Ann Aguirre: Hvězdný tulák (Siranta Jax 2)

„SEJMOUT NEJMOCNĚJŠÍ KORPORACI VE VESMÍRU NEMUSÍ BÝT VŽDYCKY VÝHRA…“
… hlavně když většina politiků přežila a kecá vám do života!

Nakladatelství FANTOM Print vydává druhý díl dobrodružné space opery Siranta Jax: Hvězdný tulák.

 

Mohlo by to vypadat jako z nějakého politického dramatu… nebo politické komedie, ale to by z toho Siranta vyvázla lacino. K její škodě je to spíše krutý thriller. Nové pořádky se totiž kalí v ohni čistek, nových aliancí a misí se s různým stupněm povolených ztrát.

A když se ukáže, že váš podrazácký manžel byl navíc opravdu lakotná svině, takže nemůžete vzít kramle, musíte se některých politických tanečků zúčastnit. Ale co, tak poletíte na jednu planetu a tam budete chvilku jednat. To je toho… Jenže co když je ona planeta plná potvor, které na sebe dokážou vzít jakoukoliv podobu a rekrutují se z nich nejlepší lovci lidí? A co když na vašem úspěchu závisí osud rodící se demokracie?

Siranta by na sebe mohla být hrdá, kdo a co všechno spoléhají na její úspěch. Jenže to by jí nesměla její matka (mimochodem také pěkná mrcha) sdělit, že na jejím – aby byla nějaká změna – neúspěchu závisí, zda bude Siranta sirotek, nebo ne. Ano. Jedni mocní chtějí A, druzí B. Takže je klika, když Sirantu rozptýlí pár lidožravých Pajšláků, planeta utopená v občanské válce a milenec propadající se do šílenství…

Ann Aguirre přichází s pokračováním romantické space opery Šeroprostor a přidává větší než malé množství intrik, zmasakrovaných vesmírných stanic, lokálních genocid a jen trochu, fakt trochu vztahových krizí. Jestli první díl odsýpal, tak druhý by měl reklamovat brzdy. FANTOM Print na konec roku dupl na plyn – pardon, na spínač nadsvětelného pohonu – a přichvátal s velkou, neskutečně zábavnou peckou!

 

Anotace:
Siranta Jaxová je „skokanka“, nositelka jedinečného genu, který je nezbytný k navigování lodí rychlejších než světlo tzv. šeroprostorem. Celou kariéru pracovala pro korporaci Farwan, ale rozneslo se, že Korporace schválně sabotovala a nechala havarovat vlastní přepravní loď. Její nadvláda nad intergalaktickým obchodem se kvůli tomu zhroutila, což znamená, že je Jaxová bez práce.
A také švorc, protože ji poněkud předčasně prohlásili za mrtvou. Když je tedy požádána vládou, aby stanula v čele důležité diplomatické mise, Jaxová neváhá ani vteřinu. Úkol zní: letět na planetu Ithiss-Tor a přesvědčit její obyvatelstvo, aby se přidalo ke Konglomerátu.
Od výplaty ale Jaxovou dělí mnoho světelných let. Navíc si bude muset poradit se zločinci ze Syndikátu, s bouřlivým vztahem se svým pilotem, s mimozemskými požírači lidí a také s vlastním tělem oslabeným působením šeroprostoru. Bude mít štěstí, pokud se na Ithiss-Tor vůbec dostane živá…

 

Info o knize:
Autor: Ann Aguirre
Originální název: Wanderlust
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Jan Kovář
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 272
Cena: 249 Kč

 

O autorce:
Ann Aguirre
Tahle Američanka není ani tak vycházející hvězdou fantastiky, jako zatraceně zářící kometou. Pro případ, že by vás to zajímalo, vystudovala angličtinu a s manželem žije v Mexiku, ale hlavní je, že od roku 2008 rozjela hned sedm sérií, sama i v „kolaboraci“ s dalšími autory, a přispívá také do nejrůznějších antologií. Její záběr sahá od romantické space opery po young adult dystopie, ale jedno mají její knihy společné: s ničím se nepářou a pokud se zapomenete na začátku nadechnout, je to jen váš problém. Série o Sirantě Jaxové je autorčiným nejpopulárnjěším dílem a momentálně ji tvoří (zatím) šest románů.

