SenLinYu: Alchemised – V rukou alchymie

Helena bývala nadějná alchymistka. Teď je válečnou zajatkyní, navíc uvězněnou ve vlastní hlavě. Její přátelé a spojenci z odboje byli brutálně zavražděni, její schopnosti potlačeny, svět, který znala, zničen. 

 

Podle oficiálních záznamů Věčného plamene bývala jen nevýznamnou léčitelkou, ale co když se v jejích děravých vzpomínkách skrývají důležité informace o plánech odboje? Aby její nepřátelé odhalili pravdu, pošlou ji k vrchnímu lovčímu, jednomu z nejkrutějších a nejmocnějších nekromantů v tomto novém světě, který má z trosek její paměti vydolovat odpovědi. 

 

Na jeho rozpadajícím se panství začíná Helenin boj o vlastní minulost i poslední zbytky sebe sama. Její věznitel i jeho dům však skrývají svá vlastní tajemství, která Helena potřebuje odhalit, ať to stojí, co to stojí…

 

 

Vydalo: CooBoo, 2026

Překlad: Barbora Stolínová

Vazba: vázaná

Počet stran: 1032

Cena: 979 Kč

 

 

Helena občas přemýšlela, jestli má vůbec ještě oči. Temnota kolem neměla konce. Helena si nejdřív myslela, že když dostatečně dlouho počká, uvidí nějaký záblesk světla nebo někdo přijde. Ale bylo jedno, jak dlouho čekala, nic se neobjevovalo.

 

Jen nekonečná tma.

 

Tělo Helena měla. Cítila ho kolem sebe jako klec, ale navzdory sebevětšímu úsilí a odhodlání s ním nedokázala pohnout. Vznášelo se ochable a bez hnutí, jen sebou divoce škublo pokaždé, když dostalo zásah – když od zátylku dolů projela elektrická rána, při které se každý sval v jejím těle sevřel v silné křeči. Zásahy přicházely náhle a stejně tak i mizely. Pro Helenu představovaly jediný způsob, jak se orientovat v čase.

 

Jejich účelem bylo zabránit úplné atrofii svalů během stáze. Tenhle detail si Helena pamatovala. Pamatovala si, že je tu ve vězení a že ji udržují při životě, ale že jednoho dne pro ni někdo přijde.

 

Nejprve počítala, kolik času dělí jednotlivé zásahy, aby zjistila, jak často se opakují. Vteřinu po vteřině. Deset tisíc osm set. Každé tři hodiny, naprosto pravidelně. Vždycky stejně. Pak počítala jednotlivé zásahy, ale jak jejich počet narůstal víc a víc, přestala, nechtěla to vědět.

 

Donutila svou mysl, aby se soustředila na jiné věci než čekání. Než nekonečnost. Než tmu. Musela čekat, a tak si vymyslela program, aby si zachovala zdravý rozum. Imaginární procházky. Útesy a obloha. Návštěvy všech míst, na kterých kdy byla. Všechny knihy, které přečetla.

 

Musela vydržet. Zůstat ostražitá. Jen tak bude připravená. Musela zůstat připravená.

 

Nenechá svou duši pomalu vyhasnout.

 

 

Když se objevilo světlo, Heleně se málem rozskočil mozek na dva kusy.

 

Byl slyšet křik.

 

„Zatraceně! Jak to, že je tahleta vzhůru?“ pronikl nějaký hlas naprostou agonií smyslů.

 

Bodalo ji světlo. Jako ostré hroty propichující oči a zavrtávající se do lebky. Bohové, její oči.

 

Svíjela se. Ostrý jas všechno rozmazával, rozhoupával. Pálení tekutiny stékající do krku. Hučení v uších.

 

Do paží se jí až na kost zaťaly kluzké prsty a vytáhly ji nahoru. Nasála do plic vzduch, ty se okamžitě sevřely v křeči a tekutina stoupala krkem zpět.

 

„Debilní stázový gel. Nemůžu ji pořádně chytit. Ať zavře hubu! Jinak se brzy utopí.“

 

Byla upuštěna a narazila do něčeho hlavou. Ruce si odřela o drsný kámen. Slepě šmátrala kolem ve snaze se zvednout. I přes pevně stisknutá víčka se jí světlo zabodávalo do lebky jako nůž. Ze zátylku jí někdo vytrhl něco tvrdého a po kůži začala stékat jakási teplá tekutina.

