Bylo nebylo, žila princezna, kterou tlačili do sňatku s princem, o kterého nestála… Bude se bojovat o trůn, nebo o srdce? Nakladatelství Fragment vydalo pohádkovou fantasy Adély Rosípalové.
ANOTACE:
Nyrae se rozhodně neplánovala brzy vdávat, ale umírající otec ji postaví před hotovou věc. Do Duhového zámku tak přijíždí čtveřice princů, mezi nimi i potomci znepřátelených rodů Dewon a Arei. Měli by se nenávidět, když ale odhalí, že v zámku někdo hraje vlastní hru a král nejspíš neumírá jen tak náhodou, přinutí je to spolupracovat… a poznávat jeden druhého.
Kdo nakonec usedne na trůn a bude šťastně vládnout až do smrti?
INFO O KNIZE:
Ilustrace: Linda Bulíčková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 520
Cena: 569 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
1.
Nyrae
Taneční sál byl ten den nejklidnějším místem v celém zámku.
Nyrae stála u okna, zpola schovaná za závěsem, a očima bezduše těkala po klikatých ulicích a barevných střechách domů. Slunce už bylo vysoko a sloužící zběsile běhali sem a tam, zatímco ještě naposledy upravovali dekorace na nádvoří. Zrak jí neustále sjížděl k bráně, ale ta se zatím ani jednou nepohnula. Věděla, že až se tak stane, už nebude cesty zpět, a zároveň strašně toužila po tom, aby to měla co nejdřív za sebou, protože tenhle pocit – tohle zvláštní šimrání v hrudi – jí za posledních pár dní stačil.
Nebyl to ani týden, co si ji otec zavolal do svých komnat. Rozběhla se tam s hrůzou, že pro ni má svoje poslední slova, a odcházela s tím, že by mu k nim nejradši trochu dopomohla.
„Za chvíli ti bude osmnáct,“ řekl poté, co se posadila na židli k jeho posteli. Jeho běžně tmavě rudá kůže už téměř zprůsvitněla a tváře, kterým vévodily kruhy pod očima, se propadaly hloub a hloub. Duhové vlasy, jimiž se rod Tarinů pyšnil celá staletí, dávno prořídly. Otec tyto pokoje v posledních měsících opouštěl málokdy a celé dny trávil v posteli nebo křesle. Nyrae přišlo, že ten den vypadal hůř než obvykle.
I kvůli tomu se nejdřív pokusila vtipkovat: „To vím. Už jsi objednal ten ohromný dort, který nikdy nechci, a určitě se o tom stihneme ještě několikrát pohádat.“
Otcovy rty se zvlnily v jemný úsměv. „Nyrae, sama vidíš, že na tom nejsem nejlíp.“
„To neříkej,“ mírnila ho hned. „Určitě se –“
„Nech mě domluvit,“ přerušil ji. „Víš, jak nesnáším, když mi kazíš připravené proslovy.“
Nyrae tedy jen přikývla, ať pokračuje.
„Nevím, kolik času mi ještě zbývá. A tuhle povinnost musím splnit, než bude pozdě.“ Trochu se nadzdvihl v loktech, jako by potřeboval nabrat sílu. „Království potřebuje dědice.“
Nyraino obočí vystřelilo vzhůru. „Sedím přímo před tebou.“
Otec však zavrtěl hlavou. „Království potřebuje silného dědice. Nesmí se stát, že budeš působit jako výzva pro někoho, kdo si usmyslí nárokovat si trůn.“
„Jsem tvoje dcera,“ opáčila. „Můj nárok na trůn je nezpochybnitelný.“
„Ale jsi žena.“
Jako by ji bodl. „Kvůli tomu přece nejsem méněcennější,“ ucedila.
Tolik let. Tolik let papírování, schůzek, vyjednávání. Diplomacie, organizace, návštěvy. Nyrae se účastnila úplně všeho, mířila dál a výš a nespokojila se s málem. Připravovala se na den, kdy se stane královnou. Dokazovala ostatním, že je schopná. Tolik let – a otec to prostě smete ze stolu. Třemi slovy.
„To nikdo netvrdí.“
„Copak se neslyšíš? To nemůžu vládnout jen proto, že nejsem muž?“
„Duhovému království žena nikdy nevládla.“
„Někdo musí být první,“ konstatovala. Ani se neusmál. „I v Zimním království nabírají do Legie ledu vojáky bez ohledu na pohlaví, a to jde o elitní bojovou jednotku, tak proč –“
„Ale tady nejsi v Zimním království,“ odsekl otec. „Prostě to takhle funguje.“
„To ještě neznamená, že je to správně.“
„Já vím, Nyrae, ale prostě to tak je a já s tím nic nenadělám.“
Nebo nechceš?
