Aleš Pitzmos: Rakev – Nemesis

Závěrečný díl trilogie Rakev, odehrávající se na orbitě největšího ledového obra slunečního soustavy, Uranu, spěje ke svému závěru. Nemesis vychází v nakladatelství Nemeton již 6. března 2026.

ANOTACE:
Stanice Asylum je zničena!
Tyranie neohumanů a kyborgů na orbitě Uranu zlomena!
Boj však pokračuje!

Miranda Silvertonová se po destrukci Asyla ocitá na vlajkové lodi Asijské hegemonie, Admiralu Isakovovi. Musí se sžít nejen s jeho ideologií poznamenanou posádkou, která ji oslavuje jako revolucionářku, ale stanout i proti Aureliánovi, neohumanovi a Předsedovi Kvora Panamerické konfederace, jehož pokročilá loď Brahmastra se nezadržitelně blíží na Uranovu orbitu. Aby toho nebylo málo, Miranda začne slýchat podivný hlas, zažívá vize a stejně jako ostatní na palubě Isakova je svědkem záhadných jevů, které se odehrávají v hlubinách planety. Zdá se, že se tam samovolně utvářejí podivné krystalické konstrukce, navíc Uran ztratil svou typickou tyrkysovou barvu. Můžou tyto změny ohrozit lodě na orbitě? Anebo celé lidstvo? A co je má na svědomí? Mateřská loď mimozemského druhu Seelerů, která kdysi ztroskotala v Uranově plášti a na jejíž palubě Miranda několik měsíců pobývala? Anebo něco mnohem děsivějšího? Možná… PEHKORAN!

Miranda musí čelit nejen silám, stojícím v pozadí oněch událostí, ale střetnout se i s démony z vlastní minulosti. Zvítězí? Anebo se lidstvo ocitne v propadlišti dějin bez ohledu na to, zda se jedná o pravé lidi, kyborgy anebo neohumany?

 

O AUTOROVI:
Aleš Pitzmos se narodil v roce 1986, bydlí v Čáslavi a pracuje ve státní správě. Literární tvorbě se věnuje prakticky už od dětství, vážněji od roku 2005, kdy začal psát svou dobrodružnou prvotinu Démoni pralesa, která mu roku 2008 vyšla u nakladatelství Alpress pod pseudonymem Alec Palmer. Je autorem několika dalších dobrodružných thrillerů, dvou historických románů ze středověké Anglie, pentalogie space oper z cyklu Vesmírná asociace, svěží sci-fi série Rakev a temných protektorátních thrillerů Synchronicita a Přízraky Býčí skály.

Autor zaznamenal úspěchy i na poli literárních soutěží – v roce 2010 zvítězil s povídkou Singularita v Ceně Karla Čapka – a jeho román Záře supernovy byl nominovaný na cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu za rok 2016 a na cenu Aeronautilus. Pokud zrovna nepíše, tak cestuje, fotografuje, vzdělává se a vychovává fenku malého černého knírače Briannku. Zároveň je hrdým majitelem malého nakladatelství Nemeton, které se specializuje na knihy, vonící po dobrodružství.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Nemeton; 3/2026
Formát: epub, mobi, pdf
Počet stran: 270
Cena: 199 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
I.

Věděla jsem, že je to jenom sen. Byl však tak krásný, že jsem v něm chtěla zůstat co možná nejdéle – byl totiž odrazem mé minulosti. Tehdy jsem měla všechno. A dnes… nemám nic.

Stála jsem na konci skalnaté pobřežní zóny poloostrova Punta de n’Amer, vystavovala jsem odhalená ramena rannímu slunci a hleděla na blankytně modré moře. A snila jsem. O záhadných krajích, které tam někde v dálce jsou, o Maroku a Alžírsku, o nichž často hovořil otec. Tam daleko na jihu je prý ještě větší poušť než tady, celé písečné duny, klenoucí se od obzoru k obzoru. A divní tvorové se dvěma hrby, kteří prý dokážou prožít celé dny bez toho, aniž by se napili vody! Jsou skuteční? A pokud ano, jak to dělají? Mají v sobě nějakou houbu, která tekutiny uvnitř nich uchovává? Tak takové otázky jsem si ve svých osmi letech kladla.

Náhle jsem ucítila, jak mě něco štíplo v zátylku. Nazlobeně jsem se otočila a spatřila jsem svého bratra, Jeroma, který na mě mířil prakem. Vystřelil. Další zásah jsem schytala do odhalené paže. Zabolelo to.

