Anita Blake 5: Krvavé koleno

Úryvek z páté knihy o oživovatelce zombií Anitě Blakeové Krvavé koleno od Laurell K. Hamiltonové. Uveřejněno s laskavým svolením nakladatelství Triton.

„Můžeme si promluvit?“ Z haly se ozýval mužský hlas. Nedokázala jsem si ho nikam zařadit. Sakra, nedokážu se na nic soustředit, a už vůbec ne na to, komu patří hlasy bez těla.

„Anito, co mám dělat?“ zeptal se Larry.

„Je to vlajka příměří,“ upozornila jsem ho. Slova mi splývala dohromady, i když zazněla docela jasně. Připadala jsem si jako opilá nebo zfetovaná. Nebyla to příjemná opilost, spíš pořádná depka.

Do dveří vstoupil Magnus. Na chviličku jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Bylo to hrozně nečekané. Byl oblečený celý v bílém od smokingu až po boty. Dlouhé vlasy měl stažené dozadu volnou bílou páskou. V jedné ruce svíral hůl s kapesníkem. Scházel ze schodů dolů elegantními, skoro tanečními kroky. Tohle nebylo upíří klouzání, ale nemělo k tomu daleko.

Larry měl zbraň pořád namířenou před sebe. „Nehýbejte se z místa,“ prohlásil Larry. Hlas měl trochu vyděšený, ale myslel to vážně. Jeho zbraň mířila přesně a jistě.

„Skutečnost, že stříbrné kulky na elfy nezabírají, jsme už probírali.“

„A kdo tvrdí, že v téhle zbrani jsou stříbrné kulky?“ zeptal se Larry.

To byla dobrá lež. Byla jsem na něj pyšná. Já jsem byla příliš mimo, aby mě to napadlo.

„Anito?“ Magnus se díval skrz Larryho, jako by tam vůbec nebyl, ale z posledních několika schodů nesešel.“

„Udělala bych to, co vám říká, Magnusi. A teď, co chcete?“

Magnus se usmál a široce rozpřáhl ruce. Nejspíš proto, aby ukázal, že není ozbrojený. Věděla jsem však, a uvědomoval si to i Larry, že není nebezpečný jen díky zbraním.

„Nechci vám ublížit. Víme, že příměří jako první porušila Ivy. Serephina vám nabízí nejupřímnější omluvy. Žádá vás, abyste šli přímo do její přijímací místnosti. Už žádné zkoušky. My všichni jsme byli k našemu vznešenému hostu neodpustitelným způsobem hrubí.“

„Můžeme mu věřit?“ zeptala jsem se, ale nikoho určitého.

„Říká pravdu,“ řekl Jean-Claude.

Skvěle. „Nech ho projít, Larry.“

„Jsi si jistá, že to je rozumný nápad?“

„To ne, ale stejně to udělej.“

Larry sklonil zbraň k podlaze, ale moc spokojeně se netvářil. Magnus sešel dolů a usmíval se hlavně na Larryho. Minul ho a demonstrativně mu ukazoval záda. Samo o sobě to skoro stačilo, abych si přála, aby ho Larry zastřelil.

Zastavil se asi metr před námi. Všichni jsme byli na podlaze, seděli jsme, jen Jason ležel. Magnus na nás pobaveně nebo zadumaně shlédl.

„Co tady sakra děláte?“ zeptala jsem se.

Jean-Claude na mě letmo pohlédl. „Podle všeho se znáte.“

„Tohle je Magnus Bouvier,“ řekla jsem. „Co tady děláte?“

Uvolnil si kravatu u krku a roztáhl naškrobenou látku. Byla jsem si docela jistá, co se mi snaží ukázat, ale z podlahy jsem to neviděla. Vůbec jsem si nebyla jistá, že můžu vstát, aniž bych znovu upadla. „Jestli se na to mám podívat, musíte jít sem dolů.“

„S radostí.“ Klekl si asi půl metru ode mě. V krku měl dvě hojící se kousnutí.

„Kurva, Magnusi. Proč?“

Pohlédl na mě a přejel očima k mému zakrvácenému zápěstí. „Já bych se mohl zeptat na to samé.“

„Já jsem mu darovala krev, abych mu zachránila život. Jakou záminku máte vy?“ Usmál se. „Nic ani z poloviny tak hezkého.“

Magnus povolil smyčku a rozpustil si vlasy po ramenou jako závoj. Pohlédl na mě tyrkysově modrýma očima a po čtyřech popolezl k Jean-Claudeovi. Pohyboval se, jako kdyby měl svaly na místech, kde je ostatní nemívají. Bylo to jako dívat se na velkou kočku. Lidé se takhle prostě nepohybují. Klekl si před Jean-Claudea tak blízko, že se skoro dotýkali. Shrnul si vlasy stranou a nabídl mu krk.

„Ne,“ prohlásil Jean-Claude.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Larry.

Moc dobrá otázka. Ale nemám na ni žádnou dobrou odpověď. Dokonce ani špatnou.