„Kdybys na trůn neměla nárok, tak spolu teď nevedeme tenhle rozhovor,“ namítl.
Přimhouřila oči. „Proč tenhle rozhovor tedy vedeme?“
Otec se zhluboka nadechl a chvíli ta slova podržel, jako by snad po těch předchozích mohla přijít ještě větší katastrofa. „Musíš se vdát.“
Evidentně mohla.
Ta věta zůstala viset ve vzduchu.
Nyrae odmala věděla, že k tomu jednou dojde. Ve světě, kde se řešila spojenectví, tomu neměla šanci utéct. Otec ji však do zásnub nikdy netlačil a nechával jejím citům volný průběh, ačkoli když na to teď tak myslela, možná všechny ty návštěvy, které se občas sjížděly do zámku, nebyly tak úplně náhodné.
Věděla, že k tomu jednou dojde, a přesto to pro ni byla rána pod pás.
Kdyby to podal jinak. Kdyby jí prostě oznámil, že se zčistajasna rozhodl ji provdat nebo že někdo žádá o její ruku… ne že na korunu nemá nárok, protože bez muže po boku je slabá.
„Chci jen mít jistotu, že ti tvůj nárok zůstane,“ řekl otec. „A hlavně že na to nebudeš sama.“
Kdyby se Wiktor dožil dnešního dne, vadilo by někomu, že na to bude sám?
Nevadilo. Jistěže nevadilo. Její bratr by zdědil trůn a nikdo by ani nemrkl. Aby ho mohla zdědit ona, museli mít jistotu v podobě jiného muže.
„Nemám si koho vzít.“
„Ale máš,“ odvětil otec sebejistěji, než by od něj čekala. „Vím, co si myslíš, a věř, že bych ti přál, aby ses sama mohla zamilovat. Proto ti chci dát na výběr mezi těmi, které dobře znáš.“
Tohle nemohlo ani omylem dopadnout dobře. „Otče, přece to s tebou není tak zlé,“ zkusila zahrát na jinou notu. „Nemusíš –“
„Ticho,“ zvedl dlaň. „Snažím se ti vyjít co nejvíc vstříc, Nyrae. Všichni na mě už tolik let tlačí, ať tě zasnoubím, a já mám sto chutí dát jim zapravdu, jaký jsem byl hlupák, že jsem se tomu pořád vyhýbal. Chceš snad, aby po trůnu skočil někdo ze šlechty jen proto, že si usmyslí, že na něj jako žena nemáš právo? Chceš, aby první roky tvé vlády definovaly rozepře, všelijaké vzpoury vůči autoritě, a nedejbože i bitvy o trůn? Aby Tariny, kteří vládnou po staletí, někdo vystřídal? Potřebuješ k sobě někoho, proti komu se neodváží, a tohle je to nejmenší, co s tím můžeme udělat.“
Razance v otcově hlase ji na okamžik vykolejila. Takhle s ní nikdy nemluvil. Snažila se, přece se tak dlouho snažila – myslela, že se snažili společně dokázat království, že je hodna vlády. Ale i pro něj se očividně snažila málo.
Opravdu působila tak slabě?
Představila si všechny duhové šlechtice, jak se vtírají do královy přízně s úmyslem podstrčit mu některého z jejich synů, jen aby se dostali ke koruně a moci. Mohla se na něj snad zlobit, když se tolik let pokoušel ji před tím uchránit? Ne, vztek mohla mít leda tak na jeho nemoc a čas, který jim nedal na vybranou. A na společnost, pro kterou princezna byla pouhý prostředek.
Nakonec jen svěsila ramena a čekala, jaký bude otcův výběr. Nejspíš kvůli jejímu rezignovanému výrazu otec trochu zjihl.
Prosím, ať to není Tari Letei. Ať to není…
„Holčičko, pamatuješ si Eliase Nevhita? Bouřlivého prince?“
Překvapeně zamrkala. Dobře, asi úplně nepočítala s tím, že jako první padne princ ze sousední země, a ne duhový šlechtic. „Myslíš toho, který tu málem vypadl z okna?“
„Dobře, na to jsem zapomněl,“ odkašlal si otec. „Ale teď je o pár let starší a určitě moudřejší. Slyšel jsem, že ho lidé mají rádi. A vždycky se k tobě choval slušně.“
„Protože ke mně si nikdo nedovolí nechovat se slušně.“ Jestli jí chtěl nakukat, že je to nejideálnější nápadník, musel se snažit trochu víc. Eliase viděla naposledy před několika lety, kdy ho zachránila od onoho smrtelného incidentu, a pak se jí logicky vyhýbal, protože ho přece „zachránila malá holka“. Pitomec.
