John Meaney: Píseň kostí

Slyšíte kosti? Slyšíte je zpívat?
Kosti uchovávají vzpomínky a prožitky svých majitelů a jejich píseň je jednou z nejsilnějších drog, které ve světě Tristopolis existují…

Donal Riordan je obyčejný polda, vyrůstal v sirotčinci, žije v miniaturním bytě a zajímá se jen o svou práci a snad ještě o čtení sci-fi románů. Ten den pro něj začíná docela nevinně, dostane rutinní rozkaz, aby se postaral o bezpečí slavné operní zpěvačky Marii da Livnova, která zavítá do města. Zdá se totiž, že někteří mocní lidé mají dost prostředků na to, aby nečekali na smrt slavných a talentovaných umělců, ale zařídili si přístup k jejich kostem mnohem dřív. Donal se pouští do příprav bezpečnostní akce, ale netuší, že je jen obyčejnou figurkou v mnohem složitější hře. Není jeho vina, když se jedno z operních představení ošklivě zvrtne, Maria zemře a on téměř s ní. Téměř. V rehabilitačním centru ho zanedlouho navštíví mladá, neobvykle bledá žena a nabídne mu práci ve speciální jednotce. A co by to bylo za příběh, kde by se takové nabídky odmítaly?

Jak začátek zápletky napovídá, nepůjde v Písni kostí o nijak složitý a mnohovrstevný příběh. Naopak děj neustále plyne vpřed bez odboček a zastavení. Jde o urban fantasy se stopami science-fiction, cyberpunku, noir a new weird, nebo je to jednoduše temný fantasy příběh s detektivní zápletkou v nezvyklém prostředí? Na každé z odpovědí je něco pravdy.

Svět Tristopolis, města smrti, i přes výše zmíněná srovnání nepřipomíná nic z toho, co jste kdy četli. Od základní otázky výroby energie reaktorovými články z kostí mrtvých (i těch vašich až zemřete), přes odlišné počítání času a poměrně neoriginální způsob klení (u Háda), až po specifické fungování metra anebo děsivý a nebezpečný… archiv.

Město je vystavěno na smrti a všude vám ji také připomíná. Neogotická architektura, silniční uzel ve tvaru lebky, oživlé chrliče, fialové nebe a déšť ze rtuti. Ale to není vše. Ve městě nežijí pouze lidé. Potkáte zde téměř na každém kroku uvězněné přízraky řídící různé věci od výtahů po motorky a auta, jsou tu smrtivlci, kteří fungují jako ochranka, sledovací netopýři, obyčejné neobyčejné kočky, ošetřovatelky s malými ostrými zoubky i zombie, kterým hrozí ztráta lidských práv. Čarodějové provozují svá kouzla a forenzní naslouchači zase čtou kosti, aby odhalili příčiny smrti obětí. Jinými slovy magie, věda a lehce morbidní tóny se tady proplétají v jedno. A nevypadá to vůbec špatně. Každý kousek do sebe logicky zapadá a snadno se můžete přistihnout při myšlence, jaké by bylo skutečně se v Tristopolis ocitnout a procházet se tam po ulicích.

Za předpokladu, že by se i postavám dostalo takové pozornosti jako městu, mohla být Píseň kostí výborná kniha. Jenže nejen Donal jako hlavní hrdina, ale i ostatní jsou zoufale nudní a bez jakéhokoliv vývoje. Přitom spolupracovníci z Donalova nového týmu mají určitě svůj potenciál (Xalia je svobodný přízrak, Harald cynik a fešák), ale bylo by třeba jim dodat na uvěřitelnosti. Ani načrtnutou romantickou linii protagonistům zkrátka nejde uvěřit, a největší emoční pouto si tak dost možná vytvoříte k výtahovému přízraku.

Donalova šéfka Laura Steelová má být druhým tahounem příběhu. Bledá kráska žije v luxusním apartmá, kde je zima a v kuchyni žádné jídlo. Ne, v příběhu nejsou žádní upíři, i když by do prostředí jistě výborně zapadali. Jejich nepřítomnost je ale v tomto případě docela osvěžující. Laura však tahounem není, dokonce o ní víme ještě méně než o ostatních.

Víc odpovědí by mohlo přinést pokračování, v zahraničí vydané pod názvem Dark Blood. Vzhledem k nečekanému a poměrně nelogickému zvratu na poslední stránce a otevřenému konci knihy nezbývá než si počkat, jakým směrem povede autor, jinak britský fyzik a IT specialista, příběh dál. Píseň kostí není dobrá, ale rozhodně ani špatná kniha. Osobně se ale do Tristopolis docela ráda znovu podívám…

Vydal: Fantom Print; 2011