétla očima plakát šesti Asteri připíchnutý na zdi – s prázdným trůnem na počest jejich padlé sestry –, ale pak si povzdechla.

Vždycky se bude potýkat s břemeny a povinnostmi, kterým ­Bryce nebude muset nikdy čelit. A do nejtemnějšího Helu, Bryce byla za tu výsadu vděčná. Když něco zvrtala, Jesiba obvykle pár minut brblala, a to bylo celé. Když něco zvrtala Danika, rozmazávali to ve zprávách a všude na interwebu.

Sabine se o to postarala.

Bryce a Sabine se nenáviděly od okamžiku, kdy alfa první den na univerzitě posměšně ohrnula nos nad nevhodnou míšeneckou spolubydlící svého jediného dítěte. A Bryce si Daniku zamilovala od okamžiku, kdy jí její nová spolubydlící i přesto podala ruku na přivítanou, a pak prohlásila, že Sabine je jenom nakvašená, protože doufala, že s její dcerou bude bydlet osvalený vampýr, nad kterým by mohla slintat.

Danika se málokdy nechala rozhodit nebo rozesmutnit názory druhých – obzvlášť Sabine –, ale když přišly špatné dny jako tenhle… ­Bryce zvedla ruku a dlouze pohladila Daniku po svalnatém boku, aby ji ukonejšila.

„Myslíš, že Briggs půjde po tobě nebo smečce?“ zeptala se a při těch slovech se jí obrátil žaludek. Danika nezatkla Briggse sama. Mohl by si vyřídit účty s nimi všemi.

Danika nakrčila čenich. „Těžko říct.“

Ta slova zůstala viset mezi nimi. V osobním souboji s Danikou by byl Briggs předem odepsaný. Ale stačila by jedna nálož a všechno by se změnilo. Kdyby Danika podstoupila Pohroužení do nesmrtelnosti, nejspíš by přežila. Jenže to zatím neudělala. Byla jediným členem Ďábelské smečky, který jím zatím neprošel… Bryce vyschlo v ústech.

„Dávej na sebe pozor,“ varovala Daniku tiše.

„Dám,“ ujistila ji Danika. Její vřelé oči byly stále plné stínů. Potom však pohodila hlavou, jako kdyby z ní ve vyloženě psím gestu chtěla setřást vodu. Bryce nad tím často žasla. Danika dokázala zapudit strach, nebo ho aspoň skrýt, dost hluboko na to, aby mohla jít dál. A teď to potvrdila tím, že změnila téma: „Tvůj bratr bude dneska na schůzi.“

Poloviční bratr. Bryce se ji nenamáhala opravovat. Poloviční bratr a čistokrevný vílí kretén. „A?“

„Jenom mě napadlo, že bych tě měla varovat, že se s ním setkám.“ Výraz vlčice o něco zněžněl. „Určitě se mě zeptá, jak se ti vede.“

„Řekni Ruhnovi, že mám plno práce s důležitýma věcma a ať táhne do Helu.“

Danika se tlumeně zasmála. „Kde přesně chceš po tom rohu pátrat?“

„V chrámu,“ odpověděla Bryce s povzdechem. „Narovinu ti řeknu, že se tou záležitostí zabývám celý dny a nemůžu na nic přijít. Žádní podezřelí, žádný zvěsti z Masnýho trhu, že by ho někdo prodával, nikdo nemá motiv se tím vůbec zabývat. Je dost slavnej na to, aby ho ten, kdo se ho zmocnil, držel hezky pod zámkem.“ Zamračila se na modrou oblohu. „Skoro si říkám, jestli s tím nebyl ten výpadek proudu nějak spojenej – jestli někdo nevyřadil elektřinu ve městě, aby v následným zmatku roh ukradl. Ve městě je tak dvacet lidí schopnejch něčeho tak mazanýho a polovina z nich má prostředky na to, aby to dokázala.“

