Anita Blake 4: Kavárna šílenců

Úryvek ze čtvrté knihy o oživovatelce zombií Anitě Blakeové Kavárna šílenců od Laurell K. Hamiltonové. Uveřejněno s laskavým svolením nakladatelství Triton.

Cítila jsem, že ode mě policista ustoupil. „Co se tady děje?“

Její moc proklouzla okolo mě, jako kdyby se o mě ve tmě otřelo nějaké veliké zvíře. Slyšela jsem, jak policista vyhekl.

„Nic se tu nestalo,“ ujistila ho upírka. V jejím hlase byl nádech nějakého přízvuku. Asi německého nebo rakouského.

„A teď běž zase řídit dopravu,“ rozkázala.

Pomalu, s rukama stále za hlavou, jsem se obrátila. Polda tam stál s prázdným obličejem a rozšířenýma očima. Jeho zbraň mířila k zemi, jako kdyby zapomněl, že ji má v ruce.

„Zmiz,“ řekla mu.

Stál jako přimrazený. Měl v kravatě špendlík s křížkem. Měl u sebe posvěcený kříž, ale moc mu to nepomohlo.

Ustupovala jsem od nich obou. Až přestane věnovat pozornost tomu policistovi, raději bych byla ozbrojená. Jestli ho najednou přestane ovládat a já nebudu tam, kde bych měla být, mohl by mě zastřelit. Nejspíš ne, ale možné to je. A pokud mě podruhé uvidí se zbraní v ruce, je to skoro jisté.

„Počítám, že bys mu nesundala ten křížek, abych ho mohla komandovat?“

Sjela jsem očima k upírce. Dívala se na mě. Policista se zachvěl, trhal sebou jako spáč, který trpí noční můrou. Obrátila oči zpátky k němu a cukání přestalo.

„Myslím, že ne,“ řekla jsem. Poklekla jsem a pokoušela se z nich obou nespustit oči. Dotkla jsem se browningu a sevřela ho studenými prsty. Ruce jsem měla ztuhlé zimou. Nebyl jsem si jistá, jak rychle bych v tuhle chvíli dokázala tasit. Možná bych se měla podívat po nějakých rukavicích. Třeba těch s ustřiženými prsty.

Zastrčila jsem browning do kapsy kabátu, ale pořád jsem ho držela v ruce. Ruka se mi zahřeje, a když to bude potřeba, můžu střílet skrz kabát.

„Bez toho kříže bych ho dokázala poslat pryč. Proč tebe nedokážu ovládnout taky tak?“

„Řekla bych, že mám prostě štěstí.“

Vrhla po mně rychlý pohled. Policista se zase zachvěl. Musela se na něho dívat, i když mluvila se mnou. Bylo zajímavé sledovat, kolik soustředění to vyžaduje. Měla ohromnou moc, ale všechno má své meze.

„Ty jsi Popravčí,“ řekla.

„A co má být?“

„Já jsem těm historkám nevěřila. Teď už některým těm příběhům věřím.“

„Bravo. A teď – co chceš?“

Namalované rty jí zkřivil nepatrný úsměv. „Chci, abys nechala Jean-Clauda na pokoji.“

Mžourala jsem na ni a nebyla si jistá, jestli jsem dobře slyšela. „Jak to myslíš, že ho mám nechat na pokoji?“

„Přestaň s ním chodit. Přestaň s ním flirtovat. Přestaň s ním mluvit. Nech ho být.“

„S radostí,“ odpověděla jsem.

Zaskočeně se ke mně obrátila. Dvě stě let starého upíra se vám moc často překvapit nepodaří. S rozšířenýma očima a užaslým obličejem vypadala její tvář velice lidsky.

Polda si odfrkl a bázlivě se rozhlížel kolem sebe. „Co tu zatraceně…?“ Díval se na nás dvě. Vypadaly jsme jako dvě křehké ženy, které si večer vyrazily. Sklonil hlavu ke své pistoli a připadal si trapně. Nepamatoval si, proč ji vytáhl. Schoval pistoli, mumlal omluvy a couval pryč od nás. Upírka ho nechala odejít.

„Ty Jean-Claudea jenom tak necháš na pokoji?“ divila se.

„To se můžeš vsadit.“

Zavrtěla hlavou. „Já ti nevěřím.“

„Podívej, mně je fuk, čemu věříš. Jestli máš na Jean-Clauda zálusk, klobouk dolů. Já už se pár let snažím zbavit se ho.“

Zase zavrtěla hlavou a blond vlasy se jí rozlétly kolem obličeje. Bylo to nesmírně dívčí gesto. Kdyby nebyla mrtvola, bylo by to roztomilé.

„Lžeš. Toužíš po něm. Každá ho chce.“

Na to neexistuje argument. „Máš nějaké jméno?“

„Jmenuju se Gretchen.“

„Tak ted, Gretchen, přeji ti, ať svého pána potěšíš. A kdybys potřebovala nějak pomoci, abys ho dostala do spárů, dej mi vědět. Byla bych moc ráda, kdyby si našel nějakou pěknou upírku a usadil se s ní.“

„Vysmíváš se mi.“

Pokrčila jsem rameny. „Maličko, ale jen tak ze zvyku, není to nic osobního.“