Ilona Andrews: Magie ničivá (Kate Daniels 7)

I SEBELEPŠÍ RODINA MÁ SVOJE ŠPINAVÉ TAJEMSTVÍ…
…a ať už chcete nebo ne, dříve či později vás dostihne!

Série o žoldačce Kate Danielsové se odehrává ve světě, který prošel Změnou. Bičují ho střídavě vlny magie a technologií, které spolu vedou odvěkou válku, do níž lidstvo zabředlo až po uši. Jediný způsob, jak přežít v prostředí, kde v jednu chvíli technologické vymoženosti fungují, a ve druhé zhasnou světla i motory aut a do ulic se vyřítí magické bytosti z jiné dimenze, je přizpůsobit se.

Přesně to je životní motto Kate Danielsové, která se po čertech dobře umí ohánět šavlí, když je to třeba, a zároveň po svých rodičích zdědila nemalou dávku magické krve. Naneštěstí její rodinné zázemí není nijak idylické: Katein otec před lety zabil její matku a teď se vrací, aby dokončil své dílo i na Kate samotné.

Jenže Kate už není tak úplně sama. Stala se oficiální Chotí Pána šelem Currana a na jejích bedrech leží zodpovědnost za celou Smečku a každého jejího člena. Proto se také pro svého otce stává velmi snadnou kořistí. A aby toho nebylo málo, Smečka se během Curranovy krátké nepřítomnosti ocitne na prahu války s upíry, kterou musí Kate odvrátit dřív, než bude příliš pozdě, a kromě svého otce porazit i jeho pravou ruku Hugha, psychopatického válečníka, jenž se rozhodl z Kate udělat svou největší trofej…

O tom, že se nakladatelství FANTOM Print o Kate Danielsovou a jejího druha Currana příkladně stará, vypovídá i fakt, že kromě sedmi dílů základní série vyšel i spin-off román Magie střelného prachu, který navíc obsahuje ještě bonusovou povídku.

Anotace:

Nezáleží na tom, jak moc se paranormální politika v Atlantě změní, jedním si vždy můžete být jistí… Pokud se vyskytnou potíže, Kate Danielsovou najdete přímo v srdci jejich dění. Bývalá žoldačka má nyní jako družka Pána šelem víc povinností, než se zdá možné zvládnout. Nejenom, že stále bojuje, aby udržela svou vyšetřovací agenturu nad vodou, ale teď navíc musí řešit i záležitosti Smečky. To také znamená připravit ji na útok Rolanda, krutého prastarého mága s téměř božskou mocí. Jelikož vyšla najevo Kateina spojitost s ním, nikdo není v bezpečí, zvláště její nejbližší. Jak Rolandův dlouhý stín sahá čím dál blíž, Kate je povolána, aby se zúčastnila Konkláve, shromáždění vůdců dvou nadpřirozených mocenských frakcí v Atlantě. Když se tam objeví tělo Pána mrtvých, který byl podle všeho zavražděn kožoměncem, Kate dostane pouhých čtyřiadvacet hodin na to, aby pachatele dopadla. Pokud tentokrát selže, rozpoutá to válku, jež by mohla zničit vše, co je jí drahé…

Ukázka z knihy:

1.

Kate, tohle je opravdu nebezpečné,“ oznámil mi Ascanio.

Pubertální kožoměnci měli zajímavou defi nici slova nebezpečný. LykVé, virus zodpovědný za jejich existenci, regeneroval jejich těla zrychleným tempem, takže když je někdo bodl, stačilo si zdřímnout a opravdu dobře se navečeřet, a zlomená noha znamenala dva týdny odpočinkového režimu, po němž bez problémů uběhli maraton. Nejenže byl Ascanio kožoměnec, ale taky šlo o dospívajícího mladíka a boudu, tedy hyenodlaka, kteří měli svou vlastní kategorii, když přišlo na riskování. Když bouda řekl, že je něco nebezpečné, obvykle to znamenalo, že vás to dokázalo okamžitě spálit na popel a ten ještě rozfoukat.

„Tak dobře,“ řekla jsem. „Drž to lano.“

„Opravdu si myslím, že by bylo lepší, kdybych tam šel já.“

Ascanio mi věnoval oslňující úsměv, který se ode mne jen neškodně odrazil. Zpražila jsem ho tvrdým pohledem. Sto sedmdesát osm centimetrů vysoký Ascanio byl ještě stále štíhlý, jak příliš rychle vyrostl.

Nebyl jen pohledný, byl krásný. S dokonalými rysy, ostře řezanou čelistí, sošnými lícními kostmi, tmavými vlasy a ještě tmavšíma očima. Měl ten druh tváře, který se dal popsat jen jako andělská, ale stačil vám jediný pohled do jeho velkých očí a uvědomili jste si, že v nebi nikdy nebyl, zato někde v pekle párek padlých andělů postrádá šestnáctiletého potomka. Velmi brzy si to uvědomil, a teď toho využíval, jak to jen šlo. Za pár let, až jeho tvář dospěje, bude mít zničující účinky. Jestli se té doby dožije. Což se teď zdálo dost nepravděpodobné, protože jsem na něj byla zatraceně naštvaná.

„Drž to lano,“ zopakovala jsem a udělala první krok.

„Nedívej se dolů,“ řekl Ascanio.

