Lovkyně stínů – Láska a smrt jdou ruku v ruce

Nakladatelství Fragment vydalo román Lovkyně stínů, temnou young adult fantasy od Lynette Noniové, autorky série Ranhojička.

 

 

Město Aravell ohrožuje nejen smrtící černá mlha, ale i požírači, živící se magií bezbranných dětí.

 

Viri Solaceová zasvětila život jejich stíhání, a hlavně pomstě tomu, kdo jí zničil rodinu – obávanému Pastorovi požíračů. Když je dopaden jeho největší stoupenec Reeve Ashton, nabídne mladé lovkyni nečekanou dohodu. Viri souhlasí, i když bude muset porušit rozkazy a spojit se s lidmi, které nenávidí. Rozehraje tak smrtelně nebezpečnou partii, ve které ji mohou zradit noví společníci… i její vlastní srdce.

 

O AUTORCE:
Lynette Noniová je australskou jedničkou mezi autory young adult knih. Po univerzitním studiu žurnalistiky, akademického psaní a sociálních věd se konečně vydala do světa beletrie. Nyní je spisovatelkou na plný úvazek a autorkou bestsellerové fantasy série pro mládež The Medoran Chronicles a druhé nejprodávanější a oceňované série s názvem Whisper.

 

Lynette získala cenu ABIA za nejlepší dětskou knihu roku 2019 pro malé nakladatele spolu s cenou Gold Inky Award 2019 (jediné australské knižní ocenění literatury pro teenagery). V současné době spolupracuje na projektu se Sarah J. Maasovou, autorkou bestsellerové série Skleněný trůn. První kniha z Lynettiny nejnovější série Ranhojička: Královna rebelů vyšla celosvětově v dubnu 2021 a její pokračování následovalo v říjnu.

 

Vydal: Fragment, 7/2026

Překlad: Zdík Dušek

Vazba: vázaná

Počet stran: 424

Cena: 499 Kč

 

 

1

 

V chudinských čtvrtích Aravellu panovalo kolem půlnoci strašidelné ticho.

 

Pro většinu lidí bylo příliš nebezpečné pohybovat se takhle pozdě na ulicích. Strážní z Nox Custodia ukládali přísné tresty každému, koho přistihli po zákazu vycházení venku, a jejich kreativita při vymýšlení trestů byla vyhlášená. Sedmnáctileté Viridii Solaceové nicméně strážní starosti nedělali – stačil by jediný pohled na znak, který se jí skvěl na šarlatovém plášti, a drželi by se od ní dál. Větší obavy jí působilo to, co se skrývalo ve stínech. Kdo se skrýval ve stínech.

 

Její kořist.

 

Důvod, proč chodila po liduprázdných ulicích tak pozdě v noci, kdy se jen ti nejzoufalejší obyvatelé odvážili vystrčit nos zpoza zapečetěných dveří.

 

Ti nejzoufalejší obyvatelé – a ti nejnebezpečnější zločinci.

 

Viri sklopila oči právě včas, aby spatřila, jak se měsíční svit odráží od kaluže na dlažebních kamenech – jednalo se o zvratky, moč nebo něco obdobně odporného. Možná všechno dohromady, aspoň podle zápachu. Ani po několika letech, během nichž v hloubi chudinských čtvrtí lovila požírače, si stále nezvykla na pach nemytých těl, rozkladu a přetékajících stok. Některé dny se bála, že už nikdy nebude doopravdy čistá, ani kdyby se drhla sebevíc.

 

S fantomovým pocitem, že jí ohavná tekutina přilnula k nohám, se Viri otřásla. Pohybovala se rychle, ale na špinavé křižovatce se zastavila a zauvažovala, kterým směrem se má vydat: na západ k jezeru Mirtis, nebo na východ, kde povrchové město volně přecházelo do trojhory Tridus? Zavřela oči, aby se mohla soustředit, a o chvíli později ucítila teplo na dlani. Instinkt ji táhl k západu.

