Kristina Haidingerová: Ti Nepohřbení
Roku 1617 objevují ztroskotaní velrybáři v severních pustinách neznámou hmotu. Roku 1620 je ve vší tichosti ukončen poslední čarodějnický proces na Moravě. Roku 1640 je ve finském přístavu Raumě uvězněn nic netušící mladík. Hned nato celé město pohlcují plameny.
Jak všechny tyto události pojí současný nález zmrzlého muže nedaleko polární základny Barneo? Pro odpovědi je potřeba projít očistcem, kde nenávist má svrchovanou moc, láska cenu smrti, krutost je přirozeností a bolestná agónie požehnáním.
Nikdo
Andreas ukončil spojení s Barneem a vrátil se do ledové jeskyně.
„Na základně o žádném pohřešovaném nevědí,“ oznámil staršímu příteli. „Přesněji: ,nevědí o nikom, kdo by vůbec kdy šel tu naši trhlou trasu‘. No, já zas nechápu, co na tý naší trhlý trase dělá týpek bez jakýhokoliv vybavení. Vždyť on vypadá, jako by tu usnul při čekání na autobus!“
Olav výlevy svého mladšího souputníka ignoroval. S tváří skoro u země nahlížel neznámému do obličeje. „Možná, že tohohle vůbec nikdo nepohřešuje,“ otřásl se a posadil se na paty. „Víš, že zmrzlíka už jsem viděl v Himálaji, ale tenhle chlapík – ať mě sežerou – vůbec nevypadá, že zmrznul. Vypadá, jako by byl umělej. Z plastu nebo tak…“
Andreas se také sklonil až k zemi, aby se podíval. Obličej nalezence byl až na tmavší rty dokonale bílý, ale přesto vypadal živý. Jen otevřít oči a říct si o svařák.
Olav se opatrně dotkl jeho tváře. „Je ledová, ale je… měkká.“
„Zdá se mi to, nebo má mejkap? A koukej na ty vlasy…“ Andreas se pokusil tělo pootočit; bylo ale tak ztuhlé, že se mu jej podařilo jen nepatrně posunout. Místnost prostoupil divný pach. „Co tady dělá zmrzlej hipík? Tohle nám nikdo neuvěří!“
Nalezenci se kolem krku stáčely dlouhé tmavé vlasy. Jeho víčka lemovaly bezchybné tmavofialové linky a až na špičatou bradku byla jeho tvář hladce oholená. Zato jeho podivný dlouhý kabát se dávno rozpadal.
„To nebude hipík, Andreasi,“ hlesl Olav a opatrně se dotkl kousku kovu v plstnaté kožešině. Ten odpadl a skutálel se Andreasovi ke kolenu.
Oba muži civěli na cizelovaný knoflík s motivem kotvy překřížené šavlemi.
„Tak tohohle už hodně dlouho nikdo nehledá,“ vydechl Andreas. Hned nato nastavil fotoaparát a pořizoval jeden snímek za druhým.
„Nech toho,“ zaprosil Olav. Ta bílá tvář se mu vtírala do sítnice, neidentifikovatelný pach plnil jeho nosní dírky… Vtom zaprskal jeho satelitní telefon. Na displeji se objevily chaotické obrazce. „Nebudeš mi to věřit, ale víš, co mě napadá?“ ptal se Olav přítele, divoce blikající přístroj v ruce. „Co když… Co když přicestoval časem?“
„Časem, jasně,“ odpověděl Andreas, když konečně vypnul svůj fotoaparát. „Nebo si sem ufoni zaletěli oslavit halloween. Moc jsi koukal na Akta X!“
Tentokrát zaprskal Andreasův telefon. „Sakra, Barneo!“ vzpomněl si a vylezl z jeskyně. Olav ho ihned následoval.
Venku telefon fungoval bez problémů.
„Máme tu rozbít tábor,“ oznámil pak Andreas staršímu příteli, který si unaveně masíroval lýtka, „a počkat, až dorazí někdo pomazaný z výzkumáku. Jak ale ti vědátoři budou chtít přistát s helikoptérou na neznámém kusu ledu, to se ani neodvažuju domýšlet.“
Olav jen mávl rukou. Byl tou zprávou potěšený. Snad ještě nikdy se necítil tolik unavený. Bylo na čase se rychle utábořit a trochu se prospat.
Olav se náhle posadil, politý studeným potem, s nesnesitelným tlakem v hrudi. Probudilo ho bzučení. Jako by spal přímo pod dráty vysokého napětí. K tomu se odněkud přidal zvuk připomínající rádiový šum. Teď v něm rozeznal i slova!