Zadívala jsem se pod sebe. Stála jsem na kovové traverze asi pětačtyřicet centimetrů široké. Pode mnou se smutně rozkládaly zbytky hotelu Georgian Terrace a sypaly se na poničenou ulici. Magie nebyla ke kdysi hrdě se tyčící budově moc vlídná. Jejích osmnáct pater se hroutilo po etapách, vytvořilo tak bludiště chodeb, strmých propadlin a drolících se zdí. Hrozilo, že se celý ten nepořádek každou vteřinou zhroutí, a já se zrovna nacházela na samém vršku té hromady trosek. Jestli uklouznu, čeká mě asi třísetmetrový pád zakončený rozmáznutím se na dlažbě dole. V představách mi hlava pukla jako vajíčko upuštěné na zem.

Přesně to jsem potřebovala. Protože balancování na namrzlém trámu nebylo už tak těžké.

„Řekl jsem, že se nemáš dívat dolů,“ oznámil mi Ascanio nápomocně.

„Taky bys měla být opatrná, led klouže.“

„Díky, toho bych si nevšimla.“

Pode mnou se do dálky rozprostíralo pohřebiště atlantského městského centra. Velké budovy se skácely k zemi před desítkami let, některé se roztříštily na štěrk, některé zůstaly celé, rozvalené na zemi s obnaženou konstrukcí jako rozkládající se mrtvoly velryb uvízlých na pláži s obnaženými kostmi. Ulice se dusily pod hromadami suti. Mezi troskami rostly podivné oranžové rostliny, každý tenký stonek zakončený jediným trojúhelníkovým listem. V létě se tady splašky a nadbytek dešťové vody vylévaly na povrch, ale drsná zima je zmrazila, takže zem pokrýval černý led.

Magie Jednorožčí ulice kolem mě zavířila, nebezpečná a pokřivená.

Magie zaplavovala náš svět ve vlnách, jednu minutu tu byla, v další zmizela, ale Jednorožčí ulice byla kouzelným místem ve více významech, a zachovávala si moc, i když vládla vlna technologií nejsilněji. Bylo to místo, kam jste šli, když už vás omrzel život a nedokázali jste jeho útrapy dál snášet. Tvorové se svítícíma očima se tady množili mezi padlými mrakodrapy, a když jste se mezi rozvalinami zdrželi moc dlouho, bylo docela jisté, že vás jeden z nich vysvobodí ze všeho trápení.

Kdokoliv s trochou rozumu se Jednorožčí ulici vyhýbal, zvlášť po soumraku. Když se však vaše fi rma jen tak tak drží nad vodou, musíte vzít jakoukoliv zakázku, co se namane. Tím tuplem, pokud vám v kanceláři v křesle pláče šéfredaktorka atlantské JournalConstitution, protože se jí ztratil drahý a vzácný domácí mazlíček. Od doby, kdy magie zabila internet a zmrzačila televizní vysílání, se noviny znovu začaly používat jako hlavní zdroj zpráv, a podpora největších novin v oblasti se dala vyvážit zlatem. Taky se mi rozbrečela v kanceláři. Takže jsem to vzala.

Byla jsem Chotí Pána šelem, tudíž jsem nemusela pracovat, abych se uživila. Smečka se postarala o základní věci, ale chtěla jsem, aby Špičkově ostrá agentura prosperovala, a udělám, cokoli bude potřeba, aby se postavila na vlastní nohy. I kdyby to znamenalo stopovat zmizelé domácí mazlíčky.

Naneštěstí onen zmiňovaný chlupatý tvoreček zamířil přímo do Jednorožčí ulice, takže mi zabralo několik hodin ho najít. A dovolila jsem svému šestnáctiletému boudímu stážistovi, aby šel se mnou, protože dokázal zvíře stopovat podle pachu a já ne. Byl rychlý, fyzicky silný a měl výbornou meziformu, podobu na půl cesty mezi člověkem a zvířetem, díky níž byli kožoměnci tak schopní zabijáci. Rafael, alfa klanu boud, ho během posledních pár měsíců trénoval, aby z něj vytvořil ucházejícího bojovníka. Bohužel ani všechen ten trénink v něm nedokázal probudit selský rozum.

Konečně se mi podařilo drobného tvora zahnat do úzké štěrbiny v jednom rohu. Zatímco jsem se k němu po špičkách blížila a vydávala ze sebe tiché, konejšivé zvuky, Ascanio se rozhodl, že mi pomůže. Zavrčel na kočkokrálíka, aby ho odtamtud vyplašil, takže jsem téměř spadla do díry v podlaze, a domácí mazlíček zpanikařil a vyběhl přímo na vrchol nejistě stojící budovy. A proto jsem teď skončila s lanem kolem pasu a snažila se přejít po necelého půl metru široké traverze, trčící sedm metrů nad strmou propastí, na jejímž konci se vyděšeně třepal vzácný, exotický domácí mazlíček.

„Prosím, nech to na mě,“ naléhal Ascanio. „Chci ti pomoct.“

„Už jsi pomohl dost, díky.“ Udělala jsem další krok po trámu.

S kožoměnčí silou nebude mít problém mě vytáhnout do bezpečí, kdybych náhodou spadla. Pokud by však spadl on, bylo by pro mě podstatně horší vytáhnout ho na vršek budovy. Lidské tělo neváží zrovna jako peříčko.

„Omlouvám se, že jsem ho vystrašil.“

„Omlouvej se, až ho chytím.“

Malá šelma se otřásla a opatrně se přesunula blíž k okraji traverzy. No paráda.

Ascanio polohlasně zavrčel.

