Ostružinový koláč (Anita Blake ff) – 1. část

I vládce města se o Vánocích může cítit sám…

Odehrává se po 12. dílu série.

 

Jean-Claude upíral oči na telefon, napůl doufal, že zazvoní, napůl doufal, že najde odvahu jí zavolat. Přemýšlel, jestli bude v tuto hodinu spát, nebo stále ještě slaví svátky se svou rodinou, která za ni přijela, aby strávili Vánoce spolu.

Jako živoucí entita ho obklopovalo tíživé ticho. Cítil jeho přítomnost, proměňovalo jeho obývací pokoj v prázdnotu. Ten pocit míval jen zřídka, ticho a klid by měl uvítat, namísto toho se ale vyšší upír cítil neklidný.

Obvykle byl jeho domov plný lidí, kteří chodili sem a tam, konverzovali, jedli, spali, milovali se. Dnes byl Jean-Claude zcela sám. Možná kdyby někdo navrhl, že tu s ním zůstane, nebyl by nyní tak sám a necítil by takové nutkání zavolat Anitě navzdory jejímu jasnému zákazu ji jakkoli kontaktovat, dokud její rodina neodjede.

Jean-Claude si ztěžka povzdechl, odtrhl pohled od stále tichého přístroje na svém stolu a zadíval se doprostřed místnosti na bílý koberec.

Bylo to smutné a absurdní. Věděl, že nemusí zůstat sám. Mohl by zajít do jednoho ze svých klubů a ponořit se do víru večírků, které pořádali každou noc. Stačilo, aby se tam ukázal, a hned by ho obklopily zástupy žen, které by se nemohly dočkat, aby mohly splnit jakékoli jeho přání. Koneckonců každý v městě si přál být s vládcem města. Každý, jen ne ta, se kterou on sám chtěl dnes večer být.

Podvědomě se znovu zadíval na telefon, ruku měl sotva několik centimetrů od sluchátka. Sevřel ruku v pěst, aby si zabránil dotknout se ho. Neměl by jí volat. Jen by se rozzlobila, a čeho by tím dosáhl?

Přesto zde byla i ta možnost, že by ho ráda slyšela. Vždy jí mohl říct, že jí chtěl jen popřát veselé Vánoce, a nechat to tak. Možná by s ní pohnula vánoční nálada a chvíli by si s ním povídala. Za zkoušku to stálo.

Popadl sluchátko a ukazovákem vyťukal číslo na telefonu. Vyslal k vyšší moci přání, aby hovor zvedla ona, a ne její záznamník.

Jeho modlitba byla vyslyšena jen napůl. Neozval se mu záznamník, ale hlas, který se ozval na druhé straně, nepatřil Anitě. Byl mužský a Jean-Clauda lehce zaskočil, protože věděl, že Anita poslala leopardy pryč, aby udržela před svou rodinou zdání, že vede normální život.

„Mohu hovořit s Anitou, pokud je to možné?“ zeptal se Jean-Claude a sevřel sluchátko oběma rukama.

„Jo, jistě. Chvíli vydržte,“ odpověděl muž. Jean-Claude slyšel, jak volá Anitino jméno a říká jí, že má telefon. Pak se muž zeptal: „Smím se zeptat, kdo volá?“

Jean-Claude zaváhal. Olízl si rty a přemýšlel, jestli by měl odhalit svou identitu, či ne. Povzdechl si a stiskl víčka. „Přítel,“ zašeptal.

Muž to tlumeným hlasem vyřídil Anitě. Nakonec ale přece jen Jean-Claude uslyšel v telefonu její hlas. Otevřel oči a zadržel dech.

„Jo, vezmu si to,“ řekla tomu muži. Chvíli bylo ticho a pak: „Ano?“

Jean-Claude vydechl, ani si neuvědomoval, že zapomněl dýchat, napětí v jeho těle se ale znásobilo. Neměla čas. Byla se svou rodinou. Nebude ráda, že zavolal. Jenže i ze zvuku jejího hlasu se mu zrychlil puls a uvnitř se mu rozlilo teplo.

„Joyeux Noel, ma petite,“ popřál jí smyslně.

Po několik vteřin Anita neodpovídala. A když se nakonec ozvala, nezněla nadšeně.

„Zešílels?“ zašeptala naštvaně. „Prosila jsem, ať mi nevoláš, dokud je moje rodina ve městě. To byl můj otec, s kým jsi mluvil! Kdyby věděl, že s tebou mluvím… Rozčílil by se.“

Jean-Claude vstal a nervózně začal přecházet po pokoji. Předpokládal, že se rozzlobí, tak proč ho to tak zabolelo?

