Jiří Pavlovský: Kladivo na démony

Oblíbená série akční urban fantasy se dočkala desátého dílu!
Nakladatelství Epocha vydává 52. svazek Fantastické Epochy: Kladivo na démony – jubilejní díl Kladiva na čaroděje pod taktovkou Jiřího Pavlovského.

Vše odstartoval Jiří Pavlovský příběhem Magie pro každého v roce 2012. Zakladatel a duchovní otec série má na svém kontě již čtyři díly; na první navázal Městem mrtvých a představil se i v páté části nazvané Výtah do pekla. Kladivem na démony jeho účast v první řadě série nekončí, Pavlovský se postará i o velkolepé finále.

Slyšíte o Kladivu na čaroděje poprvé? Příběhy psané hvězdami i talentovanými nováčky české a slovenské fantastiky vás zavedou do našeho světa, ovšem tak, jak ho neznáte… a vlastně ani netoužíte poznat. Temné přízraků, oživlé mrtvoly, zabijáci, démoni, psychopati, nekrofilové či upíři – s těmi všemi má svérázná parta vyšetřovatelů okolo Felixe Jonáše co do činění, takže pokud potřebujete pomoc tohoto rázu, neváhejte se na ně obrátit. No, nebo raději váhejte, protože jsou to sice hrdinové, ale v uvozovkách – do typických klaďasů mají pořádně daleko.

Série v sobě mísí prvky fantasy, detektivky, hororu, magického realismu a mnoha dalších žánrů. Je šitá na míru čtenářům, kteří mají akční rádi, dobrodružné, lehce vtipné, a především návykově čtivé knihy.

Základní dvě ingredience, z nichž je série namíchaná, se jmenují násilí a humor – a obě z nich jsou v guláši jménem Kladivo na démony obsaženy vrchovatou měrou. Fanoušci ostrých bitek a drsňáckých hlášek si můžou mnout ruce, protože pacifismus zde není dominantní ideologií. Očekávejte svištění kulek, duté nárazy tříštících se kostí a tiché šeptání zaklínadel. – Marek Dvořák, Mfantasy.cz

Velkou výhodou Kladiva je, že ačkoliv jsou díly provázané hlavní dějovou linkou, v každém dostanete samostatný epizodní příběh – do série tak můžete naskočit v jakémkoliv okamžiku, jakoukoliv knihou. Každý autor přitom přináší něco nového – někdo klade větší důraz na detektivní prvky, někdo na humor a hlášky, někdo na hororovou atmosféru a akci… Čtenáři si tak přijdou na své, ať už preferují cokoliv.

Ti, kdo milují Felixe a jeho tým, se mohou těšit na další křížovou výpravu napříč Prahou i Peklem, při níž nekorektní sarkasmus odrovná kteréhokoliv obřího démona, amatérského kouzelníka či okresní celebritu (o Červené krabici nemluvě), jež se jim pokusí postavit do cesty.– Wojta Běhounek, časopis Pevnost

Novinky, obálky, ukázky, zajímavosti… najdete na: www.facebook.com/kladivonacarodeje

E-book k zakoupení například na Palmknihy.cz

Anotace:
K Felixi Jonášovi zavítá návštěva. Jenže tentokrát nepřichází s další zakázkou. Chce ho zabít. Začíná hon na Felixe a on ani netuší, proč je lovnou zvěří. Útoky mají společnou jedinou věc – tajemnou červenou krabici. Aby přežil, musí se vydat do míst, kam lidská noha ještě nevkročila. Alespoň ne lidská noha stále připojená k tělu.

Info o knize:
Autor: Jiří Pavlovský
Obálka: Lubomír Kupčík
Nakladatelství: Epocha, březen 2016
Formát: paperback, 125×195 mm
Počet stran: 168
Cena: 159 Kč

O autorovi:
Jiří Pavlovský (* 1968) – narozen v Praze, spisovatel, komiksový (a filmový) publicista, překladatel a vydavatel.
Spolu s dalšími členy literární skupiny Rigor Mortis patří k autorské generaci (mj. Štěpán Kopřiva a Jiří Kulhánek), která v polovině devadesátých let vnesla do české fantastiky svěží vítr v podobě nekorektních, cynických a akčních příběhů. Sám i ve spolupráci s dalšími autory publikoval řadu povídek, z nichž mnohé získaly žánrová ocenění: Noční návštěva a Dobro vítězí (Cena Karla Čapka), Eskorta (Cena Akademie SFFH) aj. Jakožto samostatný titul mu v rámci sci-fi série Mark Stone vyšel román Zatykač na Stonea.
Kladivo na čaroděje pak Jiří Pavlovský nejen vymyslel a napsal doposud čtyři díly, ale rovněž na něj dohlíží a do série hodlá přispívat i v budoucnu.