„Slyším, jak vrčíš. A jestli tě slyším já, slyší tě i on. Jestli ho vyděsíš tak, že skočí a umře, budu na tebe opravdu naštvaná.“

„Nemůžu si pomoct. Je to zrůda.“

Zrůda mě upřeně pozorovala velkýma, zelenýma očima.

Udělala jsem další krok. „Není to zrůda. Je to kočkokrálík.“

Zmiňovaný tvor se pošoupl dalších pár centimetrů ke konci traverzy. Připomínal nehorázně huňatou kočku domácí a byl přibližně stejně velký. Jeho majitelka popsala barvu srsti jako šeříkovou, ale byla spíše světle šedavě hnědá. Měl roztomilou kočičí tvář, rámovanou dvěma dlouhýma ušima, jako by někdo vzal obyčejné kočičí uši a natáhl je, aby byly stejně dlouhé jako ty králičí. Zadní běhy měl vyloženě králičí, silné a svalnaté, zatímco přední nohy zas naprosto kočičí, i když byly mnohem kratší než u obyčejného mourka domácího. Ocas, huňatostí připomínající veverčí, mu znepokojeně cukal. První kočkokrálíci vznikli jako výsledek nějakého nepodařeného magického experimentu na veterinární fakultě Kalifornské univerzity. Pak je univerzita prodala soukromým chovatelům, a jelikož byli vzácní a roztomilí, stali se brzy velkým hitem mezi nechutně drahými domácími mazlíčky.

Opřel se do mě závan větru. Potlačila jsem zachvění. „Co s ním máš vůbec za problém?“

„Je to špatné a proti přírodě,“ oznámil mi Ascanio.

„A proměňovat se v hyenu snad proti přírodě není?“

„Kočka je dravec. Králík kořist. Je to hlodavec. Vzali kočku a smíchali ji s hlodavcem. Nevoní správně.“

Udělala jsem dalších pár kroků. Sakra, ta traverza byla opravdu vysoko.

„Chci říct, jak by se asi mohl živit?“ zeptal se Ascanio. „Pokud neloví, nedokáže sám přežít a tím pádem by neměl existovat. Pokud loví, nejspíš bude chytat myši, které jsou jediné dost malé kromě ptáků, což znamená, že se bude živit vlastními příbuznými. Je to hlodavec kanibal. To zní jako název špatného fi lmu.“

„Hlodavci jsou kanibalové od přírody, zeptej se klanu krys. Potvrdí ti to.“ Smečka se skládala ze sedmi klanů, rozdělených podle druhu zvířete, v nějž se proměňovali, a členové klanu krys se ke zvykům svých přírodních protějšků stavěli velmi pragmaticky.

„A čím ho teda krmí?“ zeptal se Ascanio.

„Slaninou a jahodami.“

Za mnou se rozhostilo pobouřené ticho.

„Slaninou?“ dostal ze sebe konečně.

„Jop.“ Posunula jsem se o dalších patnáct centimetrů vpřed. Pěkně polehoučku.

„Protože to by ulovili v divočině, že? Divoké prase? Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak smečka kočkokrálíků na těch krátkých nožičkách užene divočáka. Kanec by byl vážně překvapený.“

Každý byl dneska děsný vtipálek.

„Možná kdybych zakvičel dost hlasitě, přeskočí trám a pokusí se mě sežrat.“

Závan chladného větru do mě narazil, prošel přímo skrz tři vrstvy oblečení a zakousl se mi do kostí. Zuby mi zajektaly. „Ascanio…“

„Ano, Choti?“

„Myslím, že jsi špatně pochopil, co znamená být zaměstnancem. Máme práci, tak ji děláme. Nebo ji dělám já a ty mi ji ztěžuješ.“

„Já nejsem zaměstnanec, jsem stážista.“

„Tak se snaž být tichý stážista.“

Dřepla jsem si na traverze. Kočkokrálík se chvěl ani ne třicet centimetrů ode mne.

„Pojď sem…“ Králíčku? Kočičko? „Pojď sem, ty roztomilá zrůdičko… neboj se.“

Kočkokrálík se schoulil do klubíčka, vypadal nevinně a sladce. Ten pohled jsem viděla už dřív u divokých koček. Znamenal, že jakmile se dostanete na dosah, promění se v tornádo drápů ostrých jako břitva.

Shrábla jsem ho a obrnila se proti tomu, že mě poškrábe do krve.

Kočkokrálík se na mě zadíval kulatýma zelenýma očima a začal vrnět.

Vstala jsem a otočila se. „Mám ho.“

Traverza mi povolila pod nohama a my padli dolů. Žaludek se mi snažil proskočit krkem ven. Lano sebou trhlo a spálilo mě na žebrech, a já visela nad propastí s kočkokrálíkem stuleným v náručí. Traverza narazila do země s hlasitým zazvoněním, vyrazila do rozpadajícího se asfaltu rýhu.

Lehce jsem se otáčela na laně. A kočkokrálík stále vrněl, jako by se nic nedělo. Slunce se nad zničeným městem přesouvalo k obzoru, obloha za ním se zbarvila na oranžovo. Přežila jsem. No není to bezva? Jen aby mi to vydrželo.

„Dobře, tak tahej.“

Lano se ani nepohnulo.

„Ascanio?“ Co je zas? To uviděl motýla a běžel za ním?

Lano začalo prudce klouzat nahoru, jako by ho někdo vytahoval navijákem. Vystřelila jsem vzhůru. Co to…?

Vystoupala jsem přes okraj a zjistila jsem, že se koukám do tváře Curranovi.

No páni.

