Monika Šnaiberková: Upíří žezlo

Když Sáru napadne upír, dívka zjistí, že je součástí legendy o záhadném upířím žezle, které dává svému držiteli obrovskou sílu a moc. A právě po něm touží Jorik, vůdce zlých upírů. Sára ho má k žezlu dovést. Jorik a Sára se do sebe zamilují – tím jako by začal souboj zla a dobra. Bude Sára tak silná, aby dobro uhájila? Co všechno bude muset obětovat?

Ukázka z knihy:

Vyběhla jsem z pokoje. Řítila jsem se podzemními chodbami, odhodlaná přesvědčit Jorika, aby nechal žezlo plavat.

Cestou jsem potkala několik zmateně pobíhajících upírů a z dálky ke mně doléhal rachot, zcela očividně důvod horečnaté aktivity místních obyvatel. Přemožena obavami o Jorika jsem vtrhla do jeho ložnice.

„Joriku?“ vykřikla jsem. Jenže jsem narazila na někoho úplně jiného. Na moment jsem zapomněla dýchat.

„Nathanaeli?“ Považovala jsem ho za mrtvého a on najednou stál přímo přede mnou.

„Ahoj, Sáro.“ Zářivě se usmál a já vběhla do připravené náruče.

„Ty žiješ. Jak se ti povedlo přežít? A kde se tu bereš? Co ostatní? Přežili ten upíří útok?“ mlela jsem jedno přes druhé.

„Uklidni se, na otázky bude času dost. Hlavně nebreč. Jsem naživu a to je dobrá věc. Musím tě utěšovat místo toho, abych se díval na tvůj úsměv.“ Zvedla jsem hlavu a otřela si slzy.

„Kde je Amy s Andrewem?“ Na tuhle otázku jsem potřebovala odpověď okamžitě.

„Oba jsou v pořádku a snaží se sem dostat společně s ostatními. Mně se podařilo proklouznout před nimi. Měl jsem za úkol tě najít, než sem vtrhnou naši, aby tě náhodou neunesli jinam. Jsem hrozně rád, že jsi v pořádku. Chtěl jsem se pro tebe vydat hned, jak jsem se dal dohromady po útoku u motorestu. Jenže Andrew trval na propracovaném plánu.“ Zářil jako sluníčko a bedlivě mě pozoroval.

„Jak se ti podařilo přežít?“ Než mě od něj odtáhli, byl v beznadějné situaci.

„Andrew nás už hledal, když jsem mu volal z motorestu. Jakmile zjistil, kde se nacházíme, vyrazil nám s dalšími na pomoc.

Po tvém odchodu si se mnou naštěstí dlouho hráli. Schválně prodlužovali moje utrpení. Byl jsem tak zmlácený, že jsem nic neviděl ani necítil. A pak se objevil Andrew a zachránil mě. Díky jeho speciální péči jsem se dal rychle dohromady.“ Nepřestával mě sledovat ostřížím pohledem. Došlo mi, že hledá případná zranění.

„Jsem v pořádku, nic mi tu neudělali. Na to jsem pro Jorika příliš cenná.“ Při vyslovení jeho jména Nathanaelovy rysy ovládl vztek.

„O něj se náležitě postaráme. Neboj, už se k tobě nikdy nepřiblíží.“ Snažil se mě chlácholit, jenže mě spíš zraňoval. „S Andrewem se nemůžeme dočkat, až se ho zbavíme. Pak budeš v bezpečí. Mám za úkol odvést tě odtud, než Jorika zlikvidujeme, ale možná by ses ráda podívala na jeho konec?“ zeptal se.

„Ne, to rozhodně ne.“ Paniku v hlase jsem nedokázala zamaskovat.

„Klid, už ti neublíží,“ přebral si Nathanael moje zděšení podle svého. Mlčela jsem. Můj vztah k Jorikovi by nepochopil.

Ještě pořád mě držel v náruči, když se rozlétly dveře a dovnitř vpadl Jorik. „Sáro, konečně. Nikde jsem tě nemohl najít.“

V další vteřině si uvědomil, kdo mě drží v náruči. „Okamžitě ji pusť, ať si to s tebou vyřídím. A ty, Sáro, pojď ke mně.“ Natáhl ruku a čekal.

Když půjdu k Jorikovi, Nathanael zaútočí. A pokud zůstanu na jeho straně, vyprovokuju Jorika. Stála jsem nerozhodně mezi nimi a horečně uvažovala, co dělat.

„Promiň,“ otočila jsem se nakonec s omluvou na Nathanaela. Jorika jsem zradit nemohla. Láska byla silnější než zdravý rozum. Rozvážnými kroky jsem přešla pokojem a objala Jorika. Tak se po sobě nemohli vrhnout, aniž by mi ublížili.

„Pojď, utečeme. Za chvíli sem vtrhnou další. Teď máme jedinečnou šanci. Můžeme se ukrýt na místě, o kterém jsme mluvili ve vířivce.“ Nad úpěnlivostí v mém hlase by se ustrnul i kámen, ale ne Jorik. Dál zlostně hleděl na Nathanaela a mě si nevšímal.

„Sáro, ustup,“ pronesli dvojhlasně.

