Upír a finanční úřad

Fanfiction ze světa Anity Blakeové s vyloženě březnovou tematikou.
Už ani upírům se nevyhne placení daní, a tak má Jean-Claude o starost víc.

„Tady je pošta, šéfe,“ řekl Willie McCoy.

„Díky,“ zamumlal Jean-Claude a vzal si z Willieho ruky obálky. Jean-Claude se snažil ignorovat Willieho jedovatě zelený oblek a divoce kostkovanou kravatu, ale šlo to jen velice těžce. V duchu si slíbil, že si s Williem o stavu jeho šatníku promluví. Z Willieho byl manažer a měl určitou povinnost důstojně jej reprezentovat.

Jean-Claude vytěsnil Willieho z mysli a elegantně sáhl po zdobeném nožíku na dopisy. Pomalu se probíral korespondencí, reklamní dopisy házel do koše, faktury a směnky si chtěl zkontrolovat, než je předá svému účetnímu. Poslední obálka byla strohá a měla velmi nezvyklého odesílatele. Byla z Federálního finančního úřadu.

Federální finanční úřad? Co mu můžou chtít? Zvědavě rozřízl obálku a vytáhl list papíru. Po přečtení dopisu se zachmuřil a uvnitř něj se začínala vzmáhat zlost.

Čekal, že se dopis bude týkat daňového přiznání, které podával 15. dubna a které se týkalo příjmů z jeho podniků. Nečekal, že vláda vydá novelu zákona, ve které bude, že s okamžitou platností musí všichni američtí upíři podat přiznání daně z příjmu fyzických osob, a zaplatit všechny platné federální, státní i místní poplatky.

Daň z příjmů? Ha! Za celých čtyři sta let jeho života i smrti o takové věci neslyšel. Člověk by si myslel, že taková drobnost jako být mrtvý vás zbaví daní. Jediná věc, ve které můžeme vládě USA důvěřovat, je ta, že si jistě najdou způsob, jak vám uložit daň i po smrti.

Dveře se bez klepání rozrazily a dovnitř vkráčela jeho láska. Anita byla očividně zlostí bez sebe a bylo pravděpodobné, že ať chce nebo ne, bude do jejích potíží zatažen. Ačkoli, Anita by si takovou věc nikdy nepřipustila. Jean-Claude považoval její soběstačnost za jednu z nejpřitažlivějších vlastností. Ona by nikdy neseděla a nečekala na něj, až ji přijde zachránit.

Chvíli zapomněl na nepříjemný dopis a díval se na ni. Jako obvykle měla na sobě džíny a tričko. Tmavé vlasy měla stažené gumičkou a její tvář bez make-upu vypadala mladě a svěže. Jean-Claude přemýšlel, proč je Anita tady. Anita se obvykle nezastavovala bez příčiny. Vypadala tak rozčileně, že zaťal zuby a připravil se na nejhorší možnosti.

„Ma petite, čemu dnes večer vděčím za tvou milou společnost?“ zeptal se, když vstal a elegantně klouzal kolem stolu na její stranu. Vzal ji do náruče a dal jí jemný polibek, snažíc se vycítit její náladu. Bohužel, její štíty byly proti němu pevně zvednuty.

Ušklíbla se na něj a odpověděla: „Schovávám se před nevlastní matkou.“

„Schováváš? Ty, ma petite? Ty, která ses postavila Nikolaos, Zemětřasovi i Radě?“ řekl Jean-Claude se špatně skrývaným smíchem v hlase.

„Směj se, jak chceš. Přivádí mě k šílenství. Smutně se na mě dívá a nahlas přemýšlí, kde ona a táta udělali chybu. Proč má nevlastní dceru, která randí s upírem. Otravuje mě s tím, abych si našla hezkého a slušného kluka, se kterým si mám založit rodinu jako normální slušná holka. Její kecy nepotřebuju. Tak jsem vyklidila pole a budu trčet tady, dokud pozítří zase neodjede domů.“

„Ach, chápu. Je dobře, že tu pár dní budeš. Možná bys mi mohla pomoct s takovou drobností,“ řekl Jean-Claude. Natáhl se přes stůl pro dopis a vystrčil tak na Anitu svůj dokonalý zadek. Vytáhl dopis z obálky a podal jí ho. Díval se, jak si jej pročítá.