 

„Jak může být sakra vzhůru? Někdo u ní musel podělat dávkování. Bacha, ať se neodplazí pryč.“

 

Někdo ji znovu chytil za ruce a zvedl ze země.

 

Vytrhla se a přiměla se otevřít oči. Viděla jen oslepující bílou. Vrhla se směrem k ní.

 

„Ty zatracená mrcho, tys mě škrábla!“

 

Vzadu na hlavě ucítila prudkou bolest.

 

***

 

Když znovu nabyla vědomí, bylo kolem ještě pořád světlo.

 

Přicházelo k ní postupně, pomalu se jí probouzela mysl, jako kdyby se vynořovala z vody a plavala směrem k hladině vlnící se takřka na dosah ruky. Měla zavřené oči. Světlo bylo těsně za víčky. Už teď cítila, jak ji bude bolet.

 

Ležela na něčem tvrdém. Na studeném stole, jehož nehybný kov cítila pod prsty.

 

Neurčitě vnímala nějaké hlasy, nezřetelné, ale blízko.

 

„Takže?“ Ženský hlas. „Někdo další?“

 

„Ne.“ Mužský hlas. Ten, který slyšela už předtím. „Zbytek jsme vytáhli. Tahle byla jako jediná špatně uložená.“

 

„A když jste otevřeli nádrž, byla při vědomí?“

 

„A jak. Jakmile jsme zvedli víko a vytáhli ji, začala ječet. Málem mě z ní trefilo, nekecám. Willems se tak lekl, že ji skoro utopil, a když jsme ji vydolovali ven, začala šíleně běsnit. Škrábala mě jak pominutá, dokud jsme ji neomráčili. Byla na kapačkách a všechno, ale sedativa byla vypnutá. Asi do toho někdo vrazil.“

 

„To ale nijak nevysvětluje, proč u ní nemáme pořádné záznamy,“ řekla neznámá žena. „Divné.“

 

„Asi se to dělalo narychlo. Nemohla tam být dlouho. I ti, co byli udělaní správně, jsou skoro všichni po smrti. Ve většině nádrží je jen polívka s kostma,“ zasmál se nervózně muž.

 

„Až ji budu mít na ústředí, dozvíme se víc,“ řekla ta žena. Zněla lhostejně. „Udělali jste dobře, že jste to nahlásili. Jde o anomálii. Dejte mi vědět, kolik z těch zbývajících se probudí. Všechny mrtvoly dostatečně zachovalé na to, aby mohla být provedena reanimace, pošlete do dolů. Živé kusy na základnu.“

 

„Samozřejmě. A přimluvíte se za mě, žejo? Vaše slovo má ohromnou váhu.“ Muž měl hlas plný naděje a jeho následný smích zněl nuceně. „Však víte, nemládnu.“

 

„Nejvyšší nekromant dostává ke zvážení velké množství žádostí. Tvoje práce nebude opomenuta. Připrav nákladní vůz k transportu.“

 

Byly slyšet vzdalující se kroky a po nich podrážděný povzdech.

 

„Není důvod předstírat bezvědomí. Vím, že jsi vzhůru. Otevři oči,“ řekla žena. „Upravila jsem ti smyslové vnímání, takže by ti světlo nemělo tolik vadit.“

 

Helena opatrně zamžourala přes řasy.

 

Svět kolem se topil v zelenkavém oparu, všechny tvary připomínaly stíny. Napravo od ní se hýbala nezřetelná postava.

 

Heleniny oči ji zpomaleně sledovaly.

 

„Dobře. Dokážeš poslouchat příkazy i detekovat pohyb.“

 

Helena se pokusila promluvit, ale vydala ze sebe jen tiché zasípání.

 

Ozvalo se cvaknutí propisky a šustění papírů.

 

„Takže, vězeňkyně číslo 1273, nebo snad vězeňkyně číslo 19819? Máš přidělená dvě trestanecká čísla, ale ani o jednom z nich nemáme v téhle budově záznam. Nemáš náhodou nějaké jméno?“

 

Helena nic neříkala. Teď, když už v ní pouhá představa světla neprobouzela agonii, dokázala trochu přemýšlet. Ještě pořád byla zajatkyně.

 

Cizí žena si netrpělivě odfrkla. „Rozumíš mi?“

 

Helena neodpověděla.