„Prý je to fešný mládenec…“
„Otče.“
Otec poznal, že to nikam nevede. „No a co princ Kristar? Kristar Sněžný ze Zimního království,“ upřesnil, když Nyrae na chvilku zaváhala. „Poskytl by ti jasnou ochranu s Legií ledu…“
„Kristara si nevezmu.“
„Nyr…“
„Ne.“ Nyrae se snažila chápat jeho snahu; zajistit budoucnost království byla ostatně povinnost jich obou, ale netušila, proč navrhuje prince, kteří jí odmala dost jasně opovrhovali.
Horší už by snad byl jen Tari Letei, jehož jméno pořád nezaznělo. Pocházel ze starého duhového šlechtického rodu, jeho otec byl lordem Zeleného dvora, který spravoval přístavy, a určitě by měl být jedním z jejích potenciálních nápadníků, kteří otci přišli vhod. Sice ho už jednou poslala k čertu, ale neoficiálně.
To na tom podle otce byla až tak zle, že ji chtěl zasnoubit s někým ze zahraničí?
Otec zavrtěl hlavou. „No dobrá. Pak už mám jenom dvě jména.“ Několik vteřin počkal, než vypustil obě naráz: „Princ Arei Canis a princ Dewon Rojský.“
Nyrae za svůj život potkala spoustu šlechtických potomků. Jsou lidé jako Kristar, jež dolujete z paměti, jsou lidé jako Elias, na které si brzy vzpomenete, a pak jsou lidé jako drazí princové z Měsíčního a Slunečního království, které byste nemohli zapomenout, ani kdybyste chtěli.
„To je shoda jmen, že?“ odtušila. „Nejde o ty dva, co se odmala snaží navzájem se zabít.“
Otec to nechal bez odpovědi.
Asi půjde Tariho Leteie požádat o ruku sama.
„To nemůžeš myslet vážně,“ sykla, když se stále nic nedělo.
„Co máš proti těm dvěma?“ povzdechl si, čímž ji rozohnil o to víc. Nebylo to snad jasné?
„Vždyť se vůbec neumějí ovládat! Rozhodně nemám v úmyslu se zaplést do toho jejich nesmyslného konfliktu!“
„Třeba bys ho vyřešila,“ nadhodil.
Aha. Takže o tomhle to bylo.
Otec semkl rty a sklopil zrak k peřinám. Ani se jí nedokázal dívat do očí. „Oba pocházejí ze silných rodů,“ řekl tiše. Zhruba tehdy se v Nyraině hrudi rozevřela kolibří křídla a začala se bolestivě třepotat. „Pokud by se po mojí smrti kdokoli odhodlal jít proti tobě, proti nim si netroufnou. Navíc, pokud by se jejich dvě království konečně usmířila, prospělo by to i zbytku zemí na kontinentu.“
„Takže o co jde?“ odtušila chladně. „Chceš mě provdat jako úplatek? Nebo mě chceš využít, abys měl zásluhu, žes udobřil Canisy a Rojské?“
Jeho lítostivý výraz se rázem stáhl do mnohem přísnějších kontur. „Dělám to pro tebe. Když se před dvěma roky začal lord Letei zmiňovat, že bychom vás s Tarim mohli zasnoubit, odmítla jsi a já to respektoval. Ale teď na tyhle manýry nemáme čas. Nyrae, někoho si vzít musíš, a to co nejdřív. Rád bych ti poskytl co největší možnost výběru, proto jsem pozval tyhle čtyři prince. Budeš mít měsíc, aby sis mezi nimi vybrala.“
Cože, měsíc?
„Ale…“
„Jsi princezna a dědička trůnu. A já nevím, kolik máme času. Pokud nebudeš…“ Nestačil větu dokončit. Zachvátil ho takový kašel, že Nyrae radši přivolala zdravotníky a ustoupila stranou. I zpovzdálí zahlédla peřinu potřísněnou krví.
Pokud… pokud měl otec pravdu a její pozice byla tak nestabilní, spory o korunu zaberou celou věčnost a ona nemohla přivést svou zemi do záhuby jenom proto, že nebyla vdaná.
A teď, ani ne týden po rozhovoru, který si Nyrae neustále přehrávala v hlavě, se mohla jen bezmocně rozhlížet po zámeckém služebnictvu, jak věší ozdoby, pucují nádvoří a hlídají každý vchod. I kdyby chtěla předstírat, že se to všechno děje kvůli jejím blížícím se narozeninám, nešlo to. Ne když všude stál dvojnásobek stráží a ze všech stran schytávala zvídavé pohledy.