Když dočetla, na obličeji se jí objevil slabý úsměv. „Tak vás konečně dostali, co?“ Anita mu podala dopis zpátky, už se širokým úsměvem. „Nemůžete čekat, že budete mít všechny výhody spojené s legálním občanstvím, aniž byste za to státu nic neplatili, Jean-Claude. Řekla
bych, že si budeš muset najít nějakého daňového poradce.“

xxx

Anita zaparkovala džíp před řadu obchodů, za zády měli malý parčík. Jean-Claude sledoval přes přední sklo dveře kanceláří před sebou. Byly umístěny v úzkém prostoru mezi prodejnou mobilních telefonů a bankou. Nade dveřmi byl nápis JACKSON HEWITT, DAŇOVÉ PORADENSTVÍ, vyvedený v červené barvě, strohým hůlkovým písmem. Z jakéhosi neznámého důvodu se Jean-Claude nedokázal přinutit vystoupit z auta a vejít do dveří. Opravdu hodně nechtěl jít dovnitř.

„Tak pojď, Jean-Claude,“ řekla Anita, když stále nevystupoval z auta. „Evan ti pomůže s podáním tvého prvního daňového přiznání. Bude to bolet jenom chvilku a jenom když budeš vládě něco dlužit.“ V hlase jí bylo slyšet smích, i když ústa zůstala bez úsměvu.

Zhluboka se nadechl, ne že by to opravdu potřeboval, odhodlal se a vystoupil z džípu i s aktovkou, ve které měl potřebné  doklady, které mu připravil jeho účetní. Anita otevřela a jako první vešla do skleněných dveří. Zářivky osvětlovaly jednoduchý interiér. Světlou krémovou stěnu a tlumeně šedivý koberec. Kancelář vypadala jen o něco maličko útulněji než prázdný byt. Kolem dvou stěn stálo půl tuctu psacích stolů, každý s počítačem. ‚Chybí tu něco… osobního,‘ pomyslel si.

Ušli sotva víc než pár kroků, než se k nim přihnal muž středního věku s ustupující linií vlasů a břichem visícím přes opasek kalhot. „Madam Blakeová, jak rád vás vidím. Co pro vás mohu udělat? Vaše daňové přiznání už je podané.“

„Evane, tohle je Jean-Claude. Potřeboval by pomoct se svým prvním daňovým přiznáním. Trošku se toho obává,“ řekla Anita s úsměvem. Myslela si, že je celá ta situace vtipná. Jean-Claude nesdílel její pobavení.

„První daňové přiznání?“ zeptal se Evan překvapeně. Znovu se zahleděl do bledé tváře Jean-Clauda a pak chápavě přikývl. „Ach tak, jeden z upírů, kterých se týkají nové daňové zákony. Dobrá, pojďte za mnou.“

Evan je vedl ke stolu v zadní části kanceláře. Jean-Claude se posadil na jednoduchou židli pro klienty. Nebyl si úplně jistý, co má dělat, ale snažil se tvářit sebevědomě, jak se na vládce města sluší.

„Pojďme začít,“ řekl Evan. „Máte průkaz totožnosti, kartu sociálního pojištění, potvrzení o příjmech ze zaměstnání?“

„Ehm, nemám,“ řekl Jean-Claude opatrně, strachujíc se, co dalšího přijde po vychrlení seznamu potřebných dokladů. „Jsem upír a karta sociálního pojištění by pro mě byla trošku zbytečná, nemyslíte? Vlastním své podniky, proto nemám ani potvrzení o příjmech ze zaměstnání.“

„No, tak to bude zřejmě problém. Nemůžeme vyhotovit daňové přiznání bez čísla sociálního pojištění, a to nezískáte bez průkazu totožnosti,“ řekl Evan s arogancí úředně mu danou.

