Rozhovor s Larou Adrian

Přinášíme vám rozhovor s Larou Adrian, autorkou paranormal romance série Půlnoční rasa, která se díky Nakladatelství Brána dočkala i českého vydání. Druhý díl Polibek šarlatu vyjde koncem května. Rozhovor je z dubna loňského roku, kdy autorka byla velmi vytížená psaním osmého dílu Taken by Midnight.

Kterou knihu ze série máte nejradši? A pokud byste si mohla vybrat bojovníka Rasy pro sebe, který by to byl?
Já si ale vybrat nemohu! Popravdě se vědomě snažím si mezi svými hrdiny oblíbence nevybírat. Z pohledu autora přináší každá postava a každý příběh nové výzvy. Starám se o každou mou postavu a líbí se mi, když z nich mohu odloupávat vrstvu po vrstvě, abych zjistila, co mají uvnitř, co ve svých srdcích skrývají za tajemství. Pokud bych zaměřila svou pozornost jen na jednu nebo dvě postavy (nebo kdybych jen v jedné či dvou našla zalíbení), na nějakém třetím by mi uniklo něco důležitého. Jelikož se každý díl soustřeďuje na příběh jedné vybrané dvojce, tak se přirozeně při psaní zaměřuji na ně. Ale ze širšího úhlu pohledu velmi doufám, že všechny postavy v sérii jsou něčím zajímavé a mají šanci stát se u čtenáře tou nejoblíbenější. Nejsem si jistá, jestli by to bylo možné, kdybych se fixovala jen na jednu nebo dvě „hvězdy“.

Jak vás napadlo, že by měli být upíři potomky mimozemšťanů? Proč nezůstat u té ustálené představy s nemrtvými, rakvemi, posvěcenou vodou atd.?
Celá myšlenka Rasy povstala z mé dlouholeté fascinace upíry – jedinými „příšerami“, které mě jako dítě dokázaly vždy vyděsit. Později, když jsem byla dost stará na to, abych pochopila, že upíři dokáží být i velmi svůdní – Děkuji, Anne Rice! – jsem zjistila, že mě zubatá stvoření noci přímo fascinují. Ale vždy mě docela děsila představa, že upíři jsou v postatě chodící mrtvoly. Bledá, vláčná pokožka a přitom žádný tep? To vás moc nerozpálí. A nesmíme zapomenout na tu úžasnou vyhlídku spát od teď až na věčnost ve sklepeních, v rakvích či rovnou metr a půl pod zemí. Jakkoli zbožňuji Lestata a jeho smrtonosný šarm, pokud přijde na romantickou fantasy, tradiční představa vampýrismu získá vášnivější nádech.
V sérii Půlnoční rasa jsem chtěla stvořit svou vlastní mytologii – např. jsem vymazala slova jako „nemrtvý“ a „prokletý“. To můj manžel navrhl, aby předky Rasy byli mimozemšťané. Myslel to sice jako vtip, ale mně se ta myšlenka sci-fi původu mých upírů zalíbila a od ní se vlastně dorazila celá vidina světa Rasy, která se mi pak začala v mysli formovat. Takže jsem tu měla příslušníky násilnického mimozemského druhu, kteří mají obrovskou fyzickou sílu i psychickou moc a jejich pokožka je supercitlivá na záření ze Slunce. A pak mě napadlo: co kdyby na Zemi před pár tisíci lety ztroskotala malá skupinka těchto dobyvatelů? Co kdyby se spářili s pozemskými ženami? S ženami, které samy mají zvláštní schopnosti a unikátní chyby v DNA? A tato spojení vyústila v první generaci bytostí, v nichž se mísí lidský a mimozemský druh a které jsem souhrnně pojmenovala Rasa. Na svůj druh upírů se dívám jako na křížence Predátora a Bladea.