Držel lano jednou rukou, pod svetrem se mu na paži boulily svaly. Na jeho tváři nebyla znát ani známka námahy. Je fajn být tím nejdrsnějším kožoměncem ve městě. Za ním stál velmi nehybně Ascanio a předstíral, že tam vůbec není.

Curranovy šedé oči se na mne smály. Pán šelem natáhl ruku a něžně mě šťouchl prstem do nosu. „Tůt.“

„Moc vtipné,“ pověděla jsem mu. „Mohl bys mě postavit na zem?“

„Co děláš v Jednorožčí ulici po setmění?“

„Chytám kočkokrálíka. Co děláš v Jednorožčí ulici po setmění ty?“

„Hledám tě. Začal jsem si dělat starosti, když jsi nepřišla na večeři. Vypadá to, že jsem tě našel právě včas. Už zase.“ Postavil mě na poničenou střechu.

„Měla jsem to pod kontrolou.“

Jen zamručel. Naklonil se ke mně přes kočkokrálíka a políbil mě.

Chutnal stejně, jako jsem si pamatovala, dotek jeho rtů na těch mých mi připadal, jako bych se z temné mrazivé noci vrátila do jasně osvětleného, teplého domova.

Dala jsem kočkokrálíka do přepravky a uháněli jsme ze střechy pryč.

Přeskočila jsem přes kovovou traverzu pokrytou růžovým slizem, z něhož se i přes mrazivé teploty kouřilo. Studený vítr se mi opíral do zad i přes kabát.

Curran přede mnou vyskočil na betonový balvan. Navzdory mohutné postavě se pohyboval překvapivě elegantně. „Zaparkoval jsem na Čtrnácté.“

Hmm, auto. Pěkně vyhřáté auto. Sem jsme přišli pěšky a zrovna teď vytápění v autě znělo božsky.

Curran se zastavil. Já vyskočila vedle něj. „Copak se děje?“

„Pamatuješ si na tohle?“

Přejela jsem Jednorožčí ulici pohledem. Přede mnou se starý bytový dům sypal na ulici, jeho váha byla na magií oslabenou ocelovou kostru příliš. Po pravé straně mráz proměnil hromadu betonu a pokroucených drátů v labyrint bílé krajky. Vypadal povědomě… Aha.

„Co se děje?“ zeptal se Ascanio.

Ukázala jsem na rozbořený dům, kde tmavá mezera ve zdi nabízela vchod dovnitř. „Tady jsme se poprvé potkali.“

Vyšetřovala jsem smrt svého opatrovníka a zjistila, že Smečka byla do celé věci zapletená. Tehdy jsem se ze všeho nejvíc snažila nepřitahovat k sobě pozornost, takže jsem pro Currana představovala neznámou veličinu. Proto mě pozval na osobní setkání v tom domě. Chtěl vědět, jestli se v noci odvážím do Jednorožčí ulice. A já to udělala.

Teď se mi to zdálo tak dávno.

Curran mě objal paží. „Načičiči?“

„Musela jsem říct něco, co by tě vylákalo ze tmy.“

„Tam?“ zeptal se Ascanio. „Vy jste se potkali tam, v té tmavé díře?“

„Ano,“ řekla jsem.

„Proč by se někdo chtěl scházet v Jednorožčí ulici? Mohlo se stát něco špatného. Proč jsi ji nepozval třeba do pěkné restaurace? Ženy mají rády restaurace.“

Vyprskla jsem smíchy. Curran se krátce zazubil a pak už jsme sešplhali z betonu do ulice.

Curran zaparkoval smečkový džíp na rohu téhle ulice a Čtrnácté. Tři gauneři, dva muži a jedna žena, se mu snažili vypáčit zámek. Jaj. Díky, Atlanto.

Rádoby zloději aut nás uviděli. Muž v modré bundě se prudce otočil a namířil naším směrem pistoli. Velká hlaveň, malý mozek. Hele, je noc a z Jednorožčí ulice právě vyšli nějací lidé. Vypadají v dobré kondici a schopní nakopat mi zadek. Myslím, že se pokusím jim vzít auto a pohrozit jim při tom zbraní. Naprosto geniální nápad. Jo, to určitě zafunguje.

Aniž by zvolnil krok, Curran se přesunul lehce přede mne. Neměla jsem pochybnosti, že kdyby zloděj vypálil, Jeho Chlupatost by skočila do rány, než aby mě kulka byť jen škrábla. Tenhle manévr v minulosti použil už několikrát. Pořád jsem si nebyla jistá, jak se ohledně toho cítím. Vážně jsem nechtěla, aby ho kvůli mně jednou zastřelili.

„Dejte mi klíče!“ nařídil nám Modrá bunda chraptivě.

Curranovi zaplály oči jako roztavené zlato. Hlas mu zněl jako drsné zavrčení. „Jestli hodláš střílet, ujisti se, že jsi vyprázdnil zásobník, protože až skončím, tu pistoli ti narvu do zadku. Našikmo.“

Modrá bunda překvapeně zamrkal.

„To vážně dokážeš?“ zeptala jsem se.

„Pojďme to zjistit.“ Curran upřeně hleděl na zloděje. „No tak? Střílej, abychom ten experiment mohli vyzkoušet.“

Modrá bunda vrazil pistoli do kapsy a dal se na útěk. Jeho kámoši pelášili ulicí za ním.

Curran zavrtěl hlavou, vytáhl klíčky a otevřel kufr. Zaparkovali jsme přepravku s kočkokrálíkem uvnitř, Curran vklouzl na sedadlo řidiče, nastartoval a pak už jsme vyrazili směrem k severovýchodu, kde měla Smečka kožoměnců své doupě v Pevnosti.