V tom přistoupila ke stolu Afroameričanka, útlá jako proutek. „Vlastně můžeme, Evane,“ řekla. „Právě nám přišla aktualizace údajů potřebných k vyhotovení daňového přiznání upíra. Nebojte se, nebude to problém. Dopis, který jste z Federálního finančního úřadu dostal, obsahuje daňové identifikační číslo, které nahrazuje číslo sociálního pojištění.“

Jean-Claude si opřel aktovku o hranu stolu před sebou a vyndal několik dokumentů vytištěných svým účetním. Jeden list papíru za každý ze svých podniků. Vytáhl ten zatracený dopis a pocítil přitom škodolibou radost nad tím, jak sebevědomý Evan sklapl. Podal dopis ženě, která se představila jako Hillary, a která nespustila z Jean-Clauda oči od chvíle, kdy si sedl ke stolu. Nakonec odtrhla oči od pohledného upíra na dobu nutnou k přečtení dopisu. Natáhla se přes stůl pro zvýrazňovač, čímž se její krk ocitl provokativně blízko Jean-Claudových zubů. Zatrhla řadu čísel v dolní části dopisu, kterou Jean-Claude přeskočil jako nedůležitou.

„Je to přímo tady,“ řekla Hillary a znovu se naklonila těsně k Jean-Claudovi. Evan si odkašlal a natáhl se pro dopis. Anita se nad chováním Hillary zamračila. Zbytečně, protože to byl jeden z mála okamžiků Jean-Claudovy existence, kdy neměl ani pomyšlení na krev či sex.

Hillary podala dopis Evanovi, který začal klást otázky, přičemž okázale ignoroval obě ženy v místnosti. „Vaše celé jméno?“

„Jean-Claude Baptiste,“ odpověděl Jean-Claude. „Křestní jméno je s pomlčkou.“

„Máš příjmení,“ řekla Anita s úžasem. „Myslela jsem si, že máš jen jedno jméno jako pravá superstar. Třeba jako Madonna. Já jsem věděla, že bude poučné s tebou jít.“  Anitin tón hlasu i výraz obličeje svědčil o tom, že ji celá situace neskutečně baví i přes to, jak Hillary slintá nad jejím přítelem.

„Datum narození a datum úmrtí? Ozval se Evan.

„Narodil jsem se začátkem dubna 1596. Je mi líto, ale neznám přesné datum. Obávám se, že se tehdy takové věci nesledovaly. Zemřel jsem 17.listopadu 1627.“

Anita se zamyslela nad jeho věkem a zasmála se. „Necítíš někdy, když je špatné počasí, trošičku artritidu?“ Prostě tomu nemohla odolat.

Jean-Claude po ní střelil vyčítavým pohledem. „Ma petite, prosím. Už tak je to pro mě dost těžké.“

„Dobrá, budu hodná,“ řekla Anita. Ale na později měla v zásobě spoustu munice.

Během jejich hovoru zadával Evan do počítače data připravená Jean-Claudovým účetním. Zazvonil telefon a Hillary byla nucena odejít, aby jej zvedla. Evan natočil monitor tak, aby na něj Jean-Claude viděl a řekl: „Předpokládám správně, že nemáte žádné přímé příbuzné?“

Jean-Claude přikývl a Evan pokračoval: „Prosím, zkontrolujte, že informace, které jsem zadal jsou správné.“

„Poslouchej, Jean-Claude, nechceš adoptovat alespoň Jasona?“ Anita se zasmála. „Co mu právně přiznat nároky,  které jako tvůj pomme de sang má?“

Jean-Claude si jí nevšímal, upřeně sledoval monitor a kontroloval své jméno, adresu, data narození a smrti, jména svých podniků a jejich adresy. Evan dostal do počítače v krátkém čase velké množství informací. Zamračil se, když si uvědomil, kolik informací o něm i jeho podnicích bude mít federální vláda. Na druhou stranu se mu v hlavě začala rodit celá řada možností jak toho využít. Legálních, i těch, které byly na hraně zákona.

