Lena Šuláková: Oblast 1

Nakladatelství Laser vydalo dystopický sci-fi román Oblast 1, příběh z budoucnosti, kde neexistují morální hranice.

ANOTACE:
Píše se rok 2279. Lidstvo se zotavuje z katastrofické války, která otřásla samotnými základy civilizace. V rámci prevence dalších konfliktů byla vládou přijata kontroverzní legislativa, která dává právo odebrat problematické děti jejich rodičům a umístit je do Dětského nápravného zařízení.

Hlavní hrdinka se ocitá v tomto zařízení po tragické události, kdy nešťastnou náhodou zraní svého spolužáka. Jenže v tomto světě existuje i Oblast 1, vzdáleně dokonalý svět rozdělený na tři části, mezi nimiž je i zóna Neklidu, místo zákonem osvobozené od morálních a etických norem. Území neomezené svobody, jež skrývá temnou stránku lidské přirozenosti. Jsou zde dovoleny všechny aktivity, včetně těch nejkrutějších a nejextrémnějších činů.

Hranice mezi utopií a dystopií je velmi tenká…

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 2026
Obálka: Žaneta Kortusová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Cena: 399 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

I.
Rok 2279

Simon Black, vysoký chlapec s polodlouhými vlnitými blond vlasy. Jeho jméno i tvář byly veřejně známé a stále se nacházely na seznamu pohřešovaných lidí. Den, ve kterém dovršil osmnáct let, byl odveden do postválečné zóny Alfa. Ten den ho jeho matka viděla naposledy.

„Kontinent Alfa, Beta a Gama. Jediná obyvatelná místa na planetě Zemi. Po padesáti šesti letech válčení a vraždění nejen ve válečných zónách, ale i mezi civilisty, byla země vyčerpaná a zpustošená. Z dřívějších dvanácti miliard lidí se počet přeživších zmenšil na pouhé dvě miliardy. Přelidnění bylo vyřešeno válkou a biologickými zbraněmi. Mrtvoly ležely na ulicích, jejich vnitřnosti byly rozházené kolem, těla zohavená různými viry a krev stékala i po zdech. Docházelo dokonce ke kanibalismu z důvodu nedostatku jídla a…“

„Tak to by už stačilo, slečno Fostrová,“ přerušila učitelka mladou dívku.

„Mohu se vás zeptat z jakého důvodu,“ zamračila se třinácti a půlletá dívka a lehce ironickým tónem, tak, jak to děti v začínající pubertě umí, dodala „paní učitelko.“

„Již poněkolikáté vám opakuji, že projekty mají být přizpůsobeny vašim spolužákům,“ poukázala učitelka na deset žáků sedmé třídy, kteří změnili barvu z tělové na zelenou. Jeden chlapec se dávil a vypadal, že každou chvíli pozvrací spolužáka sedícího před ním gumovými medvídky, které měl ke svačině.

„Nerozumím tomu, říkala jste přece, že nechcete, abychom si referáty přikrášlovali, a takhle to tu bylo!“

„Nikdo vám to nevyvrací, ale popisovat to až tak do detailu nemusíte. Referát mi položte na stůl a jděte si sednout.“

Lea se nadechla a chtěla ještě něco říct, ale přerušil ji ostrý zvuk hlásící konec výuky.

Nezbývalo jí tedy nic jiného než poslechnout a odevzdat referát na stůl.

„Výuka je u konce. Prosím odeberte se všichni do šaten,“ ozvalo se z malého reproduktoru nad dveřmi.

Třída se poslušně zvedla, seřadila u dveří a počkala na pokyn paní učitelky.

Lea se jako vždy šourala vzadu za skupinou. Když procházela kolem nástěnky, všimla si nové fotky. Byl na ní mladý chlapec s blond vlasy a pod jeho obrázkem nápis „litujeme jeho ztráty“. Lea se před nástěnkou pozastavila a povzdechla si. Každý týden se objevuje nová fotka dětí či mladých lidí, kteří se ztratili, nikdo je nikdy nenajde. Většina z nich mizí v postválečných zónách, kam jsou odváděni lidé s ne zcela čistým kodexem chování. V den osmnáctých narozenin je armáda odvede do zón, které se snaží přizpůsobit pro život lidí. Opravují se zde domy a odstraňuje radiace.

