Kristina Hlavačková: Dračí oči – Čarodějka

Učit se tančit, vyšívat a jak být hezká? To není nic pro princeznu Elenu. Chce bojovat po boku bratrů a prožívat velká dobrodružství. Ani se nenaděje a její sen se začne stávat skutečností. Osudové setkání s rudým drakem Ašrakem změní malé princezně život.
Musí opustit svůj domov a odjet k elfům do kouzelného lesa, kde se má naučit ovládat a hlavně skrývat magii, která jí koluje v žilách. Nejde však o žádnou prestižní školu pro mladé dámy…

Dokáže Elena čelit všem změnám a nástrahám osudu, které na ni čekají? S pomocí mladého draka Charlika a svérázného přítele Michaela na to nebude sama. Bude to však stačit? Nepůjde totiž jen o ni, ale o budoucnost celého světa! (anotace)

Ukázka z knihy:

Kapitola 1.
MALÁ BOJOVNICE

Na chodbách hradu zuřil boj. Ve zdánlivě nepřehledné řeži začínaly vítězit skupiny obránců. Od útočníků byly od pohledu nezkušeného oka takřka k nerozeznání. Všichni bojující byli oděni do černého stejnokroje berberských bojovníků. Jen znalé oko dokázalo rozeznat semknuté skupiny obránců bránících své posty. Boj byl krátký. Útočníci, ač měli na své straně moment překvapení, neměli proti obráncům příliš šanci ani zahaleni lstí a černým stejnokrojem.
Do zvuků utichajícího boje se ozval dětský pláč. Královně Ašce se právě narodilo dítě. Dcera. Nejmladší sestra tří synů berberského krále Jana. Když spatřila světlo tohoto světa, v komnatě, kde se narodila, stála ozbrojená, černě zahalená stráž připravená bránit královnu. Její meče se zrcadlily ve světle ohně plápolajícího v krbu, zvuky boje byly stále jasně slyšitelné, ve vzduchu byl cítit dým. Královna Aška se na svou dceru usmála. Děvčátko rychle přestalo plakat, zívlo a usnulo. Dali jí jméno Elena.

V okně sedělo malé šestileté děvčátko a pozorovalo skupinku chlapců kráčejících zahradou. I na tu dálku slyšela jejich smích. Na malém čelíčku se nad nosem objevila hluboká vráska. Elena si přitáhla kolena pod bradu a objala je drobnýma ručkama. Čekala na vhodnou příležitost. Počkala, až si chůva půjde pro nůžky k ručním pracím, a tiše se vykradla z pokoje. Než se dostala do zahrady, její bratři již došli k lesu. Rychle a překvapivě tiše se vydala za nimi. Věděla, kam jde. Šla tudy už tolikrát! Jak se přibližovala ke svému cíli, zpomalila, přikrčila se a začala našlapovat ještě o poznání tišeji. Posledních několik metrů se musela plížit porostem, aby se mohla natáhnout pod křoví. Uvelebila se pohodlně na břiše, bradu si podložila rukama. Sledovala, jak se její bratři, spolu s ostatními hochy, učí zacházet s mečem a jinými zbraněmi. O něco dál trénovali mladíci a muži. Byla dost blízko na to, aby slyšela Áronovy rady, jak hochům opravuje držení zbraní i postoj, jak jim vyčítá, že se nedostatečně kryjí.
Áron byl hlavním velitelem otcovy gardy. Ze všech jeho bojovníků byl nejzkušenější a nejmoudřejší. Hoši si z něj utahovali, že je také ze všech nejstarší. Elena se na něj nikdy nedívala přímo. Věděla totiž od matky, že zkušený bojovník umí vycítit upřený pohled. Kdyby ji tu někdo objevil, kdyby ji tu našel Áron, už by se nic nenaučila. Otec by ji pravděpodobně přerazil, nebo by ji alespoň někam zavřel a zahodil klíče.

