Petr Heteša: Propadlíci

Tunely, katakomby, hrobky, hladomorny a v nich čarodějové, vlkodlaci, astrokočky a stínopýři. To je prostředí, do kterého se díky nezdařenému magickému rituálu propadne část školy a s ní Tomáš s několika přáteli. Současně s tím se ovšem do stejného prostoru propadne část astrální školy s démonkou Chinookou a jejími několika spolužáky.

 

Obě skupiny se spojí, aby našly cestu zpátky, což ale není vůbec jednoduché a mnohdy se ocitají v situacích připomínajících děsuplný horor. Proti nim totiž stojí síla z cizí astrální sféry, která si s nimi chce ošklivě pohrát a neváhá k tomu použít vlkodlaky a jiná nepozemská zvířata s velice ostrými zuby.

Dobrodružný akční příběh autora knížek Zajatci Minecraftu a Vetřelci z Minecraftu vtáhne čtenáře do děje tak, že se od něj neodtrhne dřív, než jej dočte.

 

Info o knize:
Vydal: CPress, prosinec 2015
Ilustrace: Petr Heteša
Vazba: brožovaná
Počet stran: 256
Cena: 199 Kč

 

Ukázka z knihy:

1.

Chinooka utíkala tak rychle, že se téměř vznášela nad zemí a její ohnivé vlasy za ní divoce plály jako skutečné plameny. Belphor jí nestačil. Byl o něco menší a měl tudíž i kratší nohy. Cáry hustých pavučin visící na kamenných kvádrech klenuté chodby pak za nimi vlály, jako by se po sto letech opět probudily k životu.

„Počkej, nestačím ti,“ zavolal zadýchaně Belphor, svírající na prsou rubínovou lahvičku.

Chinooka se na chvíli zastavila. Belphor doběhl k ní a opřel se zády o kamennou zeď.

„Ti říkám, že tady už prchat nemusíme. Neviděl nás. Zdrhli jsme zadem dřív, než stačil otevřít dveře,“ řekl zadýchaně.

„A co když vidí přes dveře?“ zeptala se Chinooka a prohrábla si hustou hřívu svých červenooranžových vlasů.

„Agalyar? Prosím tě, ten je rád, že vidí půllitrovou kádinku. A to ještě musí být z černého opálového skla. Buď v klidu. Spíš mám obavy z těchhle,“ řekl a ukázal nahoru na zaklenutý strop.

Netopýři visící hlavami dolů nespali, ale sledovali je svýma malýma kulatýma očičkama a Belphorovi se dokonce zdálo, jako by se šklebili. Chinooka zvedla hlavu.

„Ti jsou v poho. Ti kecat nebudou. Domluvím to s Lyolou.“

„Ona se s nima zná?“

„Jasně. Jsou to ještě mláďata. Ona je krmí. Poslechnou ji na slovo.“ Belphor se rozhlédl po chodbě.

„Na první odbočce doleva, pak je jedenáct schodů nahoru a průchod k ubytovně.“ „Myslíš, že bude otevřenej?“ zeptala se Chinooka. „Nebude. Ale já znám kód. Pojď.“

Chytl ji za ruku a vydal se dopředu. Teď už žádným úprkem, ale obyčejnou procházkovou chůzí.

Bylo to přesně, jak říkal. Doleva, pak jedenáct schodů a potom konečná v podobě cihlové neomítnuté zdi.

„Tohle moc nevypadá na nějaký dveře,“ prohodila Chinooka, když to spatřila.

„Neboj, jsou. A víme o nich jenom my z alchymie,“ prohlásil hrdě Belphor a postavil se před stěnu.

Pak se postupně dotknul ukazováčkem devíti různě umístěných cihel.

„A je to hotový,“ řekl s uspokojením.

Ovšem nic se nestalo.

„Nezdá se mi,“ zavrčela Chinooka.

Belphor na to neřekl nic a jenom znova zopakoval postup. Devět doteků na devět cihel. Žádný výsledek.

„Dyť jsi říkal, že znáš kód,“ řekla netrpělivě Chinooka.

„Včera byl změněn,“ ozvalo se jim za zády.

Ztuhli. Krve by se v nich nedořezal. Pak se oba pomalu otočili. Vysoká postava Agalyara stála od nich pouhé tři metry. Vrásčitý, jakoby poleptaný obličej v barvě popela orámovaný dlouhými rovnými šedivými vlasy. Antracitově černé oči protkané zlatými žilkami je téměř propalovaly.