Když tvoříte určité vedlejší postavy, např. když jste tvořila Andrease Reichena (díl 6. – Ashes of Midnight – pozn. překl.), víte okamžitě, že budou mít později svou vlastní knihu? Nebo k vám jen promlouvají a vy se rozhodujete průběžně v závislosti na tom, jak se příběh vyvíjí?
Asi to záleží, jak která postava. Co se konkrétně Andrease týče, nijak jsem nezamýšlela udělat z něj tak zásadní součást série, ale pomalu jsem se na něj začala zaměřovat a vytvářet jeho příběh a pak se pro mě stal až moc zajímavým na to, abych ho nechala být. Doufala jsem, že ho vhodím někde doprostřed jako dalšího hrdinu, a jeho příběh jsem začala tvořit ne moc dlouho poté, co se poprvé objevil v Midnight Awakening, v třetím díle série. Tím chci říct, že ne vždy, když spisovatel plánuje pro vedlejší postavu vlastní knihu, se to také stane. Bez podpory čtenářů série a bez závazku vůči vydavateli by nebylo nic jisté. Pro spisovatele je velký luxus mít možnost vytvořit vedlejší postavu s vědomím, že pokud si čtenáři postavu oblíbí, je tu prostor na to, aby měla taky vlastní knihu.
To vše jsem ještě před pár lety, kdy jsem psala středověké romance pod jménem Tina St. John, netušila. Tehdy jsem přemýšlela o čtyřdílné sérii středověkých paranormálek s tím, že hlavní padouch bude poražen až v tom posledním díle. Bohužel jsem dostala smlouvu jen na tři knihy. Můj tehdejší vydavatel mi odmítl po vydání třetí knihy prodloužit smlouvu, a tak zůstane příběh nedokončen. Mohu děkovat jen skvělým ohlasům na sérii Půlnoční rasa, že jsem dostala prostor celý příběh rozšířit – z původní smlouvy na tři knihy na současných konečných deset – a v průběhu tvorby mohu do série přidávat další a další postavy. V tuhle chvíli jsem úplně vespod toho, čemu vydavatelé říkají „midlist“, a nedokážu plně ocenit, jaké štěstí mám, že mohu vzít svou představivost, kam bude sama chtít. Takže, děkuji vám, mí čtenáři!

Když navážeme na otázku č. 2, máte představu, jak bude celá série vypadat, nebo ji necháte plynout, kam se jí samotné zachce? Celá série je prošpikovaná intrikami a tak skrytými hrozbami, že je těžké uvěřit, že to nemáte vše předem promyšlené.
Jsem od přírody takový pletichář, takže se snažím dopředu si příběh – nebo tady v případě celé série – načrtnout tolik, kolik jen mohu. Když jsem v létě 2005 zaslala Polibek půlnoci své agentce, byla to samostatná novela a jí se tak zalíbila, že se mě zeptala, zda bych příběh rozšířila na tři knihy ještě předtím, než s nimi začne vůbec obíhat různá vydavatelství.
Má první smlouva byla uzavřena na tři knihy, takže v hlavě mi vznikala trilogie. Ale poté, co jsem se ponořila do Polibku šarlatu, druhého dílu série, se stalo něco úžasného. Můj vydavatel mi nabídl smlouvu na další tři knihy, takže série měla mít rovnou šest dílů! Byla jsem unešena, ale ten pletichář ve mně si uvědomil, že budu muset příběh a postavy mnohem více promyslet a propracovat. Takže na konci Midnight Awakening, třetího dílu série, se Řádu otevřelo mnoho hrozeb a problémů – mnohem větších a dalekosáhlejších problémů, než kdy dřív. Jak čas pokročil, začala jsem uvnitř sebe živit plamínek naděje, že série bude mít nakonec víc než šest dílů. Načrtla jsem si příběh na celkem deset knih, v nichž postupně bude napětí postupně gradovat až do konečného rozuzlení, ačkoli se nedá říct, že série pak úplně skončí. Mívám chutě pohrát si se světem Půlnoční rasy a dokud o to budou čtenáři stát, tak dlouho v tom světě také zůstanu.

Proč nemá Rasa upírky? Proč jen muži?
Myšlenka na čistě mužskou populaci byla jednou z věcí, které se při vytváření světa Rasy prostě objevila. A až poté jsem už kvůli sobě jako vypravěči musela pochopit, proč tomu tak je. Jak jsem už řekla, Rasa má mimozemský původ a započala mužskými dobyvateli, jež v knize zovu Prastaří. Přistáli na Zemi a rozmnožili se díky lidským ženám se zvláštním darem. Jejich mimozemské geny byly velmi dominantní a jen díky nim má Rasa pouze mužské potomky s upířími schopnostmi i slabostmi, jako nadměrná citlivost na UV záření, nutnost život se krví, aby přežili apod. Rasa – všechny generace hybridů, kteří vyšli z Prastarých – povstala díky výjimečně obdařeným ženám, díky jejich lidskosti a jejich schopnosti cítit lásku a vytvořit si blízká osobní pouta s ostatními lidmi. Mezi Rasou a jejich družkami dochází k vyrovnání poměrů sil. Osobně bych to vyjádřila jako vztah jin a jang.

Kolik knih bude mít série Půlnoční rasa? A je tu možnost ji ještě dále rozšířit? Nebo sérii přirozeně ukončíte?
Jak jsem vám již řekla, v tuhle chvíli mám smlouvu na deset knih. Než dojdeme k desátému dílu, hodně věcí se v příběhu vyřeší, ale také povstane několik dalších otázek, které bych ráda zodpověděla v dalších dílech Půlnoční rasy. Psaní tohoto příběhu si skutečně užívám a jsem nadšená všemi těmi možnostmi, kam mohu příběh zavést.

