Petra Kubašková: Síť snů

ZEMĚ VYDÁVÁ KRUTÁ TAJEMSTVÍ MÍSTO POKLADŮ…
Městská fantasy, jak ji ještě neznáte!

Nakladatelství Fantom Print vydalo urban fantasy české autorky Petry Kubaškové: Síť snů.

 

Monika a Nahu bydlí nějakých sedmdesát kilometrů od sebe. Monika maluje, vykládá karty, chodí na kafe s kamarádkou a poslouchá jízlivé řečičky bratrance Dana, jehož příběhy často ilustruje. Naproti tomu Nahu se modlí k západu slunce, povídá si se zemí a taky je tak trochu první ženou kmene. Že je vám na tom něco divného? Správně. Dělí je totiž zhruba čtyři tisíce let.

Jejich první setkání může Monika snad ještě přisoudit náhodě, avšak již po několika dnech zjišťuje, že Nahu musela mít hodně vážný důvod, proč nikdy nepřešla na druhý břeh. Ani propast věků, ani smrt nezabrání pravěké krásce, aby Moniku navštěvovala znovu a znovu. A ukradla jí spánek. Kvůli čemu to ale dělá a proč nenašla klid? Řešení je zdánlivě jednoduché – stačí přece zachránit Ethel. Nebo to alespoň Nahu tvrdí.

Po stopách zákeřného ducha
Jenže kdo je Ethel a před čím ji má Monika zachránit? Existuje důvod, proč si tajemná pravěká kráska vybrala zrovna mladou vědmu z Prahy, nahlížet do budoucnosti totiž není jediný způsob, jak odhalovat skryté pravdy. Jenže Monika toho o sobě ještě hodně neví… A netuší ani, kdo představuje ono záhadné zlo a jak si vybírá své oběti. Nyní je postavena před jasnou volbu: nechat neznámou dívku napospas vražednému duchovi a poslat Nahu navždy pryč, nebo se vydat po trnité cestě plné truchlivých i emotivních odhalení. Po nové životní stezce nemá kráčet sama. Kde má ale vzít jistotu, že inteligentní a distingovaný Alex je skutečně tím, čím tvrdí, že je, a jak to vlastně s Monikou myslí? Mladá malířka může jen doufat, že kromě spánku nepřijde také o kus srdce.

Nechte se zlákat příběhem o síle nesobeckého přátelství, o lidské umanutosti, pradávném zlu i lásce, které překonaly sílu staletí. Nakladatelství FANTOM Print vás zve k netradiční městské fantasy nové české autorky Petry Kubaškové, se kterou kromě tajemných salonků moderních jasnovidek a hypnotizérů můžete nahlédnout i do dob, kdy na místě dnešních měst probíhaly třeba i šamanské rituály.

 

ANOTACE:
Monika, pětadvacetiletá ilustrátorka na volné noze a také tak trochu kartářka, si od návštěvy muzea slibovala víceméně rutinu. S čím určitě nepočítala, byla tajemná žena, která se ji snaží varovat před smrtícím zlem, avšak volí k tomu způsob, který Moniku doslova připraví o spánek. Navíc má zachránit někoho, jehož jméno do té doby ani neslyšela. Po nitkách se začíná rozplétat prastarý příběh o lásce a nenávisti, oddanosti a marné oběti. Nyní má zemřít někdo další – nebo už se tak stalo? Moničin život se začíná pomalu a nebezpečně zapřádat do klubka tajemných událostí a osud jí navíc postaví do cesty muže, který jí může ze všeho pomoci ven, nebo ji stáhnout mnohem hlouběji. Příběh dvou žen, které uměly mluvit se zemí, uvízne v zákeřné síti snů a pradávné zlo mezitím sílí a vyčkává; stačí jediná nesprávná myšlenka v tu nejméně vhodnou chvíli a celý svět je najednou proti vám.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, červen 2017
Obálka: Luis Royo
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 320
Cena: 319 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

Takže už ho opustili všichni. Nic ho tu nedrží. Všechno, co kdy dokázal, se mu scvrklo do titěrného oblázku, který teď sebral ze země a mrštil z té ohromné výšky dolů. Malý šedivý kamínek byl tak lehoučký, že vůbec nebylo možné sledovat jeho pád. Jak příznačné.

