Scarlett St. Clair: Hory z křišťálu

Nakladatelství CooBoo vydalo román Hory z křišťálu, pohádkovou romantasy od Scarlett St. Clair, autorky série Dotek temnoty.

 

Celý Geselin život je její vesnice sužována kletbami – jednou za druhou, každou musí někdo z vesničanů zlomit a zaplatit za to strašlivou cenu.

 

Když vyschne studna, připadne úkol na Geselu: zabít žábu na jejím dně. Jenže žába je zakletý elfí princ a po jeho smrti přijdou jeho bratři pomstít ho. Gesela je potrestána vyhnanstvím k sedmému princi – Zvířeti. Ten jí nabídne dohodu: uhodne-li jeho pravé jméno do sedmi dnů, získá svobodu. Musí ho však vyslovit z lásky. Dokážou se však vůbec naučit milovat se včas?

 

Vydal: CooBoo, 2026

Překlad: Veronika Chvátalová

Obálka: Regina Wamba

Vazba: brožovaná

Počet stran: 232

Cena: 349 Kč

 

KAPITOLA PRVNÍ

Žába ve studni

 

Z nízké větve visela za nohy husa, krev z ní vytékala do džberu. Při každém mokrém žblunknutí jsem sebou škubla, tomu zvuku se nedalo uniknout ani při štípání dříví, abych nakrmila krb před blížící se bouřkou. Během těch pár minut, co jsem byla venku, se vzduch ochladil, ale i přes to mi na čele vyrazily krůpěje potu a zvlhlo mi celé tělo.

 

Bylo mi horko a krev nepřestávala kapat, každý úder mé sekyry zněl jako úder blesku v kotlině před Začarovaným lesem, kde jsem žila. Cítila jsem na sobě její pohled, té temné a zlé bytosti, která je lesem, ale byl mi povědomý. Vyrostla jsem pod ním. Byla svědkem mého narození, úmrtí mé matky i otce a vraždy mé sestry.

 

Otec mi říkával, že les je kouzelný, ale nevěřila jsem mu to. Ve skutečnosti jsem si myslela, že na něm není začarovaného vůbec nic. Byla to živá bytost, stejně skutečná a schopná cítit jako kouzelní tvorové, kteří v něm žili. To oni byli magičtí, a taky stejně zlí jako les.

 

Začaly mi tuhnout svaly a trnula mi čelist, v hlavě se mi vířily záblesky vzpomínek smáčených v barvě rudé jako krev, která nepřestávala kapat.

 

Kap.

 

Bílá kůže potřísněná krví.

 

Kap.

 

Vlasy jako upředené ze zlata nyní rudé.

 

Kap.

 

Šíp zabodnutý do prsou ženy.

 

Ale ne ledajaké ženy – mé sestry.

 

Winter.

 

Bolestí se mi svírala hruď, zející prázdnotou po všech těch ztrátách.

 

Moje matka odešla jako první krátce po tom, co mě porodila. Další byla má sestra a brzy po ní následoval i můj otec, nemocný žalem. Nestačila jsem na to, abych ho zachránila, udržela ho na téhle zemi, a i když si je les nevzal všechny svou rukou, dávala jsem mu to za vinu.

 

Vinila jsem ho ze své bolesti.

 

Zemí u mých nohou otřáslo hluboké zasténání a já se zastavila, svěsila svou sekyru a očima pátrala po potemnělém lese ve snaze najít místo, odkud se ozvalo. Zdálo se, jako by se les přikrádal blíž a háj, kde stojí můj dům, byl s každým dnem menší a menší. Už brzy nás všechny po­hltí jeho zlo.

 

Zpod husy jsem sebrala džber a jeho obsah vychrstla do lesa, tmavá rudá čára se vpila do listím pokryté země.

 

„Ještě nemáš krve dost?“ zasyčela jsem, uvnitř jsem se třásla samou zlostí, ale po mé oběti zůstal les zticha a já se cítila vyčerpaná.

