Vzývání temnot – když temnota opravdu odpoví

Publikováno: Autor:

Zahrávat si s temnými silami můžeme přirovnat k zakoupení jednosměrné jízdenky do míst, v nichž není radno pobývat, natož aby se v nich člověk cítil komfortně. Je jedno, jakými názvy byla tato místa v průběhu historie označována, protože i jen z letmého kontaktu s nimi zamrazí.

Nakladatelství Carcosa v plodné spolupráci s Petrem Bočkem vydalo ve své vlajkové edici Temnosti další knihu s výstižným názvem Vzývání temnot, v níž editor představuje dílo Emanuela Lešehrada, kdysi legendárního a populárního spisovatele a básníka temných příběhů, nyní již neprávem pozapomenutého.

V jeho příbězích se lze setkat se všemi možnými typy podivínů. Ovšem nejedná se o fantaskně groteskní figurky, tedy alespoň ve většině případů, nýbrž o uvěřitelné postavy, s nimiž se čtenář blíže seznámí a nasytí zvědavost po tajemstvích, která se tito lidé snaží před světem útlocitně skrývat. A v tom je ta pravá hrůza těchto příběhů. Tato odhalení, konečná zjištění nepřináší totiž kýžený klid duše, ba právě naopak. Zrovna jako vypravěč bude každým daným zjištěním změněn, i ve čtenáři zanechají tyto příběhy nepatrnou stopu temnoty. Úvahy, které se rozvíří hlavou, se nedají jen tak lehce uklidnit poklidnou hudbou a hrnkem horkého mléka před spaním.

Všichni tito podivíni hrají své role naprosto skvěle. Ať už jde o herce, šlechtice, vědce, sochaře, malíře, nebo třeba esoteriky či čaroděje, šepot jejich slov vystupuje ze stránek, i pokud je kniha bezpečně zavřená. Nedej bože, pokud je čtenář empatický a citlivější na předkládané podněty. Imaginativně sugestivní popisy autora v tom případě ještě víc dopadají na úrodnou půdu. Na poli básnickém je zážitek daleko intenzivnější, zatímco v próze přichází pozvolna, o to více nekompromisně volající šílenstvím.

Petr Boček dokázal skloubit obě autorovy tvůrčí linky, tematické básně použil jako prology k prozaickým útvarům, čímž mohl velice příjemně nepříjemným způsobem naladit čtenáře přesně na tu danou frekvenci vyprávění. V příbězích se příliš neobjevují romantické linky, a pokud ano, nekončí dobře.

Jelikož byl Emanuel Lešehrad i na svou dobu poměrně dosti zcestovalý, nepřekvapí, že některé jeho příběhy se odehrávají i v zahraničí, kupříkladu na Balkánu, ve Francii, Anglii, na Islandu, přesto nejraději využíval při svém vyprávění domácí prostředí.

Aby toho nebylo v tomto svazku málo, je představeno v drobné míře i dílo jeho strýce a bratrance Vojtěcha a Jaroslava Lešetických. Samozřejmě nechybí ani obsáhlý doslov, na kterém si chrudimský archivář Petr Boček dal opět záležet, dokonce až tak, že o historii autorovy rodiny nechal pohovořit samotného autora. Rozhodně se jedná o zajímavý, poutavý a poučný závěr knihy. Oživuje odkaz autora, na kterého by se nemělo nikdy zapomenout.

Jedná se zatím o nejobsáhlejší, a tudíž i nejtlustší titul z edice Temnosti. Všem nenasytným čtenářům je tak k dispozici hutná kvalitní porce z české hororové literatury minulosti.

Vydala: Carcosa, 2026
Obálka: výřez z obrazu Tyry Kleen
Edice: Temnosti (svazek 11)
Počet stran: 480
Vazba: vázaná bez přebalu
Cena: 499 Kč