 

Vykročila do hlubší tmy a ještě zrychlila. Znamení lovce na dlani se zahřívalo čím dál víc a navádělo ji ke kořisti. Znamení – tři překrývající se kruhy symbolizující přísahu chránit, ctít a sloužit – získala v den, kdy se stala vyučenou lovkyní požíračů. U většiny noviců výcvik končil v osmnácti letech, ale Viri si vysloužila znamení už před rokem, v pouhých šestnácti. Zázračné dítě, jak ji označovala její trenérka. Ve skutečnosti ale jen měla pádnější důvody než většina ostatních chtít, aby všichni požírači do jednoho dostali, co jim patří.

 

Zepředu k ní dolehlo hrubé pokřikování. Zamračila se nad nečekaným zvukem a pokračovala v chůzi. Byla blíž jezera Mirtis, než by se jí líbilo, a jasně si uvědomovala nebezpečí, jež číhá za západním obeliskem na jeho břehu. Takhle hluboko v chudinských čtvrtích byla ochrana obelisků významně slabší, a právě proto – spíš než kvůli Nox Custodia – zde většina rozumných obyvatel zůstávala v noci doma za pečlivě zapečetěnými dveřmi, kde byli chráněni před černou mlhou… a před trýznivou smrtí, již způsobovala každému, kdo s ní přišel do styku.

 

Během dne čtyři obelisky kolem města zatlačovaly mlhu k okrajům ostrova Elverdin, kde se vznášela jako vražedný oblak nad neobydlenými lesy a mořskými útesy, a umožňovaly obyvatelům Aravellu, aby žili svoje životy v relativním bezpečí. Po setmění, když zesílil vítr od moře, však ani obelisky nedokázaly zabránit tomu, aby se mlha nerozšířila do vnitrozemí ostrova – proto většina Aravellanů bydlela v nitru hor nebo v podzemním městě.

 

Viri se jako každý rozumný člověk černé mlhy bála, a chtěla tedy dokončit lov co nejdřív a vrátit se domů.

 

Znamení na dlani najednou zažhnulo – varovalo ji, že se blíží k cíli. O několik kroků dál vyšla zpoza rohu polorozpadlého domu a odhalila zdroj hluku: zchátralou hospodu, která vypadala, že se co nevidět zhroutí.

 

Viri chvíli jen tak stála uprostřed páchnoucí ulice a uvažovala, co za lehkomyslné hosty se nebojí ani mlhy, ani strážných. Pak ale zavrtěla hlavou a vykročila, odhodlaná splnit svůj úkol. Pokud vše proběhne podle plánu, možná dokonce stihne několik hodin spánku, než se začne rozednívat.

 

Přiblížila se k hostinci – podle rozbitého vývěsního štítu nad vchodem se jmenoval U Kapajícího sudu –, prošla otlučenými, plesnivými dveřmi a s novým úžasem se rozhlédla po půlnoční zábavě. Noční oslavy se běžně odehrávaly v podzemním městě a v nitru hor, kde nebylo třeba vyhlašovat zákazy nočního vycházení a obyvatelé mohli dělat, co se jim zlíbilo, v libovolnou denní či noční hodinu, ale jen vzácně se pořádaly na povrchu, kde po setmění mohlo člověka zabít pouhé dýchání.

 

Hosty podniku U Kapajícího sudu podle všeho nijak netížila nebezpečí číhající v okolním světě – hlasitě si povídali a nevázaně se smáli. Když mezi nimi Viri procházela, pálil ji v nose štiplavý pach rozlitého piva a nemytých těl. Znamení na dlani stále žhnulo a prozrazovalo jí nejen to, že někde tady uvnitř je požírač, ale že dokonce právě teď někomu vysává elixen.

 

Viri byla odjakživa citlivější na magii než většina ostatních – tato citlivost napomohla rychlosti, s níž se stala lovkyní, a ochránila ji během řady střetů s požírači –, ale ani ona nedokázala určit přesnou polohu kořisti. Věděla jen, že se požírači nikdy nevzdávají bez boje, a pokud se tenhle už začal krmit, pak jeho oběti nezbývá mnoho času.

 

S naléhavým vědomím, že si musí pospíšit, přistoupila k muži ve středním věku, který naléval pití za špinavým barovým pultem.

 

„Co to bude?“ zeptal se jí nevrle, aniž by přestal čepovat pivo. Načepoval tři korbele s přetékající pěnou a přesunul je k rozjařeným zákazníkům.