 

Ze série SIRANTA JAX již vyšlo:
Šeroprostor
Jakožto nositelka vzácného genu je Jaxová schopná skákat s vesmírnými loděmi šeroprostorem – neobyčejné nadání jí nedává naději na dlouhý život, zato z ní činí vysoce cenného navigátora Korporace. Pak ale dojde k havárii lodi, kterou Jaxová naviguje, a ona je obviněna ze smrti všech na palubě. Je pro ni složité se hájit, protože si na nehodu nepamatuje.
Drží ji ve vězení, nutí podstupovat krutý výslech a Jaxová balancuje na pokraji šílenství. Tehdy se ale v její cele nečekaně objeví neznámý muž a nabídne jí svobodu – ne však zadarmo. March Jaxovou potřebuje, aby jemu a skupince vesmírných odpadlíků pomohla rozvrátit monopol Korporace na mezihvězdné cestování – a založit novou rasu skokanů.
Jaxová vyniká v jediném – v cestování šeroprostorem, které ji nakonec zabije. Než k tomu dojde, chce si ještě trochu užít…

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 1

Slyšení trvají už několik dní.

Nevím, proč jsem si myslela, že je po všem jenom proto, že jsme všem řekli pravdu. Vždycky budou lidi, co tomu odmítnou uvěřit nebo to i po čtyřiasedmdesátém zhlédnutí budou chtít dál rozebírat, než se vůbec pokusí zvážit možnost, že se realita změnila. Těmhle lidem jsem poslední týden pod přísahou odpovídala neustále na ty samé otázky, takže když si mě zavolají znova, je má trpělivost skoro u konce.

Počítač v pokoji mi sdělí: „Siranto Jaxová, v konferenční místnosti 7J si žádají vaši přítomnost.“

No jasně. Když vykročím na dokonale čistou a nablýskanou bílou chodbu, musím před tou září mhouřit oči. Cítím se podivně křehká, jako by mi povyrostly kosti a moje kůže jim začala být moc malá. Na společné ubikaci bývalých zaměstnanců Farwanu se mi nespalo dobře, a navíc mi brání vidět se s Marchem. Drží nás odděleně, zřejmě proto, abychom neměli možnost sladit svoje výpovědi.

Pracovní komise sestavená Konglomerátem má eminentní zájem dozvědět se pravdu, což je pochopitelné, když vezmeme v úvahu, že jsme několik posledních desetiletí věděli jen to, o co se s námi rozhodla milostivě podělit Korporace.

Konglomerát strávil bezpočet staletí jako neschopná koalice zástupců planet, co se scházeli a jednali o záležitostech, které neměly nikdy na nic vliv. Teď se všichni zástupci shromáždili na Nové Zemi a pustili se do soupeření o moc a o zaplnění mezery, která ve vesmíru zůstala po Farwanu. V tuhle chvíli nemůže Konglomerátu jeho zápal nikdo zazlívat. Prostě jenom nechce, aby se vlády zmocnil někdo jiný, zatímco se všechno zmítá a topí v chaosu.

To ale neznamená, že bych si ty neustálé výslechy užívala. Je pro mě těžké nevracet se kvůli nim ve vzpomínkách k „sezením“, která jsem musela absolvovat po Kaiově smrti. Kai byl můj pilot, potom můj přítel a ještě potom… mi byl vším. Nikdy jsem netušila, že je možné milovat, jako mě miloval on – naprosto oddaně, ale přesto zcela bez příslibů. Havárie Sargassa, kterou měl na svědomí Farwan, mi obrátila svět vzhůru nohama a já jsem si chvíli nebyla jistá, jestli ten životní kotrmelec přežiju.

Ale už je to za mnou. Kaiova smrt změnila svět. Lidi na něj nezapomenou, a to mou ztrátu zmírňuje. Nedávno jsem ve zprávách viděla, že v Center Parku stavějí pomník, zmenšeninu Sargassa s mosaznou plaketou, na kterou vytesali jména všech obětí.

Konglomerát rekrutuje svoje zástupce z korporací a specializovaných zájmových skupin. Jen pár jich pochází z opravdu svobodných voleb, kde nehrají roli korupce, úplatky a protekce, a já upřímně řečeno nedokážu říct, jestli jsem zničením Farwanu udělala správnou věc.

Když už nic, tak byl aspoň stabilní, ale teď se na jeho místě otevírá propast, kolem které se všechno otřásá v základech.

Ale já prostě nemohla dopustit, aby Kaiova vražda Korporaci prošla.

