Laurell K. Hamiltonová: Dotek bouře (Merry Gentry 5)

Nakladatelství Epocha vydává 42. svazek edice Fantastická Epocha.
Do prodeje se dostává již pátý díl romanticko-detektivní urban fantasy série o princezně Meredith z Říše kouzel. Ani v Doteku bouře nechybí intriky, napětí, akce a erotika.

Hamilton_Merry_Dotek-boureLaurell K. Hamiltonovou proslavila u nás i po celém světě bestsellerová série Anita Blakeová – lovkyně upírů, která v dnešní době čítá již dvacet čtyři dílů. Během psaní Anity Hamiltonová dostala nápad a zrodila se nová dark fantasy série Merry Gentry.

Stejnojmenná hlavní hrdinka pracovala jako soukromé očko v Los Angeles v oddělení pro nadpřirozené případy. A že o ně ve světě, kde vedle lidí žijí všemožné druhy kouzelných bytostí, není nouze.

Merry, která v sobě má malou příměs kouzelné krve, je však ve skutečnosti princeznou Temného království a má nárok na trůn. Jenže ne každý by ji na něm rád viděl. Proto utekla do lidského světa a skrývala se pod falešnou identitou.

Série Merry Gentry začíná ve chvíli, kdy je její tajemství prozrazeno. Merry se vrací ke dvoru a musí čelit mocenským pletichám, v nichž sex a láska jsou jen nástroji k dosažení vyšších cílů. Zachovat si důstojnost a zůstat věrná svým citům a zásadám není snadné, když Merry na každém kroku jde o holý život…

 

Anotace:
Vítr narůstal, rozevlál mi vlasy po tváři, točil s mrtvým listím v malých vzdušných vírech. Blížila se bouře a já ji v Mistrálově těle sledovala narůstat. Kdysi dávno býval Mistrál pánem větru, vládcem nebe, bohem bouří. V očích se mu objevil první blesk. Kdysi dávno už není před tak dlouhou dobou, jako bývalo.

Princezna Meredith, dědička Temného trůnu, ještě před pár měsíci pracovala jako soukromé očko v Los Angeles. Její teta, královna Vzduchu a Temnoty, jí nabídla svůj trůn za podmínky, že počne dítě dřív než její bratranec Cel. Závod o stvoření nového života je však zároveň bojem o holý život. Zatímco se Merry snaží otěhotnět s královskými strážci, ve faeských kopcích se probouzí zapomenutá magie, která nejenže posiluje schopnosti jejích milenců, ale mění i celou Říši kouzel.
Nyní přibyl v Merryině loži Mistrál, vládce bouří. I královna Andais musí ovládnout svůj vztek a žárlivost, protože nový kapitán její stráže probudil s Merry nejen mrtvé zahrady, ale i tu nejtemnější magii, jíž se nemůže postavit nikdo, dokonce ani Mereditini nejsilnější a nejmilejší: Doyle a Frost. Pokud Merry dokáže získat kontrolu nad prastarou magií, kterou fae kdysi ovládali, může to znamenat naději pro ni a její vládu nad Říší.

 

Info o knize:
Autorka: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Dotek bouře (Mistral’s Kiss)
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Překlad: Dominika Moulíková
Obálka: Jakub Jíra
Formát: hardback, 135×200 mm
Počet stran: 188
Cena: 189 Kč

 

O autorce:
Laurell K. Hamiltonová (* 1963)
Americká autorka, v současné době žije spolu s rodinou ve městečku Sims ve státě Indiana. Počátky její literární kariéry měly podobu hrstky povídek, fantasy románu Nightseer a také dvou knih z prostředí televizního seriálu Star Trek: Next Generation a RPG hry Ravenloft. Skutečný úspěch jí ale přinesla až rozsáhlá série Anita Blakeová, lovkyně upírů, které se po celém světě vydalo více než šest milionů výtisků v šestnácti jazycích, dočkala se komiksového zpracování a stala se jedním ze základních kamenů dnes tolik populárního subžánru paranormálních romancí. Tuto vlajkovou loď autorčiny tvorby doplňuje podobně laděný cyklus Merry Gentryová, v němž stejnojmenná hlavní hrdinka opustí nadpřirozenou říši a ukryje se v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka. Více o Laurell K. Hamiltonové se dozvíte na jejím domovském webu www.laurellkhamilton.org.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

