Anne Rice: Princ Lestat (Upíří kroniky 11)

Anne Rice v roce 1976 vydáním Interview s upírem přepsala dějiny žánru. Přivedla v něm k životu jednoho z nejslavnějších antihrdinů moderní hororové literatury Lestata de Lioncourt. Až do roku 2003 vycházely další knihy na motivy jeho osudů. A nyní o více než desetiletí později se Lestat znovu vrací a rozhodně není sám. Do současného New Yorku se sjíždějí všechny milované i nenáviděné postavy ze stránek Upířích kronik, aby zde čelily dosud nejvážnější hrozbě ze všech – vyhlazení celého druhu.

Po smrti Akashy, královny prokletých a matky všech upírů, se koalice starších, která se jí postavila a nakonec s úspěchem přivodila i její konec, pozvolna rozpadla. Každý ze zúčastněných se rozhodl jít vlastní cestou a hledat potěšení někde jinde a v něčem jiném. Ani Lestat nebyl výjimkou, stáhl se do ústraní a dlouhou dobu se vyhýbal jakémukoliv kontaktu s jinými upíry, pro které se zásluhou vydaných knih a hudební kariéry stal živoucí legendou.

Při svém bloumání po světě dlouho nenarazil na nic zvláštního až do chvíle, kdy poprvé uslyšel záhadný Hlas, který k němu začal telepaticky mluvit a přemlouvat ho k neslýchaným věcem. Jak rychle zjišťuje, Hlas se spojil ještě s dalšími starými upíry a nutí je k tomu, aby pomocí svých schopností ničili ostatní. Upíří svět se okamžitě propadá do chaosu, především ti nejmladší nemají proti brutálním útokům nejmenší šanci a hromadně končí spáleni na prach. Spolu s tím, jak se množí zprávy o masakrech, přibývá i úpěnlivých proseb, aby bylo řádění jakýmkoliv způsobem zastaveno. Jenže co je vlastně neznámý Hlas zač a kdo se za ním skutečně skrývá? A hlavně jaký je jeho konečný cíl? Zůstává na Lestatovi, aby se celou záhadu pokusil co nejdříve rozplést.

Patřím k těm milovníkům upírů, pro které bylo přečtení Interview s upírem v době dospívání naprosto neopakovatelným zážitkem. Upír Lestat mi vzápětí pomohl otevřít mnohem širší knižní svět, než o jakém se mi kdy snilo, a dodnes ho považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších knih vůbec. Byly doby, kdy bych dala cokoliv za možnost přečíst si něco nového o Louisovi, Lestatovi a dalších postavách, které mi tolik utkvěly v paměti. Zpráva o tom, že Anne Rice píše novou „upíří“ knihu mě proto přirozeně nadchla. Zároveň jsem ale měla na paměti, že kvalita autorčiných děl poslední dobou silně kolísá a já sama jsem se v mezičase posunula už trochu jiným směrem.

Princi Lestatovi je třeba hned na začátek připsat k dobru, že dokáže bez potíží vtáhnout zpátky do světa všech povědomých hrdinů. Potěšilo mě, že jsem se dozvěděla, co se stalo s Danielem Molloyem, tím novinářem, který si před lety sedl k jednomu stolu s Louisem de Pointe du Lac a zaznamenal jeho příběh na magnetofonovou pásku. Ráda jsem se zase setkala s Lestatovou matkou Gabrielou, Mariem, Armandem, Jesse Reevsovou i Davidem Talbotem. Společně s přibývajícími stránkami mi ale začalo být stále jasnější, jak velkou roli v celkovém hodnocení knihy sehraje nostalgie.

Problém začíná už u samotné její struktury. Téměř každá kapitola je vyprávěna z pohledu někoho jiného, což rozhodně nepřispívá k celkové přehlednosti románu. Anne Rice tento styl navíc využívá k představení skutečně velkého množství nových postav, které jsou samy o sobě sice zajímavé, ve výsledku ale nemají pro příběh téměř žádný význam. První polovina knihy tak v podstatě postrádá děj a k tomu zde často dochází k opakování už jednou řečených informací. Posledních zhruba sto stran naštěstí posune zápletku dopředu, závěrečné rozuzlení je ale bohužel velmi předvídatelné.

Vadila mi i skutečná naivita a krátkozrakost některých dějových linek (příběh Rose, Viktor) a místy až příliš patrná sebechvála autorky. Největším zklamáním byl ale samotný způsob zacházení s postavami. Většina z nich tvoří jen jakési publikum a příliš do děje nezasahují. Jiné se zase chovají v naprostém protikladu ke svým původním charakterům (Maharet, Armand a především Louis) a také ze samotného Lestata najednou zbyl už jenom stín té fascinující, vzdorovité a nevypočítatelné osoby, kterou býval dřív.

Na druhou stranu oceňuji snahu Anne Rice přivést své upíry do 21. století a ukázat jejich nevyhnutelný střet s moderními technologiemi, pokrokem a výsledky vědeckých výzkumů. Kdo z nich si dokáže osvojit nové technologie a využije je ve svůj prospěch a pro koho naopak budou znamenat nepřekonatelnou překážku a poslední tečku za dlouhým nesmrtelným životem? Kniha také pěkně obohatila už tak široce rozvětvenou mytologii Upířích kronik o nové detaily a zodpověděla některé dlouho nejasné otázky, nad kterými si čtenáři lámali hlavu celá desetiletí (původ Talamasky).

Princ Lestat přesto nakonec není tím pokračováním legendární série, ve které jsem doufala. Najdou se tu zajímavé myšlenky a nápady, které ale bohužel nejsou vždy rozvinuté způsobem, jakým bych si přála. Bylo rozhodně příjemné znovu potkat oblíbené hrdiny (některé z nich v češtině poprvé) a zjistit, jak si poradili s naším současným životním stylem. Nedokážu ale s úspěchem zodpovědět otázku, zda tohle nové setkání mělo svůj význam, nebo ne. Na to pravděpodobně odpoví až ohlášené pokračování Blood Paradise, které by mělo vyjít v angličtině v průběhu letošního roku.

Vydal: Práh, 2015

Ukázka

Koupit knihu