„Fostrová!“

Hlas paní učitelky rezonoval chodbou a Lea si přikryla uši, pak se rozběhla do šaten za zbytkem své třídy.

„Ty tvoje referáty o minulosti ti nikdo nežere!“ křikl na Leu Martin. „Moje máma říká, že stejně za pět let skončíš v postválečné zóně, protože jdeš proti národu!“

Lea sklopila zrak a prosmýkla se ke své skříňce s věcmi. Neměla zájem o další roztržku, tento měsíc už by to byla třetí.

„Koukněte se na ni, když je pod ochranou paní učitelky, tak si vyskakuje, ale když je sama, nedokáže říct ani ň,“ posmíval se Martin a lehce do Lei šťouchl loktem. „Jsi srab, Fostrová.“

Lea už nějakou dobu zatínala pěsti a snažila se počítat do deseti, jak ji to učila máma. Dobře věděla, že by dokázala Martina uzemnit jednou dobře mířenou ranou.

Jedna, dva, tři.

„No tak, Leo, spolkla jsi jazyk? Jsi velmi neslušná, když mi neodpovídáš,“ zasmál se a postrčil Leu na skříňku zrovna v momentě, kdy si vyndávala boty. Celá třída se začala smát a ono pošťouchnutí zapříčinilo, že se Lea praštila do nosu o dvířka. Čtyři, pět, šest.

„Ale ne, to jsem vůbec nechtěl,“ uchechtl se Martin a otočil se k Lee zády, aby si plácl s jeho kamarádem Felixem. Sedm, osm, devět, deset.

Hluboký nádech a výdech.

„Buď v klidu, Leo, za chvilku odejde a bude klid,“ mluvil k ní její vnitřní hlas, „za žádnou cenu nesmíš udělat žádnou pitomost. Ne, co to děláš. Leo dej tu ruku zpátky! Neťukej mu na to rameno! Nech ho být! Ne, ne, ne!“

Věděla, že to nesmí udělat, ale vztek v tu chvíli přemohl rozum, neměla to pod kontrolou. Ve chvíli, kdy se otočila k Martinovi a zaťukala mu na rameno, neslyšela ani smích svých spolužáků, ani nevnímala to, co jí její vnitřní hlas říkal. Jediné, co vnímala byl hukot v uších, tepající žíla v pravém spánku a následně rozlévající se bolest v pravé ruce od toho, jak svému spolužákovi vrazila pěstí. Jediná rána stačila, aby se skácel na zem. Nemohla to jednoduše ovládnout, jako by její tělo na ten krátký okamžik nepatřilo jí, ale někomu cizímu. Čekala, že se dostaví ten tísnivý pocit, který měla vždy po takovém výbuchu, ale tentokrát to bylo jiné. Žádné sevření na srdci, žádná bolest žaludku ani motání se hlavy. Frustraci, kterou pociťovala ještě před chvilkou, nahradil pocit úlevy.

V šatně nastalo hrobové ticho. Lea to chvíli nechápala, většinou, když se něco takového přihodilo, spolužáci začali vykřikovat a povzbuzovat ke rvačce. Rozhlédla se kolem a viděla jen vyděšené tváře, které zíraly k jejím nohám tam, kde ležel Martin. Podívala se na něj a stejně jako její spolužáci viděla, že z Martinova ucha vytéká tenký proužek rudé tekutiny. Aniž by si to uvědomila, na tváři se jí vyklubal malý zlomyslný úšklebek a pocit úzkosti se stále nedostavoval.

„Ty vole, ona ho zabila,“ pronesl Felix roztřeseně.

„Zavolejte někdo paní učitelku,“ zakřičela dívka z druhé strany šatny a věci se zas daly do pohybu.

 

II.