Kolik toho člověk dokáže a oni ho vezmou a zahodí. Nikdo si ani nevšimne, že se řítíte do hlubin.

Před očima se mu promítaly jednotlivé tváře. Otrávené, znechucené, některé posměšné, jiné nenávistné.

Bere ze země jeden kámen po druhém. Ty, ty, ty, rozmachuje se a vší silou vrhá malé nevinné kousky horniny do propasti pod sebou, až úsilím heká. S každým vrženým kamenem jako by se mstil jednomu z nich.

Sebral poslední kámen. Tenhle nedokáže zahodit. Tenhle miloval, ten jediný ze všech měl ještě rád – ale jen do včerejška. Nebo ne? Stiskl ten kámen v dlani a přiložil ho k srdci, jako by ho chtěl kolébat. Najednou si uvědomil, že pláče. Chlapi nebrečí, ale on teď chce.

Proč jsi mě opustila i ty? Vím, že se mnou v poslední době nebylo k vydržení. Ale copak za to můžu? Ráno vstanu a je jedno, jestli je obloha modrá, šedá, bíle zakalená, jestli je léto nebo podzim. Pro mě už dávno slunce nesvítí.

Zahleděl se do dáli. Po silnicích se šinuly líné kolony aut, pestrobarevné mraveniště kovových krabic, a v každé sedí nejmíň jeden. Jeden další, kterému je jedno, že on stojí tady nahoře a že je to naposled.

Poslední kámen, který dosud mačkal v dlani, strčil do kapsy. Třeba cestou dolů vypadneš, třeba ne. Ale i když mě teď tak moc nenávidíš, zůstaň se mnou aspoň takhle. Nechal bych ti dopis na rozloučenou, ale nevím, co bych ti vlastně psal. Všechno jsem ti už řekl. A ty…

Kamínek v kapse byl už dávno zahřátý od toho, jako ho i pod látkou pořád třímal v dlani.

Buďte tu sbohem, nevděční, lhostejní, hemžete se dál, jako by se vůbec nic nestalo.

Vrhnul se dolů.

 

1

NAHU

Políbila náhrdelník, políbila zemi, vložila do mělké jamky kančí zub a přihrábla kyprou půdu. Úspěšný lov. Vedle vtiskla do milované země ovčí kopýtko. Přihrábla hlínu. Zdravé stádo. Do třetice medvědí dráp. I ten překryla zeminou. Ochrana před divokou zvěří.

Ulehla vedle požehnané půdy na bok, čelem k zapadajícímu slunci, útlé paže složila před hrudí, dlouhé hnědé vlasy, spletené do několika copů, nechala sklouznout po ramenou. Slunce zbarvilo její hnědé oči do ruda, na zlatavé kůži cítila dotek krvavých paprsků. Navečer vždycky ztratily svou bílou hřejivou moc, a právě tehdy cítila jinou sílu, hlubší, poslední pohlazení před příchodem noci.

Z každé hromádky hlíny vzala špetku a posypala oblé břicho, které již neomylně sestoupilo hluboko do klína. Její dítě bude spojeno s touto zemí a jeho život bude provázet blahobyt, když ji její bohové vyslyší.

Chvíli ležela a nechala se naplnit tesklivou touhou. Vnímala chlad země pod tělem. Nikdo ji teď nesměl rušit, ani šaman.

Je žena prvního muže kmene. Je Nahu, zapadající slunce, nejkrásnější, nejzručnější z rodu. Po setmění si bude přát, aby si ji její muž naposledy vzal předtím, než přivede na svět jejich třetí dítě.

Cestou zpátky k chýši si všimla, že od skupiny lovců, pomalu se rozcházejících od ohniště, se oddělil Vari. Pěkný, svaly štíhlé a dlouhé, oči bystré, ale falešný, záludný, Nahu to pozná z křivky jeho úst, z koutků očí, z kradmého pohybu. Její náčelník se Nahu vždycky směje, že vidí duchy i tam, kde nejsou, že Vari je silný, statečný, dobrý lovec; prudký a nebojácný.

Nahu mu nechce říct, o co se Vari už tolikrát pokusil, že se tajně snažil ochutnat její tělo. Mlčí o tom, a dělá to pro dobro rodu. Teď nestojí o rozbroje. Dosud ho vždycky odehnala, toho hada, tu vychytralou, hbitou lasici.