 

„Geselo?“

 

Když jsem uslyšela jemný hlásek Elsie, ztuhla jsem. Čekala jsem, až mi poleví tlak v očích, než se k ní otočím čelem, a polkla jsem tvrdý knedlík v krku. Nazvala bych ji svou kamarádkou, ale to bylo ještě před tím, než si les vzal mou sestru, protože jakmile byla pryč, všichni mě opustili. Část mě to Elsie nedokázala klást za vinu. Vím, že ji donutili držet si ode mě odstup, nejdřív její rodiče a pak i obyvatelé vesnice, kteří se jednou do měsíce scházeli. Věřili, že na mě byla uvržena kletba ztratit každého, koho mám ráda, a já si nebyla jistá, jestli nemají pravdu.

 

Elsie byla bledá, až na tváře, které měla červené jako růže. Díky té barvě vypadaly její oči temněji, téměř bouřlivě. Vlasy jí vypadly z drdolu a rozprostíraly se jí kolem hlavy jako svatozář z chmýří.

 

„Co se děje, Elsie?“

 

Oči měla vytřeštěné, stejně jako moje sestra, když umírala. Něco ji vyděsilo. Možná jsem to byla já.

 

„Vyschla studna,“ řekla chraplavým hlasem. Olízla si rozpraskané rty.

 

„A co s tím mám dělat?“ zeptala jsem se, i když jsem z jejích slov hluboko v břiše pocítila hrůzu.

 

Na chvíli se zarazila a pak špitla: „Jsi na řadě, Geselo.“

 

Slyšela jsem její slova, ale ignorovala jsem je a sehnula se pro sekyru. Věděla jsem, co tím má na mysli, aniž by mi musela cokoliv vysvětlovat. Byla řada na mě, abych nesla následky kletby, která byla uvržena na naši vesnici Elk.

 

Už od doby, kdy jsem byla dítě, je vesnice prokletá. Nikdo se neshodne na tom, jak nebo proč se to stalo. Někteří z to­ho viní kupce, co porušil slib čarodějnici. Někteří tvrdí, že to byl námořník. Jiní zas říkají, že to bylo děvče, a pár lidí viní kouzelné bytosti a nepodařenou dohodu.

 

Ať už to zapříčinilo cokoliv, pokaždé je vybrán jeden člověk z vesnice Elk, aby danou kletbu ukončil – některé šlo vyřešit stejně prostě jako pár bolavých vředů, jiné byly devastující jako úroda zničená sarančaty. Výběr je prý náhodný, ale tomu nikdo nevěřil. Starosta vesnice využíval kletby k tomu, aby se zbavil těch, kteří podle něj nebyli dost dobří, protože nikdo nedokázal prolomit kletbu bez následků.

 

Jako moje sestra.

 

Rozmáchla jsem se sekyrou a rozsekla polínko takovou silou, že její ostří naštíplo pařez pod ním.

 

„K té studni nechodím,“ odpověděla jsem. „Mám svou vlastní.“ 

 

„Nedá se nic dělat, Geselo,“ řekla Elsie.

 

„Ale to není fér,“ odpověděla jsem a podívala se na ni.

 

Uhnula pohledem doprava. Zamrzla jsem a otočila se, abych zjistila, že se za mnou shromáždili obyvatelé Elku jako řada bledých duchů, kromě šerifa Rolanda, který stál v jejich čele. Na sobě měl pěknou uniformu, modrou jako nebe zjara, a vla­sy měl zlaté jako slunce a kroutily se mu kolem hlavy jako planá réva.

 

Ženy z vesnice o něm říkaly, že je hezký. Líbil se jim jeho úsměv s ďolíčky a taky to, že má zuby.

 

„Geselo,“ řekl, když se ke mně přibližoval. „Vyschla studna.“

 

„Já k té studni nechodím,“ zopakovala jsem.

