Rebecca Ross: Začarovaná řeka

Nakladatelství Fragment vydalo román Začarovaná řeka, první díl dilogie Ostrov živlů, magické fantasy s detektivní zápletkou od Rebeccy Ross, autorky hitu Božští rivalové.

 

Jack Tamerlain před deseti lety opustil ostrov Cadence, aby se stal bardem na pevninské univerzitě. Když však začnou z ostrova mizet dívky, je povolán zpět domů. Adaira, dědička východní části ostrova a Jackova bývalá rivalka, věří, že jedině bardova hudba dokáže přivolat duchy živlů a záhadu objasnit. Netrvá dlouho a jejich někdejší soupeřivost se mění v křehké spojenectví, ze kterého se zrodí víc než jen hudba. Jenže pod povrchem se skrývají temná tajemství a stačí málo, aby se celý svět ocitl v ohrožení…

 

 

Vydal: Fragment; 1/2026

Překlad: Vendula Davidová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 440

Cena: 499 Kč

 

 

 

Nejbezpečnější bylo přeplout oceán v noci, když měsíc a hvězdy osvětlovaly hladinu. Alespoň tak to Jacka učili v dětství. Nebyl si však jistý, jestli jsou tyhle dávné povídačky pravdivé i dnes.

 

Byla půlnoc a on zrovna dorazil do Strasti, rybářské vesnice na severu pevninského pobřeží. Zakryl si nos a pomyslel si, jak příhodné to bylo jméno vzhledem k všudypřítomnému zápachu sleďů. Vstupní železnou bránu prožíral rez a na dřevěných kůlech tu balancovaly pokřivené domky se zajištěnými okenicemi, které bránily neustálému kvílení větru. Dokonce i hostinec měl zavřeno, ohniště dávno vyhaslo a sudy s pivem zůstávaly zazátkované korkem. Jediný pohyb způsobovaly toulavé kočky hltající mléko, které pro ně bylo nachystáno na zápraží, a plachetnice a čluny kolébavě tancující na vlnách u mola.

 

Tohle místo bylo temné, tiché a prosycené sny.

 

Jack přeplul oceán jednou – poprvé a naposledy to bylo před deseti lety. Z ostrova na pevninu, pokud byl příznivý vítr, cesta trvala dvě hodiny. Tehdy ho přes vodu ozářenou hvězdami právě do téhle vesnice dopravil starý námořník, na němž se podepsaly roky strávené na moři pod ostrým sluncem a bičujícím větrem. Nikdy se však nenechal odradit myšlenkou na plavbu k ostrovu a ve své veslici doplul až k němu.

 

Jack si dobře vzpomínal na okamžik, kdy poprvé vkročil na pevninu. Bylo mu jedenáct let a jeho první dojem se týkal vůně, jelikož to tu i uprostřed noci vonělo jinak. Po vlhkých lanech, rybách a doutnajícím dřevu. Jako hnijící kniha pohádek. I půda pod nohama mu připadala zvláštní, jako by byla tvrdší a sušší, čím jižněji cestoval.

 

„Kde jsou hlasy ve větru?“ zeptal se námořníka.

 

„Tady duchové nemluví, chlapče,“ odpověděl muž a zakroutil hlavou, když si myslel, že se Jack nedívá.

 

Trvalo několik dalších týdnů, než se Jack dozvěděl, že o dětech narozených a vychovávaných na ostrově Cadence se povídá, že jsou napůl divoké a podivné. Jen málo z nich zavítalo na pevninu, stejně jako Jack. A ještě méně jich tu zůstalo tak dlouho jako on.

 

Dokonce i po deseti letech nedokázal Jack zapomenout na první jídlo, které na pevnině pozřel, jak odporně a suše chutnalo. Na ohromení, když poprvé vkročil na univerzitní půdu a vnímal její velkolepost a hudbu, jež se rozléhala klikatícími se chodbami. Ani na okamžik, kdy si uvědomil, že se domů na ostrov už nikdy nevrátí.

 

Povzdechl si a vzpomínky se proměnily v prach. Už se připozdívalo. Cestou sem strávil celý týden a nyní byl navzdory veškeré logice připravený znovu překročit oceán. Potřeboval jen najít toho starého námořníka.

 

Kráčel jednou z ulic a snažil se vybavit si, kde najít toho neohroženého muže, jenž ho už jednou převezl přes vodu. Kočky se rozutekly a po nerovných dlažebních kostkách se překulila prázdná lahev, která vypadala, že sleduje jeho kroky. Na konci vesnice si konečně všiml dveří, které mu připadaly povědomé. Na verandě visela lucerna, vrhající slabé světlo na odlupující se červeně natřené dveře. Ano, na ty si Jack vzpomínal. I na mosazné klepadlo ve tvaru chobotnice. Tohle byl dům nebojácného námořníka, jehož hledal.