Ukázka z knihy:

Vincenc netrpělivě přešlapoval před hotelem, když Walter konečně vylezl ven.
„Tak co Kilián?“
Walter se jen blazeovaně usmál. „Nic na mě neměl. Není trestné chodit do hotelu, nebo ano?“
„Nechal tě jen tak jít?“ nevěřil Vincenc.
„Jen tak ne,“ uznal Walter. „Pouštěl hrůzu. Ale měl vlastních starostí dost.“
„Co teď? Musíme se do hotelu dostat nějak jinak.“
„Je to zbytečné. Ta červená krabice tam nebyla.“
„A to víš jak?“ zeptal se Vincenc.
„Kilián se o tom bavil s lidma. Ptal se jich, co našli – a jenom mrtvoly. Žádná krabice.“
„Možná tě tahal za nos. Divadýlko, abys to donesl Felixovi.“
Walter zavrtěl hlavou. „Ne, to bych poznal. A jaký by měl důvod?“
„Chm,“ řekl nepřesvědčeně Vincenc. „Takže ty si myslíš, že tam ta krabice nebyla. Přece se nerozplynula?“
„Proč ne? Kdo ví, čeho byla schopná. Klidně se mohla vrátit tam, odkud ji vzali. Nebo…,“ Walter se zamyslel, „nebo ji někdo sebral.“
„Vždyť říkám,“ rozohnil se Vincenc. „Kilián. Půjdeme tam, rozbijeme mu hubu a zjistíme –“
„Ne. Kilián ne. Někdo ještě před ním. Přece nevolali rov­ nou Kiliána. Někdo musel najít mrtvoly, pak volali policii a police volala inkvizici.“
„To je spousta provolaných minut,“ uznal Vincenc. „Kdo by ale kradl krabici z hromady mrtvol?“
Walter se spokojeně usmál. „Někdo, kdo s nimi byl ve spolku. Někdo, kdo patřil k týmu.“
„Někdo, kdo je už dávno v prachu,“ dodal Vincenc.
„Nemusí. Hele, kolem koho museli tihle týpci projít, když šli dovnitř?“
„Kolem recepční?“ navrhl Vincenc.
„A nepřijde ti divný, že kolem recepční projde halda zjevů a ona nezavolá policii? A oni ji nezabijí, aby nezavolala policii? Není to trochu divný?“
„Myslíš, že je v tom s nima?“
„Může být.“
„Teď tam asi vtrhnout nemůžeme,“ uznal Vincenc.
„Ne,“ ulevilo se Walterovi.
„Takže budeme čekat,“ řekl Vincenc.
„Takže budeme čekat,“ odsouhlasil to Walter.