 

Tvářil se pasivně, když mi odpověděl: „Nedá se nic dělat.“

 

Vyschlo mi v krku. Byla jsem si plně vědoma toho, jak se kolem mě Elsie s Rolandem rozestoupili. Elsie jsem měla za zády a Roland stál přede mnou. Nebylo úniku. I kdybych chtěla utéct, jediné místo, kde bych se mohla skrýt, byl les za mnou, ale vběhnout pod jeho střechu z korun stromů by znamenalo přivítat smrt s otevřenou náručí.

 

Měla bych chtít zemřít, pomyslela jsem si. Ne že bych snad měla pro co žít, ale i tak jsem odmítala lesu dopřát potěšení z mých kostí.

 

Vzala jsem do rukou zástěru, abych si osušila zpocené dlaně, zatímco Roland ustoupil do strany a upřeně se mi díval do očí. Elsie mi přitiskla ruku na bedra. Ten dotek mi byl protivný a popošla jsem, abych mu unikla. Jakmile jsem prošla kolem Rolanda, spolu s Elsie pokračovali za mnou a vedli mě k lidem z vesnice, kteří stáli nehybně jako plot.

 

Všechny jsem je znala, jejich tajemství, ale nikdy jsem je nevyzradila, protože znali zas ta má.

 

Nikdo nepromluvil, ale když jsem se k nim blížila, poodstoupili – někteří dopředu, někteří do stran a další dozadu, aby mě uvěznili.

 

Roland s Elsie mi zůstávali na blízku. Měla jsem pocit, jako by mi srdce bušilo v celém těle. Myslela jsem na ostatní kletby, které už byly prolomeny. Každá byla úplně jiná. Jeden vesničan prošel Začarovaným lesem a utrhl květinu ze zahrady čarodějnice. Ta na něj seslala kletbu, aby se proměnil v medvěda. Ze zoufalství se vrátil do vesnice, kde ho střeli­li šípem do oka. Další ráno napadlo hejno vlaštovek lovce, který ho zabil, a vyklovalo mu oči.

 

Pak tu byla jabloň, na které dřív rostla zlatá jablka, ale po čase žádané ovoce přestala plodit. Jednoho dne prošel vesnicí mladý hoch, který řekl, že jí myš ohlodala kořeny. Tvrdil, že když myš zabijeme, bude se ovoci dařit, a tak náš bývalý starosta myš zabil a jablka začala znova růst. Jedno jablko si utrhl, kousl do něj a pohltil ho tak strašlivý hlad, že se ujedl k smrti. Nikdo další se už ovoce z jabloně nedotkl, ani starosty, který zemřel pod jejími větvemi.

 

Neexistují šťastné konce, tím jsem si byla jistá. Ať už mě po tomhle čeká cokoliv, zajisté to povede k mé smrti. Obyvatelé vesnice se vyvalili do jejího středu jako přízraky. Drželi mě uvnitř svého děsivého kruhu okolo studny, otvoru, který se otevíral k nebi, byl obložený studeným kamením a vedl hluboko pod zem. Přistoupila jsem k němu a shlédla dolů, dno studny bylo suché jako troud. Roland stál po mém boku, byl příliš blízko, příliš vřelý. „Koho obětuješ, až budou všichni, které nenávidíš, mrtví?“ zeptala jsem se a dívala se na něj.

 

„Není pravda, že bych tě nenáviděl,“ odpověděl Roland a sklopil oči, které se mu bezostyšně zaleskly, když je upřel na mé poprsí. „Právě naopak.“

 

Samým odporem se mi zvedl žaludek.

 

Znala jsem Rolanda celý svůj život, stejně tak jako jsem znala i všechny ostatní ve vesnici. Je synem bohatého kupce. Jeho peníze mu koupily status mezi obyvateli vesnice a postavily ho po boku starosty, čímž získal moc nad každou ženou, na kterou pohlédl, a rovněž mu zajistily, že nikdy nebude muset čelit kletbě.