Danika škubla ocasem. „Jestli jsou schopní províst něco takovýho, doporučuju ti, aby ses od nich držela dál. Chvíli voď Jesibu za nos, ať si myslí, že to prověřuješ, a pak to nech plavat. Buď se roh do tý doby najde, nebo Jesiba začne být posedlá nějakým novým úkolem.“

Bryce uznala: „Jenom… Bylo by fajn ten roh najít. Pomohlo by to mý kariéře.“ Jestli o něčem takovém do Helu mohla být řeč. Rok práce v galerii na ní nezanechal valný dojem, kromě znechucení nad obscénními částkami, které boháči vyhazovali za staré krámy.

Daničiny oči se zatřpytily. „Jo, já vím.“

Bryce přejela malým zlatým přívěskem v podobě uzlu ze tří propojených kruhů po úzkém řetízku, který měla na krku.

Danika se vydávala na hlídku ozbrojená drápy, mečem a pistolemi, zato Brycinu každodenní zbroj tvořilo jen tohle: archesijský amulet sotva větší než nehet na palci, který jí Jesiba darovala v den, kdy nastoupila do práce.

Ochrannej oblek skrytej v náhrdelníku, žasla Danika, když jí Bryce předvedla, jak skvěle ji amulet dokáže bránit před vlivem nejrůznějších magických předmětů. Archesijské amulety nebyly levná záležitost, ale Bryce si nehodlala namlouvat, že jí šéfka ten dárek věnovala z nějaké jiné pohnutky než v zájmu vlastního prospěchu. Kdyby Bryce náhrdelník neměla, vyjednávání s pojišťovnou by byla noční můra.

Danika kývla k náhrdelníku. „Nesundávej ho. Zvlášť jestli chceš strkat nos do sraček, jako je krádež rohu.“ Ohromná moc rohu už sice dávno pohasla, ale jestli ho ukradl někdo mocný, bude proti zloději potřebovat veškerou magickou obranu.

„Jo, jo,“ odpověděla Bryce, i když Danika měla pravdu. Nesundala si náhrdelník od chvíle, kdy ho dostala. Věděla, že kdyby s ní Jesiba někdy vyrazila dveře, bude muset najít způsob, jak si náhrdelník ponechat. Danika už jí několikrát poradila stejnou věc. Nedokázala zkrotit vlčí instinkt, který jí nařizoval chránit druhé za všech okolností. To byl další důvod, proč ji Bryce měla ráda – a proč se jí v tu chvíli sevřelo srdce právě takovou láskou a vděkem.

Bryce v kabelce zabzučel mobil. Vylovila ho a Danika mrkla na displej. Když uviděla, kdo volá, zavrtěla ocasem a našpicovala uši.

„O Briggsovi ani slovo,“ varovala ji Bryce a přijala hovor. „Ahoj, mami.“

„Ahoj, zlatíčko.“ V uchu se jí rozezněl hlas Ember Quinlanové a navzdory třem stovkám mil, jež je dělily, vykouzlil Bryce úsměv na rtech. „Chtěla jsem se ujistit, že ta moje návštěva příští víkend pořád platí.“

„Ahoj, mamčo!“ zaštěkala Danika do telefonu.

Ember se zasmála. Danika Ember vždycky říkala mami, už od jejich prvního setkání. A Ember, která kromě Bryce neporodila žádné další děti, nanejvýš potěšilo, že zničehonic přišla ke druhé dceři, stejně umíněné a neposlušné. „Danika je s tebou?“

Bryce zvedla oči k nebi a natáhla mobil ke kamarádce. Danika se mezi dvěma kroky v záblesku světla proměnila. Obří vlk se zmenšil do štíhlé lidské podoby.