Zlostně jsem vykřikla a sebrala jsem ze země velký kámen. To už se dal na ústup a zmizel mi ve stádečku mečících, vyhublých koz, které naši rodiče na Punta de n’Amer chovali. Přestože jich byla stovka, každou z nich jsem znala jménem. A měla jsem mezi nimi i své kamarádky. Jedna z nich, Milady, ke mně přišla a strčila do mě svým čumákem.

„Mee-e,“ řekla.

„Taky tě mám ráda,“ zašeptala jsem a políbila ji na čelo mezi malé růžky.

„Alice!“ ozval se od našeho starého přívěsu hlas mé matky. „Alice, snídaně!“

Poplácala jsem Milady po jejích strakatých zádech a vypravila jsem se pěšinkou, vinoucí se mezi keříky vřesu a pokroucenými borovicemi, ke karavanu, který už pamatoval lepší časy. Rodiče s ním procestovali většinu Evropy a Afriky, kde kázali víru čistých. A pak, když se chystali založit rodinu, zakotvili tady: na jednom z Baleárských ostrovů, na Mallorce.

Pod baldachýnem bylo umístěno několik zažloutlých, plastových židlí a stůl, na nějž právě matka kladla rebarborový koláč. Nechyběl ani džbán mléka, které nám daly naše kozičky. Otec už tam seděl, pokuřoval ze své fajfky (ucítila jsem štiplavý zápach marihuany) a koukal se do laptopu. Své místo u stolu zaujal i Jerome, který do sebe začal ihned cpát první dílek koláče. Zašklebil se na mě. Měla jsem chuť ho nakopnout, ale ovládla jsem se. Rodiče neradi viděli, když mezi námi byly rozmíšky.

„Brzy se něco semele,“ pravil otec toho dne. „Cítím to v kostech. Armageddon je na spadnutí.“

„Víš, že nemám ráda sýčky, zlato!“ kárala ho matka. Ale spíš jí šlo o nás, nechtěla, abychom nic z toho slyšeli. Přála si totiž, abychom dál žili v iluzi bezpečí, kterou pro nás s otcem vytvořili, byť někdy bývalo těžké ji udržet.

„Hegemon Feng Bao je zlo, největší, co svět postihlo od dob Stalina,“ ignoroval ji. „Jistě brzy zaútočí na Ocelovou oponu. A na tichomořské ostrovy pod správou Konfederace.“

Matka nesouhlasně mlaskla. „Nás to nemusí vzrušovat. Jsme daleko. Hodně daleko.“ Mrkla na mě a na Jeroma. „A pokud snad přijde zkáza, my ji přežijeme, protože jsme vyvolení samotným Jehovou. Protože jsme čistí.“

Tohle většinou otce uklidnilo. Toho dne však nikoliv. „Co když ale Fenga podpoří Chalífát?“

„Děti, co kdybyste si vzaly člun a vyrazily na ryby?“ podívala se matka – čelo zvrásněné starostmi – na mě a na bratra. „Ještě předtím, než začne pražit sluníčko.“

Rychle jsem do sebe nacpala kus koláče. Jasně že jsem chtěla rybařit! Milovala jsem to! O něco méně mě ale těšilo, že mi bude dělat společnost Jerome, na něhož jsem měla stále vztek.

Bratr na mě upřel své nebesky modré oči a mrkl na mě – tak, jak to uměl jen on. I když byl občas protivný hajzlík, zbožňovala jsem ho. Takže jsem zase rychle roztála a obdařila ho úsměvem. Bylo zapomenuto.

Vstal od stolu, div neporazil židli, a rozesmál se. „Poslední u člunu je pako!“ Pak se rozběhl k pobřeží. A já zamířila za ním, byť jsem ještě netušila, že tenhle den navždy změní idylku, v níž jsme žili. Ve chvíli, kdy jsem se hnala za bratrem, přeskakovala jsem kameny a obíhala keříky vřesu a jalovce, které byly svorně pražené letním sluncem, však bylo všechno ještě v pořádku. Brzy jsem se ocitla na skalnatém pobřeží poloostrova. Na hladině azurově modrého moře se pohupoval nás člun, k němuž jsme museli doručkovat po ocelovém žebříku, jenž byl zapuštěný do vápencové skály.

