Údolí Winterset – Jak se slaví Ječný den? Utíkáte, přátelé. Utíkáte…

Kultovní debutový román Jonathana Edwarda Durhama je stejně napínavý jako děsivý a stejně vtipný jako překvapivý.

ANOTACE:
Chtěli byste, aby se vaše oblíbená kniha stala realitou, i kdyby jen na chvíli? Přáli byste si potkat svou oblíbenou knižní postavu, i kdyby jen na jediný den? Měli byste být ve svých přáních opatrnější, protože pokud se fantazie zhmotní v postavách z masa a kostí, může být daleko děsivější než jakýkoli pohádkový příběh…

Údolí Winterset sleduje skupinu přátel na místo, které inspirovalo jejich oblíbenou dětskou knihu – nestárnoucí příběh o skupině zvířat, která připravují každoroční slavnost na oslavu konce léta. Po řadě nenadálých zvratů návštěvníci zjišťují, že mnohé z toho, co svět považoval za smyšlené, je temná skutečnost, a že pravda skrytá za jejich milovanou knihou je nebezpečnější, než si kdy dokázali představit. Nadchází Ječný den… a vy jste zváni na lov.

A jak že se slaví Ječný den? Utíkáte, přátelé. Utíkáte…

O AUTOROVI:
Jonathan Edward Durham se narodil nedaleko Filadelfie a dětství trávil především četbou. Po studiu neurovědy a literatury se rozhodl pro uměleckou činnost. Žije v Kalifornii a ve své tvorbě mísí reálné zážitky z dětství s oblíbenými knižními příběhy. Jeho úspěšný debutový román je neotřelou kombinací fantasy a hororu ze současného světa.

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo; 2/2026
Překlad: Jiří Hanuš
Obálka: Maura O’Connor
Vazba: vázaná
Počet stran: 312
Cena: 498 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první

John Eamon Buckley se svoje křestní jméno dozvěděl teprve jako mladý muž, ale takové už byly poměry v rodině, v níž vyrůstal. Během jeho výchovy byl pochopitelně uložen pod zem bezpočet min, ale pokud se dokázal upamatovat, tahle vyskočila jako první a uhryzla slušný kus jeho reality. Ještě o deset let později si dokázal vybavit, kdy ji slyšel poprvé – tu jedinou silnou slabiku vyklouznuvší z úst jakési sociální pracovnice, která působila, jako by ji vybalili z krabice spolu s jejím sektorovým psacím stolem; budova kolem byla studená a šedá a dosud se hemžila přízraky policejní stanice nebo blázince nebo co to bývalo za děsný úřad. John? Můžu ti přinést trochu vody? Jak se s tím vším vyrovnáváš, Johne?

Eamon stále ještě nevěděl, jak na tu druhou otázku odpovědět, a během své pouti do dospělosti postupně pochopil, že to slovy nikdy vyjádřit nedokáže, a smířil se s tím. Navíc si ani nebyl jistý, že mu o to jde. Jak vůbec začnete někomu takový příběh vyprávět? Jak byste jim to dokázali srozumitelně sdělit? Eamon si stále ještě kladl takové otázky, zatímco v libovolnou příšernou noční hodinu ležel zcela bdělý, svíral prázdné pěsti, oči přilepené k vanilkovým štukám na stropě. Chtěl vrátit čas a přimět se, aby jí to všechno odvyprávěl. Chtěl se přimět ječet tak hlasitě, aby ještě po deseti letech slyšel tu ozvěnu. Chtěl sevřít v objetí svoji mladší podobu a slíbit, že všechno bude v pořádku, nebo vylovit jednu ze stovky dalších nemožných jemnůstek, ale nutkání lhát sám sobě mu připadalo vždycky příliš trpké, dokonce i ve chvíli, kdy mu začalo bublavě stoupat hrdlem. Takže nikdo neječel a zbrusu nový John se nezmohl na odpověď a neposkytl žádný příběh o tom, kde byl a jak žil. Rozhodně ne nějakému cizímu člověku dřepícímu za psacím stolem. Ani po všech těch letech.