Lidi mi pokyvují, když procházím chodbou, vcházím do výtahu a stoupám do sedmého patra. Jsem teď známá osobnost. Asi jsem jí do jisté míry byla vždycky. Ve zprávách se často objevovaly moje snímky, jak se vracím z úspěšných skoků, a bulvár se vyžíval v medializaci mých barových rvaček.

Seberu odvahu a otevřenými dveřmi vejdu do konferenční místnosti 7J. Ke svému překvapení tam nenajdu klasickou skupinu soudců a zástupců planet pohlížejících na mě se špatně skrývanou nevolí. Možná konečně uvěřili, že říkám pravdu, ale rozhodně si mě kvůli tomu neoblíbili. Mou vinou byl porušen status quo a o nečekaně uvolněné místo se teď pere několik organizací, z nichž některé jsou ještě horší než Farwan.

Někdy vás pravda neosvobodí, jen s sebou přinese nové problémy.

Místo toho spatřím Dinu, Marche a kancléře Nové Země. March se na mě usmívá tak laskavě, až se mi sevře srdce. Zprostili ho všech obvinění, protože při té patové situaci na korporačním velitelství nikdo neumřel a následné vysílání odsunulo jeho osobu do pozadí.

Jelikož byl přesvědčen, že jsem mrtvá, přepadl hlavní velitelství Korporace a celou budovu držel jako rukojmí. Věděl, že mi to život nevrátí, ale chtěl vidět umírat toho, kdo vydal rozkaz k mému zabití.

Dina vypadá dobře, jako by strávila nějaký čas na sluníčku, a v jejích světlých vlasech září nové melíry. Když na sobě ucítí můj zkoumavý pohled, nenápadně mi ukáže vztyčený prostředníček. Mám co dělat, abych se neusmála.

Jsi v pořádku? vstoupí mi March tiše do mysli.

Krátce po seznámení s Marchem jsem si myslela, že jsem se zbláznila – a možná to tak bylo, ale ne proto, že jsem ho cítila v hlavě, kde neměl co dělat. Jelikož je psionik, může si zběžně prohlédnout moje bezprostřední myšlenky, jako by je tahal z mělké vody rybářskou sítí.

U většiny lidí nemůže udělat nic jiného, jinak by jim trvale poškodil mozek.

Ale naše vlny theta jsou kompatibilní, což znamená, že se mnou může sdílet mnohem víc.

Odpovím mu jen očima a mírným úsměvem. Už jen díky tomu, že jsme oba ve stejné místnosti, je všechno lepší.

Snazší.

Kancléř se dívá z jednoho na druhého, jako by náš vnitřní rozhovor vycítil. Je bystrý. Jmenuje se Suni Tarn, je vysoký, kostnatý, má neupravené vlasy barvy pepře a soli, ale oblečený je v pravém hedvábí. Jeho úsměv se zdá být upřímný, když mě vybízí: „Posaďte se, slečno Jaxová.“

Obezřetně to udělám. „O co jde?“

Čekala jsem další komisi, která bude chtít znova slyšet moji výpověď. Při pohledu na tuhle sestavu jsem z nějakého důvodu nervózní.

March mi mlčky věnuje uklidňující pohled a prvotní napětí se trochu uvolní. Kdyby to bylo špatné, už by mě určitě varoval.

„Konglomerát byl dost dlouho cizí loutkou, ale nyní jsme se rozhodli pro restrukturalizaci, aby se nám navrátily do rukou všechny kdysi omezené pravomoci. Cla a výcvik nových skokanů už nebudou v rukou soukromého sektoru. Po přezkoumání vašeho svědectví by se vám chtěl Konglomerát odvděčit za vaši loajalitu. Jistě nebylo snadné držet se neustále skok před Farwanem, který byl pevně odhodlaný zamést pravdu pod koberec.“

I když si jeho slova znova přehrávám v hlavě, pořád mi znějí jako politický doublespeak. „Nejsem si jistá, co se tím snažíte říct.“

„Chtějí z tebe udělat velvyslankyni,“ informuje mě Dina s úšklebkem.

Panenko Maria, vážně mi chyběla.

