Rebecca Ross: Věčný oheň

Nakladatelství Fragment vydalo román Věčný oheň, okouzlující závěr fantasy dilogie od Rebeccy Ross, autorky Božských rivalů.

 

Duch severního větru Bane touží ovládnout ostrov Cadence a křehká rovnováha mezi lidmi a duchy je tím ohrožena. Jack ho může porazit, když se mu podaří spojit oheň, píseň a lidskou oběť, ale bez Adairy se na Východě cítí úplně ztracený.

 

Adaira se mezitím na Západě snaží najít své místo v drsném klanu Breccanů. Měla by přijmout roli, která ji však vůbec neláká.

 

Když ohniví duchové vyšlou Jacka na Západ, neváhá. Dokáže mladý bard zastavit Banea a zachránit ostrov i svou lásku?

 

 

 

Rebecca Ross je úspěšnou autorkou fantasy knih pro dospívající a dospělé, které pravidelně bodují v žebříčcích bestsellerů New York Times a Sunday Times. Napsala oceněné dilogie Začarované dopisy, Elements of Cadence a The Queen´s Rising, a také dva romány Sestry ve zbrani a písni a Dreams Lie Beneath. Když zrovna nepíše, můžete ji zastihnout na zahradě, kde krotí divoké rostliny a nechává klíčit nápady na příběhy. S manželem a psem žije v severovýchodní Georgii.

 

 

 

Vydal: Fragment, 7/2026

Překlad: Vendula Davidová

Obálka: Ali Al Amine

Vazba: brožovaná

Počet stran: 496

Cena: 599 Kč

 

 

 

 

 

„Do prdele!“ 

 

Jackovi sklouzla bota po hromadě hnoje. Rozhodil rukama, aby udržel rovnováhu a neupadl, přitom zachytil koutkem oka vyděšený pohled své malé sestry. Frae se zastavila, jako by ji jeho nadávka přimrazila k podupané půdě.

 

„Nemyslel jsem to tak,“ vyhrkl Jack. Ve lhaní ale nikdy příliš nevynikal. Celý dnešní den byl k ničemu, stejně jako minulý měsíc, a on se teď s Frae snažil vyhnat sousedovu krávu z jejich záhonů a zachránit, co se dalo.

 

Kráva zabučela a Frae se znovu začala soustředit.

 

„Ale ne!“ vykřikla, když jalovice dupala po záhonku s fazolemi. Jack se pohnul, aby nahnal krávu k otevřené bráně. Zvíře zpanikařilo, otočilo se a pošlapalo další stonky. Jack neměl na výběr a musel znovu stoupnout do kravince, aby jí odřízl cestu.

 

„Jacku!“

 

Podíval se doprava, kde na kamenné cestě stála Mirin a v ruce držela kus plédu. Nemusel se jí ptát, proč ho volala. Natáhl se, vzal si od ní šál a pak se vydal nahnat krávu do zadní zahrady.

 

Po několika výpadech a kličkách se mu konečně podařilo ovázat pléd krávě kolem krku tak, aby byl jeden konec volný. S povzdechem se rozhlédl po škodách. Frae vypadala zdrceně.

 

„Bude to v pořádku, sestřičko,“ řekl a pohladil ji po bradě.

 

Frae oslaví v zimě deváté narozeniny. Od chvíle, kdy ji Jack viděl před měsícem poprvé, už povyrostla o půl dlaně. Zajímalo ho, jestli bude jednou stejně vysoká jako on.

 

Zatímco se matka se sestrou pustily do uklízení zahrady, on vyšel s krávou ven. Ujistil se, že zavřel bránu na petlici, a pak zvíře odvedl několik kilometrů na sever, k záhumenku Elliottových. Byl ukrytý mezi kopci pokrytými vřesem.

 

Během posledního nájezdu Breccanů přišli Elliotovi téměř o vše. Dobytek jim nahnali za klanovou hranici a z domu, kůlny i stodoly zbyl jen popel. Pomalu však začínali budovat novou farmu. Právě dokončili stavbu chalupy, skladu a chléva, ale plot zatím zůstával poničený. Proto se jejich nové stádo krav často přemístilo až na Mirinin pozemek a Jack, který už si pohrával s myšlenkou pořídit psa, svědomitě vodil zvířata zpátky. Už ho to všechno unavovalo. Jako by pořád dokola prožíval tentýž den.