 

Viri ukázala na šarlatový plášť se stříbrně vyšitým kruhovým znakem lovců nad srdcem a řekla: „Hledám…“

 

„Nechci žádný problémy,“ přerušil ji barman a přejel ji pohledem od hlavy po paty: černý kožený úbor pod pláštěm, rusé vlasy s nezvyklými stříbrnými prameny spletené do copu, oči neobvyklé levandulové barvy. „Ať hledáš cokoliv – nebo kohokoliv –, tady ho nenajdeš.“

 

Pálení na dlani Viri říkalo něco jiného, ale když se znovu rozhlédla po hostinci, viděla jen samé bujaré hosty. Nikde žádná stopa po magii – ani smrti.

 

„Všiml sis dnes večer něčeho nezvyklého?“ zeptala se. „Nějakých nových tváří nebo…“

 

Muž ji opět přerušil. Přesunul korbel po pultu s takovou razancí, že za nádobou zůstávala na odřeném dřevě mokrá stopa z rozlitého piva. „Už jsem ti říkal, lovkyně, že tady nic nenajdeš. Nejlepší bude, když půjdeš jinam.“

 

Viri si všimla krůpěje potu, která mu stékala po spánku na větrem ošlehanou tvář, toho, jak se na ni vždycky neklidně podívá a hned zase odvrátí zrak, chvění jeho rukou, zatímco dál čepoval pivo. A konečně zaznamenala i to, jak nepatrně trhl bradou k přivřeným dveřím v zadním koutě místnosti.

 

Kývla a vykročila po lepkavé podlaze. Proplétala se mezi hlučnými hosty – mnozí z nich se jí odklidili z cesty, jakmile postřehli barvu jejího pláště – a přiblížila se ke dveřím.

 

Když nahlédla za ně, viděla jen úzké schodiště, které klesalo kamsi do tmy. Našpulila rty – věděla, že i to nejtišší zavrzání prastarého dřeva ji připraví o okamžik překvapení. Náhlý a naléhavý výšleh v dlani ji však přiměl, aby odhodila opatrnost a bezhlavě seběhla do vlhkého sklepa. Bezplamenné stálouče ozařovaly změť sudů, beden a džbánů, ale její pohled okamžitě zakotvil na dvou postavičkách, které se tiskly k zadní stěně, na mohutném muži, jenž se k nim blížil…

 

A na těle, které právě odhodil.

 

Na zemi leželo dítě, sotva dvanáctileté, se zavřenýma očima a nehybnou hrudí.

 

Viri přišla pozdě na to, aby ho zachránila.

 

Ale dorazila včas, aby mohla zachránit zbylé dvě děti, chlapce a dívku, kteří se choulili jeden k druhému. Děs v jejich uslzených tvářích prozrazoval, že přesně vědí, jaký netvor před nimi stojí.

 

Viri ještě nezahlédli, ale ten muž – požírač – znehybněl, otočil hlavu jejím směrem a poodhrnul rty v úšklebku. Měl plavé vlasy a modré oči. Snad mohl být i pohledný, nebýt čerstvé, neředěné magie, jež z něho sálala, a výrazných černých cév na rukách a holých předloktích, jež vypovídaly o tom, že právě obětoval nevinný život. Zčernalé žíly, viditelné pouze lovcům a požíračům, mu zůstanou, dokud uloupená magie nevyprchá – jako důkaz jeho krutých zločinů.

 

Zločinů, za něž co nevidět zaplatí.

 

Požírač udělal první krok k Viri a zašklebil se ještě víc. Oči měl zastřené tím, jak se teprve přizpůsoboval nárůstu elixenu v těle. Množství magie se u jednotlivých dětí lišilo, ale vždycky stačilo k tomu, aby požíračům zaručilo vyšší rychlost i sílu, bystřejší smysly a rychlejší hojení ran. V některých případech jim i přidalo několik let života.

 

Uloupených let.

 

Jednalo se o příliš vysokou cenu, a stejně velké byly i výčitky svědomí, jež Viri cítila kvůli každému člověku, kterého se jí nepodařilo zachránit. Dnes v noci už ale nezemře nikdo další, nebudou žádné další oběti, nad nimiž by musela truchlit. Jen spravedlnost.