„Co chceš, Vari?“

„Ty víš dobře. Jsem mladý, ale nebudu věčně druhý. Můžeš žehnat zemi a prosit zvířata, ale lesní medvědi jsou silní. Tvůj náčelník je obratný, ale moc často nastavuje krk. Jednou budeš moje.“

Nahu mu hledí do očí. Krásný, ale proradný. Na chvíli si vzpomene, jak Asu, mladinká dívka z jejich rodu, v létě křičela rozkoší, když ji Vari překvapil u vody, kde máčela kůže; ženy slyšely její sladkobolný nářek až k ohništi a taky viděly, jak je za to náčelník oba pořádně přetáhl holí před očima všech. Asu však vypadala, že je na tohle bití pyšná. Ostatním ženám se jen leskly oči. Na rány byly zvyklé, na slastný nářek ne. Vari byl vybíravý, ale po tomhle musel dívku Asu vzít za svou a jejímu otci teď bude odevzdávat polovinu svého úlovku až do zimy.

„Jdi spát, Vari. Lov byl dlouhý.“

Blýskne po ní očima, pomaličku ji obejde a předstírá, že se vrací do chýše. Náhle k ní přiskočí a zlehka ji zezadu kousne do krku.

Nahu strne jako laň, která zavětřila nebezpečí, a očima zoufale hledá svého muže. Je dost mladá na to, aby si její tělo i po dvou porodech zachovalo dívčí pružnost, ale dost zkušená, aby poznala, že tohle byla od Variho otevřená výzva. A ona teď stojí mezi oběma muži.

Ostatní lovci znehybněli, napjaté pohledy přeskakují jako nedočkavé uhlíky od náčelníka k Varimu a zase zpět. Tohle bude náčelníkův boj. První muž rodu uhájí svou čest i majetek, kterým je Nahu s dítětem pod srdcem, s bronzovými kroužky na pažích i nohou, lesklou čelenkou, vzácným náhrdelníkem z jantaru.

Nahu vidí, jak se jejímu muži vzdouvá hruď. Sama jako by přirostla k zemi, jako strom, neschopna pohybu. Rozbroj v jejím rodě před příchodem dalšího náčelníkova dítěte!

Náčelníkův překvapený výraz se pomalu mění v zuřivost.

„Ustup. Do chýše,“ přikáže jí pevným hlasem.

Nahu pozpátku couvá do bezpečí, ale nespouští z muže zrak. Kéž by ho mohla uprosit očima, ale na tohle je malou paní.

Z chýše již vychází první stařena. Za ní další tři ženy, mezi nimi i náčelníkova druhá žena Išava, která zahání děti. Zbylé dvě tahají Nahu dovnitř, pere se s nimi, ale jsou v přesile.

Marné naděje. Náčelník už vyrazil k sokovi. Je slyšet boj. Povykování mužů.

Hlas šamana. „Náčelníku! Neprolij kmen rodu! Mladý bouřlivák se jenom přežral jeleního masa!“

Nahu se uvnitř chýše kouše do rtů. Půda, kterou právě požehnala, bude zneuctěna, zkropena nenávistnou krví jednoho z nich.

Ach, ten had. V co doufal? Že náčelníka porazí? Co mu stouplo do hlavy? Maso jelenů v říji? Touha stanout v čele rodu? Nebo ho snad opanoval zlý duch?

Znovu hlas šamana. „Náčelníku! Zadrž! Uděl mu trest. Blíží se úplněk. Může za to jelení maso.“

Ženy vykouknou z chýše. Dovolí vyhlédnout i Nahu. Seběhl se už celý rod. Náčelník si přivolal na pomoc jednoho ze svých mužů a společně teď vlečou Variho k jeho obydlí. Krvácí naštěstí pouze z natrženého ucha. Šaman mu přes hlavu přehodí šátek, na který předtím třikrát naplival. Látku potom hodí do ohně.