Tak který to bude? četla z výrazů. Kterého z nich si vybere?
Neuběhl ani týden. Otec je všechny musel pozvat daleko dřív, než jí o tom řekl.
Tím pádem v ní však nebublal pouze vztek a pocit zrady… do mysli se jí vkrádala i myšlenka, jestli na tom nebyl mnohem hůř.
Dveře za ní tiše vrzly. Nyrae se ohlédla k příchozímu mladíkovi, který byl oděn ve svém obvyklém černém úboru a v náruči svíral velikou krabici. Tanečník se světle modrou pletí bezstarostně vkročil do sálu a místností se chvíli rozléhaly jeho kroky, dokud si jí nevšiml. Okamžitě zastavil a k Nyraině potěšení ze sebe vyrazil vyděšené heknutí.
„U sta hromů, princezno,“ ulevil si Daryen. „Co tady děláš?“
„Schovávám se,“ pokrčila rameny.
„Tady?“
„Nikoho by nenapadlo jít mě sem hledat.“
Daryen ironicky přitakal a ještě si pro sebe něco podrážděně mumlal, zatímco odnášel krabici do rohu místnosti. Snad poprvé od onoho rozhovoru s otcem se její rty zvlnily v potěšený úsměv.
Opět se obrátila k oknu. Z odrazu na ni hleděla dívka s barevnými vlasy a kůží odstínu zralé jahody, což spousta lidí považovala za optimistické, ale nic veselého z toho pohledu teď nečerpala. Znovu zaostřila na nádvoří pod sebou. „A taky je odsud nejlepší výhled,“ utrousila.
„Copak, chceš je mít všechny na očích, až přijedou?“
„Budu je mít na očích po zbytek měsíce.“
Měsíc. Tak neskutečně krátký čas. Svoje osmnáctiny oslaví s jedním z nich po boku. Zadržela povzdech. Už tak dala před Daryenem najevo dost, nepotřebuje mu přidávat materiál na šprýmy.
Tanečník se k ní brzy připojil. Nezaujatě si založil ruce za zády a očima těkal po nádvoří, ale předstírání nezájmu mu šlo poměrně mizerně. „Musíš být už vážně zoufalá, když hledáš pomoc u mě.“
„Nehledám u tebe pomoc.“
„Ne? Proto se nedíváš třeba ze svých komnat nebo z chodeb?“
„Šla jsem se schovat, to jsi přeslechl?“
„Ke mně. Takže u mě hledáš pomoc,“ shrnul to.
Zavrtěla hlavou. Nemohl zůstat tam, kde byl doteď, a nechat ji být? Nebo si jít nacvičovat choreografii do divadla?
Otec jí ho před dvěma lety představil jako mimořádně talentovaného tanečníka, který si vydobývá jméno a jenž se uvolil vyučovat na zámku – a to přímo princeznu. Nyrae však bylo jasné, že ctěný pan mimořádný prostě jen skočil po dobré příležitosti, která mu trochu víc vyšperkuje životopis. Zatím u něj našla leda tak talent na to kazit jí den.
Myslela si, že má od tance volno, když toho teď bude mít nad hlavu, ale poté, co na předvčerejší hodinu nedorazila, vycházející taneční hvězda si pro ni přišla osobně a dala jí dost najevo, co si o ní myslí. Daryen byl jeden z mála lidí, kteří se k ní chovali jako k člověku, ne jako k něčemu, co bylo schované za titulem, což někdy oceňovala, někdy ovšem vůbec.
Zatěkala pohledem po oknech v zámeckých zdech a ujistila se, že všude vykukují zvědavé obličeje sloužících. Nyrae se zhoupl žaludek. Všichni působili tak nadšeně, že se v paláci objeví čtyři cizí princové.
Daryen nechápavě stáhl obočí, když se s ním Nyrae dál nehádala. V odrazu skla viděla, jak pootevřel ústa, ale jestli se chtěl zeptat, co jí je, odpověděl si sám. „Neměla bys být tam dole?“ řekl nakonec. „A vítat je?“
„Přivítám je na plese.“
„To je až za pár hodin.“
Právě proto. Namáhavě vtáhla vzduch do plic. „Daryene, tohle jsou…“ Tohle jsou dost dobře moje úplně poslední chvíle o samotě. Úplně poslední. A já je trávím s tebou, tak drž zobák. Nakonec však jen zavrtěla hlavou. „Všichni na ně budou zírat. Na plese se to ztratí.“
Nedal nijak najevo, jestli jí uvěřil. Zůstal stát vedle ní, i když sem původně jistě přišel něco dělat. Ruce si založil na hrudi, sem tam se zhoupl v patách a hlavu držel tradičně pozvednutou tak, že do okna spíš shlížel. Arogance, která z Daryena běžně sálala, ji dnes uklidňovala.