 

Moje neštěstí Rolanda nikdy neodradilo. Často mi nabízel pomoc, kdybych ho jen ojela. „Jsi odporný.“

 

„No, no, Geselo, nedělej, že se ti má pozornost hnusí.“

 

„Hnusí se mi,“ odpověděla jsem. „Vždyť to říkám.“

 

Rolandovi ztuhla tvář, ale přitiskl se ke mně blíž. Stálo mě veškeré úsilí, abych ho neodstrčila. Hnusilo se mi, jak páchl, jako mokré seno a kůže.

 

„Mohl bych zařídit, aby tohle všechno zmizelo. Stačí říct jen jedno slůvko.“

 

„Jaké?“ zeptala jsem se skrz zaťaté zuby.

 

„Řekni, že si mě vezmeš za muže.“

 

Odstrčila jsem ho.

 

Ne že by to snad myslel vážně. Spoustě žen už dělal ná­vrhy pod zástěrkou toho, že je před kletbou zachrání, jen aby je pak zostudil za to, že mu na chvíli uvěřily, že to s nimi přece jen myslel upřímně.

 

Jestli byla na tuhle půdu seslána nějaká kletba, tak nesla jméno Roland Richter.

 

„To je víc než jedno slovo, tupče,“ zasyčela jsem. „Ale jedno slůvko bych pro tebe měla – nikdy!“

 

Roland zaskřípal zuby a postrčil mě ke studni.

 

„Pak budeš čelit kletbě.“

 

Zavrávorala jsem a zachytila se o její stěnu, dlaněmi jsem se opřela o slizké kameny a zírala do nekonečného temna pod sebou.

 

„Čarodějnice v lese říká, že je ve studni žába. Zabij ji a zase budeme mít vodu.“

 

„A neříkala ta čarodějnice i to, co pak bude se mnou?“

 

„Nabídl jsem ti možnost, jak se z toho vyvlíknout, ale odmítla jsi.“

 

„Nic takového jsi mi nenabídl,“ utrhla jsem se na něj. „Nabídl jsi mi tak akorát jinou kletbu.“

 

„Takže podle tebe je sňatek se mnou srovnatelný s tím, co by ti provedl les?“

 

„Ano,“ zasyčela jsem. „Možná bych to zvážila, kdybys mi přišel aspoň trochu hezký, ale takhle bych se pozvracela ve chvíli, kdy bys do mě strčil svoje péro.“

 

Rolandovi došla trpělivost. Věděla jsem, že dokáže ublížit. Byla to pravda, která se mu míhala v očích.

 

Strčil do mě, a když jsem koleny narazila na zadní strany studny, přepadla jsem přes okraj a sletěla dovnitř. Cítila jsem na zádech studený vzduch a dopadla jsem s hlasitým prasknutím. Ležela jsem, potichu a v šoku, a mrkala na ostré světlo, které pronikalo dovnitř kulatým otvorem nade mnou. Připadalo mi hrozně daleko, i když byl můj pád krátký.

 

Elsie pohlédla dovnitř jako první, a když mě spatřila, zakryla si ústa a zmizela. Pak se objevil Roland, který si do studny odplivnul. „Elfí mrcho,“ zasyčel.

 

Cukla jsem sebou, když jsem zaslechla jeho slova, která byla stejně bolestivá jako můj pád.

 

A pak byli pryč.

 

Zasténala jsem a pokusila se posadit, ale bolela mě záda i každý nádech. Uslyšela jsem vysoký tón trylku a škubla sebou, takže mi páteří projela vlna bolesti. Otočila jsem se a uviděla obrovskou baňatou ropuchu, jak na mě zírá, kulaté oči jí svítily jako lampy ve tmě.

 

Litovala jsem, že jsem ji nezabila svým pádem. Pak by to aspoň byla nehoda. „Za všechno můžeš ty,“ řekla jsem.