Náčelník mrskne pokořeným sokem o zem. „Deset hrnců a pět paží látek vyrobí tvoje Asu a odevzdá mně, a to dřív, než se slunce v zimě začne vracet po obloze,“ zvolá. „A jestli to Asu nestihne, opatři si ještě jednu ženu, když mlsně slintáš po jiných! Ještě jednou to zkusíš, a vydlabeš rodu novou loď, slyšíš? A jestli neuděláš, jak říkám, svážeme tě v lese a necháme medvědům.“ Zacloumá s Varim a sám při tom sykne, jak bolest vystřelí z vykloubeného ramene. Zdravou paží ukáže na dva bojovníky. „Ty a ty, před chýši. Hlídat.“

Vari se drží za žebra a sotva dýchá. Zaleze do chýše a jeho mladá žena se plaše vytratí dovnitř za ním.

Náčelník se otáčí k Nahu, ale ta na nic nečeká. Pospíchá k ohništi, zapaluje si pochodeň, utíká na místo, kde došlo ke rvačce, a horečně prohledává trávu, zda na ni skanula krev.

„Šamane!“ volá někdo.

Kouzelník bere těhotné ženě pochodeň z ruky a odhání ji. „Tohle není práce pro ženské. Noste kameny!“ volá a ženy se předhánějí a ohraničují zneuctěné místo. Šaman zapálí trávu, zpívá, dupe kolem kamenného obvodu kruhu.

Nahu stojí před příbytkem a vše sleduje se ztrápeným obličejem. Její náčelník se ale usmívá, i když je zraněný. Nebrání se, když přistoupí stařena, vloží mu do úst klacík a trhne ramenem. Muž hlesne, tvář se mu zkrabatí potlačovanou bolestí. Kloub je zpět.

Stehna zhmožděná, jedno oko už otéká, ale muž bere svou Nahu do náručí.

„Byla to jen kapička nenávistné krve. Jenom se přejedl jeleního masa. Přemohla ho říje.“

Nahu položí obličej na jeho prsa. Stojí bokem, přimknout se k němu nemůže přes obrovské břicho. Náčelník se usmívá, ale ona ví svoje. Špatné znamení.

 

2

Přešlapovala jsem před muzeem a mrznul mi nos. Byly dvě hodiny a deset minut. Mírné zpoždění, ovšem na Danovy poměry ještě snesitelné. Najednou se asi sto metrů ode mě vynořily z podchodu dva růžové kulichy s bambulemi, jeden s bílou, druhý s černou. Bílá bambule patřila Ivetce, černá Aničce. Vedle nich se hrdě klátil Dan a už jim něco vysvětloval a horlivě gestikuloval rukou.

Mé dvě skoroneteře mě zahlédly a vyrazily úprkem ke mně, Dan rozhořčeně svěsil ruku a vrhl na mě vyčítavý pohled.

Dan je můj bratranec a taky spolupracovník. Často si vjíždíme do vlasů, já jemu míň, jelikož si je holí strojkem, což na něm vypadá velice sexy, i když se to o příbuzných říkat nemá, ne? Zato kolemjdoucí slečny po něm házejí očkem, zvláště když ho zmerčí s dceruškami coby vzorného otce. On si toho většinou bohužel nevšímá a připisuje to své „vybíravosti“. Já však dobře vím, že je v tom obyčejný strach. Na jednu stranu ho chápu. Já jsem rozvodem neprošla, zato jsem měla čerstvou zhmožděninu na srdci a věděla, jak moc bolí dostat zničehonic kopačky.

„To víš, jak vidí milovanou tetičku, máš to marný. Tak hurá dovnitř, princezny.“

„Teto, máš červenej nos, víš to? Já ti půjčím zrcátko, chceš?“

Vzala jsem si maličké růžové zrcátko ve tvaru srdíčka, které Ivetka pohotově vytáhla z batůžku.

„Hmmmm… Teď nevím, jestli mě do toho muzea vůbec pustí. Nemáš tam i make-up?“

„Co to je?“

Dan povytáhl obočí a s kroucením hlavy pravil: „Takovej béžovej krémík, kterej si teta ráno matlá na pusinku.“

„Ten si matlá i maminka. Má od toho vždycky špinavou šálu.“

Při zmínce o „mamince“ Dan zmlknul a popohnal holčičky dovnitř do budovy.

Za kasou seděla postarší šedovlasá dáma v úhledné bílé halence. „Rodinné vstupné?“

„Ne, ne. To je moje sestřenice,“ hájil se rychle Dan. Pokladní se usmála a mlčky nám prodala… rodinné vstupné. Pánbu jí to oplať.