Danika sebrala Bryce mobil, položila si ho mezi ucho a rameno, aby si upravila bílou hedvábnou blůzu, kterou jí Bryce půjčila, a zastrčila si ji do džín, na kterých nebyla nouze o skvrny. Zvládla si z kalhot i kožené bundy setřít většinu slizu noclezníka, ale nad trikem podle všeho zlomila hůl. Danika do telefonu řekla: „Vyšly jsme si s Bryce na procházku.“

Bryce protáhlýma ušima zřetelně zachytila mámin dotaz: „Kam?“

Ember Quinlanová povýšila ochranitelské sklony na sportovní disciplínu.

Bryce se do Lunathionu přestěhovala až po pořádném souboji vůlí. Ember ustoupila, až když zjistila, koho bude mít Bryce v prváku za spolubydlící, načež Danice udělala přednášku o tom, jak se má postarat o Brycino bezpečí. Randall, Brycin nevlastní otec, svou ženu naštěstí po půlhodině přerušil.

Bryce se umí bránit, připomněl Ember. O to jsme se postarali. Navíc bude ve městě pokračovat v tréninku, viď?

Na to si mohl vsadit. Pár dnů potom nastoupila na střelnici a prošla si kroky, které ji Randall – jehož brala jako svého skutečného tátu – učil už od dětství: sestavit pistoli, zamířit na terč, ovládat dech.

Většinou pistole vnímala jako brutální vražedné stroje a byla vděčná, že je Republika přísně reguluje. Ovšem vzhledem k tomu, že k vlastní obraně nemohla využít o moc víc než rychlost a pár správně umístěných úderů, musela uznat, že pistole může představovat rozdíl mezi životem a masakrem.

Danika lhala, jako když tiskne: „Zrovna jdem ke stánkům na Starým náměstí. Chcem si dát jehněčí koftu.“

Než Ember mohla pokračovat ve výslechu, Danika dodala: „Jo, B ti nejspíš zapomněla říct, že příští víkend vyrazíme do Kalaxu. Ithan tam bude hrát solbal a všichni mu chcem fandit.“

Byla to pravda jenom napůl. Skutečně se tam měl konat zápas, ale nikdo neplánoval, že se pojedou podívat na Connorova mladšího bratra, sportovní hvězdu místní univerzity. Ďábelská smečka se to odpoledne chystala na univerzitní stadion, aby Ithana povzbuzovali, ale ­Bryce a Danika se neobtěžovaly na zápasy mimo město od druháku, kdy Danika spala s jedním z obránců.

„To je škoda,“ povzdechla si Ember. Bryce doslova slyšela zamračení v matčině tónu. „Moc jsme se na to těšili.“

Při planoucím Solasovi, v citovém vydírání byla Brycina máma hotový mistr. Bryce protáhla obličej a rychle si telefon vzala zpátky. „My taky, ale odložíme to na příští měsíc.“

„Ale to je za dlouho…“

„Sakra, zrovna proti nám jde jeden z našich zákazníků,“ zalhala Bryce. „Musím končit.“

„Bryce Adelaide Quinlanová…“

„Čau, mami.“

„Čau, mami!“ stihla přihodit Danika, než Bryce telefon típla.

Bryce se s povzdechem podívala na oblohu. Nevšímala si andělů, kteří přes ni přelétali a mávali perutěmi a vrhali tančící stíny na sluncem zalité ulice. „Příchozí zpráva za tři, dva…“

Mobil zabzučel.

Ember jí napsala: Kdybych tě neznala, myslela bych si, že se nám vyhýbáš, Bryce. Tvůj otec bude hrozně zklamaný.

Danika tiše hvízdla: „Páni, je dobrá.“

Bryce zasténala. „Nechci, aby sem přijeli, pokud bude Briggs na svobodě.“

Danice se vytratil úsměv z tváře. „Já vím. Budeme je držet mimo město, dokud se to nevyřeší.“ Bryce musela děkovat Cthoně, že má Daniku, která vždycky dokázala přijít s nějakým plánem.

Vložila mobil do kabelky, aniž by mámě odpověděla.