Chinooce se v hlavě vařil mozek. Napadlo ji, že měla použít poslední znalosti z hodiny Samycy. Vycenit zuby, proměnit se v šelmu a proklouznout kolem překvapeného Agalyara dřív, než by poznal, kdo vlastně je. Jenže zrovna tuhle hodinu magie většinou prokecala s Rolyfyrem a je možné, že jí něco uteklo. Možná by dokázala ještě šelmí ocas a uši, a tím by skončila. A to by byl teprve trapas.

Na rozdíl od ní Belphor nepřemýšlel o ničem podobném, pouze o tom, že opět spadl do průšvihu.

„Tak děcka, co máte?“ zeptal se Agalyar, když si dostatečně vychutnal jejich úžas a natáhl k nim ruku s dlouhými kostnatými prsty omotanými vystupujícími žílami jako kořeny stromů.

Nesnášeli oslovení děcka a Agalyar to moc dobře věděl.

„Nic…, co bysme jako měli?“ zareagovala jako první z přistižené dvojice Chinooka.

Alchymista se mírně pousmál (alespoň tak pochopila změnu v jeho poleptaném obličeji) a přesunul svůj zrak na Belphora, který téměř nedýchal.

„Ani náš mladý učedník nic nemá?“

Belphor místo odpovědi natáhl ruku s rubínovou lahvičkou a Chinooce nezbylo nic jiného než protočit své nádherné zelené oči s jantarovými zorničkami. Starý alchymista si ji vzal a prozkoumal drobným písmem vyleptaný nápis.

„Děcka…,“ vychutnával si to oslovení, „kolikrát jsem vám už říkal, že drogy jsou svinstvo?“

„Mysleli jsme, že je to iontovej nápoj,“ zadrmolila Chinooka.

„Jo?“ zakroutil nevěřícně hlavou Agalyar. „Chceš, aby ti na zádech narostl hustý pruh srsti?“

„Možná bych byla ještě hezčí, než jsem teď,“ usmála se na něj Chinooka se snahou starého alchymistu obměkčit.

Ten se ještě jednou zadíval na lahvičku, pak se rozmáchl a prudce jí mrštil směrem k nim. Proletěla jim nad hlavami a uslyšeli, jak se roztříštila o cihlovou zeď za nimi. Oba se otočili. Temně rudá kapalina pomalu stékala po cihlách, ze kterých se začalo kouřit a jejich struktura pod ní bublat, jako by to byla nějaká agresivní žíravina. A když se kouř zapáchající spálenými chlupy rozplynul, viděli, jak na všech místech, kam kapalina dopadla, po ní zůstává šedivá srst.

„Je vlkodlačí,“ poznamenal Agalyar, „ale to asi víte.“

Chinooka zakroutila hlavou.

„To jsme fakt nevěděli.“

„Ne? Naštěstí to působí jenom dvě hodiny. Stejně jako ty další účinky, o které vám pravděpodobně šlo.“

„Myslíte vitamíny, že?“ hlesl Belphor, kterému se konečně vrátila řeč.

„Nemyslím vitamíny, Belphore. Myslím to silné afrodiziakum. O tom ale taky asi nic nevíte.“

Chinooka zavrtěla vehementně hlavou, zatímco obličej Belphora nabyl barvy doruda rozpálené plotny.

„Takže to bude dvoudenní hladomorna, je vám to jasné,“ zavrčel Agalyar. „Ostatně smutno vám tam nebude. Už je tam Rolyfyr a Xyona.“

 

2.
Budova víceletého gymnázia měla čtyři podlaží a tvar hranolu, hozeného jakoby náhodně mezi ostatní hranoly bytových domů na sídlišti Lesná v Brně. Objekt měl novou, zateplenou fasádu, nová okna, a také nového fyzikáře.

Ten byl již od začátku divný. Už jenom to jméno, Jonáš Aichiel, bylo divné. Navíc byl divný i tak nějak celkově. Rovné řídké vlasy Tomášovi připomínaly hliníkové dráty, a to i barvou. Hluboko utopené oči a nad nimi husté obočí zase vypadalo jako křídla netopýra. Široké rty, špičatá brada a šlachovitý dlouhý krk pak už jen doplňovaly jeho zvláštní vizáž, aspirující na hlavního hrdinu béčkového hororu.

