Jiří Pavlovský: Město mrtvých (Kladivo na čaroděje 2)

Praha je magické město – a ta magie vás může zabít. V tom lepším případě.
Když vám teče do bot, když vás pronásledují přízraky – koho zavoláte?
Tým Felixe Jonáše určitě ne. Pokud už by přece jen přijeli, tak vás nechají pekelným silám napospas, aby vám pak mohli vybílit byt. Jenže někdy je situace tak zoufalá, že vám nezbývá nic jiného, než obrátit se na lidi, kteří jsou naprosto odepsaní – a doufat, že to přežijete.
Série Kladivo na čaroděje vás zavede do našeho světa, jak ho neznáte… a jak ho ani netoužíte poznat. Alespoň ne na vlastní kůži. Světa magie, temných přízraků, oživlých mrtvol, zabijáků, démonů, psychopatů, nekrofilů, upírů – a to mluvíme jen o kladných hrdinech. Ti, proti kterým bojují, jsou ještě mnohem horší…

Anotace:
Pokud bojujete s někým, kdo je mocnější a silnější než vy, máte jediný způsob, jak ho přesvědčit, aby vás nezabíjel. Pomocí starého dobrého vydírání. Jenže jediný trumf, který může Felix Jonáš sehnat, jediná věc, která mu může zachránit život, leží pohřbená v zemi. Na útulném malém hřbitově ve městě, které se až příliš drží stranou veškerého ruchu. Ve městě, které nemá moc rádo nezvané návštěvy. Zvláště ne ty, které se toulají kolem hřbitova.

1. ukázka z knihy:

„Bože… To je hrůza,“ řekl Vincenc.
Felix Jonáš se otočil a zadíval se tam, co Vincenc. Do zahrady s pečlivě posečeným trávníkem, na kterém ležérně postávaly kopie antických soch.
„Příšerné. Měli bysme to tu vypálit do základů,“ řekl Vincenc.
„Říká člověk, který má kancelář na pánských záchodcích.“
Byla to jediná obydlená vilka na téhle straně ulice. Ploty po stranách byly zbourané a zahrada s bílými beďary pseudoantiky se roztahovala po okolí jako záludná, esteticky vytříbená plíseň. Obkličovala opuštěné a chátrající domy a táhla se až k zatáčce, kde byla konečně od světa odříznuta čerstvě nalakovaným plotem.
„Není tady zrovna narváno,“ řekl Felix.
„Divíš se? Kdybych musel žít vedle tohohle, tak se taky stěhuju.“
„Hledáte něco?“ ozvalo se za nimi.
Z kyprého obličeje zíraly oči tvrdé jako beton. Skrz mířidlo pušky se dívaly na Felixe. „A odhoďte tu pušku!“
„Je tady někdo, kdo by nebyl ozbrojený?“ řekl Felix a odhodil pušku. „Stejně mi došly náboje.“
„Ruce nahoru,“ řekl muž. Po tváři mu stékaly kapky potu. „Co se tady děje? Co tady děláte? Kdo jste?“
„Jsme,“ řekl Felix temně, „členové fan klubu Marie Rosůlkové.“
„Co?“
„Přišli jsme nabrat nové členy. Máte zájem?“
„Chodí tu mrtví!“
„Všiml jsem si.“
„To jste způsobili vy!“
„Za to se omlouváme. Nešťastná náhoda. Trapas. Za nějaký čas se tomu všichni společně zasmějeme. Odložte tu zbraň a promluvíme si.“
„Roztrhali mi na kusy švagra!“
„Dobře… Tak se tomu zasmějeme jenom my.“
Muž stiskl spoušť… Jenže to už tam Felix nestál. Uhnul stranou a rozmáchl se pěstí.
Muž se ráně vyhnul. Na svou tloušťku byl docela mrštný. Obrátil zbraň a udeřil Felixe pažbou.
Felix proletěl plotem a rozdrtil jednu sochu v prach.
„Jen tak dál,“ řekl Vincenc a vystartoval. Přehodil energii do pravačky a rozpřáhl se.
„Potřebujeme ho živýho!“ zařval Felix Jonáš.

2. ukázka z knihy:

Felix s Vincencem servali ochranu ze žací lišty a vylezli do odkryté kabiny. Nikdo se nenamáhal vytáhnout klíčky ze zapalování, čímž Felixovi ušetřil pár vteřin práce.
„Já chci řídit!“ hlásil se Vincenc.
„Máš řidičák?“
„Na kombajn? Ne. Uhni.“ Vincenc se vmáčkl za volant. „Kupředu,“ zařval a couvnul. „Chybička,“ ohlásil a rozjel se vpřed.
„Spusť… to… to vepředu.“
Vincenc se podíval na čudlíky před sebou a zmáčkl ten nejodřenější. Sekačka se roztočila. „Poslušně hlásím, že to vepředu se točí.“
Felix se spokojeně usmál. „Sklizeň začíná.“
Kombajn se pomalu sunul vpřed a Felixe napadlo, že na tohle nemusí být dělaný. Může mít nějakou ochranu… nebo se při styku s tvrdou kostí zasekne. A rozhodně jsou lepší místa, kde být obklopen mrtvými, než malá sedačka na obřím kombajnu. Ale podíval se Vincence, kterému nadšeně zářily oči, a nechal si své pochyby pro sebe. Jen se začal rozhlížet, co by se dalo použít jako zbraň.
Dav mrtvých se pomalu přibližoval. Nezačali utíkat, nezačali se rozcházet, prostě kráčeli pořád směrem vpřed.
A pak je zakryla sekačka a vystříklo maso. Lišty zakvílely a Vincencovi poskakovaly ovládací páky v rukou – ale kombajn se nezasekl. Felix se nadzvedl, aby líp viděl. Někteří mrtváci ustupovali, ale neměli šanci. Kovové lišty je braly kus po kuse. Nejdřív prsty, pak ruce po lokty, a pak už je se zavytím srazily na zem a vtáhly dovnitř.
Vincenc zkusmo pohnul pákou a sekačka poklesla a nabrala na rychlosti. Felix přestal vidět. Vzduch před ním se naplnil kousky masa a kostí, které vystřelovaly do vzduchu a dopadaly všude kolem. Felix si zakryl ústa a nos.
Vincenc ho praštil do ramene a ukázal stranou. Z podlouhlé trouby vedoucí ze zásobníku se začal sypat rudočerný humus. „Tohle je nejlepší den mýho života!“ řval Vincenc.
Felix se jen usmál a čekal, až se to všechno podělá.
V té chvíli se kombajn zasekl. Řev motoru a skřípění kovu přehlušil všechno v okolí. Vodopád masa vyschl.
Několik zombií se vyhnulo sekačce a začalo se drát do kabiny.
„Bacha!“ zařval Felix a skopl mrtvého dolů.
Vincenc nahodil zpátečku.
Kousky kostí uvízlé mezi lištami vystřelily ven. Jeden z mrtvých se zapotácel a padl na zem s dírou v hlavě od kostí nějakého svého soudruha.
„Pohoda!“ řval Vincenc a rozjel se zase vpřed.
Černošedá fontána masa a kostí znovu zahájila provoz.

Vydává: Epocha; 2012