„Já opravdu nevím, co s ní bude, Marie,“ řekla Constansa, „stejně jako ty nevím, co s ní budeme dělat. V téhle situaci musíme nejspíš jen čekat.“

„Je to moje dcera, Conie, já musím něco udělat. Vím, že je svá a občas trochu nezvladatelná, ale pořád je to moje dcera.“

„Ten kluk leží v kómatu v nemocnici a doktoři se ho snaží udržet při životě. Nikdo neví, zda to přežije, nebo ne. Tentokrát je to jiné,“ pronesla Conie s ledovým klidem, jako by se jí to netýkalo, „od jejích spolužáků vím, že potyčka vznikla kvůli jejímu referátu. Mimochodem, četla jsi ho? Jak tě mohlo napadnout to s ní sepsat takhle, když znáš rodiče jejích spolužáků?“

„Nebudu jí přece bránit psát pravdu jen proto, aby to bylo šetrné pro její spolužáky. Je to historie, tak, jak se stala. Nemůžeme zavírat oči jen proto, že to není příjemné.“

„Jenže kdyby ten referát vypadal jinak, tak by se tohle nestalo.“

„Takže je to najednou moje chyba?“

„To nikdo neříká.“

„Ne, jen se to tu velmi okatě naznačuje,“ utrhla se Marie na Conie.

„Přestaň, prosím. Teď už stejně nic nezměníme.“

Obě ženy se posadily na gauč a podívaly se na sebe.

V obývacím pokoji panovala napjatá atmosféra plná lítosti, obav a frustrace.

Ve vedlejším pokoji seděla Lea na posteli s opřenou hlavou o zeď a dívala se do stropu. Slyšela každé slovo, které vycházelo z obývacího pokoje. Hluboko v srdci věděla, že si před pár hodinami podepsala rozsudek smrti. Litovala svého činu. Litovala toho, že zklamala svou matku a tetu. Litovala, že se vůbec narodila. Svět bez ní by byl možná lepší a ona by teď neměla na rukou krev svého spolužáka. I přes všechny výčitky a pocit lítosti nedokázala mít ale soucit s Martinem. Hlásek v hlavě jí našeptával, že dostal jen to, co si zasloužil.

„Co se stane, když ten chlapec umře? Jaké jsou možnosti? Je vůbec nějaká šance, že ji nedají do dětského nápravného zařízení?“ zeptala se Marie a zavřela oči. Představa, že by si pro její dceru došla další den ozbrojená vládní složka, odvedla ji do DNZ na pět let a potom do postválečné zóny, ji děsila už několik měsíců.

„Podle zákona ji odvedou do DNZ, kde bude do své plnoletosti podstupovat nápravné procedury, mezi které patří terapie prací, tělesný výcvik, simulační empatická procedura, výcvik dobrých mravů, školní výuka a speciální nápravné metody.“

„Simulační empatické procedury, hezký název pro propojení se simulačním zařízením, které člověku umožňuje cítit bolesti umírajícího člověka,“ odfrkla si Marie, „nemůžu ji tam poslat. Nejde to, je ještě dítě a nezvládla by to.“

„Zvládli to jiní, zvládla by to i ona, Marie.“

„Nechci, aby si ji odvedli, moji holčičku,“ řekla potichu Marie a slzy jí začaly téct po tváři.

Constanse zazvonil telefon.

„Ano? Dobrý den,“ řekla trochu váhavě a zaposlouchala se do toho, co jí hlas na druhé straně říká. „Jistě, rozumím. Děkuji za zprávy. Nashledanou.“

Constansa odložila telefon na stolek a v místnosti zavládlo hrobové ticho.

„To byl ředitel, že ano?“

Constansa opatrně přikývla a téměř neslyšně řekla:

„Martin zemřel.“

Marie zalapala po dechu. Bylo jasné, kam to vše směřuje. Další den jí zajisté přijde obsílka, ve které bude stát de facto rozsudek smrti pro její dceru. Moc dobře znala vládní postupy. Nejedné její kolegyni se toto stalo. Bezmoc, kterou Marie pociťovala, byla ubíjející. Dostavil se i náhlý pocit paniky. Nemohla takto věci nechat. Musel přece existovat způsob, jak svou dceru zachránit. Nemohla jen nečinně přihlížet, jak jejího jediného potomka odvádějí.

„Vážná paní Fostrová, dovolujeme se Vás upozornit, že se Vaše dcera dopustila vážného zločinu stupně deset, a proto je odsouzena k pěti letům v dětském nápravném zařízení a následnému desetiletí k práci v postválečné zóně. Proti rozsudku se nelze odvolat.“