„Správně,“ přikývne Tarn a založí si paže před tělem. „Existuje několik světů, které byly kdysi označeny jako planety třídy P, ale od té doby dosáhly požadované úrovně technologického rozvoje, díky čemuž mohlo být zváženo jejich připojení ke Konglomerátu. Zároveň víme o xenofobních planetách, na nichž potřebujeme naverbovat své zástupce. Pokud jim povolíme odtrhnutí, budou předpokládat, že jsou oproštěni i od cel a předpisů souvisejících s cestováním. A tak začínají války.“

Rozhostí se vážné ticho, kdy si všichni vybavíme oběti Aliančních válek. Po jejich skončení se poprvé zviditelnil Farwan, který se nabídl jako nestranný prostředník. Centimetr po centimetru získával vůdčí postavení a většina obyvatel si nekrvavého převratu všimla, až když Korporace připravila Konglomerát o veškerou rozhodovací samostatnost. Jo, rozvinuté světy sice zhruba každých deset oběhů volily své zástupce a ti neustále mluvili o „důležitých záležitostech“, ale skutečnou moc měl v rukou Farwan. Až doteď.

„To mi lichotí,“ řeknu opatrně, protože tahle mise mi připadá jako skvělý způsob, jak se nechat zabít. Možná právě proto mě na ni chtějí vyslat. Už dobře znám tu snahu zbavit se mě, aby se vyřešil nějaký problém. „Ale mou hlavní povinností je dokončit, co jsem začala. Na Lachionu jsou lidi, co spoléhají na mou pomoc při zakládání nové akademie pro skokany.“

March si mě prohlíží s neproniknutelným výrazem, ale já mám dojem, že je na mě pyšný. Tahle příležitost by mě udržela v centru dění, skoro jako bych byla zase navigátorským esem, ale já už takový život nechci. Chci se milovat s Marchem ve svém zchátralém bytě z plexiskla na Gehenně, zastavit se za Doktorem a pak zaletět na Lachion a zjistit, jestli tam nepotřebujou mou pomoc.

„Na Lachionu mají všechno, co potřebují,“ ujistí mě Tarn. „Když jsme se zmocnili majetku Korporace, zahrnovalo to i její výzkum, který jsme poté rozeslali všem zájemcům. Vaši přátelé nejsou jediní, kdo se zabývá genovým inženýrstvím s cílem vytvořit rasu, která bude pro navigátorská křesla vhodnější než ta lidská. Žijeme ve vzrušující době plné inovací a změn, ale zatím musíme stejně jako všichni ostatní vyčkávat, co se bude dít. A tím pádem byste neměla co na práci.“

Už chápu, proč Tarna zvolili. Má přesvědčivý úsměv, při kterém ukazuje zuby, a chování, kterým vás dokáže získat na svou stranu. Možná je to refl ex ještě z dob Korporace, ale já mu nevěřím. Jenomže na tom, co říká, něco je.

Jestli mají na Lachionu všechny data, což si ověřím u Keri, je zbytek práce jenom na Doktorovi a jeho laboratoři. Připomenu si ty ubohé ženské v HonDurrenově království a část mého já sebou trhne. Svého času jsem vídala strašlivé věci, ale jen málo mi jich utkvělo tolik jako ten sál plný bezmocně ležících rodiček odsouzených plnit úlohu živých děloh.

Celá myšlenka genového inženýrství se mi hnusí, ale naštěstí to není moje zodpovědnost. Nepochybuju, že až přijde čas, jmenuje Konglomerát navigátorské arbitry a aktivisty. Nějakou dobu ale ještě potrvá, než vznikne třída, kterou bych mohla vyučovat, a jako učitelka nebudu zdaleka jediná. Práci teď hledají všichni, co dřív pracovali pro Farwan.

„Jestli na Lachionu mou pomoc nepotřebujou, ráda bych se vrátila ke skákání jako takovému,“ odpovím nakonec. „Označovat nové majáky, to jsem měla vždycky nejradši.“

Tarn s náznakem shovívavosti povytáhne obočí, skoro jako kdyby mluvil s dítětem. „A kdo vám za to zaplatí, Siranto? Obávám se, že pro Konglomerát to v tuto chvíli není priorita a vaše loď si vyžádá náklady: palivo, jídlo, zásoby. Nemluvě o mzdě nad hranicí životního minima pro vaši posádku.“

No jo, sakra. S výplatou jsem si nikdy nemusela dělat starosti.

Dokonce ani nevím, kolik kreditů mám na svých osobních účtech. Žila jsem na korporačních stanicích, kde všechno řídily počítače, takže jsem se takovými detaily vůbec nemusela zabývat.

