Matt & Elena: První rande (2. část)

Pokračování povídky od L. J. Smithové, autorky Upířích deníků. Co se dělo poté, co Matt přijel pro Elenu domů?

Matt už slyšel o něčem tak ohromujícím, že vám vypadnou oči z důlků, ale nikdy si nepředstavoval, že to zažije na vlastní kůži. A tady to bylo, přímo před ním, kráčející dolů po schodech.
Elena byla anděl.
Její šaty na to jakoby upozorňovaly. Byly…. no, Matt nevěděl, jak to správně pojmenovat, bez ramínek a zvýrazňovaly její křivky. Barva byla světle šedo-modrá jakoby měsíční svit na sněhu. Vršek byl zdoben průzračnými korálky a na jednom rameni ležel stříbrný květ. Spodek šatů tvořilo několik vrstev průhledného materiálu – šifónu? – a ty vrstvy splývaly k Eleniným kolenům. Její dlouhé nádherné nohy vypadaly ještě delší a nádhernější než obvykle, obuté do stříbrných lodiček na vysokém podpatku, které ladily k jejím šatům.
Elena se na něj usmála, když sešla ze schodů, a na chvilku Matt pomyslel na všechny ty kluky, na které se takhle usmála. Scházet po schodech v šatech byla pro ni pravidelná událost, na kluky se usmívala denně. Ale pak tu myšlenku potlačil. On a Elena prožijí báječný společný večer. Dnes večer ten úsměv byl jen pro něj.
„Poslouchej, obleč si něco teplého -“ teta Judith začala, když Elena, neuhýbajíc jeho očím, řekla: „Ahoj, Matte.“
Její hlas byl sladký, se stopou jižanského přízvuku, který prodléval v uších. Jako by vše, co řekla, znělo jako tajemství jen pro vaše uši.

Mattovi vyschlo v krku. Nemohl ze sebe dostat slovo, ne dokud byla tak blízko, tak blízko, že mohl cítit její parfém. Voněla jako letní růže a levandule. A taky jako… další vůně musela být její přirozená, eau de Elena. Matt byl rád, že si seškrábal špínu a mastnotu pod nehty zubním kartáčkem a zbytek těla vydrhnul do červena ve snaze zbavit se zápachu ze starého auta a plesnivé půdy.

Stále ale nepromluvil. A pak nějak starý strýc Joe, žijící v jeho zadní kapse, ho nakopnul a slova, „Vypadáš nádherně, Eleno,“ z něj vyšla jakoby v horečce.

Opravdu vypadala nádherně. Pokožka jako lístky magnólie, lehký tón růží na tvářích. Neměla žádný viditelný mejkap – ale copak to dnes člověk pozná? Její řasy byly dlouhé, husté a tmavé, vypadaly téměř těžké pro její oční víčka – jako by byly lehce znuděné z toho, co viděly, uvědomil si Matt. Ale oči byly živé, ohnivé. Opravdu byly modré se třpytky zlata tu a tam. Její rty nicméně – jo, použila rtěnku. Nevěděl její značku, ale mohla by to být Pozvánka k útoku.

Matt náhle strnul. Slyšel někde blízko chichotání – několikero chichotání – a nepřicházelo od Eleny. Mírně se otočil a viděl, ano, Top čtyřka střední školy Roberta E. Leeho, nejvíce žádané holky. Tmavovlasá Meredith Sulezová, na sobě něco pohodlného v barvě levandule, se na něj podívala a usmála se. Caroline Forbesová, formálněji oblečená do tyrkysové – možná měla taky rande – mrkla a pohodila zlatohnědými vlasy. A rozkošná, drobounká Bonnie McCulloughová, roztomilá rusovláska ve světle zeleném, si zakrývala dlaněmi ústa a stále se chichotala.

Zřejmě ho přišly vyzvat na souboj.
„Hej, holky,“ – to byla Caroline, „podle mne vypadá vyplašeně.“
Meredith: „To ji ovšem nemůže vzít ven. Nikdo nevyplaší Elenu -“
Bonnie: „Stejně ji nemůže nikam vzít. Nepožádal nás o svolení!“
Caroline: „Myslím, že s ním půjdu já. Známe se dlouho a je roztomilý.“
Meredith: „Roztomilý? Je k nakousnutí! A taky rozehrávač. I když by mohl ještě trochu svalů nabrat.“
Caroline: „Měl by jíst víc masa.“
Bonnie: „Má blond vlasy a modré oči. Jako v pohádce.“
Caroline: „Říkám, uneseme ho a necháme si ho pro sebe.“
Meredith: „Záleží, jak moc bude prosit.“
Prosit? pomyslel si Matt. Chtějí mě přinutit, abych si kleknul?
Elena, která si klidně oblékala stříbřitě modré sáčko a kontrolovala svou tvář v malém zrcátku, ho teď zaklapla.
„Jsou otravné,“ řekla Mattovi ukazujíc na ty tři. „Ale bude jednodušší, když je požádáš o svolení vzít mě na rande. To je to, co chtějí, a když si nepospíšíme, přijdeme pozdě. Zkus to provést květnatě, mají to rády.“
Květnatě? Pronést květnatou řeč před nejtvrdšími kritičkami kluků, které kdy svět viděl? Když Elena poslouchala?
Matt polkl, zakašlal a ucítil lehké poplácání zezadu. Strýc Joe mu znovu pomáhal. Otevřel pusu, aniž by věděl, co řekne. Co vyslovil, bylo:
„Ó nejkrásnější květy noci…
pomozte mi v mém zoufalství!
Nechejte mne ukrást tuhle vzácnou květinu,
abych ji hlídal s oddanou péčí,
žadoním o laskavý souhlas,
než se odvážím ji rychle odebrat.“