 

Přesně na stejném místě už Jack jednou stál a teď jako by sám sebe viděl – toho vychrtlého, rozcuchaného kluka, který se mračil, aby zakryl slzy v očích.

 

„Následuj mě, chlapče,“ vyzval ho tehdy starý námořník, když uvázal loďku a vedl Jacka nahoru po schodech k červeným dveřím. Byla třeskutá zima a Jack si pomyslel, že ho pevnina opravdu pěkně přivítala. „Přespíš tady a ráno tě dostavník vezme na jih, na univerzitu.“

 

Jack přikývl, ale tu noc nespal. Se zavřenýma očima ležel na podlaze námořníkova příbytku, zabalený do svého plédu. Nedokázal myslet na nic jiného než na ostrov. Brzy tam pokvetou měsíční bodláky. Nenáviděl svou matku za to, že ho poslala pryč.

 

Z té trýznivé situace se časem vzpamatoval a zapustil kořeny na cizím místě. Avšak i nyní se cítil stejně vychrtlý, jako když mu bylo jedenáct, a ani za ty roky se na matku nepřestal zlobit.

 

Vystoupal po viklajících se schodech na verandu a vlasy mu při tom přepadávaly do očí. Měl hlad a docházela mu trpělivost. Ačkoli byla půlnoc, vzal za mosazné klepadlo a několikrát zabouchal. Nepolevil, dokud neuslyšel, jak někdo uvnitř zaklel a začal odemykat zámek. Dveře se s vrzáním otevřely a za nimi stál neznámý muž a mžoural na něj.

 

„Co chceš?“

 

Jack okamžitě poznal, že to není námořník, kterého hledal. Tenhle muž byl příliš mladý, ačkoli i jemu už živly zvrásnily tvář. Podle pachu ústřic, kouře a levného piva, který se linul z domu, to byl pravděpodobně rybář.

 

„Hledám námořníka, který mě vezme na Cadence,“ pronesl Jack. „Jeden takový tu před lety žil a převezl mě z ostrova na pevninu.“

 

„To byl můj otec,“ odpověděl rybář ostře. „A ten už nežije, takže tě nikam nevezme.“ Chystal se zavřít dveře, ale Jack do mezery vklínil nohu.

 

„To mě mrzí. Můžeš mě svézt ty?“

 

Rybář vytřeštil krví podlité oči a krátce se zasmál. „Na Cadence? Ne, ne to nemůžu.“

 

„Bojíš se?“

 

„Jestli se bojím?“ Rybářovo pobavení se najednou přetrhlo jako zpuchřelé lano. „Nevím, kde ses posledních deset nebo dvacet let toulal, ale asi bys měl vědět, že ostrovní klany si chrání své území a návštěvníky nemají v oblibě. Jestli jsi takový blázen a chceš tam jet, budeš muset poslat krkavce s žádostí. Potom budeš muset čekat, aby ti plavbu schválil ten dotyčný lenní pán, kterého ses rozhodl otravovat. A protože si ostrovní pánové dávají se vším na čas… můžeš předpokládat, že to nějakou chvíli potrvá. Anebo ještě líp, můžeš počkat na podzimní rovnodennost, až se uskuteční další obchod mezi ostrovem a pevninou. Vlastně bych ti doporučil, ať to tak rovnou uděláš.“

 

Jack beze slova vytáhl z kapsy kabátu složený pergamen. Podal ho rybáři, který se na něj ve světle lucerny zamračeně podíval.

 

Jack už vzkaz uměl nazpaměť, jelikož ho přečetl nesčetněkrát. Dorazil minulý týden a okamžitě mu zásadně narušil jeho dosavadní život.

 

Z důvodu neodkladné záležitosti je požadována tvá přítomnost. Prosím, okamžitě se vrať na Cadence a vezmi s sebou svou harfu.

 

Pod textem psaným rozvláčným písmem byl podpis jeho lenního pána a pod ním tmavě vínovým inkoustem otištěný pečetní prsten Alastaira Tamerlaina. Tím se dopis stával příkazem.

 

Po deseti letech bez kontaktu se svým klanem byl teď Jack povolán k návratu domů.

 

„Takže ty jsi Tamerlain, jo?“ zeptal se rybář a vrátil mu pergamen. Jackovi se zpožděním došlo, že ten muž pravděpodobně neumí číst, ale jistě poznal erbovní znak.

 

Jack přikývl a rybář se na něj pozorně zadíval.

 

Přetrpěl tu podrobnou prohlídku, vědom si skutečnosti, že na jeho vzhledu není nic neobyčejného. Byl vysoký a hubený, jako kdyby roky nedostával pořádně najíst. Jeho ostře řezané rysy naznačovaly neoblomnou hrdost. Oči měl tmavé a vlasy hnědé. Z mnoha hodin strávených uvnitř při studiu a skládání hudby mu vybledla kůže. Byl oblečený jako obvykle v šedé košili a kalhotách, které teď byly potřísněné skvrnami od tučných jídel, jež si během cesty sem dával v hostincích.

