Jan Procházka rozehrál Velkou hru o osud celého světa
Myslíte, že steampunku u nás v literatuře odzvonilo? Ale kdeže! Na sklonku jara se na pulty knihkupectví dostala útlá, ale už na první pohled zajímavá knížka od českého autora Jana Procházky. Stala se důkazem, že steampunk u nás možná sice není tím nejpopulárnějším subžánrem, ale pořád má fanoušky, kteří každou knihu vítají s nadšením.
Hana Spurná je novinářka, která se v rámci lovení sólokapra dostane k opravdu zajímavému úlovku. A to takovému, který by mohl rozpoutat další velkou válku. Jenže Hana je pořádně tvrdohlavá, má smysl pro čest (a tak trochu pro strach uděláno) a rozhodně se nehodlá nechat vyšoupnout z něčeho, z čeho by mohla být fantastická reportáž. Dostává se tak do centra dění, během nějž procestuje Evropu, a po boku ostřílených profesionálů se pokusí zabránit nejhoršímu.
Autor se netají tím, že novela vznikla jako příběh pro jeho dceru a cesta k vydání byla hodně zapeklitá. Bylo by ale chybou se domnívat, že je Velká hra dětskou knihou. Pokud mají děti rády dobrodružnou literaturu, příběh si užijí, to beze sporu, ale rozhodně si ho můžou užít i dospělí. Jan Procházka totiž napsal dílo neskutečně čtivé, zábavné, se správnou porcí napětí a dobrodružství. Ovšem nejen to – novela Velká hra je totiž taky dost chytrá a je to navíc opravdu zdařilá parodie na špionážní příběhy.
Najdou se zde popkulturní narážky povalující se mezi řádky historických odkazů a vtípků, aniž by to narušilo kontinuitu nebo logiku vyprávění. V tomto ohledu nicméně Jan Procházka vyžaduje od čtenářů jisté znalosti – aby jeho humor docenili, je třeba se alespoň trochu orientovat v postavách (nejen) českých dějin a mít za sebou nějakou tu „bondovku“. Autor se občas sveze na vlně vyloženě cimrmanovského humoru, což kvituji s povděkem.
Ve Velké hře se všechno děje takřka překotně – Jan Procházka nenechá čtenáře na chvíli vydechnout, společně s postavami ho pořád žene z jedné bláznivé situace do další a mezi tím si sem tam kopne do nějakého klišé. Mohlo by se tak na první pohled jevit, že se autor scénám nevěnuje pečlivě, ale opak je pravdou. Jen zkrátka ví, že méně je někdy více a není třeba se o všem rozepisovat na desítky stran, aby to bylo dostatečně úderné. Velká hra je tedy poměrně úsporná, ale text je díky tomu opravdu dynamický a celou knihu zvládne čtenář slupnout víceméně na posezení.
Na stránkách se zkrátka neděje nic, co není nezbytně nutné pro tento konkrétní příběh. A jelikož má hlavní hrdinka Hana málo času, nemohou ho ani čtenáři ztrácet zbytečnostmi. Přesto si autor najde občas chvilku na nějaký hezký detail.
Jan Procházka si ve Velké hře hraje s historií i čirou fikcí. Vychází z některých skutečných událostí a používá reálné postavy, zároveň však přidal do vyprávění i prvky steampunku, takže například o vzducholodě a parní fiakry tu není nouze.
Pokud se vám ovšem bude zdát, že se některé historické osobnosti nemohly potkat… tak se vám to nezdá. I z toho důvodu jsou v knize interaktivní prvky v podobě QR kódů, které vedou na Wikipedii, kde se o jednotlivých postavách můžete dočíst víc. Celkově je kniha po grafické stránce moc hezky udělaná – jen jsem si občas všimla neodsazení některých odstavců, ale to je moje pracovní deformace.
Velká hra je příjemnou jednohubkou, která vás pobaví, a beze sporu si užijete i její sloh, který autor přizpůsobil dobovému ladění příběhu. Je hezké vidět, že u nás vychází i podobné tituly, které jsou vtipné, ale nejsou takříkajíc na první signální a dokážou si udělat trochu legraci i samy ze sebe.
Jestli Jan Procházka ještě někdy něco napíše, rozhodně si to přečtu.
Vydal: Cosmopolis, 2026
Obálka: Michal Březina
Mapa: Adéla Stopka
Vazba: brožovaná
Počet stran: 136
Cena: 259 Kč