„Dobře, Jean-Claude, protože vlastníte větší množství podniků, bude to trochu komplikovanější. Začneme tím, že spočítáme, kolik máte úroků a dividend. Pak musíme vypočítat zisk z každého Vašeho podniku včetně kontroly odvodů za zaměstnance. Nakonec zjistíme, kolik peněz můžeme z Vaší daně odečíst. Když to všechno dáme dohromady, bude daňové přiznání hotové. Náš počítač to všechno musí zpracovat,“ řekl Evan věcně. „Bude to chvíli trvat.“

Jean-Claude měl pocit, jako by ho Evan praštil mezi oči baseballovou pálkou. Bude to chvíli trvat? Jak je vůbec možné to udělat? Proč je všechno, co si vláda vymyslí tak složité? Jednání s Radou by bylo mnohem jednodušší, než udělat to zatracené daňové přiznání.

O pár hodin později se Evan konečně přestal vyptávat na inventář, údržbu, náklady na reklamu, zaplacené licence a koupené kancelářské potřeby. Ukázalo se, že by tohle všechno mohl odečíst z výnosů. Manažer každého podniku to všechno bude muset začít evidovat. V duchu si poznamenal, že Willieho čísla od Rozesmáté mrtvoly si bude muset raději překontrolovat.

S Evanovou pomocí dali dohromady zisk a ztrátu z každého jednotlivého podniku. Pak společně prošli jeho akcie, dividendy a úroky z účtu. Jejich  portfolio bylo docela pestré. Anitino obočí u každé z částek povyskočilo o kousek výš. Věděla, že Jean-Claude není žádný chudák, ale skutečné částky ji překvapily. S tempem, jakým šel nahoru, by vedle něj Harold Gaynor za pár let  vypadal jako chudák. Tedy kdyby byl ještě naživu.

Znova překvapil Anitu výší charitativních příspěvků. Ukázalo se, že Jean-Claude daruje peníze do místního chlapeckého dětského domova a oblečení do Armády spásy. Pokud Anita někdy narazí na tuláka v krajkové košili, bude jasné, odkud ji má. Evan zdůraznil, že Jean-Claude dává na charitu mnohem víc než jiní lidé s jeho příjmy.

Nakonec Evan řekl: „No, a to je všechno přátelé. Jste připraveni na výsledek?“

Jean-Claude s obavami přikývl. Jediné co chtěl, bylo to, aby to už bylo všechno za ním. Anita se napřímila a pozorně poslouchala.

„Vypadá to, že dostanete zpět 422 dolarů od federální vlády a 39 dolarů od státní správy,“ řekl Evan s úsměvem.

Všechny tyto starosti za ubohých 461 dolarů! Hodiny strávené vyplňováním formulářů v této pekelné kanceláři! Jean-Claude byl ohromen. Stačilo by mu to sotva na jedny kalhoty.

Anita se na něj zazubila. „Mohlo to být horší.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se upír.

„Mohl jsi dlužit.“

Zmohl se jen na zavrtění hlavou, když Evan vstal a šel na druhou stranu místnosti, kde už tiskárna vychrlila dobrý tucet papírů. Beze slova je začal podepisovat. Když skončil, položil úhlednou hromádku před Jean-Clauda a podal mu pero.

„Podepište to zde a zde,“ řekl Evan, ukazujíc na řádky v papírech.

Jean-Claude jej poslechl bez jediného slova. Vládce města byl jako ve snách.

„Teď to odešlu na Federální finanční úřad a bude to hotové. Peníze vám přijdou za šest až osm týdnů,“ řekl Evan, vstal a podal Jean-Claudovi ruku. Jean-Claude ji bezmyšlenkovitě přijal.

Jean-Claude si konečně uvědomil, že je opravdu po všem a s úsměvem řekl: „Děkuji vám, pane.“

„Nemáte zač. Uvidíme se příští rok,“ odpověděl Evan s úsměvem. Hillary mávala za svým stolem.

Příští rok? ‚Mon Dieu!‘ pomyslel si Jean Claude, když ho Anita táhla ke dveřím.

Zdroj: pommedesang.com
Autorka: Shalyndria
Překlad: Rose