Neměli se zas tak špatně, než Eamonův otec zmizel, ale rozhodně to bylo jiné. Zvláštní tak, jak to dokáže pochopit pouze někdo, koho vychoval muž, co se naprosto bez jakékoli kontroly mohl věnovat svým bouřlivým labilitám a dramaticky agorafobickým vrtochům. Zvláštní způsobem, jaký si dokáže představit pouze někdo, kdo nerozpoznal pravdu od pohádky a neslyšel nikdy nic jiného než slova svého otce, a pak se ve čtrnácti znenadání ocitl sám v širém otevřeném světě. Ovšem v dobách, než Eamon pochopil, jak to vlastně je, vládl alespoň jakýsi klid a všechno bylo dosud prosté – klid na duši, kdy existovaly jisté hranice a on dobře a zdravě spal pod nefiltrovaným světlem hvězd uprostřed chorálů cvrčků a nočních sov. Všechno bylo tenkrát jednoduché a nekomplikované, a i když byla spousta míst, kde se mohl toulat, a spousta volného času, bohužel k tomu nebyly hranolky… a právě to byla ta pěchotní mina, o kterou vždycky s radostí zakopl.

„Ach můj bože, ty jsou úžasný,“ prohlásila Caroline s dikcí utlumenou soustem dokonale osmažených zlatohnědých pomfritů. Byla přimáčknutá k oknu na straně vinylového boxu vedle svého přítele Marka a oba seděli naproti Eamonovi, k jehož rameni se jako obvykle netiskl nikdo, kdo by hrál jeho lepší polovinu. Byl něco jako samotář donucený k tomu pohodlím a okolnostmi spíš než čímkoli vyhraněnějším, ale ti tři vytvořili v posledních několika letech sehranou partu a Eamon se navzdory své samotářské povaze nikdy neodhodlal, aby se izoloval jako jednoznačný poustevník… a očividně si uvědomoval, že za to vděčí právě a pouze těm dvěma.

Eamon si z vrchovaté hromady škrobu uprostřed stolu vybral další oběť, projel ji tlustou louží kečupu při okraji talíře a strčil si ji do úst. V tu chvíli usoudil, že tady něco schází, a okamžitě sáhl po slánce.

„Já už jsem je solil,“ namítl Mark. „Přece jsi mě viděl. Všiml jsem si, že mě při tom sleduješ.“

„Díval jsem se, jak solíš vrchní vrstvu, ale tu jsme právě snědli, takže někdo potřebuje posolit ty pomfrity ve spodní vrstvě. Opravdu to není tak složité,“ prohlásil Eamon s dobře míněným úšklebkem a poskytoval nově odkryté dobrotě příkrov bohem vyvoleného křišťálu.

„Vidíš, jde na to dobře,“ rýpla si Caroline, vzala si čerstvě posolený kousek a předvedla Markovi svou bezuzdnou rozkoš. „Dokonalé.“

„Opravdu jsi o tom hodně přemýšlel, viď?“ řekl Mark.

„Mechanika chování soli ve vztahu k pomfritům je nekomplikovaná, ale to neznamená, že nevyžaduje jisté zamyšlení. Myslím, že otázka, kterou by sis měl položit, zní… proč ses nad nimi nezamyslel ty?“ opáčil Eamon a požehnal kaluži kečupu několika pohyby svého zápěstí. „I rajčata potřebují lásku, víš… aby nezačala být příliš technická nebo tak něco.“

Caroline zasunula další pomfrit mezi své typicky zdrženlivé rty, položila si dlaň na hruď a sesunula se na okno, přemožená čirou lahodností pokrmu. „Bože, on mě dostává způsobem, jakým to ty nikdy nedokážeš,“ utahovala si ze svého milého, protože nikdy nepromarnila příležitost si do něho rýpnout. „I rajčata potřebují lásku. Tolik lásky.“