„Omlouvám se, ma petite,“ pověděl jí zcela upřímně. „Chtěl jsem ti jen popřát vše dobré. Doufám, že máš příjemný večer… A chtěl jsem také slyšet tvůj hlas, který by mi snad popřál totéž.“ Doufal, že v ní jeho sarkasmus probudí pocit viny. Nestalo se.

„Teď zavěsím. Už mi nevolej.“

„Anito, prosím,“ zastavil ji Jean-Claude. „Nechtěl jsem tě rozzlobit. Nebylo správné, abych ti volal, ale neviděl jsem tě již celý měsíc a dnes jsem sám a stýská se mi po tobě více než obvykle. Omlouvám se a slibuji, že tě již nebudu obtěžovat. Nezlob se na mě, ma petite.“

Anita si ztěžka povzdechla. „Jsi sám? Úplně sám? Tomu se těžko věří.“

Jean-Claude přikývl, přestože ho nemohla vidět. „Je Štědrý den, ma petite. Není tu nikdo, jen já. Co bych to byl za vládce, kdybych v noc, kdy mají být rodiny pohromadě, v tom svým lidem bránil?“

Na dlouho se odmlčela. Jean-Claude si kousal ret a doufal, že Anitu obměkčil. Ani tentokrát neměl štěstí.

„Takže jsi mi zavolal a doufal, že jak uslyším tvůj hlas, všeho nechám, zapomenu na rodinu a pojedu za tebou? Ty máš vážně nervy,“ zavrčela.

„Ne,“ pospíšil si Jean-Claude. „V něco takového bych si nikdy netroufal ani doufat. Jelikož nemůžeme být spolu, myslel jsem, že bychom si mohli třeba chvíli popovídat. Popřála bys mi veselé Vánoce§ a řekla, že mě miluješ. Chci toho tak moc?“

„Jo, sakra!“ odsekla Anita, ale rychle ztišila hlas, aby ji nikdo neslyšel. „Až zavěsím, budou se všichni ptát, s kým jsem to mluvila, a já opravdu nechci rozebírat můj vztah s tebou se svou rodinou.“

Jean-Claude přešel k pohovce a posadil se. Tohle bylo horší, než předpokládal. „Tedy dobrá,“ odvětil. „Nebudu tě již déle obírat o čas.“ Ztěžkla polkl a zabořil pohled do země. „Dobrou noc, Anito.“

Chtěl už zavěsit, ale uslyšel její hlas.

„Já to nechápu, Jean-Claude,“ řekla tiše. „Co to s tebou je?“

Upír si povzdechl. „Jsou Vánoce.“

„Ano? A?“

Jean-Claude se zabořil hlouběji do polštářů a opřel hlavu o opěrku. „Jsem sám.“

Anita tiše zaklela. „S tím na mě nechoď. Stačí, abys pohnul prstem, a sesypaly by se na tebe ženský, které se nemůžou dočkat, až s tebou stráví noc. Ne že bych ti dovolila s nimi něco mít, ale alespoň bys nebyl sám.“

Tomu se Jean-Claude usmál. Narovnal se, její slova ho povzbudila. „Nad tím jsem už přemýšlel, ale i v místnosti plné lidí bych se cítil sám. Nechci strávit Vánoce mezi samými cizinci, ma petite. Chtěl bych je strávit s tou jedinou, kterou miluji.“ Toužebným hlasem pokračoval. „Chtěl bych ji držet v náručí, až bychom se procházeli sněhem mihotajícím se ve světle zimního měsíce a jedinými zvuky, jež by zaplňovaly noc, by byly údery našich srdcí.“

Anita se zlehka zasmála. „Jo, jasně. Jediný, co chceš, je držet mě a dívat se na měsíc.“

Jean-Claude povytáhl obočí. „Spokojil bych se s tím.“ Založil nohy pod sebe a do klína si dal telefon, jako by to bylo její tělo a on toužil ho něžně držet. „Mám dnes velice romantickou náladu.“

„Hmmm. Dostal tě duch Vánoc, že?“ V dálce někdo náhle zavolal její jméno a ona se zarazila a zhluboka se nadechla. „Podívej, musím jít. Dej na mou radu, Jean-Claude. Jdi do Danse macabre, najdi si tam hezkou ateistku, možná dvě, zatanči si a zapomeň na měsíc a sníh a na to, že mě budeš držet v náručí, protože to se dnes večer nestane a ty to víš.“

Jean-Claude se zamračil. Na chvíli si myslel, že si s ním také chtěla popovídat. „Já vím,“ odvětil prostě hlasem, v němž po svůdnosti nezbyla ani stopa. „Rozumím.“

„Uvidíme se na Nový rok, ano?“ dodala na usmířenou.