Když došly k bráně uprostřed Starého náměstí, byl křišťálový oblouk čirý jako zamrzlý rybník. Slunce právě ozařovalo jeho horní okraj, světlo se lámalo a vytvářelo na jedné z budov, jež bránu obklopovaly, drobné duhy. Při letním slunovratu se slunce dostalo do dokonalého postavení proti bráně a zalilo celé náměstí duhami, až se zdálo, jako by se všichni procházeli uvnitř diamantu.

Kolem se to hemžilo turisty. Přes náměstí se táhla klikatá fronta návštěvníků, kteří se chtěli vyfotit s dvacet stop vysokou dominantou.

Brána byla jednou ze sedmi ve městě. Všechny byly vytesané z gigantických bloků křemene vytěženého v Laconijských horách na severu. Bráně na Starém náměstí se často říkalo Srdcová brána podle její polohy v samém středu Lunathionu. Zbylých šest bran se nacházelo ve stejné vzdálenosti od ní a všemi procházely cesty vedoucí ven z opevněného města.

„Měli by pro místní udělat zvláštní průchod, aby se přes náměstí dostali,“ zamumlala Bryce, když se protahovaly kolem turistů a po­uličních obchodníků.

„A dávat turistům pokuty za pomalou chůzi,“ zabručela Danika, přitom však vrhla vlčí úsměv na mladý lidský pár, který ji poznal, vykulil oči a začal ji fotit jak divý.

„Zajímalo by mě, co by řekli na to, že jsi celá upatlaná od noclezníkova slastnýho výstřiku,“ poznamenala Bryce.

Danika ji dloubla loktem. „Prevíte.“ Přátelsky na turisty mávla a kráčela dál.

Za Srdcovou bránou čekala uprostřed armády prodejců jídla a šuntů pro turisty druhá řada návštěvníků, kteří se chtěli dostat ke zlatému bloku, který vyčníval z jižní zdi. „Jestli chcem na druhou stranu, budem se mezi nima muset procpat,“ prohlásila Bryce a zamračila se na turisty, kteří nečinně postávali v neúprosném žáru.

Danika se ale zastavila a otočila se ostře řezanou tváří k bráně a pamětní desce. „Budem si něco přát.“

„Já v té frontě čekat nebudu.“ Obvykle svá přání jenom opile hulákaly do noci, když se nejistým krokem pozdě vracely domů od Bílého havrana a náměstí bylo liduprázdné. Bryce zkontrolovala čas na mobilu. „Nemáš jít do Komicie?“ K místodržitelské pevnosti s pěti věžemi to bylo přinejmenším patnáct minut cesty.

„Mám čas,“ odpověděla Danika, popadla ji za ruku a protáhla ji davy ke skutečnému turistickému lákadlu brány.

Zhruba čtyři stopy od země z křemene vyčníval ciferník: blok z pravého zlata se sedmi různými drahokamy, z nichž každý symbolizoval jinou městskou čtvrť, jejíž znak byl vyrytý pod kameny.

Smaragd a růže symbolizovaly Pět růží, opál a dvojice křídel Obchodní čtvrť, rubín a srdce Staré náměstí, safír a dub Měsíční háj, ametyst a lidská ruka Asfodelová luka, tygří oko a had Masný trh a onyx tak černý, že pohlcoval světlo, a lebka se zkříženými hnáty Čtvrť kostí.

Pod obloukem z drahokamů a vyrytých symbolů lehce vyčníval malý kulatý disk, jehož kovová plocha byla ochmataná bezpočtem rukou, tlap, ploutví a všemožných dalších končetin.

Na ceduli vedle stálo: Dotýkání pouze na vlastní nebezpečí. Nepoužívat mezi soumrakem a úsvitem. Porušení zákazu se trestá pokutou.

Turisti, kteří čekali ve frontě na to, aby se dostali až k disku, podle všeho neměli s možným nebezpečím žádný problém.

Dvojice rozřehtaných kluků, měničských puberťáků – podle pachu nějaký kočičí druh –, se vzájemně hecovala, pošťuchovala lokty a provokovala, který z nich se disku dotkne.