Jestli teď na Lachionu k ničemu nejsem, jenom bych využívala Keriiny štědrosti, a už tak tam kvůli mně zažívají těžké časy. V tu chvíli mi to dojde. Vážně potřebuju novou práci a zřejmě nejsem v pozici, abych si mohla dovolit odmítat nabídky.

Co nejdřív si musím zkontrolovat svoje finance a doufat, že mi nezmrazili účty jenom proto, že je spravoval Farwan. Určitě ne. Ale uleví se mi, až si to ověřím.

„Proč já?“ Poslední zoufalý pokus odvrátit nevyhnutelné.

„Chceme, abyste s posádkou začala na IthissToru. Máte mimořádně příznivé podmínky, jelikož je s vámi na domovský svět ochoten letět uznávaný lovec odměn…“ Tarn nahlédne do svých poznámek v elektronickém zápisníku. „Velith IlNok, který vám pomůže překonat překážky, s nimiž se potýkali předchozí velvyslanci.

Netřeba připomínat, že tato mise zahrnuje jistý stupeň rizika.

Vzhledem k současným poměrům na vesmírných trasách budete mít štěstí, pokud tam dorazíte v jednom kuse.“ Odmlčí se, aby jeho slova mohla patřičně zapůsobit.

Ach jo, jak jen bych si přála, aby si dělal legraci. Ale Tarn nevypadá na někoho s velkým smyslem pro humor. A navíc má pravdu. Piráti, záškodníci, pašeráci… všichni vědí, že už po nich nepůjdou ostré korporační oddíly, co jim nakopou zadek; pro jejich rejdy a posouvání hranic bezpráví blíž k civilizaci nebyla nikdy vhodnější doba než právě teď.

Tam nahoře to teď bude stát za prd. A převážně mou vinou.

Povzdechnu si a promnu si rukou obličej, zatímco Tarn pokračuje: „Dám vám čtyřiadvacet hodin, abyste tu možnost probrala s posádkou. Pokud se nakonec rozhodnete nabídku přijmout, uvidíte, že Konglomerát umí být navýsost velkorysý.“

„Znamená to konec těch slyšení? Už si můžeme dělat, co chceme?“

Nenazývala bych to úplně domácím vězením, ale nemělo to k němu daleko. Jak už jsem říkala, nesměli jsme se vůbec vídat s ostatními.

Tarn přikývne. „Veškerá vaše svědectví už máme. A nyní mě prosím omluvte, jsem očekáván ve 12H – dálkový hovor s Ielosem.“ S tím kancléř zamíří ke dveřím.

Povzdechnu si. Jasně, probereme to, ale nabídku, kterou nemůžu odmítnout, poznám instinktivně.

***

KAPITOLA 2

„Tak co myslíte?“

Jestli poletím, oni poletí se mnou. Minimálně to je dané.

Dina udělá obličej a zvedne se. Je to robustní ženská; mě by zmlátila s jednou rukou za zády, ale naštěstí už to udělat nechce. Aspoň myslím, že nechce.

„Podle mě je to mise pro naivní kretény.“ Pak se zašklebí. „A my jsme přesně ty naivní kreténi, co do toho půjdou. Zas tak strašný to přece být nemůže.“

Zírám na ni. „Proč musíš mít ke všemu tyhle kecy? Fakt, proč to říkáš?“

„Protože seš z nich nervózní?“

„To je toho,“ zamumlám. „Nervózní jsem teď ze všeho. Je zázrak, že ještě nemám tik.“

„Ale máš,“ vmísí se ochotně March. „V levém oku ti občas trochu…“

„Díky, zlato. Seš poklad.“

Uculí se, což je výraz, za který jsem ho dřív měla chuť profackovat.

Teď ho mám chuť svázat a provádět mu všemožné věci, které ho nakonec donutí k omluvě.

„Měli bychom se spojit s kancléřovým asistentem. Určitě už pro nás má itinerář trasy,“ dodá.

Pokrčím rameny. „Máme čtyřiadvacet hodin. Po tom všem nám dluží nějaké volno.“

Dina se mnou projednou souhlasí. „To teda jo. Ale tohle je hrozná díra.“ Pohrdavým gestem obsáhne sterilní konferenční místnost se čtyřmi holými béžovými stěnami. „Dá se tady něco dělat?“

Vrátím se v myšlenkách ke svému výcviku a pokouším se rozpomenout. „Ve srovnání s Gehennou nebo dokonce s Venice Minor ne.