 

Píchlo ho u srdce, když se podíval doleva k Aithwoodu, na jehož hustý porost svítilo ranní slunce. Za stromy se nacházela klanová hranice a za ní se rozprostíral Západ. Dříve Jacka znepokojovalo, že Mirin bydlí tak blízko území Breccanů. Před mnoha lety, když byl ještě chlapec, jejich domov přepadl západní klan a ukradl jim zimní zásoby. Tu noc si stále živě vybavoval, byla to vzpomínka plná strachu a nenávisti.

 

Obavy ze zimy k životu Tamerlainů zkrátka patřily, i přes kouzlo klanové hranice – linie, kterou nešlo překročit, aniž by si toho druhá strana všimla. Breccanové obvykle podnikali nájezdy během chladných měsíců a kradli jídlo a dobytek. Museli ale jednat rychle, než dorazila Východní hlídka.

 

Zatímco Breccanové mohli bez omezení pracovat s magií, jejich země byla chudá a oni se jen stěží dokázali uživit. Proto se uchylovali ke krádežím. Pro Tamerlainy to bylo přesně naopak. Používat kouzla jim způsobovalo nemoci, ale měli nadbytek zdrojů, které jim bez obtíží vydržely přes celou zimu. Během nájezdů někdy došlo i ke krveprolití, když se klany střetly. Jack přemýšlel, jestli se to nyní změní, když Adaira žije na Západě.

 

Obětovala se výměnou za Moraye. Její bratr dvojče měl zůstat v poutech na Východě, dokud Adaira setrvá na Západě. Jack si však všiml, jak se Innes Breccanová, lenní paní Západu, na Adairu dívala. Nepovažovala ji za zajatce ani nepřítele, jehož bylo třeba spoutat. Vnímala ji jako ztracenou dceru, již chtěla poznat, teď když vyšla najevo pravda.

 

Chtěla bych, aby na ostrově zavládl mír, řekla Adaira matce ve chvíli, kdy byla odsouhlasena výměna vězňů. Jestli s tebou odejdu na Západ, chci, aby nájezdy na území Tamerlainů skončily.

 

Innes jí nic neslíbila. Přesto Jack věděl, že Adaira udělá vše, co bude v jejích silách, aby zamezila dalšímu násilí a udržela na ostrově alespoň provizorní mír. Takový byl její závazek vůči Cadence. Dala přednost povinnostem před city a na Západ odešla bez Jacka.

 

Na západě je hudba zakázaná.

 

Taková byla její slova těsně předtím, než odcestovala. Nedokázala si pro něj představit život bez hudby, jeho první lásky. Jack ten trýznivý okamžik, kdy odešla, prožíval znovu a znovu. Uvědomil si však, že nechtěla, aby ji na Západě mohl někdo zastrašit. A on byl hrozbou hned ze dvou důvodů: byl bardem a také nemanželským synem Breccana, který před desetiletími odnesl Adairu Tamerlainům.

 

Jack teď popadal dech, zatímco se kráva ploužila za ním.

 

„Napsala mi jen dvakrát, víš,“ vysvětloval jalovici, když vystoupali na hřeben kopce. V dálce byl vidět záhumenek Elliotů. „Dvakrát za skoro pět týdnů, jako by byla příliš zaneprázdněna čímkoli, co se na Západě odehrává.“

 

Ulevilo se mu, že to mohl říct nahlas. Ta slova v sobě dlouho polykal jako kameny. Pak ale ucítil, jak se mu do zad opřel jižní vítr a zacuchal mu vlasy. Když si nedá pozor, vítr ta slova roznese na svých křídlech dál. A on už si vytrpěl dost ponížení.

 

Přesto však ke zvířeti promlouval dál.

 

„Samozřejmě že v prvním dopise zmínila, že jí chybím. Dal jsem si s odpovědí schválně načas.“

 

Jalovice ho dloubla nosem do lokte.

 

Jack se na ni zamračil. „No dobře, napsal jsem jí hned, co dopis dorazil. Ale počkal jsem celých pět dní, než jsem ho odeslal.“

 

Byly to příšerně dlouhé dny. Adaira dala jasně najevo, že ho nepotřebuje, a Jack měl svou pýchu. Nakonec si ale uvědomil, že poslat dopis za tak dlouho byla chyba. Adaira se na dlouho odmlčela, jako by vycítila prohlubující se propast mezi nimi. Možná se jen oba snažili ochránit před tím, co se zdálo nevyhnutelné – že se jejich zasnoubení po roce a jednom dni zruší. Jack si nedokázal představit, jak by spolu mohli zůstat sezdáni.