* * *

Felix přemýšlel o Klaudiině nápadu, když se řidička ozvala.
„Rashil,“ řekla Klaudie.
„Co?“ trhl sebou Felix. Tohle jméno neslyšel rád.
„Rashil. Mohl to být Rashil. Jo, to bude možná pravděpodobnější, než ta tvoje Petra.“
„Není to moje –“
Klaudie se nenechala přerušit. „Hele, vezmi to logicky. Musel to být někdo, kdo má kontakty, kdo si mohl zjistit, kde jsi. Za další, neposlal na tebe nějakou magickou bytost, poslal za tebou bouchače s bouchačkama. A v minulosti jsme mu párkrát zkřížili cestu. Může na tebe mít pifku – všechno to do sebe zapadá!“
„Rashil to nebyl,“ řekl Felix. „Víš proč.“
Klaudie praštila dlaněmi do volantu. „To je právě ono. Nechtěl tě zabít. Chtěl ti jenom dát na vědomí, že je naštvaný. Taková výstraha.“
Tohle zase neznělo tak nesmyslně. Ale s Rashilem už delší dobu nemluvil, takže neměl důvod, proč by…
Moment. S Rashilem už dlouhou dobu nemluvil. Ze začátku na něj házel jednu fušku za druhou, chtěl tajné informace z inkvizice i věci, co sám Felix zjistil během pátrání, ale teď už bylo několik měsíců ticho po pěšině. Jako by o něj Rashil ztratil zájem.
Možná tohle vážně mělo být nějaké pošťouchnutí.
Že by zjistil, že si Felix nechává tu nejzásadnější informaci pro sebe? Že mu neoznámil, že magie pomalu, ale jistě umírá?
„A to jsem ještě nezmínila inkvizici. Kilián tě nesnáší… Co když na tebe někoho najal? A jak jsi naštval ty vietnamské kouzelníky?“
Felix se ohradil. „Brzdi, jo? Brzdi. Takhle to vážně vypadá, že mě chce zabít každý.“
„A ne snad?“

* * *

Nečekali dlouho. Recepční vyšla z hotelu v krátké sukni a s velkou taškou. Walter šťouchnul do Vincence, který spokojeně spal na lavičce, na oplátku schytal ránu pěstí a teprve pak mohl ukázat na odcházející ženu.
„Na co čekáš?“ zeptal se nerudně Vincenc. „Jdeme za ní.“
„Nezastavíme ji a neprohlídneme rovnou?“
„To ti věřím, že bys ji chtěl prohlídnout,“ pokývnul Vin­ cenc. „Ale důležitý je zjistit, kam jde. Kam tu věc nese.“
„Nevíme, jestli něco nese,“ řekl Walter. „V tý tašce může mít cokoliv.“
„Má tam červenou krabici,“ řekl Vincenc. „Cejtim to v kostech.“
„Nechci se honit jako crétin za nějakou ženskou jen proto, že ty máš tušení. Já bych si to raději ověřil.“
„Tak ale nezjistíme, co má v plánu.“
„Tak na ní uděláš bububu a ona ti to řekne.“
„Udělám bububu na tebe – a budeme ji sledovat. Jasný?“
„Dobrá,“ přikývl neochotně Walter. S Vincencem nemělo smysl se dohadovat. Ani nemělo cenu mu říkat, že nejsou zrovna dvojice, která by se dala snadno přehlédnout. A to ani když se od sledovaného drží na vzdálenost jednoho bloku.
Ale měli štěstí. Recepční rázně bušila podpatky do kočičích hlav a rukou si na rameni přidržovala velkou tašku. Mohla se do ní vejít červená krabice? Felix nespecifikoval, jak velká by měla být. Možná by mu měli zavolat. To by mohlo být rozhodující…
Než stačil Walter něco říct, zalovila žena v kabelce a vytáh­ la klíče od auta.
„Má auto,“ řekl Vincenc. „Změna plánu. Musíme jí proklepnout hned.“
„Kdybychom to udělali rovnou, jak jsem navrhoval –“
„Sklapni. Jdeme k ní. Jsou tu lidi, takže nenápadně, ať jí nevyděsíme.“
„Od kdy tebe zajímají lidi?“ překvapilo Waltera.
„Tohle je výzvědná akce,“ vrhl na něj pohled Vincenc. „Musíme být jako stíny… A pohni trochu tou svou tlustou prdelí.“
Přidali do kroku. Recepční zatím přistoupila k béžovému opelu, otevřela dveře a hodila tašku na zadní sedadlo. Pak se nasoukala dovnitř. Vincenc se vykašlal na utajení a dal se do běhu. Walter neochotně klusal za ním. Jestli jim ujede, tak bude veškerá práce a čekání v háji. A samozřejmě, Vincenc bude tvrdit, že je to Walterova vina.
Auto nastartovalo, zavrčelo a explodovalo. Žhavá tlaková vlna nabrala Vincence a mrštila jím o stěnu domu. Walter dal ruce před obličej a do dlaní mu udeřilo horko a pár kamínků. Po chvíli je sundal dolů.
Auto i žena hořely.