Jan Kotouč & Lucie Lukačovičová: Vzestup českých zemí

Nakladatelství Brokilon vydalo druhý román ze série Velká bouře, příběh z žánru alternativní historie.

ANOTACE:
Svět se změnil. V květnu 1848 nastala Velká bouře. Hladiny oceánů se zvedly, voda zaplavila svět a s ním smetla i staré pořádky.

Z popela v českých zemích vzešla Národní aliance vedená Richardem Mělnickým. Sdružení založené na myšlenkách národního obrození a hlavně na snaze přežít. Během chaosu v roce 1848 zajistili v českých zemích pořádek, poradili si s bandity i samozvaným diktátorem a obnovili dodávky jídla.

Nyní se píše rok 1849. Chaos pokračuje. Rakousko už není tou monarchií, kterou znali. Velká bouře ho přetvořila v něco nového, nebezpečného. Richard Mělnický i Národní aliance jsou postaveni před volbu. Mohou zapomenout na všechny své osvícenské myšlenky a podřídit se nové vládě, která pošlape všechno, v co věřili. Druhou možností je bojovat.

Ideály národního obrození musejí žít dál.

O AUTORECH:
Jan Kotouč (*1987) je jedním z nejúspěšnějších českých autorů sci-fi a alternativní historie. Od roku 2009 vydal na dvě desítky románů. Píše převážně z žánru military sci-fi a space opery, do kterých spadají jeho rozsáhlé cykly Sektor Hirano a Centrální impérium. Do žánru alternativní historie vstoupil se svou válečnou sérií České země. Kromě toho svými povídkami pravidelně přispívá do prestižních žánrových antologií a je také jedním z mála českých autorů, kdo prorazil na anglicky mluvící trh s úspěšným překladem série Centrální impérium.
V angličtině také mimo jiné přispěl do světa Honor Harringtonové od Davida Webera. Kromě psaní pořádá kurzy tvůrčího psaní, učí na vysoké škole a účastní se besed na řadě českých conů.

Lucie Lukačovičová (*1980 v Praze) je česká spisovatelka, překladatelka a cestovatelka. Vystudovala knihovnictví a kulturní antropologii na UK. Publikovala množství článků, přes 120 povídek, 8 románů a dalších 6 se spoluautory. Nejnověji jí vyšly tři volně navazující díly městské fantasy o lovcích monster (Zákon Azylu, Čepel Azylu, Chrám Azylu), v nichž využívá folklór nasbíraný na cestách. Dalším nedávno vydaným románem je Velká bouře v českých zemích, v žánru alternativní historie, napsaná s Janem Kotoučem. Kratší texty publikovala i v zahraničí: v angličtině, němčině, rumunštině, portugalštině, italštině, čínštině a indické kannadštině. Věnuje se tanci, RPG a LARPu. Pořádá pravidelně kurzy tvůrčího psaní (pro teenagery a dospělé) a letní kreativní týden (pro teenagery).

INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon; 10/2026
Obálka: Tomáš Flak
Mapy: Jana Šouflová
Vazba: vázaná
Počet stran: 504
Cena: 648 Kč (e-book 249 Kč)

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

Sníh tál.

Příroda se probouzela.

Objevovaly se zbytky starého světa.

Dalibor Šár vedl za uzdu koně, který nervózně frkal, jako by si až moc dobře uvědomoval všudypřítomnou smrt. Šár ho konejšivě poplácal po šíji, ale oči měl upřené na tělo, které odhalil tající sníh.

Mráz mrtvolu poměrně zachoval na dlouhou dobu a Šár tak viděl, že se jedná o velmi starého muže. Levou ruku měl zkroucenou, nejspíš následkem dávného zranění – rozhodně to nebylo nic, co by způsobila divá zvěř nebo něco podobného.

Přiklekl, aby tělo prohlédl. Vybavila se mu dávná práce hajného. Takhle v lese ohledával zvířata a zjišťoval, co je zabilo.

Hned u těla skrz námrazu vyrůstala první sněženka, jako by se příroda nějakým zvráceným způsobem snažila dát najevo, že ona bude žít dál, ať už se kolem ní děje cokoli.

„Myslíte, že ho někdo přepadl, pane hejtman?“ zeptal se muž v sedle, který se rovněž snažil utěšit neklidného koně, a Šár zavrtěl hlavou.

„Ne, pane Borovský. Nemá na sobě žádné zranění, které bych viděl. Jako by prostě umrzl.“

Karel Havlíček Borovský se zachmuřil. „Obávám se, že tyto hrůzy ještě uvidíme mnohokrát. Mnohokrát jsme je už viděli.“

Šár na to nic neřekl. Sám přestal počítat, kolik těl spatřili, když kráčeli pomalu tajícím sněhem poslední dva týdny na cestě od Prahy do jižních Čech.