Ale ve Wickvillu na západním konci města je pár fajn barů. Nebo tam aspoň kdysi bývaly. U Quincyho hrálo trio muzikantů folkazz, tam to bylo hodně dobrý. Ale myslete na to, že už jsem tu fakt dlouho nebyla…“

Zjistím, že hovořím k jejím zádům. Jak ji znám, tak se nechá zavézt tam, kde pravděpodobně narazíme na nějakou party a detaily nechá na nás. Kvalitně strávený čas je pro naši mechaničku kořením života a ona se tím nijak netají.

Je to zvláštní, ale vážím si jí za to. Dina se neupíná k ničemu z toho, co ztratila. V počtu ztrát mě překonává, ale neláme si s tím hlavu.

Nepoužívá to jako zbraň, aby jí bylo lidem líto.

March mě beze slova vezme do náruče. Doufám, že konferenční místnost nebude potřebovat nikdo další, protože to nevypadá, že by mě chtěl v dohledné době pustit. Položí si tvář na strniště na mém temeni. Těsně po přistání na Nové Zemi – než se mě zmocnil lovec odměn – se posádka rozhodla, že mě bez mých typických vlasů půjde hůř identifikovat. Pořád nemůžu uvěřit, že mi úplně zbytečně oholili hlavu.

Marchovy paže mě stisknou pevněji a já si vychutnávám teplo jeho těla. Pro něj bylo tohle odloučení horší než pro mě, protože si zprvu myslel, že jsem mrtvá, a pak, ještě než to mohla jeho mysl vstřebat, nás zavřeli do karantény, abychom se připravili na svědecké výpovědi.

Zachvěje se. „Někdy mám strach, že se probudím a ty tady nebudeš.“

Část mého já – ta, která má v sobě ještě otevřenou ránu po ztrátě Kaie – má tendenci před tak nestydatě vyjádřenou potřebou couvnout. Bojím se, že to nezvládnu, že mu ublížím, jako jsem to udělala na Gehenně.

Jenže část mého já ho potřebuje úplně stejně jako on mě. A toho se taky bojím. Takovýhle uzlíček nervů a protichůdných emocí jsem nikdy nebývala. Je to pro mě novinka.

Mám ale ráda osobu, kterou jsem se stala. Někdejšímu navigátorskému esu jménem Jaxová nezáleželo na nikom kromě Kaie, vůbec ji nezajímal stav vesmíru ani činy v zájmu vyššího dobra. Nejsem si jistá, jestli je mi souzeno být hrdinou jako March, ale chci to zkusit. Ne kvůli slávě nebo věhlasu, ale protože tu po sobě chci nechat něco, na čem bude záležet víc než na celkovém počtu mých skoků šeroprostorem.

Chci, aby se díky mně věci zlepšily. March zvedne hlavu a naše pohledy se setkají.

„Nikam neodcházím,“ řeknu nahlas, i když to není záruka, kterou mu můžu doopravdy dát. Život postrádá jistoty a mění se každou vteřinou. Jako by to March věděl, dotkne se svými rty mých, zlehka, ale majetnicky. Jeho polibek spustí chemickou reakci, divoké vyplavování endorfinů.

Pak zvedne hlavu a dlouze vydechne. „Chceš…“

Za našimi zády si někdo odkašle. „Máme tu naplánovanou poradu,“ informuje nás zdvořilý hlas skrývající pobavení.

Odtrhneme se od sebe jako dva puberťáci, které někdo načapá, jak se muckají na verandě před domem. Když spěšně opouštíme 7J, musím se tomu smát. Jakmile poodejdeme dost daleko chodbou, zastavím a vzhlédnu k němu. Když jsem ho spatřila poprvé, nebyl o nic hezčí.

Pořád vypadá nepříjemně jako chřestýš, ale já se mu jako vždy soustředím na tmavé oči se zlatými skvrnkami a těmi nemožně smyslnými řasami.

Je dobře, že má tak drsný obličej. Kdyby ho měl trochu krásnější, byl by s těma očima až moc velký hezoun. A když teď sama vypadám jako válečný utečenec – kost a kůže, jizvy a hlava jako koleno – nemůžu mít vedle sebe chlapa, co by mě zastiňoval.

„Copak?“ Povytáhnu obočí, jako kdybych naprosto přesně nevěděla, co chtěl navrhnout.

Zašklebí se. „Jet do Wickvillu a poslechnout si folkazz?“

Dobře, dostal mě. To on tady dokáže číst myšlenky, ne já, což je jen dobře. Kdybych uměla, co umí March, byla bych nebezpečná. Pche, nebezpečná jsem i tak.