Áron naklonil hlavu na stranu a pod přivřenými víčky se zadíval k lesu. Znovu, jako již tolikrát, měl pocit, že jej někdo pozoruje. Před několika dny, když všichni opustili cvičiště, začal prohledávat okolí. Po pár hodinách důkladného pátrání našel, co hledal. Na jedné z používaných cest objevil drobný otisk dětské nožky. Překvapilo jej, jak opatrný byl ten, kdo stopu zanechal. Ještě překvapivější bylo, jak nesnadné bylo stopu sledovat, ale Áron byl příliš zkušený, než aby mu stopy dokázaly skrýt své tajemství. Po několik dní sledoval drobné stopy do různých úkrytů a zpět do hradu. Dítě, které je zanechalo, bylo na svou velikost obdivuhodně vynalézavé. Nikdy nepoužilo stejnou cestu dvakrát. Vyhýbalo se povrchům, na kterých by byly stopy snadno čitelné, nezlomilo svými kroky jedinou větvičku. Jednou použilo za skrýš křoví, jindy zase strom či vysokou trávu.
Teď, když tam tak stál a kradmými pohledy zkoumal les, zahlédl ptáka, který se chtěl usadit v křoví, na poslední chvíli nepřistál a odletěl.

Sledovat Árona bylo důležité. Elena se neustále snažila mít přehled, kde se pohybuje. V jednu chvíli tam stál, s hlavou skloněnou, v druhou byl… pryč! Elena se zprudka nadechla. Lekla se. Srdce se jí rozbušilo. Pomalu, centimetr za centimetrem, potichu a s opatrností se začala plížit zpět. Nesměla na sebe upozornit prudkým pohybem ani hlukem. Konečně se vytáhla zpod křoví. Otočila se a přikrčena uběhla několik metrů, než se napřímila a narazila do vysoké, černě oděné postavy. Áron! Upadla na zadek. S udivující rychlostí se zvedla a pokusila utéct. Áron byl rychlejší. Udělal jediný rychlý krok, chytil unikající Elenu za košili na zádech a strhl ji dozadu. Byla příliš drobounká, než aby se mu silou vyrovnala. Chvíli sebou házela a pokoušela se mu vysmeknout, ale nepomohlo to. Znehybněla.
„Už jste se uklidnila, princezno?“
„Postav mě!“
Sotva se ocitla na nohou, otočila se k němu čelem. K jeho značnému překvapení se narovnala a podívala se mu přímo do očí. Čekal strach, možná další pokus o útěk. Čekal přemlouvání, pláč, možná i pokus o úplatek. Nečekal přímý, klidný pohled z očí do očí. Založil ruce na prsa a čekal. Začínalo to být opravdu zajímavé.
„Jdeme?“ otázala se.
„Kam by si vaše jasnost přála jít?“
„Nepřála. Oba víme, že mě zavedeš k otci. Tak ať to máme raději za sebou.“
Ten jeho kamenný výraz byl denervující! Pokusila se narovnat páteř ještě o několik málo centimetrů, aby si nepřipadala tak malá, ale moc to nepomohlo. Letmým pohybem ruky jí pokynul. „Až po vás, jasnosti!“
Otočila se na patě a vyrazila statečně k hradu. Áron pozvedl obočí a vyrazil za ní. Tvořili zvláštní procesí. Malé, odhodlané děvčátko a za ním černý stín. Prošli lesem, zahradou, postranní brankou, vešli do hlavní chodby. U dveří královy pracovny se zastavili. Strážní si je se zájmem prohlédli, jeden zaklepal a otevřel dveře. Elena se zhluboka nadechla a vstoupila. Áron ji následoval. Král Jan zdvihl hlavu a odložil brk. Usmál se. Zastavila šest mužských kroků před stolem. Áron zůstal stát o krok za ní. Lehce se uklonil.
„Co vás přivádí?“ otázal se král, kterého postoj obou příchozích mírně překvapil.
…

Vydal: Fragment; únor 2014