 

„No, asi bych neměla mít příliš vysoká očekávání. Stejně to brzy zjistíme. Vy tam, pojďte ji odvézt.“

 

Tvar ženy se rozmazal a objevily se nové postavy. K zápěstí se jí přitiskla chladná kůže. V nose ji zaštípal pach chemických konzervantů a starého masa. Nekrodónové. Snažila se rozpoznat obličeje, ale zrak jí neustále sklouzával pryč a nedokázal zaostřit.

 

Stůl se rozvibroval, jak se rozjel po kamenné podlaze, a jeho otřesy se jí přenášely z lebky až do zubů.

 

Pak se jí do sítnic jako jehly zabodlo oslnivé světlo. Tlumeně vykřikla a znovu pevně zavřela oči.

 

Následovalo trhnutí směrem vzhůru, ze kterého se jí zvedl žaludek, a pak se všude kolem zase setmělo a někde pod ní se ozvalo zavrčení nastartovaného motoru.

 

Potřebovala uprchnout. 

 

Pokusila se nějak pohnout a ucítila zařinčení kovu.

 

„Lež klidně.“ Hlas té ženy byl najednou zpět. A velmi blízko.

 

Helena ucukla, zrychleně dýchala a rukama i nohama se kroutila v poutech. Musí utéct. Musí –

 

„Už tak mám těžký den, nedělej mi ho ještě těžší,“ řekla ta žena mrazivým hlasem.

 

Heleně se do spodku lebky zaťaly prsty a mozek jí zaplavila vlna energie.

 

Zpátky do temnoty.

 

***

 

Helenu přivedla znovu k vědomí prudká bolest a nenadálý pocit strachu.

 

Trhla sebou směrem vzhůru a široce otevřela oči přesně včas, aby spatřila injekci vytahovanou ze svého těla. Ozvalo se cinknutí řetězů a Helena padla zpátky na záda. Srdce jí bušilo jako o závod a každý jeho úder doprovázela bolest, jako kdyby ho právě někdo probodl.

 

„A je to.“ Ozvalo se zachřestění, jak někdo položil injekční stříkačku na kovový podnos kdesi vpravo. „To by ti mělo pomoct vyčistit si hlavu a začít mluvit.“

 

Zase ta žena z dřívějška.

 

Helena už nebyla na stole ani v nákladním autě. Pod sebou měla tvrdou matraci a všude kolem byl silně cítit sterilní zápach dezinfekce.

 

Nad ní se rýsoval potemnělý šedý strop.

 

I přes bolest se jí najednou žilami rozproudila energie stupňující se v intenzivní žár, ze kterého ji pálily dlaně, najednou roztažené. Cítila, jak se její vědomí zaostřuje a všechno je čím dál jasnější a přehlednější. Zavrtěla se a do zápěstí se jí zařízl kov.

 

„Nic takového. Spíš si zlámeš kosti, než aby ses z těch pout dokázala dostat. Odpověz na moje otázky a možná tě nechám vstát dřív, než odezní účinky léku. V opačném případě to prý docela bolí.“

 

Helena, jinak neschopná pohybu, ucítila, jak se jí mysl rozběhla na plné obrátky. Injekce, nějaký účinný povzbuzující prostředek. Energie uvězněná v jejím těle se valila do mozku a doposud roztěkané a panické myšlenky se začaly zaostřovat s chirurgickou přesností.

 

„Helena Marinová. Měla bys být,“ ozval se zvuk listování papíry, „mrtvá podle záznamu číslo 1273. Byla jsi určena k likvidaci v důsledku dále nespecifikovaných ‚rozsáhlých zranění‘. Ale podle označení číslem 19819 jsi byla vybrána k umístění do stáze.“ Další listování. „Nicméně neexistuje žádný záznam o tvém příjezdu do daného zařízení nebo provedení náležitých úředních úkonů.“ Žena podrážděně mlaskla. „V našem záznamovém systému není o tvé existenci ani zmínka od augustu minulého roku. Čtrnáct měsíců. A teď tě najdeme přesně v tom stázovém skladu, do kterého jsi nikdy nedorazila. Jak je to možné?“

 

Helena pomalu zamrkala a snažila se ty informace zpracovat. Čtrnáct měsíců?