Tomáš chodil do fyzikálního kroužku ne proto, že by byl z fyziky slabý nebo že by to snad mohl potřebovat k přípravě na maturitu (jak jim tvrdili), ale proto, že do něj chodila i Markéta Machová. Ta byla taky svým způsobem zvláštní. A to tím, že byla strašně hezká. Tomášovi se líbila nejvíc ze třídy. Zrzka v obličeji ozdobená pihami (jejichž nepravidelné rozmístění mu připomínalo hvězdnou oblohu) a vlasy po ramena, na konci mírně zkroucené (a žádný hliník, ale nádherná nezkorodovaná mosaz). Oči se k ní taky hodily, protože byly temně hnědé. A vůbec, Máša (jak jí říkali) prostě byla fakt třídní kost. Možná ne pro všechny, ale pro Tomáše určitě.

V učebně jich bylo jen pět (ostatně kdo by chtěl být ještě odpoledne ve škole). Markéta zvaná Máša, Klára Hostáková, které říkali Lara, Martin Dostál (jemuž se Máša taky strašně líbila, ale byl příliš plachý na to, aby jí to dal najevo), Jakub Čilič, největší třídní šprt, a pak jeho protipól Tomáš Klusák, který měl v třídní knize nejvíc zápisů ohledně chování (a pochvaly to nebyly). No a pak samozřejmě ještě vyzáblá postava fyzikáře Jonáše Aichiela.

„Některé materiály se snadno nabíjejí kladně, protože ochotně uvolňují elektrony, když je třeme jiným předmětem,“ říkal zrovna svým podivně plechovým hlasem. „Jiné materiály se zase snadno nabíjejí záporně, protože snadno elektrony přijímají. Pokud seřadíme materiály podle toho, jak se nabíjejí statickou elektřinou, vytvoříme tzv. triboelektrickou řadu. Abychom získali co největší statický náboj, je dobré uvést do interakce předměty z opačných konců řady.“

Tomáš to moc nevnímal, jelikož nejvíc vnímal světlé vlasy své nejoblíbenější spolužačky před sebou.

„Tohle je kus měděného plechu, na kterém vám nyní ukážu, co dokáže elektrické pole,“ řekl Aichiel a zvedl v ruce kus mědi velikosti školního sešitu a tvaru trojúhelníku.

„Není to nějakej zbytek, jak nám na škole dělali okapy?“ zeptal se drze Tomáš, aby tak dokumentoval, že má aspoň nějaké znalosti.

„Správně, Klusák. Je přesně z té hromady na dvoře. A nyní vás požádám, abyste čtyři lavice tady zepředu odsunuli stranou, protože pro ten pokus budeme potřebovat místo.“

Všech pět žáků vstalo a začalo šoupat lavicemi.

„To jsme mohli dělat zrovna v tělocvičně, tam bysme to měli bez práce,“ poznamenala Klára.

„Hostáková, ty pojď sem, když máš tolik řečí. Tady v tom plechu je dírka a tady máš provázek. Uvaž to na něj a nech ho tak tři metry, zbytek odstřihni.“

„Ale provázek není vodič, pane profesore,“ sdělil tentokrát své znalosti geniální Jakub.

Fyzikář se na něj jen usmál.

„To si jen myslíš, Čilič. A přitáhni sem ten skládací žebřík, co je vedle tabule, a dej ho doprostřed uvolněného prostoru.“

„Ty bláho, tak to asi bude něco extra,“ hlesl Tomáš a posadil se na židličku u odsunutých lavic.

Jejich fyzikář zatím přešel ke katedře, vytáhl zpod ní aktovku a z ní pět velkých černých svící. Každá mohla mít tak kolem půl metru.

„Svíčky ve spojitosti s elektrikou jsem taky ještě nikdy neviděl,“ poznamenal Tomáš, „leda když nám vypnou proud, tak je vytáhnem. Ale takhle hezký doma nemáme.“

„Já viděla podobný v kostele v Českých Budějovicích,“ řekla Markéta.

„To asi těžko,“ upozornil fyzikář. „Určitě nebyly černé, Hostáková. Máš to přivázané?“ obrátil se na Kláru. „Jo, tady to máte.“

„Díky.“

Poté profesor fyziky vylezl na žebřík a přivázal provázek, na němž visel kus měděného plechu, za zářivku pod stropem.

