Ostrov stínů – mezi římskou mocí, keltskou tradicí a rodícími se legendami

Nakladatelství PROSTOR uvádí románový debut egyptoložky Diany Míčkové Ostrov stínů – rozsáhlou historickou ságu zasazenou do Britannie na sklonku 4. století, do doby, kdy se Římská říše začíná drolit, a vzpurná z perspektivy Říma okrajová provincie, se nečekaně dostává do centra dění. 

Mýty opředené britské ostrovy se zde stávají živým prostorem střetu kultur, víry a paměti. Hrdinkou románu je Eimhir, mladá žena vyrůstající v keltském prostředí, která se postupně stává aktérkou „velkých příběhů“ své doby.

 

V bouřlivém víru událostí se jako vzdělaná druidka pokouší uchovat dědictví své země, je však čím dál složitější rozlišit spojence od nepřátel a obstát v závazcích, jež se s proměnou času neustále přepisují.  

 

Ostrov stínů přináší pohled „z periferie“, která je nečekaně vtažena do centra dění: sledujeme vnitřní krizi římské moci i snahu keltských elit emancipovat se od zbytků nadvlády – a současně otázku, která zůstává naléhavá i dnes: kdo a jak rozhoduje o tom, co si budeme pamatovat. S proměnou doby se proměňuje i kolektivní paměť: z vládců se mohou stát uzurpátoři, z rebelů světci, z žen čarodějnice – nebo mohou být beze stopy zapomenuti. 

 

Román stojí na pomezí historického vyprávění a atmosférického příběhu o zrodu legend: o tom, jak se realita mění v mýtus – a jak snadno se „jádro kultury“ může přetavit v pouhou strašidelnou zkazku. 

 

 

 

Diana Míčková je egyptoložka, působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve výzkumu se zabývá především staroegyptskými náboženskými texty, mytologií a magií, věnuje se také starověkému umění paměti. Od roku 2015 se účastní archeologických výzkumů v Abúsíru, kde pracuje na překladech a interpretacích textů ze šachtových hrobek sajsko-perské doby. Pravidelně přednáší staroegyptský jazyk a literaturu a je členkou mezinárodního projektu Alchemies of Scent. Ostrov stínů (2025) je její beletristický debut. 

 

Vydal: Prostor; 2025

Počet stran: 480 + 528 (celkem 1008) 

Vazba: brožovaná 

Cena: 997 Kč

 

 

 

 

I

„Porušil jsi svou ­geis,“ pronesla jsem pomalu a obřadně. „Tvůj osud je zpečetěn.“

 

Nešťastník, který byl přede mnou řemenem připoutaný ke kameni, se mi zoufale, a přece vzdorovitě podíval do očí. 

 

„Propusť mne, mocná vládkyně!“ zvolal. „Ty přece dobře víš, že jsem neměl na výběr! Známe se již z mnoha bitev, ty jsi to byla, kdo stál u brodu, když jsem vyzýval největší válečníky na souboj! To ty jsi způsobila vražedný boj mezi mnou a mým přísežným přítelem Ferdiadem! Znáš mé srdce dobře! Milost, Přízračná královno!“

 

Udělala jsem krok směrem k umírajícímu hrdinovi. Byla jsem nemilosrdná. Byla jsem spravedlivá. Neměla jsem na výběr. 

 

„Je pozdě obhajovat se nebo litovat. Čin byl již vykonán a na tvou hlavu dopadne kletba. Propadl jsi hrd­lem. Bohové tě již neochrání. Byl jsi jim zavázán svou ­geis, posvátným slibem, který jsi nedodržel, svatou přísahou, jíž jsi zhrdl, a božským zákazem, jejž jsi porušil. Za tvé konání tě nyní stihne trest.“

 

Odvrátil ode mne tvář a rozhlédl se kolem sebe, jako by snad očekával nějakou pomoc, i když musel vědět, že žádná nepřijde, a pak přece jen zvolal mocným hlasem:

 

„Lugu, ó Lugu, mistře devíti umění a zářivý vládce světla, dlouhoruký střelče! Pomoz mi, pomoz mi ještě jednou! Emer, má milovaná, přivolej pomoc, zachraň mne! A kde jsi ty, Conalle, můj příteli?! Volám tě k tvému slibu – nepřežiji-li toto zranění, dodrž své slovo a ještě tuto noc vykonej za mne pomstu!“

 

Pohybem ruky jsem zadržela kohokoliv, kdo by se k němu chtěl přiblížit.

 

„Je pozdě, Cú Chulaine, ani Pán světla tě nezachrání! Sám ses připoutal k balvanu, sám víš, že je ti souzeno zemřít vestoje! Nyní patříš mně,“ vztáhla jsem k němu ruku. 