Národní aliance takhle vysílala posly po kraji celou zimu, když počasí dovolilo. Šířili zvěsti o sjednocených lidech českých zemí, kteří se na konci roku 1848 semkli, aby utvořili tento spolek, jenž zajistil prozatímní vládu a autoritu ve jménu rakouské monarchie.

Národní aliance vznikla jako nástroj přežití, když několik obrozenců, starostů a další inteligence spojilo síly, aby společně čelilo vojskům uzurpátora Sieglera, který okupoval Prahu a posílal své vojáky krást jídlo do celých Čech. Vojska aliance zpočátku čítala sotva pár set mužů, ale rychle se rozrostla v plnohodnotnou armádu, k níž se sjížděli dobrovolníci ze širokého okolí, a pod vedením Richarda Mělnického, který o sobě tvrdil, že je posledním z Přemyslovců, obsadila a osvobodila Prahu.

Během zimy se Národní aliance snažila ze zásob nashromážděných v Praze zásobovat celý kraj. Vysílala karavany eskortované vojskem, které vozily jídlo široko daleko. Podobné karavany často také doprovázeli přední vlastenci, členové českých národních spolků, kteří po krajích šířili zvěsti o Národní alianci.

Šár sám nevěděl, co si o tom všem má myslet. Tyhle řeči o národu a o češství považoval za věci velkých pánů. Rolníkovi na poli bylo jedno, kterému pánovi odevzdává desátek. A ten rolník ocenil spíš jídlo pro sebe a pro svou rodinu než zvěsti o obrození českého národa a jazyka.

To byl důvod, proč se nyní ocitli zde. Vraceli se z jedné zásobovací výpravy a Karel Havlíček řečený Borovský je doprovázel. Šár pochopil, že tohle je známý pán, velice populární mezi lidem.

Smutnou pravdou však bylo, že Národní aliance nemohla být všude.

„Možná umrzl, pane hejtman?“ řekl o kousek dál jeden z vojáků, Nechanský. „Když se na něj ráčíte podívat, nemá ani kabát.“

„Možná, Nechanský, ale co dělal zrovna tady?“

Šár se narovnal a pokynul rukou. „Kde je to stavení, které hlásil Frankel?“

„Asi půl míle tímhle směrem, pane,“ řekl Nechanský. „Mohl přijít i z té vesnice.“

Šár zavrtěl hlavou. „Ne, vesnice je pár mil, tak daleko by nedošel. Podíváme se na ten statek.“

Chvíli přemýšlel, že se vyhoupne zpátky do sedla, ale pak si to rozmyslel a vedl koně za Nechanským a dalšími svými muži. Borovský jel krokem za nimi.

Měkký, napůl roztátý sníh křupal Šárovi pod nohama.

„Možná to stavení přepadli a muž utekl,“ nadhodil Borovský za Šárem a hejtman souhlasně zabručel.

„Je to možné. A pak tady umrzl. To by vysvětlovalo, proč neměl kabát.“

„Je to jedno ze smutných paradigmat nového světa,“ řekl Borovský.

Šár měl Borovského docela rád. Sice ho neznal jako novináře a nelíbilo se mu, jak si libuje v používání složitých slov, ale zároveň věděl, že se Borovský osobně účastnil bojů na barikádách loni v listopadu, když Praha povstala proti Sieglerovi. Nebál se ušpinit si ruce. Během jejich cest také trval na tom, aby Šár prozkoumal vše, co bude považovat za vhodné. Na rozdíl od jiných chytrých pánů nevnímal Šára a jeho vojáky jako nějakou svoji eskortu.

Teď musel Šár uznat, že měl pravdu. Všechno tohle zlo přinesla Velká bouře. I před ní se někdy stalo, že byla neúroda. Krutá zima, suché léto. Šár sám rovněž až moc dobře věděl, že přicházejí války a ty jsou nevyzpytatelné.

Jenže Velká bouře všechno jaksi vyplavila na povrch. Na konci května 1848 se třásla země, oblohu křižovaly blesky větší, než kdokoli pamatoval. A opravdu to byla bouře. Trvala několik dnů a nejenže zvedla koryta řek a během léta zničila úrodu, ona také vymazala kusy pevniny.

Šár netušil, co to všechno znamená, ale po své zimní cestě na sever věděl, že voda nyní sahá až k Drážďanům. A tam normálně nedosáhla ani největší povodeň. Od jiných lidí zase slyšel, že daleko v Uhrách, za Prešovem, je najednou moře, jako kdyby někdo prostě uřízl kus pevniny. Šár v minulosti bojoval ve Španělsku v karlistické válce a zaslechl zvěsti, že celé Španělsko je nyní odděleno od zbytku Evropy. Jako by ho ustřihli.