„Sem nás přinesla božská magie,“ prohlásil Rhys, „ale jak se dostaneme ven? V mrtvých zahradách nejsou žádné dveře.“
„Meredith,“ ozval se Frost.
Podívala jsem se na něj.
„Požádej sithen, aby nám vytvořil dveře, které povedou ven.“
„Myslíš si, že to bude tak snadné?“ zeptal se Rhys.
„Pokud si sithen přeje, aby Merry zachránila Nerysiny lidi, tak ano,“ odpověděl Frost.
„A pokud si nepřeje, aby je zachránila, nebo je mu to jedno?“
Frost pokrčil rameny. „Pokud máš nějaký lepší návrh, tak poslouchám.“
Rhys rozhodil ruce, jako kdyby říkal ne.
Podívala jsem se na tmavou zeď a pronesla: „Potřebuji dveře, které odsud vedou pryč.“
Temnota vybledla a ve zdi jeskyně se objevily dveře – obrovské zlaté dveře. Skoro jsem řekla: Děkuji, ale některé staré kouzelné bytosti nemají rády, když se jim děkuje – berou to jako urážku. Polkla jsem a zašeptala: „Jsou to nádherné dveře.“
Okolo zárubní se objevily řezby, ve dřevu se táhly popínavé rostliny, jako kdyby je nakreslil neviditelný prst. „To je novinka,“ zašeptal Rhys.
„Pojďme projít, než se rozhodnou zmizet,“ vybídl nás Frost.
Měl pravdu. Měl úplnou pravdu. Ale kupodivu nikdo z nás nechtěl těmi dveřmi projít, dokud neviditelný prst nedokončí kresbu révy. Teprve ve chvíli, kdy se dřevo přestalo hýbat, se Doyle dotkl zlaté kliky a stiskl ji. Otevřela se cesta do chodby, která byla téměř tak černá jako jeho kůže. Kdyby zůstal nehybně stát, splynul by s pozadím.
Rhys se dotkl zdi. „Takhle černou chodbu nemáme v sithenu už celé roky.“
„Je vytesaná ze stejného kamene jako královnina komnata,“ zašeptala jsem. Měla jsem tolik špatných zkušeností z královniny lesklé černé komnaty, že mě pohled na to, jak se sithen změnil na stejnou černou, vyděsil.
Mistrál byl poslední, kdo prošel dveřmi. Když byl na druhé straně, dveře zmizely a zůstala po nich hladká černá zeď, nedotčená a nepoddajná.