„Pěkně ubohý,“ řekla Danika, prošla kolem fronty, provazů a značně znuděné členky městské hlídky – mladé víly – až dopředu. Vylovila z vnitřní kapsy kožené bundy odznak a ukázala ho strážkyni, která po zjištění, kdo předbíhá frontu, ztuhla. Ani se na zlatý emblém luku ve tvaru půlměsíce se založeným šípem nepodívala a ustoupila.

„Úřední záležitost pomocných sborů,“ sdělila jí Danika se znepokojivě vážným výrazem. „Bude to jen chvilka.“

Bryce v sobě zadusila smích. Moc dobře si uvědomovala, jak na ně celá fronta upírá oči.

Danika puberťákům znuděně řekla: „Jestli to nehodláte udělat, tak se zdekujte.“

Otočili se k ní a zbledli jako smrt.

Danika se usmála a předvedla skoro všechny zuby. Nebyl to příjemný pohled.

„Do prdele,“ zašeptal jeden z kluků.

Bryce musela potlačit úsměv. Ten úžas se jí nikdy neokoukal. Hlavně proto, že věděla, že si ho Danika zaslouží. S každým dnem si zasluhovala úžas, který se objevoval na neznámých tvářích, kdykoli zahlédli její vlasy barvy chmýří kukuřice a tetování na krku. A vzbuzovala taky strach, který přiměl městskou spodinu, aby si dobře rozmyslela, jestli si něco chce s ní a Ďábelskou smečkou začínat.

Až na Philipa Briggse. Bryce se v duchu pomodlila k Ogenadiným modrým hlubinám, aby mořská bohyně pošeptala Briggsovi své moudré rady a on si, pokud ho opravdu pustí na svobodu, od Daniky držel zdvořilý odstup.

Kluci ustoupili a během pár milisekund si všimli i Bryce. Úžas v jejich výrazu vystřídal nepokrytý zájem.

Bryce si pobaveně odfrkla. Sněte dál.

Jeden z nich přelétl očima z Bryce k Danice a vykoktal: „M­-můj dějepisář tvrdí, že brány původně sloužily jako komunikační prostředky.“

„Vsadím se, že s těmahle famózníma postřehama jsi úplnej magnet na něžný pohlaví,“ poznamenala Danika bez zaujetí a bez zájmu, aniž by se na ně ohlédla.

Kluci pochopili a odšourali se zpátky do fronty. Bryce se ušklíbla, postavila se vedle kamarádky a zadívala se na ciferník.

Ten kluk měl ale pravdu. Všech sedm bran stálo na energetických siločarách, které procházely Lunathionem, a bylo navrženo tak, aby před staletími umožňovaly rychlé spojení mezi strážci v městských čtvrtích. Stačilo, aby někdo položil ruku na zlatý disk uprostřed ciferníku, a když promluvil, jeho hlas dolehl k ostatním branám, na nichž se rozzářil drahokam čtvrti, odkud volání přišlo.

K tomu byla samozřejmě potřeba špetka magie. Disk ji ­doslova jako vampýr vysál ze žil osoby, která se ho dotkla, v proudu živoucí moci, která navěky zmizela.

Bryce zvedla oči k bronzové desce nad hlavou. Brány z křemene byly památníky, i když netušila, jakého konfliktu nebo války. Na každé však visela stejná deska: Moc bude provždy náležet těm, kdo pro město obětují život.

Vzhledem k tomu, že se ten nápis dal vykládat jako vyjádření odporu proti vládě Asteri, Bryce pokaždé překvapilo, že dovolovali, aby brány dál stály. Ovšem potom, co se brány s příchodem telefonů staly nepotřebnými, nanovo ožily, až když si je oblíbili děti a turisti. Posílali kamarády k ostatním branám, aby si mohli šeptat sprosťárny nebo žasnout nad naprosto nezvyklým a zastaralým způsobem komunikace. Žádný div, že opilí pitomci – k nimž se Bryce a Danika hrdě řadily – lezli o víkendu všem na nervy tím, jak řvali skrz brány, až město zavedlo hodiny, kdy byly památky otevřené.