Když jsme poodešli s lístky v ruce, rýpla jsem si do něj: „Tak moc se bojíš, aby si tě se mnou nikdo nespojoval, že bys byl ochoten si i připlatit?“ A zašklebila jsem se.

„Nevíš, kde pro mě číhá šance na nový vztah,“ řekl polohlasně, zatímco dcerky skotačily ve foyer kolem mimořádné výstavky národních krojů. „V tomto intelektuálně laděném prostředí bych mohl i natrefit na spřízněnou duši.“

„Té pokladní bylo nejmíň šedesát,“ namítla jsem.

„Nemluvím o pokladní. Třeba má dceru v mém věku,“ zamračil se na mě, „nebo dokonce mladší,“ dodal významně.

„A udělal jsi na ni dojem jako vzorný otcovský typ, a až budeme vycházet, požádá tě o číslo. Tak pojď, taťko,“ zazubila jsem se a zavěsila se do něj. Jemně se mi vyprostil a dloubl mě palcem pod culík.

Pokračovali jsme k expozicím. Chtěli jsme zde s Danem načerpat inspiraci pro náš (snad) nový komiks. Jako vždy: já obrázky, on bublinky s textem. Když už jsme byli u toho, vzali jsme rovnou s sebou jeho dcerky jako menší testovací materiál. Za výrazných protestů mé bývalé švagrové, která byla toho názoru, že to holky: za á – nebude bavit, a za bé (takhle se Andrea s oblibou vyjadřuje, jakožto školitelka bezpečnosti práce nám všechno předkládá v bodech) je to může děsit. Pravé kostry? A nějaké vykopávky? Staré knihy? Co si z toho vezmou?

„Jé, tati, kostřák, fuuuj, ten je ale hnuuusnej, má úplně rozpadlou hlavu, viď. A to ho nebolelo?“ ptala se starší Ivetka. Vzdálila jsem se od pravěké keramiky a blížila se k vitríně.

Dívala jsem se na kostru, uloženou ve skrčené poloze. Hned jsem zaostřovala na její popisek. Kostra mladé ženy, naleziště Lovosice – Prosmyky, starší doba bronzová. Proražená lebka na temeni – viditelné stopy po trepanaci. Tělo bylo zřejmě původně svázáno do kozelce, nelze vyloučit rituální účely. Mimořádně bohatá pohřební výbava. Uložena obličejem k východu, na levém boku, temenem k jihu. Žena měřila přibližně 160 cm, v tehdejší době běžných.

Prohlížela jsem si ji. Nebyli tehdy úplně malí. Vzpomněla jsem si na návštěvu středověkého hradu. Ve středověku by takto vysoká žena zřejmě již vyčnívala z davu. Asi se lidstvo od pravěku směrem ke středověku zmenšilo… a pak zase povyrostlo. Možná.

Každopádně vzhledem k mým sto čtyřiašedesáti centimetrům jsme já a tahle skrčená pravěká nebožačka byly přibližně stejně vysoké.

Proč vůbec o ní přemýšlím? Zkoušela jsem si ji představit. Jaké měli asi tehdy vlasy? Tahle kostra byla kdysi obalená masem, svaly… měla city, touhy, obavy…

„Ivetko, to není kostřák, to byla paní. Možná byla i hezká.“

Neteřinka se odvrátila se zhnuseným výrazem a pokračovala dál. „Já už na toho kostřáka nechci koukat, teto. Je hnusnej. A je žlutej a hnědej, fuj. Kosti maj bejt bílý. My je máme v prvouce bílý.“ Zajímavé. Při dnešní zálibě dětí ve všem morbidním se při setkání s realitou přece jen ošklíbají.

Turisti vedle nás nerozuměli česky, a tak se nezachichotali, jenom seriózní dáma se pohoršeně ohlédla za mou neteřinkou, jako že hlučí. Ignorovala jsem důležitou cizinku a dál se snažila vysvětlit Ivetce, že by k té kostře měla mít úctu.