Mark se na ni napůl naštvaně zamračil a štěkl: „Noo, jestli myslíš, že v té flašce jsou opravdu nějaká rajčata… mám pro tebe novinku.“

„Miluju novinky!“ prohlásil Eamon. „Co to je? Něco vzrušujícího?“

„Ty víš, co tím myslím. Nenuť mě, abych si přesedl k tobě.“

Eamon samozřejmě věděl přesně, co tím Mark myslí, ale vždycky si vychutnal příležitost sehrát tupce, jakmile mu kamarád poskytl příležitost, a nebylo mu proti mysli spřáhnout se s Caroline a rýpnout si do Markovy prostší povahy. Mark byl možná jednodušší, ale byla to spíš dobrá vlastnost a nikoli nedostatek v očích jeho společníků, protože nikdy nebyl až tak zabraný do sebe, aby se s nimi nepodělil o hezkou chvíli. I když to nebylo nic významnějšího než povrchní řeči, bylo to povětšinou zcela vítané a Eamon tomu – po pravdě řečeno – dával obvykle přednost před čímkoli, co by vyžadovalo nechtěné sebezkoumání. Mark měl po všech stránkách svého života k umělci daleko, ale nebyl ponořený do sebe a v každém společenském styku nacházel potěšení.

Také Caroline Eamona při jeho neustálém úsilí přizpůsobit se světu tak výrazně odlišnému od jeho předchozí výchovy podporovala, třebaže ze zcela odlišných důvodů, a i když její pohled na svět nebyl tak jednoduchý a pozitivní jako Markův, rozuměla Eamonovi způsobem, jakým to Mark nesvedl. Věděla, jaké to je připadat si cizí, dokonce i v důvěrně známých situacích. Věděla, jaké to je dívat se na stůl a nevidět volné místo, i když je ten stůl její, a většinou stačil pouze jemný pohled Eamonovým směrem nebo přátelská dlaň na jeho rameni, aby mu připomněla, že není jediný, kdo se cítí ztracený nebo zatížený okolnostmi svého narození. Připomněla mu, že i ona má minulost protkanou zrcadly.

Mléčné koktejly dorazily a přivítala je tichá, usměvavá chvála Marka a Eamona a skutečný potlesk Caroline, která radostně zajásala jako školačka, když před ni postavili vysokou sklenici jahodové břečky. Pokud šlo o Marka, neodmítl čokoládu v žádné situaci, kde měl možnost volby, a Eamon zřejmě dosud nedospěl za lahodnou předvídatelnost vanilky.

„Můžu vám přinést ještě něco jinýho?“ dodala servírka už napůl otočená ke kuchyni, když ji Eamon zastavil otázkou.

„Víte, vlastně jsem… ehm, víte, napadlo mě… je tohle Runny?“ vypískl stísněným hláskem a ukázal na černobílou kresbu roztomile vyhlížejícího králíka na záhlaví laminovaného jídelního lístku hned pod názvem podniku, Millie’s Place.

„Co že to má být?“ odpálila číšnice, jako kdyby Eamon mluvil nějakým dávno mrtvým jazykem.

„Je to Runny? Ten králík v žitě? Jenom mě tak napadlo, že tadyhle s tím –“

„A k tý žitný byste si dal co?“ upírala na něj pár pytlíkovitých očí.

„Ne, ne… ptal jsem se, jestli na té kresbě na jídelním lístku je –“

„Krůtí plátky,“ vložila se mezi ně Caroline. „Rajčata, listový salát, žádnou cibuli a k tomu majonézu. A můžeme to dostat zabalené s sebou, když budete tak hodná?“ Servírka pokrčila rameny, načmárala si něco do bloku, otočila se na oškubaných pantoflích a odploužila se do kuchyně. „Ona nejspíš nebude žádná velká čtenářka,“ dodala Caroline a rozpustile kopla Eamona pod stolem do holeně.