A pak se začala šířit přihlouplá pověra, podle které brána dokázala plnit přání, a že když obětujete kapku své moci, vzdáte tím hold pětici bohů.

Bryce věděla, že je to kravina, ale jestli to znamenalo, že se Danika nebude tolik obávat Briggsova propuštění, rozhodně to stálo za to.

„Co si budeš přát?“ zeptala se Bryce, zatímco Danika upřeně hleděla na disk a potemnělé drahokamy nad ním.

Vtom se rozzářil smaragd z Pětky a z disku zavřeštěl hlas mladé ženy: „Kozy!“

Lidi kolem se zasmáli. Znělo to jako voda prýštící na kámen a ­Bryce se uchechtla.

Jenže Daničin výraz zvážněl. „Mám tolik přání,“ řekla. Než se jí na ně Bryce stihla zeptat, Danika pokrčila rameny. „Ale asi si budu přát, aby Ithan dnes večer vyhrál v solbalu.“

S těmi slovy položila dlaň na disk. Bryce přihlížela, jak se kamarádka zachvěla, tiše se zasmála a ustoupila. Karamelové oči jí plály. „Jsi na řadě.“

„Víš, že mám magie tak málo, že ani nestojí za to mi ji brát, ale fajn,“ řekla Bryce, která se nechtěla nechat zahanbit, dokonce ani alfa vlčicí. Od okamžiku, kdy Bryce vkročila v prváku do pokoje na kolejích, dělaly všechno spolu. Jen ony dvě a tak to bude vždycky.

Dokonce měly v úmyslu projít spolu Pohroužením – ustrnout v nesmrtelnosti při stejném nádechu, zatímco je členové Ďábelské smečky budou jistit.

Technicky vzato to nebyla pravá nesmrtelnost. Vanové stárli a umírali, buď z přirozených příčin, nebo jinými způsoby, ovšem po Pohroužení se proces stárnutí zpomalil natolik, že v závislosti na tom, k jakému druhu kdo patřil, mohla uplynout staletí, než se dotyčné­mu objevila na tváři první vráska. Víly mohly žít tisíc let, měniči a čarodějnice obvykle pět set let, andělé něco mezi tím. Čistokrevní smrtelníci Pohroužení nepodstupovali, protože neměli magické nadání. V porovnání s lidmi, kteří žili jen obyčejně dlouho a pomalu se uzdravovali, byli Vanové v podstatě nesmrtelní, některé druhy dokonce rodily děti, které dospěly až v osmdesáti. A většinu bylo nanejvýš obtížné zabít.

Bryce ale jen zřídka přemýšlela o tom, kam by se podle této škály zařadila – jestli by jí polovílí původ zaručil sto let nebo tisíc. Nezáleželo na tom, pokud ji při tom všem bude provázet Danika. Na ­počátku bude Pohroužení. Uskuteční to smrtící ponoření do vyzrálé moci společně, postaví se tomu, co se skrývá v nejzazších hlubinách jejich duší, a pak se vrhnou zpět do života před tím, než jim v důsledku nedostatku kyslíku odumře mozek. Nebo rovnou celé tělo.

Ovšem zatímco Bryce měla zdědit sotva dost moci na to, aby zvládla předvést pár šikovných kouzelnických triků, Danika měla získat zřídlo moci, díky němuž dosáhne daleko vyššího postavení než Sabine. Nejspíš se bude moct rovnat vílí šlechtě a třeba překoná i samotného Podzimního krále.

Bylo neslýchané, aby byl měnič nadaný takovou mocí, a přesto to všechny běžné testy, které jako děti podstupovaly, potvrzovaly: jakmile Danika projde Pohroužením, získá mezi vlky značnou moc, takovou, jakou nikdo nespatřil od dávných věků na druhém břehu moře.