Člun byl starý jako náš karavan, přesto však stejně jako on mému srdci milý. Byl natřený jasnými barvami a jeho přídi dominovalo ochranné Horovo oko, neboť to byl import z nedaleké Malty, kde se podobným loďkám říkalo luzzu a od nepaměti sloužily tamním rybářům.

Jerome přeskočil ze žebříku na jeho dno, já mezitím odvázala kotevní lano.

„Až budu dospělý, stanu se rybářem,“ řekl mi, když jsme seděli uvnitř a on zkušeně zabíral vesly. Jejich listy rozrážely drobné vlnky, které se stříbřitě třpytily v záři jitřního slunce.

„Je ti teprve osm!“ vyhrkla jsem. „Nemůžeš tušit, co budeš v budoucnu dělat!“

„Ale jo, tuším,“ řekl trucovitě, na pažích se mu napínaly svaly – a luzzu klouzala po hladině a nesla nás do nedalekého zálivu. „Možná se dokonce vypracuju a budu mít vlastní rybářskou společnost. A bicáky jako Pepek námořník!“

Uchechtla jsem se, sáhla jsem přes okraj luzzu a začala jsem na bratra cákat vodu.

„Za co?!“ ječel a pustil vesla, aby mi útok oplatil. Svlažila mě vlhká sprška. A vzápětí další, protože Jerome začal vodu nabírat oběma rukama.

„Za to, že vymýšlíš blbosti!“ křikla jsem.

„To nejsou blbosti!“

Za několik chvil jsme byli celí mokří – a zároveň spokojení. Slunce nás však zase rychle osušilo. Brzy jsme se ocitli v srdci zálivu, který byl naším domovem. Naším skrytým rájem, i když někdo by ho označil za peklo. Stejně tak já, po mnoha letech, když jsem konečně pochopila všechny souvislosti.

Okolí Punta de n’Amer bývalo dříve hojně vyhledáváno turisty. Na západ od něj se nacházela letoviska Sa Coma a S’Illot, na východ pak Son Moro, Cala Millor a Cala Bona. Pobřežní promenády byly vroubené restauracemi, obchody a hotely. Ve třicátých a čtyřicátých letech jednadvacátého století však už tak těžce zkoušený svět zasáhla řada krizí, zároveň zaúřadovala i příroda. Středomoří bylo spalováno teplotami, v létě atakujícími i padesát stupňů Celsia ve stínu, hřebíčkem do rakve pak byl výbuch sopky na řeckém ostrově Nysiros; vzniklá tsunami zpustošila celé východní Středomoří a doputovala i na jih a východ Mallorky. Poničená pobřežní letoviska byla ponechána ladem a více než polovina obyvatel ostrova byla evakuována do pevninského Španělska, kde už zůstala, neboť se neměla k čemu vracet. Jihovýchodní pobřeží Mallorky však nezůstalo opuštěno nadlouho. Jen pár let po ničivé tsunami se začalo stávat rájem pro ty, co chtěli žít v odloučení, alternativně. Jimž globalizace, nástup AI a ideál
y transhumanismu nic neříkaly. Mezi nimi byla i moje rodina, patřící k takzvaným čistým – víra v Boha, Jehovu, se u nich kloubila s odmítáním jakýchkoliv tělesných úprav.

Mně a bratrovi se stala opuštěná mallorská letoviska hřištěm. Nevnímali jsme torza hotelů a výškových budov. Ani trosky, povalující se po ulicích. Rezivějící vraky lodí, jež byly vyplaveny na pobřeží. Vnímali jsme jen pohádkové, opuštěné království – skoro jako by se jednalo o nějaký zámek, postižený zlou kletbou. A my byli ti, co mu znovu vdechnou život, co ho osvobodí.

Nahodila jsem prut, zasunula ho do držáku a pak jsem zamířila na záď kolébajícího se luzzu, kde se nacházel plastikový box. Sluníčko už začínalo pořádně pražit (usuzovala jsem, že toho dne padne čtyřicítka), a tak jsem odtud vytáhla klobouk se širokou krempou, který mi byl poněkud velký (patřil totiž matce) a sluneční brýle – ty byly zase tátovy a na nose mi seděly dost nejistě. Pak jsem se položila na dno vedle bratra a opřela se zády o okraj člunu. Díky jeho kolébání jsem chvílemi sledovala veselé bílé mraky, ploužící se po obloze vysoko nad námi, a chvílemi trosky výškových hotelů, nacházejících se v Cala Millor. Zub času si z nich ukusoval stále víc a víc, beton praskal a odhalené armovací tyče rezivěly.