Vytápění v autě konečně začalo pracovat a mně přestaly jektat zuby.

„Mám takový hlad,“ ozval se Ascanio. „Co je dneska v Pevnosti na večeři?“

„My jedeme do Pevnosti,“ řekl mu Curran. „Ty ke své matce domů.“

Ascanio se naježil. „Proč?“

„Protože jsi tam nebyl už tři dny a ráda by tě viděla. A taky by s tebou chtěla probrat tvé současné studijní výsledky.“

Do háje. S ním i s Julií. Má patnáctiletá chráněnka propadala z algebry neskutečným stylem. Nejdřív se mě snažila přesvědčit, že učitelka ztratila její domácí úkoly, všechny čtyři. A pak chvíli nadávala na to, jak je škola těžká a že po ní chceme naprosto nepřiměřené výkony, a na závěr nám sdělila, že odtamtud raději odejde a bude žít jako bezdomovec.

S Curranem jsme jí pak celou minutu pomalu tleskali.

„Z čeho jsi vyletěl tentokrát?“

„Z ničeho jsem nevyletěl, zvládám všechny své předměty.“

„Má čtyřicítku z algebry,“ vysvětlil Curran.

Zase ta algebra.

Otočila jsem se na sedadle, abych na Ascania viděla. „Jak se ti sakra podařilo zaskórovat jen čtyřicet?“

„To nevím.“

„Neodevzdává domácí úkoly. Polovinu času tráví s Rafaelem a zbytek s tebou ve Špičkově ostré agentuře.“

„Škola se přeceňuje,“ prohlásil Ascanio. „Nemám ji rád a nebaví mě to v ní. Chci prostě pracovat pro Smečku.“

„Dovol mi ti ty růžové brýle sebrat,“ řekl Curran. „Smečka potřebuje vzdělané lidi. Pokud chceš v hierarchii stoupat výš, musíš vědět, co děláš. Většina alfů má vyšší vysokoškolské tituly. Vlastně většina lidí, které znáš, nějaký titul má.“

„Jako třeba kdo?“ zeptal se Ascanio.

„Rafael má magisterský titul z ekonomie. Barabáš je doktor práv. Andrea dokončila Akademii Řádu. Doolittle úspěšně dodělal lékařskou školu. Mahon má doktorát ze středověké historie.“

To by pár věcí vysvětlovalo. Mahon řídil klan mohutných a já si vždycky myslela, že má trochu středověké uvažování. Hmm, to bych mu měla někdy říct. Určitě se mu to bude líbit. Jen v té chvíli nesmí být ve své zvířecí formě. Na člověka jsem uměla běhat rychle, ale měla jsem pocit, že rozzuřený medvěd Kodiak by byl rychlejší.

„Teta Bé žádný titul neměla,“ nabídl nám Ascanio.

„Ale ano, měla,“ pověděl mu Curran. „Chodila na Univerzitu Agnes Scottové a vystudovala tam psychologii.“

Ascanio se zadíval z okna ven.

„Takže jaký máš plán?“ zeptal se Curran. „Je ti šestnáct, musíš mít nějaký plán, co budeš podnikat dál. Nebo chceš, aby za tebe tvá matka platila účty až do konce života?“

„Ne,“ ucedil Ascanio úsečně.

„Tak bych ti radil, ať tu algebru přehodnotíš.“

Vysadili jsme Ascania doma, doručili kočkokrálíka a nechali si za něj zaplatit, a Curran stočil auto směrem k Pevnosti. Uvelebila jsem se na sedadle. Konec dobrý, všechno dobré. Neumřela jsem, vydělala jsem si nějaké peníze, konečně mi bylo teplo, a teď se po dlouhém pracovním dni dostanu domů a dám si prima sprchu.

„Hodně ho hlídáš,“ řekl mi Curran. „Jako bys čekala, že se každou chvíli zlomí. Je to houževnatý kluk. Dokáže se o sebe postarat a já vím, že to víš. Tak o co jde?“

To byla těžká otázka. „Včera se mi zdálo, že jsem uvězněná na hradní věži. Střecha hořela. Všude kolem byly plameny a upálily mi nohy.“

Ve skutečném životě hrad stravoval magický oheň, ale zrovna k té věži se nikdy nedostal, protože byla příliš vysoko. „Dole na nádvoří Hibla zabíjela Tetu Bé.“

Část toho snu byla zrozená z mých vzpomínek, tak živých, až to bolelo. Když jsme se vypravili k Černému moři pro panaceu, našli jsme tam Hugha d’Ambraye, vojevůdce mého otce a preceptora Řádu Železných psů. Hibla byla jeho zástupkyně. Když hrad začal hořet, skončila jsem uvězněná na vrcholku věže. Viděla jsem naše lidi, jak se snaží dostat ven, pronásledovaní Hughovými Železnými psy. Teta Bé se tehdy obětovala.

Věděla, že ji Železní psi zabijí, než budou pokračovat dál. Měli s sebou mága. Ještě pořád jsem to viděla ve vzpomínkách, stříbrné řetězy vyrážející z mága, které spoutaly Tetu Bé na místě, déšť šipek z kuše, který jí prošel tělem, a konečně i Hiblu, kráčející k ní s mečem v ruce.

„Snažila jsem se jí pomoct,“ řekla jsem. „V tom snu. Snažila jsem se pomoct, ale neměla jsem nohy.“

Curran se ke mně natáhl, teplou dlaň mi položil na ruku a jemně ji stiskl.