„Čilič, na stole je pravítko. Vem ho a pojď sem. Budeš mi říkat výšku. Spodní vrchol toho měděného trojúhelníku musí být přesně 66 centimetrů nad podlahou.“

Jakub jenom nechápavě zakroutil hlavou a šel pro pravítko. Fyzika ho docela zajímala, ale to, co se tu chystalo, zatím vůbec nechápal. Přišel s pravítkem k zavěšenému provázku, klekl si a změřil okraj plechu nad zemí.

„Ještě tak čtyři centimetry níž…, ještě kousek. Jo, teď je to přesně.“

Fyzikář uvázal provázek a slezl ze žebříku. „Kdo z vás umí konstrukci pravidelného pětiúhelníku?“ zeptal se.

Jakub zvedl ruku (kdo taky jiný) a začal odříkávat: „Sestrojíme osový kříž a kružnici se středem O a zvoleným poloměrem r. Pak…“

„To stačí. Takže nám tady na těch parketách namaluješ pentagram.“

Tomáš se jenom ušklíbl, jelikož svou znalost, že ten kus plechu je ze školního dvora, považoval za daleko cennější než nějakou hloupou konstrukci pětiúhelníku.

„Cože? Jaký pentagram?“ znejistěl Kuba.

„Myslím pravidelný pětiúhelník. Poloměr tak dva a půl metru.“

„Ale to bych potřeboval obří kružítko.“

„Vem si křídu a uvaž si ji na provázek. Hostáková ti podrží střed.“

Sestrojení pětiúhelníku a jeho nakreslení na parkety trvalo Jakubovi asi dvě minuty. A kdyby Klára držela ten provázek pořádně, byl by ještě rychlejší. Ostatní na to jen nechápavě zírali.

„Tohle nám teda Jandák nikdy neukazoval,“ prohodil Tomáš. „To věřím. Ani nemohl,“ usmál se fyzikář a vzal ze stolu černou svíci.

Zapálil ji, pak poklekl k jednomu vrcholu pentagramu, nakapal trochu vosku na parkety a svíci postavil. Poté ji ještě chvilku držel, než vosk zatuhne.

„To bude mít školník asi velkou radost,“ poznamenal Tomáš.

„Tohle je vědecký experiment, Klusák. A věda se na nějakého školníka neohlíží.“

Za chvíli pak pět zapálených černých svící stálo na vrcholech pětiúhelníku, v jehož středu se 66 centimetrů nad zemí mírně kýval kus měděného plechu z okapu.

„A je to,“ řekl s uspokojením fyzikář, když to celé zhlédl.

„A jaký má být cíl, pane profesore?“ zeptal se Jakub, kterého štvalo, že to neuhodl dopředu.

„To uvidíš… Teď se každý postavíte před jednu svíci, směrem dovnitř do kruhu.“

„Cože?“ ozvala Klára. „Dyť mně shoří vlasy.“

„Neboj se, stoupni si půl metru před ni. Tak honem,“ řekl netrpělivě fyzikář a sám přešel do středu pentagramu. Všech pět účastníků fyzikálního kroužku si váhavě stouplo před svíce.

„Já už vím,“ ozval se Jakub, „to bude asi elektromagnetická indukce.“

„To jako dostanu šlehu?“ zeptala se Markéta a odhrnula si vlasy z čela.

„Nikdo nic nedostane,“ uklidňoval je vedoucí experimentu. „Nemusíte se bát. Nepocítíte vůbec nic. Veškeré síly, které za chvíli uvidíte, se soustředí na mě.“

„Tak to budou asi blesky,“ zavrčel Tomáš, „protože jestli máme vidět elektrickou sílu, tak co já vím, je vidět jenom ve formě blesku.“

„Klusák, zklidni se. Žádné blesky, nic takového,“ řekl fyzikář a potom zkontroloval, jestli všichni stojí tak, jak mají. Klusáka trochu posunul nalevo a Machovou dopředu.

A pak udělal něco nečekaného. Lehl si uvnitř pětiúhelníku na záda a opatrně se posunul pod měděný odstřižek tak, že plechový vrchol směřoval doprostřed jeho hrudi. Nohy dal k sobě a ruce roztáhl do pravého úhlu od těla, takže vytvořil kříž.