Danika se stane nejen Přestavenou vlků Půlměsíčního města. Bude mít předpoklady k tomu, aby byla alfou všech vlků. Na celé zpropadené planetě.

Zdálo se, že je to Danice dokonale ukradené a nedělá si na základě toho žádné plány do budoucna.

Po letech, kdy nemilosrdně posuzovaly různé nesmrtelné bytosti, jejichž život poznamenala staletí a tisíciletí, se shodly na tom, že dvacet sedm je ideální věk na Pohroužení. Těsně předtím, než se objeví trvalé strie, vrásky nebo šediny. Když se jich na to někdo vyptával, odpověděly mu prostě: K čemu je být nesmrtelná drsňačka, když mám prsa někde u pupku?

Ješitný nány, zasyčela Fury, když jí to prvně vysvětlily.

Fury podstoupila Pohroužení v jednadvaceti a ten věk si sama nevybrala. Prostě se to stalo nebo k tomu byla donucená – tím si nebyly jisté. Studium na univerzitě Fury sloužilo jen jako zástěrka pro její poslání. Většinu času trávila tím, že po celé Pangeře prováděla za nechutně vysoké částky sakra zvrhlé věci. Dávala jasně najevo, že se nehodlá šířit o podrobnostech.

Je nájemná vražedkyně, prohlašovala Danika. Dokonce i miloučká Juniper, faunka, která byla čtvrtým vrcholem jejich malého kamarádského čtverce, uznala, že by Fury mohla být žoldačka. Mohly se jen dohadovat i o tom, jestli Fury občas nezaměstnávají Asteri a jejich loutkový říšský senát. Žádné z nich na tom ale příliš nezáleželo. Ne když jim Fury podala pomocnou ruku, kdykoli to potřebovaly. A sem tam i když ne.

Bryce zaváhala s rukou nataženou nad zlatým diskem. Daničin pohled byl jako chladné závaží.

„No tak, B, nebuď posera.“

Bryce vzdychla a položila ruku na disk. „Přeju si, aby si Danika zašla na manikúru. Její nehty jsou hotová noční můra.“

Tělem jí projelo zamravenčení, kolem pupku ucítila náznak prázdna a pak se Danika rozesmála a dloubla do ní loktem. „Ty zatracená potvoro.“

Bryce jí položila ruku kolem ramen. „Zasloužila sis to.“

Danika poděkovala strážkyni, která se rozzářila, že jí někdo takový věnuje pozornost, a nevšímala si turistů, kteří ji nepřestávali fotit. Nepromluvily, dokud nedošly k severnímu kraji náměstí, odkud se Danika chystala odbočit k Obchodní čtvrti s nebem a věžemi plnými andělů a ke komplexu Komicie v jejím srdci a odkud Bryce měla pokračovat další tři bloky k Luninu chrámu.

Danika kývla k ulicím za Bryce. „Uvidíme se doma, platí?“

„Dávej na sebe pozor.“ Bryce si zhluboka oddechla a snažila se setřást nepříjemný pocit.

„Umím se o sebe postarat, B,“ odbyla ji Danika, ale z jejích očí vyzařovala láska a vděk – čistě za to, že někomu záleží na tom, jestli bude žít, nebo ne, a Bryce z toho bodlo u srdce.

Sabine byla neskutečný zmetek. Nikdy se ani náznakem nezmínila, kdo by mohl být Daničiným otcem, proto Danika vyrůstala sama jenom s dědečkem, který by příliš starý a odtažitý na to, aby ji uchránil před matčinou krutostí.

Bryce pokývla směrem k Obchodní čtvrti. „Hodně štěstí. Nevytoč moc lidí.“

„Ty vytočím tak jako tak. Znáš mě,“ řekla Danika se širokým úsměvem, který se jí neodrážel v očích.