 

A jednoho dne i pomsta.

 

Takhle krátce po načerpání elixenu bude požírač silnější a rychlejší – příliš silný na to, aby se s ním Viri mohla měřit, takže mu nehodlala dovolit, aby zaútočil jako první. Věděla, že by okamžitě získal navrch. Bez váhání se vrhla kupředu a rozvinula zlaté filium, jež nosila omotané kolem zápěstí. Vzápětí jím máchla jako bičem. Kovová zbraň se mihla prostorem mezi nimi a zasáhla by cíl, nebýt toho, že muž v posledním zlomku vteřiny uskočil. Šedý plášť mu zavlál kolem těla a ozvalo se tříštění skla, když vrazil do police se džbány. Viri okamžitě znovu zaútočila a požírač musel opět uhnout – při tom rozbil další nádoby –, ale tentokrát se vzpamatoval rychleji a skočil k ní s napřaženýma rukama, na nichž byly stále vidět černě zvýrazněné cévy, jako by ji chtěl zardousit.

 

Viri mu k tomu nedala příležitost. Uskočila a máchla filiem níž u země, proti mužovým kotníkům, aby ho zastavila. Zkusila to ještě dvakrát svižně po sobě, ale požírač zůstával díky zvýšené rychlosti o krok napřed.

 

Najednou se ocitl přímo před ní a jeho pěst jí letěla proti obličeji. Ten pohyb byl tak rychlý, že Viri viděla jeho ruku rozmazaně, a jen díky rokům tréninku včas otočila hlavu a vyhnula se roztříštění lícní kosti. I tak ji tvrdě zasáhl a Viri zasykla, když jí prsten na jeho prostředníku roztrhl kůži. Z rány se okamžitě vyřinula krev, ale ona nedbala na bolest a stáhla se za dřevěný sud – snažila se od protivníka vzdálit, aby mohla opět použít filium.

 

Požírač nebyl žádný hlupák – věděl, co by s ním provedl jediný dotyk její zbraně, stejně jako věděl, že při boji zblízka ji Viri nemůže účinně použít, a tak se vrhl vpřed a opět se ohnal pěstí. Viri znovu uhnula a odvrátila se, ale když se narovnávala, uslyšela, jak děti varovně vykřikly. Muž vytrhl z pouzdra dýku a bleskurychle k ní přiskočil. V záři věčných svítilen se zablýskla čepel.

 

Viri lovila požírače dost dlouho na to, aby věděla, jak se mezi sebou liší. Někteří se chytali snadno, zejména ti, kteří vysávali oběti teprve krátkou dobu a nebyli zvyklí na elixenem zvýšené schopnosti. Totéž platilo pro požírače závislé na návalu euforie, kteří raději zůstávali v omámeném stavu, než aby se bránili zatčení.

 

Její současný protivník ale nebyl ani nováček, ani závislý – očividně uměl kradenou magii používat a taky měl bojový výcvik. Oboje z něj dělalo nebezpečného soupeře.

 

Nebyl však tak nebezpečný jako Viri.

 

Všimla si jeho dýky ve chvíli, kdy sestoupila do sklepa. Věděla, že ji vytáhne – a čekala.

 

Jeho úšklebek a vítězosláva v očích, když proti ní bodl, jí prozradily, že je úplně stejný jako všichni ostatní požírači: natolik arogantní, aby ji podcenil. Všichni předpokládali, že filium je její jedinou zbraní, nebo přinejmenším jedinou, která by je mohla zneškodnit. Muž, který se proti ní vrhl, se tolik soustředil na hrozbu ze strany kovového vlákna, že vůbec nepostřehl, jak Viri sahá do pláště pro lahvičku a palcem z ní vytahuje zátku.

 

Neuniklo mu nicméně, jak mu lovkyně fouká stříbrný prášek přímo do obličeje.

 

Požírač vytřeštil oči. Poutoprach rychle zaúčinkoval a znehybněl ho uprostřed smrtícího výpadu dýkou, s čepelí mezi jejich těly.