Zavrtím hlavou. „Ani ne. Nemám náladu.“

Znovu vykročíme a pokračujeme klikatou chodbou směrem k výtahu.

„Chceš poslat zprávu na Lachion? Zkontrolovat si, jestli nám Tarn říkal pravdu?“

Přikývnu. „Měli bychom najít soukromý počítač s vysílačem.

Staničním terminálům nevěřím.“

March nic nenamítá a oba nastoupíme do zdvižného válce. Se svištivým zvukem nás přenese na naše patro, a když vystupujeme, zeptá se:

„Určitě to není zase jenom paranoia, Jaxová?“

Na tom něco je. Moje instinkty jsou v háji. Od té doby, co se mi cvokaři vrtali v mozku, mám sklon bezdůvodně vyšilovat.

„Nevím, ale lidi, co po tobě něco chtějí, ti nikdy neřeknou celou pravdu, takže si chci jeho verzi ověřit. Uvidíme, co nám poví Keri. Nechci vyměnit jednoho zkorumpovaného zaměstnavatele za druhého.“

„Absolutní moc znamená absolutní korupci.“

Zastavím se před svou ubikací. „Chceš říct, že tohle všechno bylo k ničemu? Že Konglomerát bude nakonec skrznaskrz prolezlý křivými politiky, úplatky a zamlčovanými informacemi, až nakonec nastane krutovláda stejně jako za Korporace?“

March váhá, jako by vážil slova. „Je to změna. Kdo ví, co všechno může přijít? Právě teď je všechno vzhůru nohama. Závěry ať udělají historikové, ne já.“

„Hm. Při mém štěstí vejdu ve známost jako ta, co ukončila éru míru a prosperity.“

„Možná, ale už budeš mrtvá a bude ti to jedno. Teď se běž nabalit, udělám to taky. Sejdeme se zase tady?“

Připomenu si, že jsme na Ankaraji, což znamená sníh a poryvy větru, co s vámi škubou jako kovový hák zaseknutý pod kůží.

„Ne, počkej na mě dole.“

Jednoho dne budu připravená dřív než on. Ale dneska ne. Když najdu zimník a vrstvy oblečení, co mě ochrání před chladem, už ho vidím posedávat ve foyer.

Vzal si modrý kabát s kapucou ze syntetické vlny a šálu sladěnou s těžkými hnědými botami. Trochu si povzdechnu, když si vzpomenu, že jsem bývala považována za jednu z nejlépe oblékaných žen na rozvinutých světech – ve skutečnosti jsem se dostala do žebříčku hned dvakrát. Teď je to přesně naopak: kvůli všemu tomu oblečení mám deset kilo navíc, a když se podívám do zrcadla, je to učiněná nádhera.

„K nakousnutí,“ konstatuje March.

Kéž by mě zastřelil. „Parchante.“

První věc na pořadu dne je najít nekorporační a nekonglomerátní terminál, ze kterého pošleme zprávu Keri. To bude něco stát, takže nejdřív musíme do banky. March by to možná mohl zaplatit, ale já potřebuju být samostatná. Představa, že jsem na někom kvůli čemukoliv závislá, je zvláštní a dělá se mi z ní špatně.

To znamená zjistit stav mých osobních účtů. Doufám, že do nich nestrkal rypák Simon, můj manžel, se kterým jsme žili odloučeně a který se mě pokusil nechat zabít. Jestli jo, tak ať si mě nepřeje. Taky si budu muset nechat udělat novou platební kartu.

Jen Maria ví, jaká je teď situace v oblasti měny. Kredity korporace už možná nemají vůbec žádnou cenu.

Sakra, doufám, že se pletu.

Přehrnu si kapucu přes uši a zamířím ke dveřím. Náhle se v úžasu zastavím.

Ta ženská, co si právě stahuje úžasně tenoučkou termošálu, vypadá strašně povědomě. Setřepe si z inkoustově černých vlasů pár sněhových vloček a snaží se přitom působit ladně a elegantně. Když mě zaregistruje, její dokonale namalovaná pusa se zakulatí do O.

„Siranto?“ osloví mě přiškrceně.

„Matko?“ Je tu March, a tak je představím. „To je Ramona Jaxová, moje matka. Matko, tohle je March.“

Schválně, co si o sobě navzájem pomyslí?