Začínaly se mi klížit oči – když zabrala nějaká ryba! Rychle jsem vstala a chtěla se vrhnout po prutu, luzzu však na hladině poskočil a já upadla. Naštěstí do měkkého – přistála jsem totiž přímo na bratrovi.

Hrabali jsme se zpátky na nohy, překvapení a otřesení, člun mezitím urazil po hladině několik metrů. Něco ho táhlo. A to něco my chytili. Vzápětí se prut přelomil, jeho zbytky proletěly vzduchem v efektní piruetě a pak je s hlasitým žblunknutím pozřelo moře.

„Co…,“ vykoktal otřesený Jerome. „Co to bylo?“

„Netuším,“ vyhrkla jsem – a i přes spalující slunce nad našimi hlavami mi kůži sežehl mráz strachu. „Možná bychom se měli vrátit.“

Vzápětí něco zespodu udeřilo do luzzu. Jen tak tak jsem udržela rovnováhu. To už se bratr vrhl k veslům.

Znovu úder do člunu. Tentokrát jen lehký, zkusmý. Zadívala jsem se do vody. Něco tam bylo! Něco velkého! Vzápětí hladinu proťala nezaměnitelná trojúhelníková hřbetní ploutev.

„Žralok!“ vykřikla jsem. „Je to žralok bílý, Jerome!“

Bratr prudce zabral do vesel, svaly na jeho rukách se napínaly a čelo se mu pod ofinou vyšisovaných blond vlasů perlilo potem. A já sledovala tu bestii, která kolem nás hladově kroužila. Brzy už jsem neviděla jen hřbetní ploutev, ale i tupou hlavu a černé oko opatřené mžurkou, z něhož sálala děsivá inteligence. Ze všeho nejvíc mě však fascinovaly jeho čelisti, osázené několikacentimetrovými vroubkovanými zuby. V té chvíli mi došlo, že s tím žralokem není něco v pořádku – a možná proto byl tak agresivní. Hřbet a boky měl totiž pokryté zhnisanými puchýři a jeho plakoidní šupiny se na mnohých místech odlupovaly v celých cárech, zejména v oblasti žaber. Jistě to měla na svědomí nějaká chemikálie, jíž byl vystaven.

Občas jsem potají poslouchala otce s matkou, když si mysleli, že tam nejsem a že pasu s Jeromem kozy. Otec si často stěžoval na petrochemické továrny, které po velkém tsunami z roku 2047 na zcela zničeném pobřeží Libye vystavěla Asijská hegemonie. Prý opakovaně znečišťovaly moře, a to i přes mnohé, často sebevražedné útoky ekoteroristů ze Soudného dne, kteří se neváhali obětovat ve jménu svaté Gréty. Náš žralok zřejmě připlul právě odtud.

„Alice!“ zaslechla jsem Jeroma – připadalo mi to jako z velké dálky. Tak moc jsem se tehdy bála! „Alice, pojď mi pomoct!“

Rychle jsem přiskočila k druhému veslu a chopila se ho. Společně jsme zabírali a mířili do bezpečí, na naše útočiště, na Punta de n’Amer. Neměli jsme však souzeno k němu doplout. Protože žralok už se nespokojil jen s obeplouváním našeho člunu a s jeho občasným pošťouchnutím. Náhle na něj zaútočil plnou silou. Horovo oko na boku luzzu nás mělo chránit – ten den však nesplnilo svou funkci. Ozval se zvuk lámaného dřeva. Prudký úder mě shodil na dno. A já s hrůzou sledovala, jak do člunu prýští voda.

Pak jsem spatřila Jeroma. Vytáhl veslo z úchytu a držel ho v ruce jako baseballovou pálku. Bál se – a přesto byl tak statečný! Pak už jsem jen sledovala masivní žralokovy čelisti, které přelomily veslo jako by bylo z krepového papíru a zakously se do bratrovy ruky…

Vykřikla jsem – a procitla z toho snu. Zjistila jsem, že nejsem v posteli, ale někde jinde: možná na řetízkovém kolotoči anebo v centrifuze, protože jsem velice rychle rotovala kolem vlastní osy. Do krku a úst se mi vrhnuly zvratky, které jsem zase rychle polykala, protože jsem byla uvězněna v něčem, co velice připomínalo skafandr – a v něm se zásadně nedoporučuje zvracet.