„Chodba, kde se Mistrál a Merry milovali, se změnila na bílý mramor,“ prohlásil Frost. „Co způsobilo, že tahle chodba zčernala?“
„Netuším,“ odpověděl Doyle. Díval se střídavě na obě strany chodby. „Změnilo se toho příliš mnoho. Netuším, kde v sithenu jsme.“
„Podívejte se na tohle,“ vybídl nás Frost. Díval se na zeď proti nám.
Doyle se přesunul vedle něj a hleděl na to, co byla podle mě prázdná zeď. Doyle vydal ostrý syčivý zvuk. „Meredith, zavolej dveře zpátky.“
„Proč?“
„Prostě to udělej.“ Jeho hlas byl tichý, ale naléhavě se chvěl, jako kdyby se nutil šeptat, i když chtěl křičet.
S tím tónem v jeho hlase jsem se nehádala. „Ráda bych dveře zpátky do mrtvých zahrad,“ zavolala jsem.
Znovu se objevily dveře, celé ze zlata a světlého dřeva, lemované vyřezanou révou. Doyle pohybem ruky pobídl Mistrála, ať se ujme vedení. Mistrál se natáhl po zlaté klice, tasený meč v ruce. Co se to děje? Proč jsou tak vyděšení? Co mi ušlo?
Mistrál prošel dveřmi, za ním Abe, já uprostřed a pak následoval Rhys a Doyle. Frost šel poslední. Ale než jsem prošla dveřmi, Abe se zastavil a z mrtvých zahrad se ozval Mistrálův naléhavý hlas: „Zpátky, běžte zpátky!“
„Nemůžeme zůstat tady v černé chodbě,“ namítl Doyle. Rhys se ke mně tiskl zezadu a Abe zepředu. Zamrzli jsme mezi dvěma kapitány stráží, kteří se nás snažili dostat do opačného směru.
„Nemůžeme mít dva kapitány, Mistrále,“ ozval se Frost. „Bez jediného vůdce jsme nerozhodní a ohrožení.“
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Z hloubi chodby se ozval zvuk – těžký plazivý zvuk, který mi zmrazil srdce v hrudi. Bála jsem se, že jsem ho poznala. Ne, musela jsem se mýlit. Pak se ozval další zvuk: vysoký štěbetavý zvuk. Takový, který si můžete splést s hlasem ptáků, ale ptáci to nejsou.
„Ach, Bohyně,“ zašeptala jsem.
„Kupředu, Mistrále, hned. Nebo jsme ztraceni,“ zavelel Doyle.
„Za dveřmi není naše zahrada,“ přel se Mistrál.
Ten vysoko posazený, ptákům podobný hlas se přibližoval, předběhl tu těžkou plazící se váhu. Běsi, noční můry Temného království, kteří mají své vlastní království, se pohybují rychle, ale noční letci se vždycky pohybují rychleji než ostatní z Hejna. Byli jsme uvnitř kopců běsů. Nějak jsme se přenesli do jejich sithenu. Pokud nás tu najdou… Možná přežijeme, možná ne.
„Čekají na druhé straně dveří běsi?“ zeptal se Doyle Mistrála naléhavě.
„Ne,“ zavolal Mistrál zpět.
„Tak běž, hned!“ přikázal Doyle.
Abe zavrávoral dopředu, jako kdyby Mistrál náhle uhnul z cesty. Prolétli jsme dveřmi ve spěchu, protože nás Doyle zezadu tlačil. Podobal se přírodní síle za našimi zády. Skončili jsme v hromadě na zemi. Neviděla jsem nic jiného než bílá těla a cítila jsem všude kolem sebe jejich svalnatou váhu.
„Kde to jsme?“ zeptal se Frost.
Rhys vstal a přitom vytáhl na nohy i mě. Doyle, Mistrál a Frost byli všichni v pohotovosti, zbraně tasené, hledali něco, s čím by mohli bojovat. Dveře zmizely a nechaly nás stát na břehu temného jezera.
I když jezero je možná příliš silné slovo. Prohlubeň byla vyschlá, až na nízkou hladinu vody na samotném dně. Na dně umírajícího jezera i na břehu, na němž jsme stáli, se povalovaly kosti. Tlumeně se leskly v příšeří, které dopadalo z kamenného stropu, jako kdyby byl do skály v tenké vrstvě vetřený měsíc. Po celém obvodu jezera strmě vyrůstaly kamenné zdi jeskyně, ztrácely se v šeru u stropu a lemovala je jen úzká římsa, než zdi opět příkře spadaly ke dnu jezera.
„Zavolej znovu dveře, Meredith,“ vybídl mě Doyle a jeho tmavá tvář dál prohledávala mrtvou zemi.
„Ano a tentokrát buď konkrétnější v tom, kam přesně mají vést,“ dodal Mistrál.
Abe byl stále na zemi. Slyšela jsem, jak se ostře nadechl, a podívala jsem se na něj. Ruku měl v tlumeném světle černou a lesklou. „Co je to za kosti, že dokážou pořezat sidhe?“