 

„Ve stázi samozřejmě nikdo tak dlouho vydržet nemůže. Přežít třeba jen šest měsíců je téměř nemožné i v naprosto dokonalých podmínkách, a ty jsi dokonce ani nebyla řádně uložena. Takže odkud ses tam vzala? A kdo tě tam dal?“

 

Helena odvrátila hlavu, odmítala odpovídat.

 

Žena si povzdychla a přistoupila blíž. „Nikdo tě z ničeho neobviňuje. Řekni mi pravdu a bude po všem. Kde jsi byla předtím, než tě umístili do stáze?“

 

Tu otázku vyslovovala pomalu.

 

Helena nic neříkala, ačkoli jí v čelisti cukalo chutí promluvit. Začala se třást po celém těle, jak srdce svým tepem rozvádělo drogu hlouběji do žil.

 

Nezbyl už nikdo, koho by mohla chránit, ale odmítala spolupracovat se svými vězniteli. Cokoli jim usnadnit, i kdyby to mělo být jen papírování.

 

Krom toho nikde jinde nebyla.

 

„Kde. Jsi. Byla. Před. Stází?“ Žena mluvila hlasitě.

 

Heleně se sevřelo hrdlo, jak se snažila na odpověď ani nemyslet, protože jen ta vzpomínka jí trhala srdce.

 

Než se dostala do skladu, spolu se všemi ostatními ji zajali a nastrkali do klecí před Věží alchymie, kam se přiváželi všichni vězni, aby se stali svědky „oslav“ konce války.

 

Stále cítila pach kouře a krve v letním horku, slyšela bouřlivý jásot, když umírali velitelé odboje, jejichž křik byl slabší a slabší. Helena s ostatními sledovali, jak umírají, a přitom věděli, že to pořád ještě není konec.

 

Nějaký nekromant se rychle protlačil davem dopředu, nedočkavý blýsknout se svými schopnostmi, a za pár sekund už se mrtvé tělo znovu zvedalo ze země. Lidé, kterým Helena věřila nebo pod nimiž sloužila, byli reanimací oživováni. Stali se z nich nekrodóni, prázdné robotické mrtvoly. S rozřezanými břichy, kůží na cáry, orgány ven, prázdnýma očima, povislými obličeji pak byli používáni k vraždění dalších „zrádců“ ještě brutálnějším způsobem.

 

Popravy neustaly, dokud se vzduch nezbarvil rudým oparem krve.

 

Mrtvolu generála Tita Bayarda použili k zabití jeho vlastní ženy. Pomalému zabití. Donutili ho odřezávat z ní kousky a jíst je.

 

Každá smrt si ukrajovala kousek z Heleniny duše, dokud v jejím hrudníku nezůstala hluboká díra plná zármutku. Když už nezbýval nikdo, koho by stálo za to veřejně zabít, dali ji do té stázové nádrže.

 

Ostatní vězni byli v bezvědomí během paralýzy, zapichování jehel do žil, napojování hadiček do nosu a připojování dýchacích přístrojů na obličej. Ne tak Helena.

 

Nechali ji při vědomí, takže si uvědomovala klaustrofobickou noční můru, ve které se ocitla, když ji uvěznili ve vlastním těle a ponechali ve tmě. Čekat, až pro ni někdo přijde.

 

Nikdo nepřišel.

 

Lusknutí prstů před obličejem Helenu vytrhlo ze vzpomínek. Žena na ni zlostně zírala.

 

„Nenechám si poškodit dobrou pověst nějakou chybou v evidenci. Nebudeš-li odpovídat, přestanu s tebou jednat po dobrém.“

 

Helena sebou cukla.

 

„Vidíš? Rozumíš mi.“

 

Heleně se sevřel žaludek, ale pevně stiskla čelisti.

 

Žena přistoupila blíž. Heleniny oči se na ni usilovně snažily zaostřit. Trochu hranatý obličej s netrpělivě sevřenými rty. Zdravotnická uniforma.

 

„Možná potřebuješ názornou ukázku.“ Žena přitiskla dlaň Heleně na krk. Helena ostře vydechla, když ucítila vlnu mrazivě chladné energie projíždějící tělem směrem k páteři.

 

Nebyla to elektrická rána, jaké dostávala v nádrži. Energie ženě vystřelila z ruky a zaryla se do Heleny jako jehla. Proud síly ji rozezvučel jako ladicí vidličku, dokud mezi nimi nebylo dosaženo souzvuku na stejné frekvenci.