Takhle děsivé změny lidé nezažili nikdy v historii. A okamžitým následkem byl pád vlád a nepokoje po celé Evropě. V habsburské monarchii zahynula vláda a císař. Poslední zprávy ještě před zimou hovořily o tom, že vláda nyní sídlí v Grazu, ale přes zimu nepřišly žádné novinky. Uzurpátora Sieglera sice do Prahy původně poslali přeživší mocipáni, ale on začal rychle jednat na vlastní pěst a zatoužil se sám stát novým císařem.

Šár došel krokem ke stavení a pohled na ně přerušil tok jeho myšlenek.

Kolem spatřil prázdnou ohradu pro dobytek a pod tajícím sněhem nejspíš ležela políčka.

Nejvíc se však Šár zarazil, když spatřil plačícího mladíka v modré uniformě Národní aliance, sedícího na zápraží stavení. Poznal Káju Hartmana, chlapce z jeho vesnice, který se přidal k vojsku ve stejnou dobu jako Šár. Kája měl za sebou teprve patnáct zim, a ačkoli se z něj v posledním půlroce stal dobrý voják, pořád se díval na svět s jistou dětskou nevinností. Šár se ho snažil stále chránit před ošklivějšími tvářemi války a bídy. Bitva nebyla ve válce nikdy tím nejhorším.

Teď bylo jasné, že Káju uchránit jen tak nemohl.

Šikovatel Frankel seděl vedle plačícího mladíka a věcně, prakticky mu radil:

„To je v pořádku chlapče, jenom breč. Breč. Dostaň to ze sebe. Tvoje tělo se s tím takhle vyrovnává, nebraň se tomu.“

Vstal, když spatřil Šára. Kája se pokusil zvednout také, ale Frankel ho zatlačil, ať dál sedí.

„Co se tu stalo, Frankele?“

„Pane hejtman, chalupa je prázdná, ale zemřela tam rodina. Tady mladý Hartman to viděl a… Pan hejtman dobře ví, že voják může projít stovkami bitev a ta sto první ho zlomí. Hartman bude v pořádku, pane. Jenom se musí vzpamatovat.“

Šár se na chvíli podíval na sedícího Káju a potom prošel dovnitř.

Za ním sesedl Borovský a následoval ho. U nosu měl připravený kapesník.

Těla však byla stejně zmrzlá jako venku. Možná původně měli dřevo do kamen, ale to jim došlo. Byli mrtví už nějakou dobu.

Leželi v posteli, společně. Vypadali, že se objímají.

Větší tělo patřilo ženě. Kolem měla dvě děti, tiskla je k sobě pod velkou peřinou, ze které jim koukala jen ramena.

Nebylo to to nejhorší, co kdy Dalibor Šár viděl, ani zdaleka ne. Jenže ta zdánlivá banálnost, samozřejmost, ťala do živého.

„Za stavením je čerstvý hrob,“ řekl Frankel. Byl to velký chlap se zlomeným nosem, starší než Šár, a jen tak něco s ním neotřáslo, ale i jeho hlas se teď lehce chvěl. „Hodně malý. Asi dětský.“

Ani Borovský neměl co říct.

Šár ten výjev viděl před očima.

Mrtvý starý muž nepochybně nebyl manželem té ženy. Spíš otcem nebo tchánem. Dlouhá léta byl zmrzačený. Manžel a otec dětí byl pryč. Možná zahynul rukou banditů, nebo se prostě nevrátil. Jídla bylo zoufale málo. Možná byl statek vypleněný, možná zvířata prostě uhynula.

Jedno dítě pohřbili. Potom se stařík rozhodl neoslabovat rodinu, neujídat z posledního. Dcera by ho samozřejmě nepustila, a tak nejspíš čekal, až usnou, a vypravil se sám bez kabátu ven do sněhu. Ušel docela dlouhou cestu, než padl vysílením a mrazem. Obětoval se pro vnoučata.

Matka se jen objímala se svými dětmi pod jednou peřinou. Zřejmě jim ke smrti dopomohl i mráz. Hlady by nejspíš nezemřeli všichni najednou.

Poslední okamžiky trávili společně. Šár to nebyl schopný považovat za milosrdenství. Jeho žena i vlastní dvě dcery také byly v posledních okamžicích spolu s ním, a milosrdenství to rozhodně nebylo. On ani ze své tragédie nemohl vinit Velkou bouři. Jeho rodina umřela na tyfus ještě předtím.

Nic nemělo vyšší smysl.

Byla tu jen smutná realita.

Svět se Velkou bouří opravdu změnil.

Ale zároveň zůstal stejný.