 

Položil si ruku na hrudník, kde pod tunikou ucítil polovinu zlaté mince. Zajímalo ho, jestli Adaira stále nosí tu svou. Rozdělili si ji během zásnub jako symbol slibu. Jack řetízek zatím ještě nesundal.

 

Kráva zabučela.

 

Jack vzdychl. „Vlastně jsem jí naposledy napsal já. Už je to devět dní. A jistě tě pobouří, že mi zatím neodepsala.“

 

Zvedl se vítr.

 

Jack na okamžik zavřel oči. Přemýšlel, co by se stalo, kdyby vítr jeho slova odnesl za klanovou hranici a proplul mezi stíny Západu až k místu, kde se nacházela Adaira. Co by dělala, kdyby uslyšela jeho hlas? Napsala by mu a požádala ho, ať za ní přijde? 

 

Tak to chtěl on.

 

Chtěl, aby ho Adaira pozvala na Západ, aby byli zase spolu. On by totiž nesnesl, kdyby se jí musel doprošovat. Děsila ho představa, že je někde, kde není chtěný. Do podobné situace se odmítal dostat, a proto musel jen předstírat lhostejnost a čekat, až Adaira rozhodne o jejich osudu.

 

„To je nespravedlivé,“ ozval se hlas a Jack se lekl, že mu někdo čte myšlenky.

 

Nechat na ní takové břemeno je nespravedlivé. Víš přece, že přišla o vše, co dosud znala.

 

Jack si zastínil oči rukou a spolkl kámen v krku. Viděl, jak se k němu přes travnatý kopec přibližuje Hendry Elliott. Postarší muž se usmíval a tvář měl umazanou od hlíny.

 

„Po všech těch snahách natáhnout plot si krávy stejně najdou způsob, jak utéct,“ postěžoval si. „Znovu se omlouvám, jestli obtěžovaly tebe nebo tvou mámu.“

 

„Není třeba se omlouvat,“ odpověděl Jack a předal problémovou jalovičku farmáři. „Doufám, že se vám všem daří.“

 

„Docela ano, díky,“ pravil Hendry, zatímco si prohlížel Jacka. „A jak se držíš ty, barde?“

 

Jack cítil, jak se mu sevřela čelist. „Nikdy mi nebylo líp.“

 

Farmář se na něj jen smutně usmál. Jack poplácal krávu po boku, jako by v ní našel novou kamarádku.

 

Rozloučil se s Hendrym a jalovicí a vydal se na dlouhou cestu zpátky k matčině záhumenku. Země jako by vycítila, jak se mu nohy vlečou trávou a vřesem, a proto mu zkrátila vzdálenost a zmenšila kopce. Duchové občas smrtelníkům projevili laskavost a dovolili jim putovat přírodou rychleji než po cestě. Jindy však naschvál přemisťovali stromy, skály i trávu a měnili ráz krajiny. Jack se kvůli tomu na ostrově už několikrát ztratil, a jednou dokonce i nedávno. Proto se mu ulevilo, když v dálce zahlédl Mirininu chalupu a kouř vycházející z komína, jenž clonil polednímu slunci.

 

Z kamenného stavení s doškovou střechou, stojícího na kopci, bylo vidět na vinoucí se zrádnou řeku, jež tekla ze Západu na Východ. Na řeku, která všechno změnila.

 

Jack se snažil nevnímat vzdálený třpyt peřejí a raději pohlédl na zeleninovou zahrádku, kolem které právě procházel. Všiml si, že matka s Frae opravily záhony, jak nejlépe dovedly. Než vstoupil do chalupy, přemýšlel, co všechno je potřeba udělat – opravit střechu, než zase začne pršet, upéct s Frae další koláč pro Brindleovy a posbírat víc kamínků, aby mohli trénovat střílení z praku.