 

Žena zaťala prsty. Bolest projela každým nervem Helenina těla. Přidušeně, přerývaně vykřikla, tělo sebou začalo škubat a ruce se snažily vykroutit z pout.

 

„Lež klidně.“

 

Malý pohyb prsty a Helena vmžiku znehybněla. Od hrudníku dolů své tělo necítila. Jako kdyby měla zlomenou páteř. Panika jí vehnala krev do hlavy.

 

Žena mávla rukou a pocit prázdnoty z ochromení zmizel.

 

Prsty zdrsnělé častým používáním mýdla výhrůžně přejížděly po Helenině paži.

 

„Už rozumíš?“

 

Rezonance té ženy stále ještě prostupovala Helenou jako elektrický proud, jako hluboko vyslaný varovný signál. Heleně se podařilo roztřeseně přikývnout. Mělo ji to napadnout: Tahle žena byla vivimantka. Ovládala obrácené dvojče nekromancie, měla moc nad živými místo nad mrtvými.

 

„Věděla jsem, že ti to dojde. Pojďme to zkusit znovu.“

 

Heleně se stáhlo hrdlo a pálily ji oči. Každičký nerv ji bodal a v uších jí hučela krev. Co se vlastně stane tak hrozného, když začne odpovídat?

 

„Ssss–ze-s-kllll–“ Helena se snažila přimět svůj jazyk ke spolupráci.

 

„Nech si tu hatmatilku. Mluv paladijsky,“ osopila se na ni žena.

 

Nic jako paladijština neexistovalo. Žena mluvila severním dialektem. Helena jí to chtěla říct, ale napadlo ji, že by to asi ničemu nepomohlo. Polkla a zkusila to znovu, ale její jazyk motal všechno dohromady.

 

Žena vzdychla. „Čím to je, že s příslušníky odboje vždycky jenom ztrácím čas? Možná, že když ti dáme ránu do mozku, vzpomeneš si, jak mluvit pořádnou řečí.“

 

Tentokrát chytla Helenu za hlavu. Z obou stran se jí do mysli vlila vlna rezonance, jako kdyby někdo třískl o sebe činely.

 

Helena viděla rudě. Z hrdla se jí vydral výkřik připomínající divoké zvíře.

 

Ruce se prudce stáhly. „Co to má znamenat?“

 

Helena si nebyla jistá, jestli kolem ní žena běhá kolem dokola v kruzích, nebo jestli se točí celá místnost.

 

„Co to je? Kdo ti to udělal?“

 

Helena omámeně zírala vzhůru a z vidění se jí postupně vytrácela rudá barva. V rukou jí cukalo a škubalo, křečovitě jimi trhala za pouta. Nevěděla, co žena těmi otázkami myslí.

 

„Někdo něco provedl s tvojí myslí,“ řekla žena zmateným, ale současně podivně vzrušeným hlasem. „Nějaký druh transmutace. S ničím podobným jsem se ještě nesetkala. Budu to muset nahlásit. Budu potřebovat odborníka. Máš –“ Žena se odmlčela. „Neexistuje pro to název! Já budu muset vymyslet název…“

 

Zdálo se, že mluví hlavně pro sebe. „Transmutační blokády v mozku. Jak je to možné? Ještě nikdy jsem – jsou tam – vzorce.“

 

Znovu se Heleny dotkla. Helena sebou škubla, ale rezonance tentokrát neměla mučit, šlo jen o záchvěv energie pronikající mozkem, který znovu všechno zbarvil do křiklavě rudé barvy.

 

„Jde o propracovanou, krásnou, profesionální práci. Nějaký vivimant ručně přeprogramoval lidské vědomí.“

 

Helena tam ležela a nerozuměla tomu.

 

Žena se k ní přiblížila obličejem natolik, že Helena dokázala rozeznat modré oči a hluboké vrásky na kořeni nosu i kolem úst. Zírala na Helenu naprosto fascinovaně.

 

„Kdyby tu byl Bennet, užasl by nad precizností téhle práce.“ Rezonance prostupovala Heleninou myslí tak důrazně, jako kdyby jí lebkou klouzavě projížděly prsty. Ženě se při práci rozostřily světlé oči. „Sebemenší chybička a dostala by ses do vegetativního stádia, ale ať už to udělal kdokoli, zachoval tě takřka neporušenou. To je geniální.“

 

„Cc–o?“ Heleně se konečně podařilo ze sebe dostat srozumitelné slovo.