„Víš, on to nebyl vždycky kostřák. Byla to normální paní třeba jako já. Už se na ni nemusíš dívat, jestli nechceš; teď ti připadá ošklivá, ale ona měla kdysi vlasy, normální oči, třeba hnědé, a nosila šaty, možná z jelení kůže nebo tak, a taky nějaké šperky, ty co má u sebe.“

„A proč umřela?“

„Asi už byla stará.“ Lhala jsem. Ivetka už chodila do druhé třídy, a tak uměla číst, ale cedulky ji pochopitelně nezajímaly. Z jakéhosi důvodu jsem jí však neměla to srdce říct, že žena zemřela mladá.

„A proč ji tam nenechali?“

„Aby ses na ni mohla podívat. A taky vždycky nenašli takhle hezky zachovalý hrobeček. Kdysi lezli do hrobů zloději a kradli jim ty hrnečky a náhrdelníky, které si tahle paní nechala.“

„A jak víš, že měla hnědé oči?“

„No… jen mě to tak napadlo.“

Ivetka pokračovala dál podél vitrín a začínala mudrovat. „Hnědé oči… a kam se jí ty oči jako ztratily? Teto, je to hnusný. Už o ní radši nemluv. Tati, a tadyto…“

Otočila jsem se zpátky k tomu, co zbylo z mladé ženy. Stopy po trepanaci lebky. Snad byla už po smrti, když jí udělali do hlavy díru. Prý se to provádělo z rituálních nebo léčebných důvodů.

Zůstala jsem stát a dívala se na žebra, která teď vypadala jako ledabyle poskládaná. Někde pod nimi kdysi tlouklo srdce.

Náhle jsem znovu uslyšela hlas dítěte. Rozlehl se mi v hlavě jako ozvěna v prázdném tunelu. Kam se jí ztratily oči? Hnědé oči… Oči…

Naskočila mi husí kůže na pažích. Na stehnech. V hlavě jsem měla ozvěnu. Hnědé vlasy… Srdce…

Nic jiného jsem nevnímala, všechny ostatní zvuky jako by přikryla tlustá deka. Aniž bych si to uvědomila, byla jsem zpátky u té nízké ploché vitríny, zírala přes sklo, jako bych cítila objetí neviditelných paží, které… hřejou… V hlavě šepot… Moje zem… Cítím chlad kypré půdy… Cítím její vůni… Vůni čerstvé hlíny… V uších šum krve a dunění vlastního tepu… vlastního?

„Moniko?“

Trhla jsem sebou. Byla jsem zpět. Tlumená stropní světla. Rozhlédla jsem se. Vedle mě stál Dan. „Padly jste si do oka? Chcete si pokecat? Ty a ta pravěká dáma?“

„Co? Cože?“

Slyšela jsem, co říká. Jen mi strašně dlouho trvalo, než mi to z ucha doputovalo do mozku.

„Civíš na ni s otevřenou pusou a reagovala jsi až napotřetí. Není ti nic?“

Zavrtěla jsem hlavou. Pořád jsem měla husí kůži. „Jdeme dál. Jenom jsem se nad ní zamyslela.“

„Chvála ti. Hezky nasávej inspiraci, mně se už v hlavě klube pěkných pár nápadů.“

Docela ráda bych nějakou tu inspiraci nasosala, jenže to bych nesměla zbytek prohlídky strávit jako ve snách. Pořád jako by mě něco tahalo vzadu za mozek, těsně nad krkem. Nutilo mě to ohlédnout se zpět, ale odolala jsem. Ostatně nevím, co bych tam viděla.

Ve foyer si ještě Danovy dcery opět vytipovaly, který kroj by si „jednou chtěly vzít na svatbu“, šedovlasá pokladní Danovi číslo své případné dcery (ani nikoho jiného) nedala, a tak jsme ještě skočili do cukrárny nabrat sílu, kalorie a já svou dávku kofeinu, načež jsme se rozloučili.

Na štiplavě mrazivém vzduchu, který mi slepil nosní dírky, se mi rozjasnilo v hlavě. To divné nutkání ohlížet se za sebe, jako bych si v muzeu něco zapomněla, bylo fuč. Danovi jsem nic nevysvětlovala. Nechtěla jsem zbytečně čelit narážkám o intimním zážitku s kostrou, jak by to určitě nazval. Na to už jsem ho příliš znala.