 

„Máš připravené bobule na koláč, Frae?“ zeptal se Jack, když ho obklopily stíny místnosti. Dům voněl vším, co znal – prachem z vlny, čerstvě upečeným chlebem a polévkou z plážovek. Očekával, že až zvedne hlavu, uvidí Mirin u tkalcovského stavu a Frae, jak jí pomáhá nebo jak si u stolu připravuje úkoly do školy. Poslední člověk, kterého by čekal stát jako zakořeněný strom v matčině společenském pokoji, byl Torin Tamerlain.

 

Jack se okamžitě zastavil a opětoval Torinův pohled. Lenní pán stál u krbu a světlo ohně se odráželo od jeho stříbrem zdobené kazajky, jílce meče i zlatých kadeří. Šedé prameny, které mu protkávaly vousy, zářily jako jinovatka, ačkoli mu ještě nebylo ani třicet let. Na rameni se mu třpytila rubínová brož, jíž měl přichycený karmínový pléd.

 

„Pane,“ pozdravil Jack s prohlubujícími se obavami – Torinova přítomnost neznačila nic dobrého. Nebyl totiž z těch, kdo chodí na návštěvu jen tak.

 

„Jacku,“ oslovil ho Torin opatrně a on okamžitě poznal, že přišel s prosbou. Pravděpodobně s takovou, kterou Jack nebude ochoten vyplnit.

 

Stočil pohled k matce, jež zrovna odstupovala od tkalcovského stavu. Pak se podíval na Frae, která válela těsto na koláč.

 

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se a očima se opět vrátil k Torinovi.

 

„Ano,“ odpověděl Torin. „Rád bych si s tebou promluvil, Jacku.“

 

„Půjdeme ven na zahradu,“ nabídla Mirin. Vzala Frae za ruku a vedla ji k zadním dveřím.

 

Jack sledoval, jak sestra zanechala hnětení těsta a znepokojeně se na něj podívala. Kývl na ni a usmál se v naději, že uklidní ji, a tím i sebe.

 

Když zavřeli dveře i okenice, aby se dovnitř nedostal všetečný vítr, chalupa najednou utichla. Jack si prohrábl zacuchané, tmavě bronzové vlasy, které mu v posledních dnech povyrostly. Stříbrný pramen u spánku mu připomínal, že čelil Baneovu hněvu a přežil. Po tak těsném setkání se smrtí duchům jen tak brzy nezahraje.

 

„Dáš si něco k pití, pane?“ zeptal se.

 

Torin stál pořád na stejném místě, rty měl pevně sevřené a cu­kaly mu prsty. „Říkej mi Torine. A ne. Tvoje máma mi uvařila šálek čaje, když jsem čekal, než přijdeš.“

 

Jack si vzpomněl, jak jako malý kluk toužil být každým coulem jako Torin. Statečným, silným a uznávaným členem hlídky. Také nyní ho Jack obdivoval, ačkoli ho Torin svou tvrdohlavostí občas přiváděl k šílenství. Především to však byl přítel, kterému mohl věřit.

 

„Proč jsi tedy přišel?“ zeptal se Jack.

 

„Potřebuji, abys zahrál duchům.“

 

Jack zaváhal. Jako by už jen při pomyšlení na to, že zpívá duchům, cítil bolest v rukou a na spáncích. Byla to však jeho povinnost jakožto barda Východu. „Vodě a zemi už jsem zahrál.“

 

„Já vím,“ řekl Torin, „ale objevily se potíže a já potřebuji promluvit s duchy.“ Pověděl Jackovi o sněti v sadu a o tom, jak se nákaza přenesla na Hamishe Brindlea.

 

„Chceš se zeptat na toho chlapce, co se včera utopil?“ zeptal se Jack se zvednutým obočím.

 

„Ano,“ odpověděl Torin. „Myslím si, že v říši duchů jsou tak velké nepokoje, že vyvěrají do našeho světa. A kvůli naší nevědomosti se to bude jen zhoršovat. Jestli se ti podaří přivolat ducha z nemocného sadu, možná nám řekne, co se stalo, a poradí, jak stromy uzdravit. Věděli bychom, jak se ochránit a jak zamezit šíření nákazy.“

 

Jack mlčel a přemýšlel, jestli by vílám země mohl znovu zahrát Lorninu baladu, nebo bude muset složit svou vlastní. Jako by měl v krku zaseknutý balvan, když si představil, že sepisuje své noty. Cítil se tak prázdný.

 

Zíral do namodralého ohně v krbu, když najednou ucítil teplo na zádech, jako by někdo stál přímo za ním. Uslyšel hlas, který znal tak dobře, že by ho poznal kdekoli, jak mu šeptá do vlasů.