„Jo, ale to neznamená, že je blbá,“ štěkl Mark a namířil prst na oba své druhy, jako by chtěl odrazit útok, o němž tušil, že se blíží. „Některý z nás nečtenářů jsou docela chytrý a vůbec. A taky… úžasný fešáci.“

„No jo. Taky to ale nezbytně neznamená, že ona blbá není,“ odsekl Eamon, nadzdvihl obočí a srkal svůj koktejl, zatímco Caroline svými dokonalými, půvabnými prsty hladila přítele po buclaté tváři. „I když musím přiznat, že na ženskou je docela hezká.“

„Pravda, ale… ne tak hezká jako já, co říkáš?“ navrhl Mark, natáhl krk a uhladil si neexistující klopy, mlčky připouštěje svůj nevýrazný vzhled, ale zároveň si vychutnával žert, třebaže na vlastní účet.

Caroline popadla jeden z jídelních lístků a na chvíli se zadívala na kresbu na obálce – dokonale jemně uhlem vykresleného králíka skrývajícího se ve vysoké trávě, srst měl zakrytou kostkovaným kabátkem a na hlavě šedou placatou čepici. „Řekla bych, že opravdu vypadá jako on,“ prohodila. „A poblíž není nikdo, aby za králíka v žitě prolil slzu.“

V Eamonově dětství byly knihy úplně všude, protože venku v lesnaté pustině státu Idaho, kde vyrůstal, žádný jiný způsob zábavy kromě příběhů, her a nekonečného ráje neexistoval. Ale navzdory zdánlivě nekonečné sbírce svazků od Vernea, Defoea, Londona, Dumase a Twaina na chatrných poličkách lemujících srub Eamon až do svého krátkého a trpkého pobytu u prvních pěstounů o Údolí Winterset nikdy neslyšel. Byl to pozoruhodný příběh, kniha, kterou četla jedna generace za druhou, a dokonce hned poté, kdy se Eamon poprvé zakousl do okouzlujícího příběhu družiny zvířat, která spěšně chystají každoroční oslavu Ječného dne, okamžitě pochopil, proč uznání mistrovského díla E. B. Addingtona od chvíle, kdy poprvé vyšlo, celá desetiletí stále narůstá.

Údolí Winterset byla jedna z těch nadčasových, nenapodobitelných knih, které jsou prosté a čisté a zjevně zábavné nejen na povrchu, ale ještě mnohem víc pod povrchem. Rozprávěla o životě a ztrátě a zápasu, strachu a statečnosti a oběti způsobem, který byl tak přístupný, že bylo téměř snadné ho přehlédnout, a Eamonovi se okamžitě vplížil pod kůži a zůstal tam jako dobrý, silný inkoust ode dne, kdy Eamon knihu poprvé otevřel. Její stránky byly plné prosté poezie a složitých poučení, a dokonce i v šestadvaceti letech si cenil každého slova, jako kdyby byla jeho vlastní. Miloval každý obrat a každou postavu, a třebaže se všechny objevovaly v půvabných, živých příhodách, králík Runny měl vždycky u něho zvláštní místo, protože Eamon až příliš dobře rozuměl jeho touze zmizet do vysoké trávy a znehybnět, až už nic a nikdo nebude tušit, kde se skrývá. A nikdo poblíž neuroní slzu. Vůbec nikdo.

Nějakých šedesát let po vydání představovalo Údolí Winterset stále mnoho věcí pro mnoho lidí, ale bylo také důvodem, proč se Eamon, Caroline a Mark ocitli v ospalé vesničce West Rock ve státě Washington – vlastně městečku uvelebeném při pobřeží Tichého oceánu, jinak zcela obyčejném, nebýt jeho velice slavného obyvatele, E. B. Addingtona osobně. Konali tedy vlastně něco jako pouť… chtěli složit hold muži, který jim toho tolik dal, třebaže nikdy neznal ani jejich jména. Přijeli uctít jeho památku a hledět, třebaže jen zdálky, na rozlehlou usedlost, která tak slavně inspirovala jeho knihu. Přijeli mu poděkovat a sdělit mu, jak mnoho to pro ně znamená… a teď už byli blízko. Tak blízko.