Ospalé, bíložlutě mlhavé slunečné zimní dny ve mně odjakživa budily divný mix pocitů, motivující i otupující směs, která jakoby voněla příslibem zítřků a zároveň vás nenechala nahlédnout skrz mlhu; slunce se zjevovalo jen jako mléčný kotouč s nejasnými okraji a vyvolávalo ve mně dojem prázdnoty a osamělosti.

Který se ještě zvýšil, když jsem nasedla do metra a dojela domů, kde mě vítal prázdný byt. Toho dne již po dvaačtyřicáté.

 

3

NAHU

Ženy sedí v prostorné chýši na houních a koberečcích, Nahu zdobí kostěnými korálky suknici pro svého náčelníka a Išava, její mladší společnice, druhá náčelníkova žena, s veselým úsměvem obstarává tkalcovský stav. Tu a tam koukne na Nahu, jestli je s její prací spokojena.

Stařena kolébá nejmladší náčelníkovo dítě, dceru, nyní již tři úplňky starou, zdravou i silnou. Obavy krásné Nahu se nenaplnily. Holčička přišla na svět tak hladce, jako když rybka propluje potůčkem. Nahu však nepřestávala sledovat Variho. Ani on ji. Mezi ním a náčelníkem panoval smířlivý klid, Vari mu dokonce dával větší část svého úlovku, než kolik musel. Nahu však stále tušila, že je to jako teplé, klamavé dusno před bouří. Vari náčelníkovi podstrojoval, jejich potyčka byla již dávno zapomenuta a všichni ji přisoudili úplňku a jelení říji.

Nahu přišije poslední korálek a zuby utrhne nitku z jelení šlachy. Její mladší společnice Išava k ní přistoupí a podává jí hotový kousek látky. Hodná dívka, mladá, nezkušená, ale poddajná a vlídná. I její bříško už se vzdouvá. Hledí si svou starší paní naklonit. Išava je drobná, plachá, s obličejem jemným a něžným jako ptáček. Když ji náčelník na jaře přivedl ze sousedního kmene, Nahu si ji okamžitě oblíbila. Zároveň jí však nezapomínala neustále dávat najevo, kdo je tady první paní. Tak to chodilo. Nahu bude první jíst, jí bude náčelník skládat lov a taky to bude ona, kdo rozdělí práci.

Teď Nahu vyjde ven, lůno po porodu již plně zotavené, ňadra ještě plnější než předtím. Obejde chýši a ubírá se k zásobní jámě. Opodál mezi stromy jako by náhle zahlédla… Variho? U dubů? Co tam dělá, sám a u poradních stromů, když ostatní jsou ještě na lovu?

Všimne si jí. Rychle se sehne a něco zvedá ze země. Opět se napřímí. Teď kráčí k ní.

„Šel jsem před ostatními. Vidíš? Ztratil jsem tu svůj nejlepší nůž. Věděl jsem, že bude ležet tady.“

Nahu ho sleduje přimhouřenýma očima a mlčí.

„Co tak stojíš? Nemáš dost práce?“

„Nejsem tvá žena, po mé práci ti nic není.“

Muž se usměje jako liška. Nahu nenávidí ten úsměv. Dobře, že tu ostatní ještě nejsou. Raději pomalu couvá zpět kolem chýše. Neudělá však ani pět kroků a Vari ji probodne očima. Jako by jí do nich spadlo jehličí, zatočí se jí hlava, musí se něčeho chytit, žádnou oporu však nemá na dosah, a tak naprázdno hmatá pravicí do vzduchu a snaží se udržet na nohou. Vari přiskočí a zachytí ji.

Chce se mu vytrhnout, ale sevře ji pevně nad lokty a chraplavě jí šeptá přímo do ucha: „Za to bití mi zaplatíš, schválně tu stojíš a vábíš mě, ale pamatuj si, že zaplatíš. Tvůj náčelník nemá oči všude, počkám si na tebe, a pak…“

„Ty hade, hade,“ šeptá, ale se svaly mladého silného bojovníka se nemůže měřit. Co jí chce udělat? Zmocnit se jí jako muž? Ostatní tu přece můžou být každou chvíli, a kdyby vykřikla, ostatní ženy vyjdou z chýše a budou chtít vidět, co se děje. Podruhé by přece Vari už nebyl tak neopatrný…

Vari jí teď přidrží paže za tělem jen jednou rukou a tou druhou vytáhne odněkud kostěný amulet na tlusté kožené šňůrce. Dole je provrtaný a visí z něj kostěné korálky. Je na něm zaschlá krev. Nahu krev pozná, je rudohnědá, drolivá.

