John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými

John Ajvide Lindqvist si získal debutem Ať vejde ten pravý čtenáře po celém světě. Na odpověď, s  čím přijde švédský spisovatel příště, nemuseli jeho obdivovatelé, ale ani kritici čekat dlouho, hned následující rok bylo jasné, že se Lindqvist přidrží vytyčené linie neobvyklých pohledů na tradiční hororová témata i v dalším svém románu s názvem Jak zacházet s nemrtvými, úlohu upírů zde převzali jiní nemrtví tvorové – zombie.

Začalo to dusnem, horkem až k zalknutí způsobujícím strašlivé bolesti hlavy a jako by to nestačilo,  stávkou všech elektrických přístrojů v domácnostech, které se najednou odmítaly vypnout. Snad stačilo jedno jemné mávnutí motýlích křídel kdesi ve vesmíru, aby vyvolalo řetězovou reakci, na jejímž konci byl prudký nárůst elektromagnetického pole v okolí Stockholmu a po čase jeho stejně náhlý pokles. Lidé ve městě si oddechli, vrátili se ke svým běžným záležitostem a na celou podivnou věc se snažili rychle zapomenout. Ale ne všichni. Těm, kterým v nedávné době odešel někdo milovaný, se právě navždy změnil život, protože mrtví uložení v márničních chladících boxech, stejně jako ti odpočívající v rakvích na hřbitovech se znovu probudili a tíha rozhodnutí, jak se o ně postarat, dopadne brzy především na jejich blízké.

Nově probuzení nepředstavují krvelačné zombie z Noci oživlých mrtvol, jsou to jen apatické,  neškodné a často odpudivě se rozkládající pozůstatky lidí, kterými bývaly (ztracená sestra, matka nebo životní láska). Nějaká síla je znovu uvedla do pohybu a přinutila se vracet domů k příbuzným. Policie, lékaři a švédská vláda mají před sebou náročný úkol poradit si s dvěma tisícovkami kráčejících těl, ale především s veřejným míněním. Mají být oživlí izolováni, jedná se o nějaký druh virové nákazy, nadpřirozený úkaz nebo snad o znamení příchodu apokalypsy? Jakým způsobem si poradit s masou těl, na kterou se nevztahuje žádný zákon, ale je hmatatelně přítomná a působí nepříjemně emotivně na své okolí?

Zájem médií a stanoviska autorit ale nejsou hlavní náplní děje. Kniha se soustředí na tří téměř samostatné příběhy rodin, z nichž každá ztratila jednoho svého člena. Linie vyprávění se protínají jen v několika náhodných momentech, ale všem je společný úkol vyrovnat se s nastalou nezvyklou situací. David ztratil svou milovanou manželku Evu jen několik málo hodin před jejím znovuprobuzením. Zabila se při autonehodě a teď jako jediná z oživlých dokáže mluvit, lékaři jsou jí fascinováni, ale David myslí jen na to, co řekne svému malému synovi Markusovi, až se zeptá na maminku. Elvi a Flora, babička s vnučkou, sdílejí neobvykle silnou schopnost empatie, ale přes generační propast se rozcházejí ve svém pohledu na to, co nemrtví mohou znamenat. A nakonec je tu příběh bývalého novináře Mahlera, jeho odcizené dcery Anny a donedávna pohřbeného šestiletého vnuka Eliáše, kterého se společně rozhodnou ukrýt před úřady. Tato poslední linie je nabita nejsilnějšími emocemi a emoce také tvoří hlavní náplň celé knihy.

Oživlí mají daleko k zombie z Romerových filmů a stejně tak i celý směr vyprávění se jen v několika málo bodech dotkne hororového žánru. Místo toho jsou na pozadí pomalu plynoucího děje kladeny otázky možná znepokojivějším způsobem, než by to dokázaly otevřeně děsivé scény. Jak zacházet s nemrtvými je kniha o síle pout mezi lidmi, o jejich násilnému zpřetrhání a podivné naději na navrácení, se kterou ale přichází ruku v ruce strach a jednání mimo hranice racionality. Patří mezi melancholické studie o smrti, lásce a ztrátě s otevřeným a náhlým koncem zanechávajícím široký prostor pro vlastní myšlenky.

Lindqvist přišel bez nejmenších pochybností s neuvěřitelně silným motivem, bohužel ho nedovedl podat stejně dechberoucím způsobem, jako se mu to podařilo v Ať vejde ten pravý. Přitom nejde jen o zklamání z vysokého očekávání, problémem knihy je způsob jejího napsání, neuvěřitelná rozvláčnost a absence téměř čehokoliv, co by při čtení posloužilo jako záchytný bod a dalo tušit, kam vše směřuje. Není tu nic zapamatovatelného, žádná ústřední postava a žádné napětí. Styl vyprávění z několika odlišných úhlů pohledu nevnáší do děje zmatek, na to je autor příliš dobrým spisovatelem, ale také ho nijak neozvláštňuje. K tomu lépe slouží výňatky z lékařských zpráv, televizní interview s odborníky a novinové články vkládané za konce kapitol, ale ani to nedokáže dostatečně zaujmout a změnit skutečnost, že se kniha nečte snadno.

Jak zacházet s nemrtvými ve výsledku nedosahuje ani poloviny svého potenciálu. Mohlo se jednat o ideální příběh pro ty, kteří se obvykle tématu zombie vyhýbají. Lindqvist si pohrál se zajímavou a lákavou myšlenkou, ale zoufale nešťastně ji podal, tak nešťastně, že celek působí velmi rozporuplným dojmem. Na druhou stranu jakkoliv příběh nefunguje, ústřední otázka točící se kolem toho, co by každý z nás dělal v tváří v tvář návratu ztracených blízkých, ať už v jakékoliv formě, je příliš znepokojivá na to, aby na ni šlo lehce zapomenout.

Na závěr bych chtěla poděkovat nakladatelství Argo za stejně povedenou obálku jako byla ta k  Ať vejde ten pravý, velmi dobře spolu korespondují.

Vydalo: Argo; 2012