„Pamatuju si, jak Teta Bé zavrčela těsně před tím, než jí Hibla sťala hlavu. Dokážu si to zavrčení v hlavě přehrávat znovu a znovu. Byla jsem nad nimi dobrých padesát metrů. Nemohla jsem ji slyšet.“

„Je to poprvé, co se ti ten sen zdál?“

„Ne. Měla jsem udělat… víc.“

„Miluju tě,“ zašeptal. „Ale i kdybych nemiloval, stejně bych ti řekl to samé. Nemohla jsi s tím udělat nic. Pomohlo ti to?“

„Ne.“

„To je mi líto.“

„Děkuju.“

„Mluvila jsi o tom už s někým kromě mě?“

„Ne.“

„Měla by sis o tom s někým promluvit. Smečka si platí dvanáct terapeutů.“

Jasně. „Jsem v pořádku,“ pověděla jsem mu. „Jen nechci, aby někdo z nich umřel.“

„Někdo z nich?“

„Z klanu boud.“

Znovu mi stiskl ruku. „Zlato, nemůžeš je zabalit do bublinkové fólie. Roztrhali by ji a šli by ti po krku. Jsou samostatní. Ascanio má dva alfy, dvě bety, a matku, která je mimochodem taky licencovanou terapeutkou Smečky. Promluv si s Martinou. Pomůže ti to. Promluvit si vždycky pomáhá.“

„Popřemýšlím o tom.“

Políbil mě na klouby prstů.

„Kdyby za tebou přišel Derek, co bys mu řekl?“

„Řekl bych mu, ať si o tom s někým promluví, a že má Smečka na výplatní pásce dvanáct licencovaných terapeutů.“

Věděla jsem naprosto přesně, co mi pomůže. Potřebovala jsem zabít Hiblu. Když jsme se po boji na hradě nalodili, byla jsem polomrtvá a skoro jsem se nedokázala udržet na nohou. Byla jsem příliš unavená, abych něco viděla. Ale Derek sledoval molo a spatřil Hiblu, jak po něm běží s taseným mečem. Přežila a pozorovala, jak odplouváme. Její smrt nepřivede Tetu Bé zpátky, ale musela umřít. Chtěla jsem tím vyslat zprávu. Pokud zabijete někoho, na kom mi záleží, najdu vás a zaplatíte za to. Nezáleží na tom, kam utečete, nebo jak dobře se schováte, potrestám vás, a to tak brutálním způsobem, že se nikdo další neodváží ublížit mým blízkým. Nařídila jsem Jimovi, ať po Hible pátrá, ale zatím jsme nenašli ani stopu. Kdo ví, možná zůstala v Evropě a já už ji nikdy neuvidím.

„Nemusíš tam jít sama,“ pověděl mi. „Pokud se rozhodneš jít a budeš mě potřebovat, půjdu s tebou. Klidně s tebou půjdu i dovnitř, nebo počkám venku u dveří, dokud neskončíš.“

„Děkuju,“ odpověděla jsem mu a myslela jsem to vážně.

Ztichli jsme.

„Ráno musím odjet,“ oznámil mi Curran.

Řekl „musím“, ne „musíme“. „Proč?“

„Pamatuješ si na Genea Monroa?“

Přikývla jsem. Monroova rodina vlastnila Silver Mountain Mine, důl blízko Nantahalské rokle. Šlo o jeden z hlavních zdrojů stříbra pro jihovýchod země. Gene tvrdil, že kořeny jeho rodiny sahají až ke španělským Maorům, kteří se v té oblasti usadili před staletími, aby unikli pronásledování inkvizice. Vzhledem k tomu, že se někteří členové jeho rodiny proměňovali v iberské vlky, se dalo jeho slovům docela věřit. Gene byl izolacionista a jednalo se s ním jen velmi těžko. Vedl malou skupinu kožoměnců, a i když se jeho sousedé už dávno přidali ke Smečce, on vytrval.

„Dělá nám potíže?“

„Ne tak docela. Podle všeho se muži z jejich smečky jednou ročně sejdou a vypraví se do hor na lov divokých prasat. Jen rodina a blízcí přátelé.“

„A tebe pozvali taky?“ tipla jsem si.

„Jo.“

„Vědí, že nenávidíš lovy?“

„Možná jsem to opomněl zmínit.“ Curran stočil volant doprava, vyhnul se hlubokému výmolu, velkému jako pneumatika, naplněnému světélkujícím purpurovým slizem neznámého původu. „Chce panaceu.“

Nikdy jsem nedokázala úplně docenit rozsah Curranova diplomatického intrikaření, dokud jsem ho při tom neviděla používat panaceu.

Když jsme dorazili domů z výpravy, jako první věc nechal schválit zákon, že žádnému kožoměnci s možným rizikem proměny v lupa nebude na území Smečky odepřena panacea. Díky tomu se rodiny kožoměnců z celého státu začaly usazovat na hranicích území Smečky, utvořili tak štít mezi námi a okolním světem. Někteří čekali na formální přijetí.

Někteří si prostě jen chtěli zkrátit cestu, v případě, že by jejich dítě začalo jevit známky lupismu. Kdyby se objevily potíže, budou za Smečku bojovat, protože jsme byli jejich jediná naděje. A Curran zatím používal panaceu jako cukr i bič, spřádal plány, uplácel jí lidi a uzavíral smlouvy, aby stabilizoval Smečku a posílil naši obranu. Blížila se válka a my se ze všech sil na ni snažili připravit.