„Vidíš to? Vidíš? Víš, co to je?“

Nahu třeští oči. A neví. Amulet… Kulatý, s rytinami, na koženém řemínku, potřísněný krví.

„Nezbavíš se mě. Boj se mě.“

Že by ho posedl zlý duch?

„Pusť mě,“ procedí Nahu mezi zuby a modlí se, aby neupadla, kdyby ji poslechl.

Vari pustí její paže a místo toho ji bolestivě zatahá za dlouhé kaštanové copy. Jedovatě se zachechtá a poodstoupí o dva kroky. „Copak, má milá? Máš strach? Z kousku zkrvavené kosti? To ti jich náčelník nenosí domů dost?“

„Táhni mi z očí,“ řekne Nahu a už v tom okamžiku ji to mrzí.

Je u ní jediným skokem jako rys. Popadne ji, jednou rukou zacpe ústa a vleče ji do křoví.

Najednou se o kus dál ozvou lovci, hlaholí, rozradostnění úspěšným lovem. Vari ženě stále zacpává ústa.

„Teď mlč. Mlč. Nikomu o tomhle neřekneš. Ani náčelníkovi, ani šamanovi, ani stařeně. Nikomu! Nebo se ti zle povede, tobě i tvým spratkům. Vidělas ten amulet?“

Nahu bezmocně svraští čelo, očima už skoro žadoní, aby ji konečně nechal být. A mlčí. Nechce, aby ji náčelník už zase viděl s Varim. Mohl by si myslet, že se tajně scházejí.

Vari ji hrubě odstrčí a ona několik kroků klopýtá, a pak pospíchá k zásobní jámě, co nejrychleji může, i když má nohy náhle slabé jako novorozené kůzle.

Vari vytahuje zpod opasku nůž a volá na náčelníka: „Byl tady! Já to věděl! Oslavme lov, náčelníku, ať se dobře vede rodu!“

Nahu slyší smích svého muže, ale zpoza chýše už nevidí ani na jednoho z nich.

Kéž by toho hada rozsápali medvědi, za to, že vyhrožuje jí a jejím dětem. Kéž by ho zakousli vlci. Přeje si to z celého srdce, i když ví, že to není správné, ale nedokáže v sobě ztišit nenávist. Její děti, její rod a půda, které se naučila žehnat od své prabáby, jsou jí nade vše.

Kéž by ho sežrali vlci!

Večer uléhá znepokojena. Dcerka je neklidná. Sliní a cpe si pěstičky do úst. Začínají jí růst zoubky. Příliš brzo, ale u dvou starších dětí to bylo zrovna tak. Maličké děvčátko pláče, stařena je kolébá v náručí, Nahu přikládá k prsu. Stařena mezitím přiloží do ohně, v kotlíku ohřeje trochu kozího mléka, namočí do něj kus hadříku, bere dítě od Nahu a tře mu bolavé dásničky. Po drahné době dítě usíná v náruči stařeny, znovu zavírá oči i Išava, kterou už pomalu zmáhá postupující těhotenství, takže usíná hned, jak holčička utichne.

Nahu však nemůže zamhouřit oka.

Po chvíli ticha se připlíží Asu, Variho mladá žena, z vedlejší chýše. Tahá Išavu za rameno a budí ji.

„Vstávej, prosím, není u vás Vari? Nebyl tu?“

Nahu zbystří, ale předstírá spánek.

Išava jenom ospale zakňourá, ale Asu nedá pokoj. „Vzbudila jsem se, není v chýši ani nikde kolem. Mám strach.“

„Počkej do rána, možná šel lovit sovy. Chycené za tmy mají pro šamana větší cenu. Jdi spát,“ špitne unaveně Išava.

Asu vychází ven, vzdychá, Nahu ji slyší, jak ještě chvíli přechází před chýšemi, a potom se opět rozhostí ticho.

Kéž by ho už trhali vlci, pomyslí si Nahu, a ani se na své houni nepohne.