Zapátral mezi spacáky po satelitních telefonech. Oba ho ozařovaly prázdným displejem, ale byly tiché. Jak se pak rozhlížel po přístřešku plném stínů, měl pocit, že koutkem oka pořád vidí tu bílou tvář s fialově nalíčenými víčky a rty. Zatímco se z něho dál lil studený pot a marně si protíral uši, nějaký smutný hlas si kousek od jeho hlavy mlel svoje. Jazyk byl Olavovi zcela nesrozumitelný, ale on věděl, že jsou to prosby o pomoc. Do očí mu vyhrkly slzy.
Úzkost ho donutila vzbudit Andrease. Ten samozřejmě nic neslyšel, zato pohotově vybalil láhev vodky…
… Ne, nevypadal jako zmrzlý, určitě ale nemohl být živý, natož aby ti telefonoval, Olave. Zato ta pěkná slečna na Barneu, s tou se telefonuje moc dobře…
Andreas uspěl. Po dlouhém, přátelském klábosení Olav konečně usnul.
To už ale nemohl usnout Andreas. Znervóznily ho obavy, které mu jindy vždy skeptický a pohodový souputník vyjevil. Když pak uviděl zmateně blikající telefon, usoudil, že je nejvyšší čas načít si novou láhev.
Ani stoupající promile ho však nezbavily rostoucí úzkosti.
Po chvíli si byl naprosto jist, že ten bledý poutník v rozpadlém kabátě stojí venku, těsně vedle stanu.
Vtom uslyšel několik nesrozumitelných slov – jako by se v prostoru stanu zhmotnilo rádio nebo vysílačka. Oba telefony svítily. Strachem ztuhlou rukou je postupně přiložil k uchu. Ne. Ani z jednoho ten hlas nevycházel! Stále zřetelněji však slyšel jednotlivá slova v nějaké cizí řeči. Proč měl takové nutkání vyběhnout ven a vrátit se do té zatracené jeskyně?
Najednou se ozvalo zašumění a nastalo hrobové ticho.
Jeho telefon se rozblikal. Andreas ho sevřel v dlaních. Prosím tě, řekni, co musíš, a jdi! žádal v duchu to stvoření, jehož stín teď snad zahlédl v okýnku stanu. K jeho překvapení se ale z přístroje ozval hlas nějaké ženy. A stále dokola opakoval jedno jméno.
Andreas si roztřesenýma rukama notně přihnul. Koktejl hrůzy a nepochopitelné lítosti mu plnil strachem semknutý žaludek. Dopil celý zbytek vodky a jako malý kluk se celý schoulil do spacáku.
Rotory helikoptér je vzbudily až po devíti hodinách. Nějakou chvíli nato dorazila mladá žena v doprovodu dvou ještě mladších společníků. Ta snad vylezla ze stránek nějakého komiksu, pomyslel si Olav. Žena na sobě měla měkkou černou kombinézu a lesklý tmavomodrý kabát ke kolenům.
„Zjistili jste, kdo to v té jeskyni je?“ zeptal se jí Olav.
„Nikdo,“ odpověděla.
Andreas zamžoural do jasného dne oteklýma očima. „A byli jste až vzadu, uvnitř té štěrbiny?“
„Jistěže byli. Je tam spousta krásně zbarveného ledu.“ Žena se usmála a uculili se také její dva kolegové.
„Děláte si z nás srandu?“ mračil se Olav.
„Ne, ale doufáme, že jste si ji nedělali vy z nás. Protože v té jeskyni skutečně nikdo není.“ Žena k nim mluvila mile. Díky svému výraznému líčení a dlouhému ohonu lesklých černých vlasů skutečně vypadala jako obživlá kreslená postava. „Něco se tu ale v noci dělo, to je jisté. Nezlobily vám přístroje?“
Oba muži rozpačitě kývli.
„Je dost pravděpodobné, že už nepůjdou.“
„To ne!“ Andreas zaběhl do stanu, aby vše zkontroloval.
„Tahle by měla jít,“ podala žena Olavovi vysílačku. „Pro váš bezpečný návrat, milí pánové,“ dodala ještě přes rameno a se svými společníky se odebrala ke startujícím helikoptérám.
„To ne! Karta je vymazaná!“ zahulákal Andreas ze stanu. „Olave! Úplně všechny důkazy jsou fuč!“
… 117 km od severního pólu, současnost
Vydá: Netopejr; listopad 2014