 

Tohle je tvůj okamžik, odvěká hrozbo. Zahraj sadu.

 

Jack nemohl odolat a podíval se přes rameno v naději, že za sebou uvidí stát Adairu. Viděl však jen paprsek slunce prodírající se skrz mezeru v okenici.

 

Možná se měl tvářit překvapeně, že ho nabádala zrovna teď, ale on věděl své. Adaira ho povolala na ostrov právě kvůli tomuhle. Požádala ho, aby přivolal duchy moře, země i větru. Jack udělal vše, co chtěla. Jako by se sám stal součástí mořského dmutí, skal a poryvů větru. Udělal to, i když o sobě pochyboval. Adaira důvěřovala jeho rukám, hlasu i hudbě.

 

„Zahrál bych jim,“ prohlásil Jack a vrátil se pohledem k Torinovi. „Ale nemám harfu. Tu mou mi zničil severní vítr, když jsem hrál větru.“

 

„Můžeš použít Lorninu.“

 

„To je velká harfa, určená pro hradní síň. Já potřebuji nějakou menší. Duchům můžu zahrát jen tam, kde sami přebývají.“

 

„Myslíš, že Lorna žádnou takovou neměla?“ opáčil Torin. „Duchům hrála celé roky. Tak jako ty v létě. Na hradě se určitě nějaká menší harfa najde.“

 

Jack se zprudka nadechl, připraven namítat. Jeho slova se však rozpustila ve výdechu. Věděl, že má Torin pravdu. Lorna musela mít někde schovaný ještě další nástroj.

 

„Bojíš se bolesti, Jacku?“ zeptal se Torin jemně. „Sidra mi pověděla, jak moc trpíš, když dohraješ. Říkala, že na to mám pamatovat a být s tebou, zatímco duchy přivoláváš. Tak jako to dělala Adaira.“

 

Jack se na něj zadíval. „To není ten problém.“

 

„Je tu tedy ještě jiný důvod?“

 

Při těch slovech Jack ztuhl. Svou pozornost stočil k proužkům těsta na kuchyňském stole a sklenici zavařených bobulí. Podíval se na tkalcovský stav v rohu místnosti, v němž se právě rodil nový pléd se složitým vzorem. Na hromádku Fraeiných školních knih na podnožce a na prak položený na otevřené stránce jedné z učebnic.

 

Nevěděl, jak to vysvětlit. Nevěděl, jaké dát svému zármutku jméno nebo tvar. Poslední měsíc se mu vedlo o něco lépe, když nechal svou bolest slabě vřít pod povrchem. Spal, jedl a pracoval na opravách domku. Přesto z ničeho neměl radost. Jen zabíral místo na světě, čehož si byl vědom, a nenáviděl to.

 

Pravdou bylo, že se necítil na to hrát. Když odešla Adaira, nechal svou vášeň pro hudbu vyprchat a ztratil odvahu. Jestli však Torin a ostrov potřebují, aby znovu zazpíval, pak posbírá všechny síly – ačkoli ví, že mu hrozí nebezpečí. Severní vítr už ho jednou varoval, aby s hraním skoncoval.

 

„Tak dobře,“ souhlasil nakonec. „Když nějakou harfu najdeme, zahraji sadu.“

 

„Dobrá,“ pravil Torin a nedokázal skrýt úlevu. „Vyrazíme na hrad. Mám univerzální klíč. Můžeme prohledat všechny pokoje.“

 

Jack nestihl ani zamrkat, když kolem něj Torin prošel ke dveřím.

 

Dnešní den tedy vůbec nejde podle plánu, zabručel v duchu Jack, jako by měl každou hodinu dne vyplněnou důležitými úkoly. Což samozřejmě neměl. Torin byl odhodlaný podívat se za každou tapiserii a otočit každý kámen, aby našel harfu, která možná ani neexistuje. Bylo proto velmi pravděpodobné, že se Jack na hradě zdrží celou věčnost.

 

Popadl pléd a následoval Torina k zápraží. Vtom si ale všiml, že za sebou všude nechává šlápoty od hnoje.

 

Rychle se zastavil a představil si, jak zareaguje Mirin, až tu spoušť uvidí.

 

Vzdychl.

 

„Do prdele.“