 

Ropucha mi odpověděla hlasitým skřekem, než uskočila.

 

Vykřikla jsem v domnění, že přistane na mně, ale zahlédla jsem, jak dopadla na kus kamene, který vyčníval z boční strany studny.

 

Pomalu jsem se posadila a zasténala jsem, když mi bolest v zádech sevřela plíce. Ropucha znovu zaskřehotala, nafu­koval se jí podbradek. Zvažovala jsem, že ji zabiju, a dívala se k nohám, jestli tam nenajdu kámen, kterým bych ji mohla rozmáčknout, ale jen z toho pomyšlení mnou projela vlna nevolnosti. Sice jsem zabíjela husy k jídlu, ale ropucha byla něco jiného. Tahle byla jiná. Byla obětí kletby stejně jako já.

 

V malém prostoru se hlasitě ozvalo další zaskřehotání a otřepala jsem se.

 

Když jsem se znovu podívala na ropuchu, seděla na zdi o něco výš na jiném kameni a čekala.

 

„Ty se mi snažíš utéct?“ zeptala jsem se.

 

Místo odpovědi se otočila, její blanité nohy mlaskly na kamenitém povrchu a vyskočila na další vyčnívající kámen. Jakmile se bezpečně usadila, otočila se na mě a věnovala mi další vysoký skřek. Škubla jsem sebou, když mě ten zvuk obklopil, a sevřely se mi svaly.

 

Najednou mě napadlo, jestli se mi ta ropucha naopak nesnaží pomoct dostat se ze studny ven.

 

Přiblížila jsem se a položila jsem nohu na jeden z kamenů, další dva nad hlavou jsem pevně stiskla. Rozbušilo se mi srdce, zatímco jsem hledala chyty pro ruce a stupy pro nohy a zoufale se držela slizkých kamenů. Z toho natahování mě bolelo v bocích a tajil se mi dech, ale podařilo se mi se vzepřít. Jakmile jsem se zvedla, ropucha pokračovala nahoru a našla další kámen. Opatrně jsem ji následovala, mrzly mi prsty a třásly se mi nohy, zatímco mi po zádech projížděly záchvěvy bolesti.

 

Čím výš jsem vylezla, tím pevněji jsem se držela kamenů v hrůze, že znova spadnu.

 

Za tu dobu, co jsem byla ve studni, se zhoršilo počasí a do tváře mě štípal mrazivý déšť.

 

Ropucha se dostala na vrchol jako první, otočila se a zíra­la na mě svýma velkýma žlutýma očima, než mi odskákala z dohledu. Nebyla jsem daleko za ní. Ztuhlými prsty jsem se chytla okraje studny, podařilo se mi přes něj nahlédnout a zjistila jsem, že je střed vesnice opuštěný, nejspíš proto, že už přišla bouřka.

 

Ulevilo se mi, bála jsem se, že kdyby mě Roland přistihl, jak vylézám ze studny, znova by mě shodil dolů.

 

Břichem jsem se opřela o kamenný okraj, než jsem se sesunula na ledovou zem. Ležela jsem tam, nehybně a potichu, bolest mi sužovala tělo. Nepřítomně jsem přemýšlela nad tím, které části mého těla jsou nejspíš zlomené. Přinejmenším jsem byla těžce potlučená.

 

Ropucha trpělivě čekala opodál, a když jsem pohlédla na světle šedé mraky, napadlo mě, jestli mě někdo nesleduje z tepla svého domova. Udal by mě Rolandovi? Myslel si, že jsem mrtvá?

 

Mou pozornost upoutalo už povědomé zaskřehotání a nechala jsem hlavu padnout jeho směrem. Pozorovala jsem, jak ropucha doskákala na okraj studny.

 

„Ne!“

 

Vyškrábala jsem se na kolena a stěží se postavila, vrhla jsem k ní a stihla ji chytit za nohu, když se chystala seskočit zpátky do té temné díry, odkud jsme zrovna vylezly.