 

Viri sklopila oči a uviděla, jak málo chybělo, aby ji dýka probodla, ale neztrácela čas úvahami nad tím, co se mohlo stát, kdyby experimentální – a nezákonný – prášek nezabral, ani si nevychutnávala požíračovu bezmoc. Vzhledem k množství elixenu, jež mu proudilo žilami, ho poutoprach nezadrží na dlouho – proto mu rychle vyrazila dýku z prstů a spoutala mu zápěstí filiem. Tím ho zároveň připravila o nadpřirozenou sílu. Dokud bude omotaný zlatým vláknem, magie pro něj nejen zůstane nedostupná, ale dokonce mu bude neustále odčerpávat energii, protože se bude snažit bojovat proti účinkům filia. Požírač tak bude brzy slabý a zranitelný – a zcela vydaný Viri na milost a nemilost.

 

Sotva od něj ustoupila, účinek poutoprachu odezněl a požírač se zapotácel. Nesnažil se pokračovat v útoku, jen hledal ztracenou rovnováhu, aby neupadl.

 

„Co jsi mi to provedla?“ zachraptěl, načež znovu opilecky zavrávoral.

 

Viri si nebyla jistá, jestli se jí ptá na filium, nebo na poutoprach. V každém případě mu prostě oznámila: „Ve jménu cechu lovců jsi zatčený za nezákonné odčerpávání elixenu a s ním související zločiny proti lidstvu.“

 

„Jsem nevinný,“ řekl – nebo se o to aspoň pokusil. Slova z něj vyšla nezřetelně a zastřeně, síly mu rychle ubývaly.

 

Viri nevěřícně povytáhla obočí a podívala se na tělo chlapce, jež leželo necelý metr od ní. Zároveň si ale vzpomněla na zbývající dvě děti, které ji sledovaly očima vykulenýma úžasem. V obličejích se jim dosud zračil strach, ale podbarvovala ho i opatrná naděje.

 

„Nehýbej se,“ nakázala požírači a vykročila k dětem.

 

„Ty mi nemáš co rozkazovat,“ zavrčel a vrhl se za ní, jenže zakopl o sud, který převrátili během potyčky, a skončil na zaprášené zemi plné střepů.

 

Za normálních okolností by jeho slabost vyvolala ve Viri obrovské zadostiučinění – zejména vzhledem k tomu, že se ji před chvilkou pokusil vykuchat –, ale filium ho vyčerpávalo takovým tempem, že zanedlouho ztratí vědomí. I když Viri viděla účinky filia už mnohokrát, pořád si nezvykla na to, jak rychle požírače oslabuje. A byť to většinou vítala, teď nestála o to, aby musela vléct mužovo těžké tělo až do Podzámku, takže potřebovali vyrazit, hned.

 

Ale nejdřív…

 

„Je někdo z vás zraněný?“ zeptala se dětí a přikročila k nim. Pod podrážkami jí zapraskaly skleněné střepy. Pořád pevně držela filium, jehož druhý konec poutal požírače. Ten se právě s hlasitými kletbami snažil vyhrabat na nohy. Už nepředstavoval žádnou hrozbu.

 

Děti zavrtěly hlavami a roztřeseně vstaly. Nejistě se opíraly jedno o druhé.

 

Když Viri viděla, jakou přestály hrůzu, a při vědomí toho, co se jim mohlo stát – a co se skutečně stalo jejich zavražděnému druhovi –, se musela několikrát zhluboka nadechnout, aby potlačila vztek.

 

Spravedlnost, připomněla si. Tím, že požírače zatkla, dosáhla toho, že bude souzen za svoje zločiny. A hodlala pokračovat ve své práci, aby to samé platilo pro všechny požírače na celém Elverdinu.

 

„Teče ti krev,“ zašeptala dívenka a ukázala na Virinu tvář.

 

Viri na svoje zranění úplně zapomněla, i když se teď přihlásilo o slovo palčivou bolestí. „Jsem v pořádku. To je jenom škrábnutí.“ Ohlédla se po požírači, kterému se konečně podařilo vstát, a obrátila se zpátky k dětem. „Nebojte se – ten už nikdy nikomu neublíží.“

 

Obě děti se okamžitě podívaly na mrtvého chlapce a Viri v duchu zaklela nad neopatrnou volbou svých slov. „Znali jste ho?“ zeptala se jemně.