Uvažování nad panaceou a válkou mě přivedlo k myšlenkám na otce.

Udupala jsem je dřív, než mi stačily zničit večer. „Takže Gene chce panaceu. Co chceš ty?“

„Chci, aby byl vybíravější v tom, komu prodává své stříbro. Obchoduje se středozápadem.“

„S Rolandem?“ Jméno svého otce jsem vyslovila mimoděk. Tolik o nepřemýšlení o tom parchantovi.

„S jeho zmocněnci.“

Stříbro na kožoměnce působilo jako jed. Pokud by ho otec začal vykupovat ve velkém množství, míří k nám a rozhodně nepřijde s dary.

Bral kožoměnce jako hrozbu. Mě nenáviděl. Snažil se mě zabít v děloze, ale matka utekla a obětovala se, abych mohla žít. Můj nevlastní otec mě ukryl a dlouhá léta trénoval jako zbraň proti mému skutečnému otci.

Vychoval mě jen za jediným účelem: abych zabila Rolanda. Naneštěstí byl můj pravý otec živoucí legendou a zabít ho nebude vůbec lehké.

Potřebovala bych k tomu pár armád a jadernou munici.

Curran se zašklebil. „Geneovi se nebude líbit, že mu mluvím do obchodů. Ale vím naprosto jistě, že dvě z jeho vnoučat se při narození stala lupy, takže se bude chtít dohodnout. O tom to pozvání je.“

Musel jít. Cokoliv, co by oslabilo Rolanda, pro nás bylo dobré. Pořád jsem se ale cítila neklidná. Od té zámořské výpravy jsem si velmi dobře uvědomovala, že žijeme na vypůjčený čas. Nevěděli jsme, jestli Hugh d’Ambray přežil, nebo ne. Osobně bych brala tu druhou možnost, ale ať už to bylo jakkoliv, dny skrývání se všem na očích skončily. Roland přijde pátrat, aby zjistil, kdo odpravil jeho vojevůdce. A bude to spíš dřív než později. Každý den bez něj jsem brala jako dar.

„Jak dlouho budeš pryč?“ zeptala jsem se.

„Den cesty tam, dva dny lovu a den na cestu nazpět. V pátek budu zpátky.“

Zběžně jsem to propočítala. Kromě Smečky existovalo v Atlantě ještě několik dalších nadpřirozených frakcí, z nichž Lid představoval tu nejnebezpečnější. Zodpovídal se Rolandovi, a proto jsem se mu snažila ze všech sil vyhýbat. Kdysi kvůli nedorozumění mezi Lidem a Smečkou v Atlantě málem vypukla válka nadpřirozených bytostí. Teď se jejich zástupci setkávali každý měsíc, aby konfl ikty mezi sebou vyřešili dřív, než se vymknou kontrole, a velmi kreativně to pojmenovali „Konkláve“.

Protože kdyby tomu říkali „posezení jednou měsíčně“, nepřipadali by si tak výjimeční.

„Jestli odjedeš zítra a vrátíš se v pátek, zmeškáš Konkláve tuto středu.“

A to znamenalo, že jako Choť Pána šelem, budu muset reprezentovat Smečku při debatách. To bych se radši bodla rezavou vidličkou.

Zadíval se na mě. „Vážně? Konkláve je zrovna tento týden? Páni, to je neuvěřitelné, jak to vyšlo.“

Protočila jsem oči.

Curran se zazubil. Sedět na setkáních Konkláve ho bavilo asi tak stejně jako mě.

„Je klid,“ řekl.

Měl pravdu. Dnes bylo třetího prosince. V téhle dobře jednotlivé klany Smečky měly svá závěrečná setkání na konci roku. Lovecká sezóna byla stále v plném proudu a většina mladších, popudlivějších kožoměnců byla mimo město a honila jeleny a divoká prasata, a dávala přednost zábavě před rvaním se s tovaryši Lidu.

„Jim tvrdí, že je venku víc jak třetina našich lidí,“ řekla jsem. „Začíná z toho být paranoidní.“

Curran se na mě zadíval. „Začíná být paranoidní?“

„Paranoidnější než obvykle.“

Jim byl vždycky paranoidní, ale při naší výpravě za panaceou Hughovi d’Ambray uklouzlo, že má v Radě Smečky špeha. Od té chvíle Jimova paranoia dosáhla přímo kosmických rozměrů. Prošmejdil celou Pevnost kvůli štěnicím. Jeho lidé pročmuchali každý čtvereční centimetr místnosti, kde se Rada scházela. Vyslýchal všechny znovu a znovu, dokud alfové nepohrozili násilím, pokud s tím neskončí. Když už je nemohl vyslýchat, pokoušel se je nechat alespoň sledovat. Skoro došlo k veřejným nepokojům. Každý klan měl své vlastní místo setkávání, a Jim by je ze všeho nejradši obrátil vzhůru nohama, ale nikdo ho nechtěl pustit dovnitř. Blížily se Vánoce a pořád jsme neměli ani ponětí, kdo Hughovi d’Ambray dodával informace. Jim to bral osobně a přivádělo ho to k šílenství.