 

Mrštila jsem s ní, přeletěla mi přes hlavu a dopadla na záda na blátivé náměstí za mnou. Postavila se a znovu vyrazila ke studni, jako by necítila žádnou bolest.

 

„Snažím se tě zachránit, ty mizero,“ zavrčela jsem a znovu se po ní natáhla. Její tělo bylo kluzké, což mi neusnadňovalo ji udržet, když se mi kroutila v ruce. „Zavřu si tě do klece, když to bude třeba!“

 

Radši to než ji muset zabít.

 

Ropucha hlasitě vykřikla, když jsem šlápla na místo, kde byla zem namrzlá. Znovu jsem spadla na záda. Ale sotva jsem měla čas na to, abych si uvědomila bolest, jelikož byla ropucha volná a zběsile už skákala ke studni.

 

Popohnal mě prudký nával vzteku, vyškrábala jsem se na kolena a lezla za ní, ale byla o skok napřed. Pokusila jsem se vstát, ale země byla příliš kluzká a zřítila jsem se na kolena.

 

Zaťala jsem zuby a mračila se, když jsem se sunula po zemi, narazila jsem dlaní na ostrý kámen. Bylo mi fuk, že to zabolelo. Omotala jsem kolem něj prsty. Byl těžší, než jsem si myslela, i větší, a když byla ropucha znovu u studny, natáhla jsem se po ní, strhla ji na zem a udeřila ji kamenem do hlavy.

 

Následovalo tíživé ticho, tisklo se mi do uší a naplnilo mi tělo podivným pocitem šoku, když jsem zírala na bezvládné tělo ropuchy, která ještě škubala nohama. Nesundala jsem z ní kámen, protože jsem nechtěla čelit tomu, co jsem právě provedla.

 

Pořád sebou nepřestávala škubat. Proč to nepřestává?

 

Ale znala jsem odpověď.

 

Je prokletá. Všichni jsme.

 

Vyzvracela jsem se a z toho kyselého zápachu se mi dál zvedal žaludek, i zatímco jsem si sundávala zástěru a balila do ní ropuchu i s kamenem. Postavila jsem se na nohy a klopýtala domů. Husa, kterou jsem předtím zabila, byla dávno pryč, nejspíš ji strhli vlci.

 

Neměla jsem sílu na to se o to vůbec zajímat.

 

Popadla jsem svou sekyru, která byla pořád zaražená do pařezu, jak jsem ji nechala, a došla na okraj Začarovaného lesa, kde jsem sekla do tuhé země a odhrnovala hromady hlíny stranou, dokud jsem nevyhloubila dostatečně velkou jámu na to, aby se do ní ropucha vešla.

 

Když jsem její tělo zakryla tuhou hlínou, zůstala jsem tam klečet a nechala jsem zmrzlý déšť, aby mě bodal do těla jako malé ostré jehly. Připomínalo mi to, že pořád ještě cítím.

 

Po chvíli jsem se postavila a navzdory zimě se vydala k su­du na dešťovou vodu u svého domu, prolomila jsem vrstvu ledu, která se vytvořila na hladině, a použila jsem nádobu, kterou jsem měla uvnitř něj, abych se polila vodou a umyla si obličej a ruce.

 

Sekyru jsem přinesla dovnitř a položila ji na stolek u postele, pak jsem se postarala o oheň. Svlékla jsem ze sebe promáčené šaty, natáhla si noční košili a vlezla do postele.

 

Hlava mi třeštila a bolelo mě celé tělo, zatímco jsem se stočila do klubíčka a třásla se zimou, dokud jsem se neohřála pod přikrývkami.

 

Pomyslela jsem si, jestli umřu ve spánku.

 

Doufala jsem, že ano.

 

Věděla jsem totiž, že mě čeká něco mnohem horšího.