Doyle mu odpověděl. „Jsou to kosti nejkouzelnějších běsů. Věcí tak úžasných, že když běsi začali upadat ve své moci, nezbylo dostatek magie k tomu, aby zůstali naživu.“
Přitiskla jsem se k Rhysovi a zašeptala jsem: „Jsme v mrtvých zahradách běsů.“
„Ano. Zavolej dveře, hned.“ Doyle ke mně sklouzl očima a znovu začal propátrávat zšeřelou krajinu.
Rhys mě jednou paží objal, v druhé dlani svíral pistoli. „Udělej to, Merry.“
„Potřebuji dveře do Temného sithenu.“ Dveře se otevřely na vzdálené straně jezera.
„Ale, ale, to je nepříjemné,“ zašeptal Rhys kysele, ale přitiskl si mě k sobě blíž.
„Římsa je dostatečně široká, abychom po ní mohli přejít, když budeme opatrní,“ poznamenal Mistrál. „Pokud budeme obezřetně volit cestu mezi kostmi, můžeme projít mezi zdí jeskyně a dnem jezera.“
„Buďte vážně velmi opatrní,“ varoval nás Abe. Teď už stál, ale levou ruku a paži měl pokrytou krví. V pravé ruce stále držel pohár z rohu, ale nic jiného – všechny zbraně nechal v ložnici. Mistrál byl oblečený a znovu ozbrojený. Frost byl stejně ozbrojený jako na začátku dnešní noci. Doyle měl jen to, co byl schopný popadnout – když nemáte šaty, moc toho nepoberete.
„Froste, ovaž Abloecovi ránu,“ přikázal Doyle. „Pak zamíříme ke dveřím.“
„Není to tak zlé, Temnoto,“ bránil se Abe.
„Tohle je místo moci běsů, ne naše,“ odvětil Doyle. „Nebudu riskovat, že vykrvácíš jen kvůli tomu, že nemáš obvaz.“
Frost se nepřel, ale přešel k Abloecovi s pruhem látky, který si odtrhl z košile, a začal mu obvazovat ruku.
„Proč všechno bolí víc, když jsem střízlivý?“ zeptal se Abe.
„I dobré věci jsou lepší, když jsi střízlivý,“ vysvětloval Rhys.
Podívala jsem se na něj. „Říkáš to, jako kdybys to věděl jistě. Nikdy jsem tě neviděla opilého.“
„Převážnou část šestnáctého století jsem strávil tak opilý, jak mi to jen moje podstata dovolovala. Viděla jsi Abloeca, jak na tom tvrdě pracoval – nezůstaneme opilí dlouho – ale snažil jsem se. Bohyně ví, že jsem se snažil.“
„Proč tehdy? Proč zrovna v tom století?“
„Proč ne?“ zeptal se a udělal z toho vtip, ale to Rhys dělává, když něco skrývá. Frostova arogance, Doylova prázdnota, Rhysovo vtipkování: různé způsoby, jak něco skrýt.
„Jeho rána bude potřebovat léčitele,“ ozval se Frost, „ale udělal jsem vše, co jsem mohl.“
„Dobře,“ pronesl Doyle a zamířil jako první po okraji jezera směrem k měkké zlaté záři dveří, které se objevily, protože jsem je zavolala. Proč se objevily až na druhé straně jezera? Proč ne vedle nás jako už dvakrát předtím? Ale koneckonců, proč se vůbec objevily? Proč sithen běsů poslouchal má přání stejně jako Temný sithen?
Břeh byl tak úzký, že se Doyle musel zády přitisknout ke zdi, protože měl příliš široká ramena. Já se na úzkou stezku vešla lépe než muži, ale dokonce i já jsem musela přitisknout nahá záda k hladké zdi jeskyně. Kameny nebyly chladné, jako to v normální jeskyni bývá, ale podivně teplé. Okraj břehu, po kterém jsme se opatrně šinuli, byl určen pro cestu menších tvorů, nebo možná nebyl k chůzi určený vůbec. Kostry, které byly roztroušené po břehu, patřily tvorům, kteří plavali, nebo lezli, ale žádný z nich nekráčel vzpřímeně. Kosti vypadaly jako směsice pozůstatků ryb, hadů a tvorů, které v oceánech smrtelníků normálně kostru nemívají. Tvorů, které vypadaly jako oliheň, až na to, že olihně nemají vnitřní kostru.
Byli jsme v půli toho úzkého, kostmi pokrytého břehu, když se vzduch vedle dveří na druhé straně jezera zatřepotal. Chvíli se vzduch vlnil a pak tam stál Sholto, král běsů, pán toho, co nikam nepatří.

 

Více v knize DOTEK BOUŘE (Laurell K. Hamiltonová), Epocha, srpen 2015
Kniha vyšla v edici Fantastická Epocha