„Ne! Tohle je šílený. Nech nás odejít a už o nás nikdy neuslyšíš. Slibuju, že Jorikovi žezlo nenajdu.“ Podívala jsem se na Nathanaela, jen abych zjistila, že se tváří stejně zarputile jako Jorik.

„Mlč a ustup,“ ozvalo se zase současně od obou.

Když jsem se i nadále odmítala vzdát, Jorik mě popadl a hodil na postel. Nathanael během té doby nehnul brvou. Ostražitě nás sledoval, ale nereagoval.

Jakmile jsem byla mimo bezprostřední ohrožení, vrhli se na sebe. Doslova po sobě skočili jako rozzuření psi. Kousali do sebe a z hrdel se jim dralo chroptění. Váleli se v jednom chumlu. Občas do vzduchu vylétly kousky oblečení. Seděla jsem na posteli a bezmocně je sledovala. V takovém stavu je od sebe nemohlo nic odtrhnout. Moje výkřiky, nadávky, prosby – všechno bylo marné.

Seskočila jsem z postele a vyrazila ke dveřím. Musím najít Andrewa, aby je od sebe odtrhl.

Když jsem sahala po klice, nastalo hrobové ticho. Otočila jsem se. Kdo prohrál? Jenže oni stáli uprostřed pokoje a pozorovali mě. Byli samý šrám a kousanec, na mnoha místech krváceli. Oblečení měli rozedrané na cáry.

„Kam jdeš?“ vypravil ze sebe ledově Jorik.

„Pryč. Nemám žádný důvod tu zůstávat. Nepotřebuju se koukat na to, jak se vraždíte. Směle pokračujte, ale beze mě.“ Nathanael ke mně přiskočil a chytil mě za pravou ruku, za levou mě popadl Jorik. Stáli čelem k sobě a já mezi nimi jako přetahovací lano.

Nejdřív mě za ruku zatahal Jorik, vzápětí Nate. Za chvíli jsem se kývala ze strany na stranu. Když mi málem utrhli ruce, zařvala jsem jako raněný lev.

Strnuli a pustili mě. Hned jsem přitáhla ruce k tělu, aby se nepustili do druhého kola.

„Chováte se jako totální kreténi. Vy jste možná nezničitelní, ale já ne. Málem jste mě přetrhli. Jestli si mezi sebou chcete vyřizovat účty, laskavě mě z toho vynechte. Jste jako dva jeleni, kteří se přetlačují parohy. Nedivila bych se, kdyby vám z těch idiotských kedluben nějaký vyrostly. Jdu pryč a vy se mě ani nedotknete!“ ječela jsem jako siréna.

Civěli na mě a nedocházelo jim, proč jsem naštvaná. Vyrazila jsem zpátky ke dveřím, ale neudělala jsem ani dva kroky a oba se o ně opírali zády, abych nemohla odejít.

„Vy jste mě neslyšeli.“ V animovaném filmu by mi z uší šla pára.

„Ty nikam nejdeš. Zůstaneš až do konce,“ shodli se.

„Jděte do prdele. Chováte se jako žárliví magoři.“ Vztekle jsem přešla k posteli a začala po pokoji rozhazovat polštáře. Když jsem stáhla prostěradlo, vytrhl mi ho Jorik z rukou.

„Sáro, je ti dobře?“ Položil mi dlaně na tváře a podíval se mi do očí.

„Mně je úplně skvěle. Akorát jsem se chovala jako vy dva.“ Plácla jsem ho přes ruce a sedla si na podlahu.

Chvíli byl klid, ale když ke mně vykročil i Nathanael, Jorik po něm bleskurychle skočil a zakousl se mu do krku. Nathanaelovi se zase povedlo Jorika přiškrtit. V sevření se váleli po podlaze a zanechávali za sebou krvavé šmouhy. Nathanael Jorika setřásl a namáhavě se zvedl ze země. Ale Jorik mu hned podkopl nohy a převalil se na něj. Jenže Nathanael se bleskově přetočil, čímž Jorika uvěznil pod sebou. Střídavě získávali navrch a vzápětí podléhali soupeři. Občas z jejich chumlu vystříkla krev, dvakrát jsem dostala plný zásah. Bezmocně jsem čekala na konečný ortel.

Vsedě jsem se po zemi začala posunovat ke dveřím. Nejen že jsem měla dost jejich rvačky, ale začala jsem se o sebe bát. Rvali se jako smyslů zbavení a jednou mě málem zavalili.

Byli plně zaujati soubojem i ve chvíli, kdy jsem se dostala ke dveřím. Než jsem je stihla otevřít, přestali bojovat. Ale tentokrát ne kvůli mně.

Ani jeden se mým směrem nedíval. Nathanael ležel na zádech a Jorik se nad ním skláněl. Špatně jsem přes Jorika viděla, tak jsem se kousek posunula.

Okamžitě mi došlo, že Nathanael prohrál. Oba byli od krve, ale byla to především Nathanaelova krev. Vytékala mu z ran na hrdle.

„Joriku!“ zavolala jsem a stoupla si. Nejdřív nereagoval, musela jsem ho oslovit ještě třikrát.

Když se otočil za mým hlasem, stála jsem půl metru od něj. V očích měl hlad a mě napadlo, že asi nebylo nejrozumnější na sebe upozorňovat.

Vydá: Alpress; březen 2014