Pokud by kniha mohla dostat filmovou nebo seriálovou podobu, které byste dala přednost?
Děláte si legraci? To by bylo úžasné! Popravdě už kvůli počtu knih a složitosti příběhu si myslím, že Rasa je vhodná spíše pro seriál. A nejlépe, kdyby mě oslovila kabelová televize – už kvůli tomu pití krve a silnému sexuálnímu náboji, který knihami prostupuje. Byl by docela škoda tyhle stránky upírského života vynechat, co myslíte?

Už jste si nechala udělat tetování Vyvolených Rasy?
To je vtipné. Nemám žádná tetování, ale pokud bych si nějaké nechala udělat, určitě by to bylo tetování Vyvolených. Pokaždé, když od nějaké čtenářky dostanu fotografii jejího tetování Vyvolených, dostanu chuť vběhnout do nejbližšího tetovacího salonu a nechat si udělat vlastní. Možná si ho nechám udělat na oslavu vydání desáté knihy série. Otázka pak bude, kam si to tetování nechat umístit.

Vy jste psala středověké romance pod jménem Tina St. John. Poslední jste vydala v letech 2007-2008. Jste teď tedy plně zaměřená na Rasu, nebo se brzy dočkáme i vašich historických románů?
Má poslední historická romance vyšla v prosinci 2005. Jakkoli jsem si psaní historických románů užívala, vždy jsem chtěla napsat něco drsnějšího. Částečně to můžete vidět v posledních třech knihách, které jsem jako Tina St. John napsala, protože v nich naleznete silné paranormální prvky – kožoměnce a temnou magii. Ačkoli mě historie fascinuje, osobně mě víc baví akční příběhy ze současnosti – ať už mluvíme o filmech nebo o knihách. V tuhle chvíli jsem se ocitla v tvůrčím víru a v hlavě mám víc nápadů, než kdy dokáži sepsat na papír.

Existuje něco, co při psaní u sebe prostě MUSÍTE mít? Zvláštní pero, hudba, jídlo atd. Píšete nejdřív na papír nebo rovnou do počítače?
Ačkoli to možná bude znít jako reklama, musím říct, že jedna z pro mě nezbytných věcí je počítačový program, který mi vytvořil můj geniální manžel. Jmenuje se WriteWay (na www.WriteWayPro.com) a já jsem celou sérii Půlnoční rasa sepsala díky tomuto programu. Mám v ní vše, je to má bible. Mám v ní poznámky, charakteristiky postav, myšlenky i základní kompozici příběhu. Také mi WriteWay počítá, kolik jsem toho který den napsala, takže si lépe hlídám uzávěrky a cíle, které si na psaní stanovuji každý den. Tenhle program je ztělesnění všech mých přání, jak si psaní usnadnit. Už jsem zmínila, že můj manžel je génius?

Povězte nám o sobě pět věcí, které moc lidí neví.
1. Jsem lev – ten tvrdohlavý, soutěživý typ. Ne ten extrovertní typ, co musí být za každou cenu ve středu pozornosti.
2. Jsem na kočky a vzala jsem si chlapa, který miluje psy – a hezky jsem si ho převedla na víru pravou.
3. Mám radši čokoládu než květiny.
4. Na střední jsem bývala mažoretka, kroutila jsem paličkami. A myslím, že bych si ještě teď zvládla pohrát s hořícími paličkami , aniž bych něco podpálila.
5. Vysoké jsem nechala hned po prváku a nemám žádné vzdělání v oblasti tvůrčího psaní. Říkám to, protože si myslím, že je důležité lidem připomínat, že sny neznají hranic. Řekněte si, po čem toužíte, a nebojte se žít životem, jaký jste si vysnili. Nenechte výmluvy přerůst v překážky!

Pokud byste měla tu možnost žít na jiném místě a v jiné době, kde by to bylo? Jaký rok, která země a proč?
Páni, tohle je skutečně těžká otázka. Vždy jsem pevně věřila v teď a tady a pokud ponecháme stranou otázky politiky a ekonomiky, pak svět je dost zajímavý už teď. Absolutně bych nechtěla žít v době bez elektřiny a sprchy, ale bylo by zajímavé popovídat si s některými z mých známějších předků – například s Johnem Lelandem, královským klenotníkem krále Jindřicha VIII, nebo s Williamem Bradfordem, který připlul do Ameriky na Mayfloweru. Na druhou stranu, pokud bych šla do budoucnosti, ráda bych zjistila, jestli a kdy lidstvo dosáhne skutečného míru a kdy se lidé stanou bratry bez ohledu na hranice zemí nebo svou víru. Jak dlouho to podle vás může trvat? Ale do té doby budu muset žít současností, jen s nadějí v srdci.

Zdroj:
http://www.demonloversbooksandmore.com/2010/04/interview-with-lara-adrian-giveaway-of.html

Stránky autorky

Překlad: Axia