Bonnie (Katerina Graham) a Caroline (Candice Accola)
Zdroj: www.vampire-diaries.net

Následovalo pronikavé ticho. Nakonec Caroline zatřásla svými bronzovými vlasy a prohlásila: „Předpokládám, že sis to nachystal předem. Záložník Terry Watson ti to řekl. Nebo ten další kluk z fotbalového týmu – jak se jmenoval -“
„Ne, neřekli,“ přerušil ji Matt, když sebral kuráž ze dvou míst: ze zadní kapsy a své dlouhé znalosti Caroline Forbesové. „Nikdo mi nic neřekl a já neplánuji říct nic nikomu dalšímu. Ale jestli neodejdeme teď, přijdeme pozdě. Tak můžu ji vzít nebo ne?“
K jeho překvapení se všechny dívky začaly smát a tleskat. „Říkáme: ano!“ Meredith brečela a pak všechny křičely a Bonnie mu poslala pusu.

„Jen jednu věc,“ řekla teta Judith. „Pověz mi, kam ji bereš, pro případ – no, však víš.“
„Ovšem,“ odpověděl Matt, aniž by pohlédl na dívky. „Do Chez Amaury.“
Za ním se ozval šum, různě hlasité mumlání, jehož jádrem bylo, „Pane, joo!“
Elena pošeptala: „To je jedna z mých oblíbených.“
Jedna z jejích oblíbených. Matt se scvrknul. Po kopanci do zadku od strýčka Joea se ale narovnal a cítil líp. Přinejmenším vybral dobrou restauraci.

Než Matt pochopil, co se děje, už ho vystrkovaly ze dveří. A pak byl sám na verandě… s Elenou.
„Omlouvám se za ten cirkus,“ pronesla hladkým, laskavým hlasem, dívajíc se na něj jako malá holka. „Ale ony trvaly na tom, že to provedou všem novým klukům. Je to hrozně dětinské, ale začalo to už na základce. Tvoje báseň byla ta nejlepší, co jsem slyšela.“
Kdo by se na ni zlobil? Matt ji doprovodil k autu a co nejrychleji jí otevřel dveře, aby se usadila. Pak běžel okolo Hromady šrotu a nasedl.

„Tak,“ řekla Elena, když vyjel z města, „jedeme někam ještě před návštěvou restaurace?“ Mluvila jako by auto neviděla, ani z něj necítila nic neobvyklého
„Jo, naše první zastávka – to je tajemství. Myslím, že to stihneme do půl osmé. Doufám, že se ti to líbí.“
Elena se poprvé zasmála a po očku na něj koukla. A ten smích byl hřejivý, nefalšovaný, chladivý balzám na Mattovy smysly. Ten pohled byl rychlý, chytrý a veselý. „Jsi plný překvapení,“ řekla Elena a k jeho překvapení vklouzla svou rukou do jeho.
Matt nedokázal vysvětlit ten pocit. Bylo to jako blesk proudící z jejích prstů do jeho dlaně, nahoru jeho paží a pak to usmažilo jeho mozek miliony voltů.
Byla to ta nejlepší věc, co se mu kdy stala.

Bylo také štěstí, že jeho auto znalo samo cestu ke květinovému krámku, protože jeho mozek byl zrovna na dovolené. Elena mluvila bez otravného štěbetání a bez trapných pauz, když popadal dech.  Povídala mu o dekorování na Podzimní slavnosti, vyprávěla zábavný příběh o tom, jak zkoušela rozplést barevné reflektory pro Slavnost a skončila zachycena v trámech, a uzavřela to opravdu skvělým vtipem, který nebyl sprostý, rasistický ani sexuální.
Matt Honeycutt se zamiloval.

Neuvědomoval si, že nebyl zamilovaný už dříve, jen poblázněný. Ovšem Elena může pobláznit každého, jako když květ přiláká včeličky. Vyzařovala feromony; přizpůsobovala se představě dokonalé dívky, kterou mají všichni bílí kluci v genech nebo je jim vštěpována od tří let. Elenina krása byla perfektní, absolutně bez vady. Ale až dosud se nedalo mluvit o lásce.

Láska je, když poznáte dívku za maskou – a byl si jistý, že on ji teď zná. Láska je, když vidíte svět očima nevinné, sladké, zábavné mladé dívky, čemuž se nemohl ubránit, když mluvila. Jasně, byla trochu sebestředná, ale jak by ne, když se k ní tak všichni chovali? Nemyslel si, že to bylo tak špatné. On ji chtěl hýčkat.

Zdroj: www.ljanesmith.net
Překlad: Renča