 

„Zajímalo by mě… Jak to asi vypadá?“ Žena odešla a za minutu se vrátila se skleněnou deskou.

 

Helena přimhouřila oči a předmět poznala. Rezonanční deska. Podobné se často používaly pro akademické prezentace a alchymistické lékařské zákroky. S pomocí plynu zrcadlily reaktivní částice tvar a vzorec rezonančního kanálu.

 

Žena přidržovala sklo nad hlavou a druhou ruku položenou na Helenině čele vyslala rezonanci skrz Heleninu lebku. Helena znovu viděla rudě, ale přimhouřenými víčky sledovala nejasný mrak mezi skleněnými tabulkami, který se seskupil do nezřetelného tvaru lidského mozku a pak do nesrozumitelné sítě linek vinoucích se všude kolem.

 

„Pochybuji, že bys čemukoli z toho rozuměla, ale představ si svou mysl jako – jako město. Tvé myšlenky míří nejrůznějšími ulicemi do svého místa určení. Ty linky, které vidíš, jsou uměle vytvořené objížďky. Jsou tam blokády vytvořené transmutací, takže místo toho, aby myšlenky následovaly přirozený mozkový vzorec, pro ně někdo vytvořil alternativní trasy. Některé oblasti byly naprosto odříznuty. Nedovedu si vůbec představit, jak… Schopnosti, které by k něčemu takovému byly potřeba…“

 

Nedokončila větu. Odložila desku a zkoumavě na Helenu pohlédla.

 

„Kdo na tobě pracoval?“ Otázku položila hlasitě, vyslovovala přitom pečlivě a pomalu.

 

Helena jen zavrtěla hlavou.

 

Ženě nebezpečně ztvrdly rysy, ale po chvíli zjevně změnila názor. „Asi to nemůžeš vědět, vzhledem k tomu, v jakém stavu je tvůj mozek. Bude štěstí, jestli si budeš vůbec pamatovat svoje jméno. Předpokládám, že jsi byla studentkou alchymie.“ Bezmyšlenkovitě poklepávala na kovová pouta na Helenině zápěstí.

 

Helena váhavě přikývla.

 

„A cizinka. To je očividné.“ Přejela Helenu významným pohledem.

 

Helena polkla. „Etras.“

 

„Ach, takže docela daleko od domova. Pamatuješ si svůj rezonanční repertoár?“

 

„Růz… norodý.“

 

„Hmm.“ Žena svraštila obočí a prohlížela si Helenu ještě obezřetněji. „Počkat. Vzpomínám si, že jsem o tobě slyšela. Jsi ta malá učenkyně, které platili stipendium Holdfastovi. To už musí být víc než deset let, takže ti teď bude kolik, něco přes dvacet?“

 

Helenu začalo pálit v očích, ale toporně přikývla.

 

Žena zvedla jedno obočí. „Pamatuješ si, co se stalo poskytovateli tvého stipendia, principátu Apollovi?“

 

„Zabit.“

 

„Mhmm. A válka. Na tu si určitě pamatuješ. Pomáhala jsi tomu Holdfastovic klukovi vypálit město? Drahouškovi Lucovi, jak jste mu všichni tak rádi říkali?“

 

Heleně se sevřelo hrdlo. „Já jsem – nebojovala.“

 

Žena vydala překvapený zvuk a přimhouřila oči. „Ale poslední bitvu? Na tu si snad pamatuješ?“

 

Helena několikrát otevřela ústa, nechtěl se jí rozmotat jazyk. „My–tedy–odboj prohrál. Došlo k–popravám. Na konci přišel–M-Morrough. S–s Lucem. Z-zabil ho–na místě. Pak–pak mě–vzali do skladu.“

 

„Kdo?“

 

Helena hořce polkla. „L-Lichové.“

 

Žena se zasmála. „Už dlouho jsem neslyšela nikoho, kdo by se odvážil to slovo použít. Všichni nemrtví nehledě na formu jsou nejvlivnějšími následovníky nejvyššího nekromanta. Nesmrtelností byli odměněni za své schopnosti. V tomto novém světě si smrt přichází jen pro ty, již nejsou hodni. Zkoušej si je urážet, jak chceš, ale to z tvých kamarádů nezbylo nic než jen prach, který upadl v zapomnění.“ Zaťukala Heleně na čelo. „Ty se ale zdáš z větší části nepoškozená. Tak proč si s tím dal někdo tolik práce? A kdo by vůbec –“ Žena zvedla rezonanční desku, ještě jednou ji přejela pohledem a pak zmizela za zástěnou.