„Když jdou všichni lovit, Jim si stěžuje na snížené počty,“ pověděl mi Curran. „Když se pak vrátí na štědrovečerní večeři, stěžuje si, že je tam moc lidí a musí najmout extra personál, aby je mohl všechny sledovat.“

„Pravda.“

Curran pokrčil rameny. „Svátky se blíží. Nikdo nechce bojovat před Vánoci. Lid si bude stěžovat a naříkat nad maličkostmi, které děláme, pak budeme naříkat a stěžovat si na maličkosti zase my, všichni se najedí, napijí a pak půjdou domů. Prostě jen nesmíš kopnout žádného Pána mrtvých do obličeje a všechno bude v pořádku.“

„Nebojte se, Vaše Chlupatosti. Do pátku vás dokážu zastoupit.“

Odmlčel se. Do hlasu se mu vloudil vážný tón. „Hlavně zůstaň v bezpečí.“

„Co by se mi tak mohlo stát? Až budeš pryč, Jimova paranoia se rozběhne na plné obrátky, což znamená, že budu obklopená zabijáky, kteří nejdou pro ránu daleko, a střežená jako diamant Naděje. To ty jedeš někam pryč, abys pobíhal po lese s lidmi, které skoro neznáš. Bereš s sebou někoho?“

„Mahona, Rafaela, a Colina Mathera,“ řekl Curran.

Alfy klanů mohutných, boud a šakalů. Hezky.

„Budu zpátky, než se naděješ.“

S takovým doprovodem by dokázal smést z povrchu zemského malou armádu. „Pozdravuj ode mě Genea. A řekni mu prosím, že jestli se ke mně v pořádku nevrátíš, nemám nejmenší problém zmobilizovat naši hordu kožoměnců a napadnout Severní Karolínu.“ A pokud by se mu Gene pokusil jakkoliv ublížil, bude žít dost dlouho jen na to, aby toho hluboce litoval.

Pán šelem se na mě zazubil. „Pochybuju, že na to dojde.“

Jeli jsme v tichosti. Ráda jsem sedávala po jeho boku. Noc venku byla nekonečná a studená. On seděl vedle mě a hřál. Pokud by nám cestu zkřížilo něco odporného, vystoupil by z auta a roztrhal to. Ne, že bych to taky nedokázala, ale to, že tu pro mě byl, znamenalo všechno na světě. Před třemi lety bych za podobné noci jela domů sama ve svém starém autě a modlila se, ať mi neumře hrdinskou smrtí ve sněhové závěji. Když jsem zaparkovala u domu, byla tam tma. Topení vypnuté, abych šetřila peníze, v posteli zima, a kdybych někomu chtěla povědět o svém dni, musela bych mluvit k meči a předstírat, že mě poslouchá. Zabíječ byl sice skvělá zbraň, ale nikdy se nesmál mým vtipům.

„Ještě pořád jsi mi neřekla, co chceš k Vánocům,“ prohodil Curran.

„Víc času,“ řekla jsem mu. „Jen pro nás dva.“ Strašně mě unavovalo žít v Pevnosti, kde jsme neměli chvíli soukromí.

„Už ses podívala do přihrádky?“ zeptal se.

Otevřela jsem schránku v palubní desce a vytáhla z ní list papíru.

Srdečně vás zveme… díky za vaši rezervaci… „Je tohle…?“

„Black Bear Lodge,“ řekl.

Před dvěma týdny jsme museli do okresu Jackson v Severní Karolíně, abychom tamní univerzitní kampus zbavili volně se potulujícího trola.

V apalačském regionu žila velká populace kožoměnců a hodně z jejich dětí chodilo právě na Západokarolínskou univerzitu. Ubytovaní jsme byli v Black Bear Lodge, nově postavené dřevěné chatě s dobrým jídlem a útulnými pokoji s obrovskými krby. Strávili jsme tam dva nádherné dny, lovili trola, večer pili víno a milovali se na obrovské, měkké posteli. Nechtělo se mi odtamtud tak moc, až to skoro bolelo.

A on nám sehnal rezervaci. V hrudi se mi rozlil vřelý pocit štěstí.

„Na jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Dva týdny. Můžeme vyrazit hned, jak se vrátím, a zůstat tam až do Vánoc. Budeme se muset vrátit zpátky na svátky, nebo bude Smečka řvát a výt, ale siločárou je to jen dva dny jízdy.“

Dva týdny. Panenko skákavá. „A co poslouchání žádostí?“

„O to už jsem se postaral,“ řekl. „Pamatuješ si na tu mimořádnou schůzi, která mi zabrala celý poslední čtvrtek? Tehdy jsem všechno vyřešil.“

„A ten proces s Gardnerem?“

„To už jsem taky vyřídil.“ Curran se naklonil blíž a zadíval se na mě. Šedé oči mu zářily a poskakovaly v nich drobné zlatavé jiskřičky.

Pomalu nakrčil světlá obočí a zakýval jimi nahoru a dolů.

„To má být tvůj svůdný pohled?“

„Ano. Snažím se jím vyjádřit příslib nocí plných extáze.“

Zasmála jsem se. „Přečetl jsi tu knihu s piráty, kterou mi nechala Andrea?“

„Možná jsem ji trochu prolistoval. Tak co ty na to? Prokážeš mi tu čest a budeš mi dělat společnost v Black Bear Lodge, abychom se mohli celý den válet v posteli, opíjet se a nacpávat se až k prasknutí, a celou tu dobu nemyslet vůbec na nic spojeného s Atlantou?“

„A dojde na noci plné extáze?“

„I na dny. Bude to extáze bez konce.“

Dva týdny, jen my dva. To znělo božsky. Zabíjela bych, jen abych tam mohla jet, a myslela jsem to doslova.

„Platí, Vaše Výsosti.“

Vydal: FANTOM Print, květen 2015