Jean-Claude se zvedl na nohy. „Ano.“ Už neměl náladu s kýmkoli hovořit.

„Dobře. Musím jít. Čekají na mě.“

„Dobrou noc, ma petite.“

„Dobrou noc.“

S těmi slovy zavěsila. Její hlas vystřídal obsazovací tón. Jean-Claude položil sluchátko a odhodil telefon na gauč.

Co teď? Upír přešel přes obývací pokoj a zpět. Přál si, aby se někde mohl schovat a spát až do Nového roku. Naneštěstí to bylo stejně nemožné jako nepraktické. A jakkoli se mu ta představa nezamlouvala, Vánoce podle všeho skutečně stráví sám.

 

***

 

Bylo už po půlnoci, když Anitin otec vzal celou rodinu, nasedli do auta a odjeli do motelu. Ráno se vrátí a Anita věděla, že ji čeká další náročný den. Líbilo se jí být na Vánoce s rodinou, ale zabavovat je bylo náročnější, než si myslela.

Musela přiznat, že když nakonec osaměla, ulevilo se jí. Od Jean-Claudeova telefonátu na něj nemohla přestat myslet a po zbytek večera byla roztěkaná. Přála si, aby její rodina přijala její způsob života takový, jaký byl, včetně toho, že povolává zombie, je bolverkem smečky vlkodlaků, spí s leopardodlaky a je lidskou služebnicí vyššího upíra.

Vykročila do kuchyně, aby uklidila nepořádek, ale jakmile se do toho pustila, uvědomila si, že nemá na mytí nádobí energii ani chuť. Nakonec se alespoň přinutila sbalit zbytky jídla a uklidila je do lednice. Nemá smysl, aby jídlo zůstalo na stole celou noc.

Vzala ze zásuvky roli alobalu, utrhla velký kus a zakryla jím koláč, který její nevlastní matka přinesla. Ostružinový koláč. Byl dobrý, ale Anitě to přišlo jako zvláštní volba svátečního dortu. Alespoň že ty ostružiny nebyly naložené v žádném sirupu. Její nevlastní matka sesbírala plody z keřů, které jim rostly kolem domu, zamrazila je, aby je měla v zásobě na koláče.

Anita otevřela dveře lednice, držela je nohou a přeskládala talíře a plastové misky, aby udělala místo na koláč. V tu chvíli jí to došlo. Jean-Claude. Ostružiny. Jednou, hodně dávno, jí řekl, že když byl ještě člověk, ze všeho nejradši měl ostružiny.

Narovnala se a pustila dveře, myšlenky jí už vířily jen kolem toho stříbrnou folií zakrytého koláče. Poté co s ním nepříliš přátelsky mluvila po telefonu, měla by mu ten koláč přinést a dát si u něj kousek, aby ho mohl ochutnat. Možná by to urovnalo rozvířené vody. Nechtěla na něj být zlá, ale když se jí zničehonic ozval a telefon navíc zvedl její otec, byla trochu napjatá. Díkybohu měl Jean-Claude alespoň tolik rozumu, že se mu nepředstavil.

Byla si jistá, že si Jean-Claude musí myslet, že se na něj zlobí. Nejspíš na to pořád myslí. To poslední, co by čekal, je, že by se objevila před jeho dveřmi s ostružinovým koláčem. Nemohla se dočkat, až uvidí jeho výraz.

S novou energií vytáhla z hromady krabic a potrhaných papírů v rohu obývacího pokoje dárkovou tašku. Měla na sobě kýčovitou kresbu anděla, ale Anita si nemyslela, že by to Jean-Claudeovi jakkoli vadilo. Vložila koláč do tašky a přidala šlehačku ve spreji, kterou vyndala z lednice. Přihodila čistou vidličku a několik ubrousků a zamotala vrchní část, aby se jí obsah v autě nevyklopil. Pak si pospíšila do koupelny, aby si upravila make-up a učesala vlasy.

 

Pokračování zde.

 

Autorka a zdroj: BeElleeGee
Překlad: Axia