 

„Do boje, do boje!“ zařval najednou Lug, který se vynořil zpoza balvanu. „Conalle, Emer, následujte mne!“

 

S řevem se za ním vyřítil Conall. 

 

„Ríastrad, ríastrad!“ vykřikoval, vyvolávaje posvátné bojové šílenství, jímž byl jeho druh, nyní přivázaný k balvanu, kde pomalu propadal mé moci, tak znám. „Ríastrad, Cú Chulaine!“

 

„Pozvedám zbraň za Pána světla!“ vykřikovala Emer, v patách za Lugem a Conallem.

 

„To nejde!“ zařvala jsem a postavila se před Cú Chulaina, jako bych ho chtěla bránit před těmi, kteří jej chtěli zachránit.

 

„Odstup, Morrígan!“ zvolala Emer.

 

„Ano, odstup! Odstup, protože jsem Ten, který ovládá mnohá umění, jsem Lug Samildánach!“

 

„Jsem velký bojovník Conall a jdu osvobodit hrdinu Cú Chulaina, jemuž jsem to slíbil!“

 

Rvali se přese mne ke Cú Chulainovi, který je horlivě povzbuzoval, dokonce se mi poškleboval. 

 

„A já jsem Morrígan, trojitá vládkyně, Přízračná královna! Já jsem silnější než světlo, láska i sliby!“

 

Ale to už ti tři hrdinu odvázali od kamene a dali se na útěk. 

 

„Nemůžete ho zachránit!“ křičela jsem a rozeběhla se za nimi. „Takhle to být nemůže, všichni to přece víte! Takhle to nebylo, on teď musí umřít! Porušil přece ­geis!“

 

Píchalo mne v boku a nabírala jsem dech, ale už jsem doháněla Luga, natahovala jsem po něm ruku a chytala ho za oděv.

 

„Ty jsi přece Lug, nemůžeš porušit zákony bohů! Ty musíš být na mé straně, ne s ním!“

 

Lug se na chvíli zamyslel. Pak usoudil, že na tom něco bude, nebo že bude lépe přidat se ke mně než se nechat chytit. 

 

„Jak praví Morrígan!“ zařval najednou. „Na Cú Chulaina!“

 

Conall, Emer a Cú Chulain ale pořád utíkali, s Lugem jsme se tedy pustili za nimi. 

 

Hrdinný Cú Chulain však v tu chvíli zakopl o kořen starého pařezu a natáhl se jak široký tak dlouhý do trávy. Teď už jej nezachrání ani jeho žena, ani jeho spolubojovník!

 

„Na něj!“ otočila jsem se ještě v běhu na Luga a vzápětí skočila Cú Chulainovi na záda. „Mám teď svou podobu černé vrány a už mi neunikneš!“

 

„Přestaň, Eim­hir, přestaň!“ zalykal se Oi­sín smíchy, protože jsem jej lechtala a válela se s ním v trávě, a Kenan, ještě před chvílí mocný vládce světla, se nenechal dlouho pobízet a přidal se do přátelské rvačky též. Celí zadýchaní a uchechtaní jsme přestali, zatímco Elen s Adeonem nás pozorovali usazení na pařezu, o nějž před chvílí Oi­sín, totiž bájný hrdina Cú Chulain, zakopl. To by nám nikterak nebránilo pokračovat ve hře, ale tím, že Oi­sín vyslovil mé skutečné jméno, jako by prolomil kouzlo, takže zápal a nadšení ze hry opadly. Ostatně Cú Chulain byl již stejně lapen. 

 

„Hrajeme znovu?“ zeptal se Kenan. 

 

„Hrajeme!“ zahlaholil Oi­sín a vybíral si z vlasů a oblečení stébla trávy. „Ale já chci teď být Lug!“

 

„Ale ty jsi vždycky Cú Chulain,“ namítla Elen. 

 

„Já chci být Cú Chulain!“ ozval se Adeon.

 

„A já chci teď být Morrígan!“ zahlaholila Elen.

 

„Ale já nechci být Cú Chulainova žena! Já jsem vždycky čarodějka! Pojďme tedy hrát Uloupení Hnědého býka! Elen, můžeš být Morrígan, když já teď budu královna Medb! A budu cvičit druidské kočky!“ zvolala jsem.

 

„Našel jsem oštěp Gaé Bulgu, a proto budu teď Cú Chulain!“ vedl si svou Adeon a táhl k místu, kde jsme seděli, obrovskou větev, kterou našel opodál.