 

Znovu zavrtěly hlavami a Viri s úlevou vydechla. Ztráta života byla sama o sobě tragická, ale tyhle dvě děti aspoň nemusely žít s traumatem z toho, že viděly, jak umírá jejich kamarád.

 

„Pojďte – odvedu vás odtud,“ řekla ve snaze dostat je co nejrychleji z tohohle stísněného sklepa.

 

Vykročila s nimi do schodů a trhla filiem, aby přiměla klopýtajícího požírače k pohybu. Vystoupali do rušného hostince a prodrali se davem k baru. Hostinský pořád čepoval pivo, ale zarazil se, když spatřil Viri s doprovodem. Při pohledu na děti několikrát naprázdno otevřel a zavřel pusu. Viri chápala jeho údiv – stávalo se jen vzácně, příliš vzácně, aby někdo přežil útok požírače.

 

Zvýšeným hlasem, aby ji bylo slyšet přes panující hluk, se zeptala: „Jak daleko je nejbližší portál?“

 

Hostinský se vzpamatoval z překvapení. „Jeden je zhruba blok odtud, těsně před jezerem.“

 

Viri se zašklebila – netoužila po tom přiblížit se k hranicím ochrany obelisků ještě víc, ale jinak by jí nezbývalo nic jiného než dlouhá cesta povrchovým městem s rychle slábnoucí kořistí. Bude to muset risknout.

 

Položila na pult zlatou minci. „Za nepořádek, který jsme nadělali dole,“ řekla. „Máte tu kuchyni?“ zeptala se potom. Muž přikývl a Viri vysázela na bar další tři mince. Kývla na obě děti. „Potřebovaly by něco teplého k jídlu. Postarejte se o ně, než dorazí strážní – vyslechnou je a odvedou domů.“

 

Jestli se barmanovi nezamlouvala představa, že mu pošle do hostince někoho z Nox Custodia, nechal si to pro sebe a jen se souhlasným zabručením strčil mince do kapsy. Viri se nezmínila o třetím dítěti – věděla, že strážní odnesou tělo a zpraví chlapcovu rodinu.

 

Otočila se k oběma dětem a konejšivě se na ně usmála. „Tady budete v bezpečí, dokud nedorazí strážní. Nepotrvá to dlouho.“ Vůbec se jí nelíbilo, že je tu nechá po tom všem, čím právě prošly. Kdykoliv na lovu zachránila někoho živého, toužila s ním zůstat a utěšovat ho. Byla ale pro ně cizí osoba a obě děti na tom budou líp, když je tu nechá a řekne o nich na noxském ústředí.

 

„Oba jste moc stateční,“ dodala tiše a volnou rukou jim postupně stiskla chvějící se ramena. „Na to nezapomeňte, až se vám v následujících dnech budou vracet vzpomínky na dnešní noc.“

 

Viděla, jak váhavě přikývly, a pomohla je usadit na židle v nejklidnějším koutu místnosti, kde už na ně čekaly dva zmrzlinové poháry. Nešlo o teplé jídlo, o jaké požádala, ale když se tázavě podívala na barmana, ten jen pokrčil rameny a kývl na děti, které se pustily do zmrzliny, jako by se právě nestaly svědky vraždy a málem samy nezemřely.

 

Viri věděla, že děti dokážou být neskutečně odolné, ale taky jí bylo jasné, že hrůza, již obě dnes v noci prožily, s nimi zůstane už napořád.

 

Stejně jako s ní zůstávala hrůza, kterou kdysi prožila ona.

 

Potlačila vlastní vzpomínky, odvrátila se od dětí a vyvlekla požírače na čerstvý noční vzduch. Celou cestu špinavou ulicí k jezeru klel a nadával, ale jeho urážky ztrácely na nápaditosti s tím, jak mu ubývaly síly. Viri si ho nevšímala – soustředila se na tmu kolem sebe, v níž se snažila rozeznat případné stopy smrtící černé mlhy.

 

Ulevilo se jí, když prošli kolem polorozpadlého domu a ona před sebou konečně uviděla jezero Mirtis. V měsíčním svitu se třpytila indigová hladina a po mlze nebylo nikde ani památky. Po pár dalších krocích spatřila portál – tři metry vysoký oblouk vytesaný ze stříbřitých magkamenů, který zářil do noční tmy.