 

Heleně se ulevilo, že je pryč.

 

Někdo jí upravil paměť nebo mysl?

 

Považovala by to za nějaký trik, nebýt té rezonanční desky. Věděla, jak má její mozek správně vypadat. Transmutace jakékoli mysli do takového stavu by vyžadovala vysoce specializovaný a rozsáhlý zásah vivimancie.

 

Člověk by jen tak nezapomněl, že se mu něco takového stalo.

 

Přesto však neměla pocit, že by zapomněla cokoli, až na to zmíněné rozsáhlé zranění.

 

Nepamatovala si žádné zranění, jen šok, zármutek a hrůzu.

 

Polkla a vší silou zamrkala, jak se snažila na to nemyslet.

 

Rozhlížela se, aby se zorientovala. Ať už jí píchli cokoli, byl to extrémně efektivní lék. Na hrudi, v místě, kde jehla prošla do srdce, se jí dělala čerstvá modřina. S každým úderem srdce v ní zabolelo.

 

Pohlédla dolů. Podél obou stran postele byla madla, ke kterým byla připevněna pouta na jejích zápěstích. Kůže tam byla sedřená a pohmožděná a pod okovy, které ji poutaly k posteli, měla ještě na každém zápěstí zaklapnutý nazelenalý kovový náramek.

 

Ty jediné poznávala. Připnuli jí je na zápěstí během oslav.

 

V temnotě nasáklé krví, ve slabém světle pochodní, mezi příliš mnoha těly namačkanými v kleci, na ně skoro neviděla. Ale pamatovala si je.

 

Ve stázi si nikdy nepřestala uvědomovat, že je má připnuté kolem zápěstí. Jejich existenci soustavně vnímala okrajem vědomí jako nikdy nemizející zátěž tlumící její rezonanci a bránící jakýmkoli pokusům o transmutaci, která by jí mohla pomoci k útěku.

 

Ani v nádrži nepřestávala cítit lumithium, které obsahovaly.

 

Lumithium ze své podstaty svazovalo dohromady čtyři živly – vzduch, vodu, zem a oheň – a v tomto svazku vznikala rezonance.

 

Podle církve byla rezonance darem, kterým Sol, božstvo ztělesňující pátý element, kvintesenci, zamýšlel pozvednout lidstvo. Schopnost rezonance byla v mnoha částech světa vzácností, ne však v Solem vyvoleném národu Paladijců. Podle předválečných statistik měla téměř pětina jeho populace schopnost rezonance na měřitelné úrovni. Očekávalo se, že toto procento s příchodem další generace ještě poroste.

 

Rezonance byla zpravidla používána při alchymickém zpracování kovů a anorganických sloučenin, kde umožňovala transmutaci nebo alchymizaci. Nicméně u duše s nějakou vadou, vzpírající se Solovým přírodním zákonům, bylo možné rezonanci pokřivit a využít ji k vivimancii – kterou seslala na Helenu ta cizí žena – nebo nekromancii sloužící k vytváření nekrodónů.

 

Lumithium jakožto rezonanční prvek dokázalo svým působením zvýšit, či dokonce vyvolat rezonanci u pevných předmětů, čímž z nich vytvořilo alchymisticky zpracovatelný materiál. Čisté lumithium však bylo pro smrtelníky moc nadpozemské a přílišný kontakt vedl k marasmu, přičemž u osob se schopností rezonance mohl přímý kontakt způsobit intenzivní kovovou bolest v nervovém systému.

 

Heleně z lumithia obsaženého v náramcích zjevně špatně nebylo. Což znamenalo, že byly nějak upravené. Jejich bodavá energie byla na Heleninu rezonanci napojena, ale místo toho, aby působila bolest, rozostřovala její smysly. Helena svou rezonanci cítila, ale když se ji pokusila ovládnout, jako by náramky do jejích nervů vysílaly statickou elektřinu. Ať se snažila, jak chtěla, nedokázala se jim vzepřít.

 

Věděla jediné – dokud bude mít ty náramky na rukou, není žádná alchymistka.