 

„Ale ten oštěp dostal Cú Chulain od bojovnice Scát­hach!“ vykřikla Elen a začala se s ním o větev prát. „Dej mi jej, musíš si jej nejprve vysloužit!“ 

 

„Tak pojďme k říčce, tam můžeme postavit Most žáků, který vedl do pevnosti Scáthach!“ navrhla jsem, a aniž jsem čekala na odpověď, vyběhla jsem v čele přátel směrem k vodě. 

 

Obvykle jsme takovou volnost neměli. Na Stínovém ostrově, kde jsme všichni trávili již několikátý rok, jsme většinu času věnovali přísnému učení druidů, ale toho odpoledne nás učitelé nechali na pokoji. Na ostrov totiž přijelo důležité poselstvo, kterým byli všichni nadmíru zaměstnaní, a tak si tlupy dětí moc nevšímali. A nás pět se mohlo dostatečně vyřádit. Elen, dcera velekrále Out­hama, které tehdy pomalu táhlo na čtrnáctý rok, měla hlavně dohlížet na svého desetiletého bratra Adeona, ale ve skutečnosti se ráda přidala k jakýmkoliv neplechám, pro které jsme já a její bratranec Kenan, oba jen o rok mladší než ona, nešli nikdy daleko. A Oi­sín, arcidruidův chráněnec, pátý člen naší skupinky, se také nikdy nenechal dlouho pobízet. Naší oblíbenou kratochvílí bylo předvádět postavy ze starých příběhů a písní, jimž jsme se museli za běžných okolností po nekonečné hodiny učit zpaměti a poté je s učiteli dlouze rozebírat. Takto jsme mohli prožít všechny bitvy a zkusit všechna kouzla, na 

pár chvil být všemi těmi nebojácnými válečníky, děsivými věštci, mocnými čarodějkami a krásnými bojovnými královnami, kterými jsme kdy chtěli být. 

 

Já, děti velekrále Out­hama a Kenan, jediný syn velekrálovy sestry, jsme se znali odjakživa, neboť můj otec byl jedním z Out­hamových rádců a nejbližších důvěrníků. Od nejútlejšího věku jsme se vídávali na královském hradišti a poté, co jsme dospěli do věku, kdy se děti druidů dávaly vyučovat, jsme byli já, Elen a Kenan společně posláni do školy na Stínový ostrov, Ynys Dy­wyll. Byli jsme tam sotva půldruhého roku, když k nám kromě Elenina mladšího bratra Adeona arcidruid Tal­haiarn přivedl Oi­sína, syna jakési své neteře nebo sestřenice. Nejprve jsem k tomu o půl roku mladšímu usmrkanci chovala nedůvěru, obzvláště když nám ho představil sám Tal­haiarn. Myslela jsem si, že mu budou všichni nadržovat, aby se zalíbili arcidruidovi, ale postupně zapadl do naší skupiny, jako by tam pro něj bylo odjakživa místo. Jelikož ostatní mí přátelé byli blízcí příbuzní a já jen dcera velekrálovy vzdálené sestřenice, občas jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybychom já a Oi­sín byli sourozenci. 

 

Kromě nás byli na Stínovém ostrově vychováváni i další potomci starých druidských rodů. Stínový ostrov, který Římané nazývali Mona, byl starobylým střediskem druidské moci a posvátným místem, za našich časů však už nedosahoval své někdejší slávy. Již tři staletí před mým narozením, kdy římskému světu vládl bláznivý císař Nero, byl Stínový ostrov dobyt a vypleněn římskými vojsky pod velením jakéhosi Gaia Suetonia Paulina, jehož jméno bylo mezi mým lidem vzpomínáno s kletbami na rtech. Když Římané ostrov napadli, povraždili druidy a druidky, svrhli posvátné kameny, pokáceli a vypálili bohům zasvěcené háje, přivlastnili si Dy­wyll, stejně jako celou jižní polovinu britonské země, a zlomili tak druidský odpor. Alespoň si mysleli, že jej zlomili. 

 

Ve skutečnosti byla celá naše země, již Římané nazývali Britannia a považovali ji za součást dalekých Cínových ostrovů na severu, od samotné moci Říma, rozlezlé jako mor po celém kontinentu, dostatečně vzdálená na to, aby Římané sice prohlašovali, že ji mají pod svou vládou, ale aby zde mohli podržet pouze pár strategických míst a obrátit se k pevnině, kdykoliv jim začalo téct do bot. Přestože s námi, Kelty, jak nás nazvali Řekové, neustále válčili, ve skutečnosti alespoň s některými z kmenů raději uzavírali smlouvy a obchody, neboť sami dobře věděli, že tak získají mnohem víc, než kdyby se měli Britannii snažit namáhavě ovládnout, což se jim nikdy zcela nepodařilo. Římané se nikdy nedostali až na sever do Alby, na území Piktů, a přestože jejich vládce Hadrianus kdysi přikázal postavit u Alby obrovskou zeď, aby tak ukázal, kam až sahají hranice Říma, kudy vede mocný římský limit, limes romanus, ve skutečnosti jim toto monstrózní dílo sloužilo spíš k tomu, aby jim tamější piktské kmeny neustále nevpadávaly do zad. V dobách našeho mládí sice země podle jména patřila Římu, ale všichni věděli, že pokud kdy Římané vůbec Britannii ovládali, ten čas minul. 