 

Byli přibližně čtyři metry od portálu, když její zajatec přestal klít na dost dlouho, aby řekl: „Tohle ti neprojde, lovkyně.“ Z hlasu mu čišela výhrůžka. „Pastor po tobě půjde. Po vás všech, ale obzvlášť po tobě.“

 

Viri se mimoděk zastavila a podívala se na požírače, který jí povýšeně oplácel pohled.

 

„Myslíš, že jsem tě nepoznal, Viridie Solaceová?“ pokračoval a rty mu zkřivil úsměšek. „Ty vlasy, ty oči – všichni víme, kdo jsi. Známe tě, lovkyně. A jednoho dne náš Pastor…“

 

„Co?“ skočila mu Viri do řeči. „Co udělá? Bude se dál schovávat jako posledních sedm let?“ zeptala se hlasem ostrým jako břitva, aby zakryla vlnu emocí, jež se v ní zvedla. „Všichni lovci na ostrově ho celou dobu hledají, včetně mě. Říkáš, že po nás jde? Po mně? Tak mu vyřiď, ať si sakra pospíší.“ Naklonila hlavu ke straně a nasadila vlastní povýšený výraz – nechtěla, aby požírač poznal, jak jí srdce buší vztekem. „Vlastně počkej. Ty mu nebudeš moct vyřídit nic.“ Škubla filiem a vyprovokovala ho k dalšímu zaklení, když málem upadl. „Tam, kam jdeš, nebudeš moct vyřídit nic nikomu.“

 

„On mě zachrání,“ zavrčel požírač. „Odmění mě za…“

 

Viri se ušklíbla. „Ani neví, že existuješ. Jsi jenom jeden ze zástupu jeho vraždících přisluhovačů.“

 

„To tedy nejsem. Jsem…“

 

„Tak kde je?“

 

Jedinou odpovědí jí bylo ticho, přesně jak očekávala.

 

„Kdybys nebyl bezcenná nula, věděl bys to,“ pronesla výsměšně. „Jenže ty nemáš tušení, viď?“

 

Přímo slyšela, jak požírač skřípe zuby. Chtěl zalhat – viděla mu to na očích. Chtěl tvrdit, že patří mezi Pastorovy nejvýznamnější spolupracovníky. Tím by získal jistou páku k vyjednávání. Jenže filium to nedovolilo – šlo o další účinek zlatého vlákna, který potrvá, dokud se ho bude dotýkat. Fungovalo jako magický elixír pravdy.

 

„Nikdy ses s ním ani nesetkal, co?“ popíchla ho Viri.

 

Požírač znovu zaskřípal zuby a Viri protočila panenky. Její napětí opadlo. Každá zmínka o Pastorovi požíračů – přinejmenším tom současném – v ní vzbudila silné emoce, ale tenhle zajatec navzdory všem výhrůžkám nevěděl nic, co by jí mohlo být k užitku. Byl prachobyčejný řadový stoupenec jako všichni, které Viri zatkla před ním.

 

Jednou ale najde způsob, jak se dostat k jejich vůdci. To byl ten důvod, proč se stala lovkyní, proč si vysloužila svoje znamení rychleji než ostatní novici, proč se neustále snažila být lepší, rychlejší, silnější. Vše, co během posledních sedmi let dělala, mělo jediný cíl: dopadnout Pastora požíračů, nechvalně proslulého netvora, který zavraždil bezpočet nevinných.

 

Včetně jejích rodičů.

 

Pastor na rozdíl od svých přisluhovačů nestane před spravedlností. Ne, bude trpět.

 

Ačkoliv ani zdaleka ne tolik, jak by si zasloužil.

 

Viri se na okamžik ponořila do temných myšlenek a její odhodlání ještě zesílilo, jako vždycky, když pomyslela na Pastora. Potom ale narovnala ramena a vykročila se svým dnešním úlovkem k portálu, aby ho předala strážným. Tím bude její dílo pro tuto noc završeno.

 

Ale jednou najde samotného Pastora požíračů.

 

A pak konečně nastane okamžik pomsty.