Mělo se změnit až příliš věcí. Chytala se všeho, co jí marnivě slibovalo, že se tak nestane.
Nakonec se za branami opravdu mihl přijíždějící kočár. Netrvalo dlouho a na nádvoří vjel vůz, který svým vzezřením připomínal veliké sáně. Z otevřeného prostoru ohraničeného zdobenými krystaly se zvedla stříbrovlasá rodina ze Zimního království – královna matka, její tři dcery a princ Kristar. Když se rozhlížel po nádvoří a přes široká ramena si upravoval huňatý kožich, všimla si, že má vyholenou půlku hlavy. Tohle už rozhodně není ten kluk, se kterým se Nyrae jako malá pošťuchovala.
Trápilo ji to celé dny. Všechny pozvané prince kdysi znala a některá část její duše by je možná, možná ráda nazvala i přáteli z dětství. Jenže čím víc si uvědomovala, že se sem sjíždějí kvůli ní a že se všichni ucházejí o její ruku, tím spíš vyskakovaly ty špatné vzpomínky. Jak ji vždycky přehlíželi. Jak se jí pošklebovali. Jak ji nikdy nebrali vážně. Jak jí Kristar jednou přiřkl tak ošklivé přízvisko, že když si ho pak vyhledala ve slovníku, rozhodla se naučit vulgarismy jazyků všech sousedních zemí.
Princ, který pomohl sestoupit z vozu každé své příbuzné a zdvořile kýval na pozdrav všem, kdo mu vyšli v ústrety, si s tím hulvátem z mládí moc nezadal.
Daryen překvapivě mlčel celou dobu, co Sněžní opouštěli nádvoří a mizeli v útrobách zámku, a nepromluvil ani tehdy, kdy se v bráně objevily další kočáry.
Pableskující vůz taženými třemi černými hřebci zastavil vedle dvou kočárů ve tvaru zlatých koulí. Nyrae sledovala, jak z blyštivého vozu vystupují Bouřliví, a ke svému potěšení Eliase Nevhita spolehlivě poznala. Nejmladší princ Bouřlivého království jí možná trochu dopomohl tím, že okamžitě vzhlédl k oknům trůnního sálu, z nichž se mu kdysi málem povedlo vypadnout. Tak snad si stále pamatuje, kdo ho zachránil.
Až když se zámečtí zaměstnanci ujali kočáru Bouřlivých, vystoupila i rodina ze Slunečního království. Nyrae si nemohla pomoct, ale Rojští na ni vždycky působili jakýmsi uklidňujícím dojmem, a i teď z krále a královny vyzařovala elegance a jistota, zatímco se domlouvali se zámeckým služebnictvem.
I jejich syna poznala; nebo aspoň intuice jí napovídala, že se bude jednat o mladíka, který se šklebí na Sluneční princeznu. Nyrae se pousmála, když ho viděla zamávat hloučku dětí v průčelí nádvoří.
V ten moment uslyšela dusot kopyt, který k ní dolehl i přes zavřené okno jen okamžik předtím, než na nádvoří vjela poslední pozvaná rodina. Tucet koní, v jejichž středu jel malý kočár, zastavil kousek od zlatavých vozů a mezi ně začali sestupovat Měsíční. Nyrainu pozornost ihned přilákal vraník vepředu, z nějž právě seskakoval vysoký mladík v tmavé uniformě protkané stříbrem, které vysílalo lesk až k ní nahoru. Černé vlasy měl ulízané přesně tak, jak si to pamatovala. Arei Canis.
Tak je tu máme všechny.
Úsměv, s nímž předtím pozorovala Dewona, jí dočista zamrzl na rtech, když si všimla nevraživých pohledů, jež si mezi sebou Měsíční a Sluneční vyměnili.
Duhový král asi bude hodně překvapený.
„Tak co?“ odfrkl si Daryen. „Máš favorita?“
Všichni v království očekávali, že si během následujících třiceti dnů vybere mezi čtyřmi kluky. Že bude zkoumat, kdo se hodí pro korunu, pro ni, pro zemi. Že jednomu dá přednost a ostatní pošle pryč. Být na jejich místě, brala by už jen pozvání do tohohle cirkusu jako urážku. Jenže byla na svém místě. Měla si vybrat. A to bylo daleko horší.
„Mám důstojnost,“ odsekla a odvrátila se od okna.