 

Slavná římská říše byla nyní rozdělena na dvě části. Nebylo tomu ještě ani sto let, co se celý svět za hranicemi Říma radoval, že mocné impérium se konečně začíná rozpadat. Římští vládci, tehdy spíše nevýznamní vojenští velitelé, jež provolaly císaři jejich legie, aby je po roce nebo dvou opět někdo svrhl, zavraždil nebo porazil, se v té době střídali jeden za druhým a zdálo se, že nedovedou zastavit, ba ani zpomalit pád své mocné říše. Avšak nakonec se zjevil Diocles, původně naprosto bezvýznamný muž odněkud z jihu, který byl později korunován a provolán císařem pod jménem Diocletianus, a podivuhodným řízením osudu dal rozpadající se slavný Řím opět dohromady, přestože to již nebyl onen starý mocný svět. Na čas to vypadalo, že přízrak Říma se opět pozvedne do své bývalé podoby, zvláště poté, co císař Constantinus zničil všechny své oponenty, stal se jediným vládcem a dal volnost přívržencům křesťanství,  kteří se rojili po celém světě jako hejno much. Poté odešel ze zkaženého Říma a postavil si nové město na březích Bosporu, na místě bývalého obchodního centra jménem Byzantion, které se skromností sobě vlastní nazval Konstantinopolis, a římská říše opět patřila jedinému vládci.

 

Tento stav ovšem neměl trvat dlouho, neboť něco tak velkého a prožraného, jako byla tenkrát římská říše, nebylo možné udržet nadlouho v jediných rukou. Za časů, kdy mi bylo dvanáct, a měla jsem tedy konečně postoupit do druhého stupně druidského učení na Stínovém ostrově, byla římská říše sice podle jména jednotná, ale ve skutečnosti rozdělená na západní a východní, přičemž o každou z nich se jako krkavci rvali příslušníci římských aristokratických rodů. Byla tomu sotva tři léta, co v západní části římské říše zemřel císař Valentinianus. Jeho pravomoci si poté rozdělili jeho dva synové, Valentinia­nus Druhý a Gratianus. Valentinianus Druhý byl však v té době sedmileté dítě, a povídalo se, že devatenáctiletého Gratiana ve skutečnosti ovládá jeho učitel Auso­nius, galský učenec, který se tak stal skutečným vládcem západu. Východ pak držel stárnoucí císař Valens, mladší bratr zesnulého císaře Valentiniana, strýc dvou nových západních augustů.

 

V Britannii byl tehdy relativní klid. Bylo tomu asi deset let, co se velekrál Out­ham spojil s římským vojevůdcem Theodosiem proti Piktům, které úspěšně porazili, a jelikož Římané měli dost potíží na to, aby se nějak příliš zabývali Britannií, nechali zde prokonsula a vojenské posádky s nepříliš pevnou pozicí, které se do keltských záležitostí raději moc nemíchaly. Nikdo se do situace nevložil ani později, ve chvíli, kdy al­bionský velekrál Out­ham rozpoutal vzpouru – my Keltové jsme se nikdy příliš neobtěžovali uznat římskou nadvládu, tedy alespoň ty kmeny, které se otevřeně nepaktovaly s Římem. Nadále jsme si volili vládce, každý kmen po svém způsobu, stejně tak jako jsme volili společného velekrále. Out­ham byl právoplatným velekrálem celé země, jakmile se tedy Římané stali příliš dotěrnými a nebezpečnými, velekrál a jeho rada usoudili, že oni sami jsou dostatečně mocní, římská vláda dostatečně oslabená a cizí úředníci, nazývající se našimi vládci, příliš na obtíž, a pustili se s nimi do boje. Před dvěma lety dokonce zosnovali spiknutí, odstranili prokonsula Honoria, dosazeného římským císařem, pobili jeho posádku a zahnali zbytky jeho vojska – Římané dostali jasně na srozuměnou, že Al­bion má, na rozdíl od slavné římské říše, nejvyššího vládce pouze jednoho, velekrále Out­hama, otce mé přítelkyně Elen a jejího bratra Adeona.