Rubrika: Próza

Tak jsme na konci…tuto povídku jsem pro atmosféru doplnil hned dvěma skladbami…

Tak se po malé pauze pomalu, ale jistě blížíme ke konci…

Až budu psát další část, musím omezit Tullamorku :-D Pak mě napadají filozofické myšlenky a ty sem tahat nechci. Snad se to bude dobře číst.

A jedeme dál. Co myslíte, přestane Thomas někdy chlastat?

Krev, krev, krev. A bolest…bolest ze ztráty bližní osoby, bolest následovaná další, mnohem větší?

Třetí část, kde se nám už začíná rýsovat onen pověstný upír. Nebo upíři? Upírky?

Další část povídky přidává dvě důležité postavy a příběh se nám začíná zamotávat. Nic ale není tak, jak se zdá, a lidé jsou navzdory svému přesvědčení mnohdy horší, než upíři…o ty ale nepříjdete, nebojte se.

Z hlavy na papír jsem během dnešní noci přenesl svoji první delší povídku. Ač to nevypadá, opravu se jedná o upřinu, a bude-li zájem, postupně přidám i další části příběhu. Upozorňuji, že jde o moji prvotinu, neboť smysluplné příběhy jsem se zatím psát nepokoušel. Tudíž máte prostor ke kritice.

Nečekané problémy upíra Barta se svou živou baterií.

Děti noci…jsou to opravdu jen upíři, vlkodlaci a podobná stvoření? Není v každém znás kousek onoho dítěte? A není to něco, čeho se bojíme? Následující text se dá považovat za moji autorskou prvotinu, neboť prózu nepíšu a ani neumím…ale zakládá se to na kruté pravdě…jedné z nejhorších realit našeho života. A má-li to cenu psát, tak Veselé Vánoce.

Ó příteli a noční společníku, ty, jenž nacházíš potěchu ve vytí psů a rozlité krvi, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsíci s tisícem tváří, shlédni se zalíbením na naše oběti!  (Howard P. Lovecraft)

„Za mnou dítě, zahrajeme si trochu, já jsem madam Morgue – paní Márnice! Představím vám své přátele, pana Mrtvolu a pana Kostlivce.“ – Joseph S. Le Fanu