 

„Vypadáš jako jeden z nás,“ poznamenal rybář.

 

Jack nevěděl, jestli to má brát jako poklonu, nebo urážku.

 

„Co to máš na zádech?“ nepřestával vyzvídat a zíral na Jackův vak.

 

„Harfu,“ odpověděl Jack stroze.

 

„Tím se to vysvětluje. Ty jsi sem přišel za vzděláním?“

 

„Ano. Jsem bard. Chodil jsem na univerzitu ve Faldare. Vezmeš mě tedy na ostrov?“

 

„Bude to něco stát.“

 

„Kolik?“

 

„Peníze si nech. Chci dýku ukovanou v Cadence,“ prohlásil rybář. „Chtěl bych takovou, která prořízne cokoliv: lano, síť, šupiny… nebo štěstí mého protivníka.“

 

Jacka nepřekvapilo, že žádá kouzelnou čepel. Vyráběly se jen na Cadence, a to za velmi vysokou cenu.

 

„Ano, to ti můžu zařídit,“ prohlásil Jack po chvilce zaváhání. V duchu si vybavil matčinu dýku se stříbrnou rukojetí, již vždy mívala při sobě, ačkoli nikdy neviděl, že by ji použila. Věděl ale, že byla začarovaná; vznášel se kolem ní lehký opar, jako kdyby byla do oceli vtlučena ohnivá záře.

 

Nedalo se odhadnout, kolik matka zaplatila Uně Carlowové za to, aby ji ukovala. Anebo jak moc si Una musela protrpět, aby tu čepel vyrobila.

 

Napřáhl ruku, aby si s rybářem mohli potřást pravicemi.

 

„Dobře tedy,“ souhlasil muž nakonec. „Vyrazíme za svítání.“ Opět hodlal zavřít dveře, ale Jack odmítl pohnout nohou.

 

„Musíme vyplout teď,“ prohlásil. „Dokud je tma. Na plavbu je to ta nejbezpečnější chvíle.“

 

Rybář vytřeštil oči. „Máš vůbec rozum? V noci bych ty vody nepřeplul, ani kdybys mi zaplatil stovkou kouzelných dýk!“

 

„Musíš mi věřit,“ řekl Jack. „Krkavci možná létají se vzkazy přes den a obchodní lodě se plaví po moři během prvního ročního období, ale přeplout oceán je nejlepší v noci, když se na vodě odráží svit měsíce a hvězd.“

 

Tehdy lze snadněji upokojit vodní duchy, dodal Jack v duchu.

 

Měl v plánu se celou noc nepohnout ani o krok, bude-li třeba, a ten zírající rybář to musel vytušit, protože nakonec ustoupil.

 

„Tak dobře. Za dvě cadenské dýky tě vezmu přes oceán ještě dnes v noci. Za pár minut se sejdeme u mé lodi. Je to tamhleta úplně napravo.“

 

Jack se podíval k potemnělému přístavu. Na trupy a stěžně lodí tu dopadalo slabé měsíční světlo a on mezi nimi našel rybářův skrovný člun, jenž kdysi patřil jeho otci. Byla to ta samá loďka, která ho vzala přes oceán poprvé.

 

Sestoupil z verandy a dveře se za ním zavřely. Na chvíli ho napadlo, jestli ho rybář nepodvedl a nesouhlasil jen, aby se Jacka zbavil, ale pak se v dobré víře vydal svižným tempem k přístavišti. Když přecházel přes mokrou cestu, vítr ho málem srazil k zemi. 

 

Zvedl pohled do tmy a na hladině oceánu uviděl záblesk nebeského světla, stříbrnou cestičku, po které se rybář musel vydat, aby dospěl až na Cadence. Na obloze se usmíval srpkovitý měsíc, obklopený světélkujícími hvězdami. Ideální na plavbu by byl úplněk, ale Jack si nemohl dovolit čekat, než měsíc doroste.

 

Nevěděl, proč ho jeho pán povolal zpátky domů, ale tušil, že to nebude žádné radostné shledání.

 

Připadalo mu, že tam stojí nejméně hodinu, než uviděl přibližující se světlo lucerny. Rybář v povoskovaném plášti se hrbil proti bičujícímu větru a nepřestával se mračit.

 

„Doufám, že umíš držet slovo, barde,“ pronesl. „Za tuhle námahu chci dvě cadenské dýky.“

 

„Kdybych ho nedodržel, když tak víš, kde mě hledat,“ odpověděl Jack příkře.

 

Rybář na něj zíral, jedno oko větší než druhé. Potom kývl směrem ke svému člunu a prohlásil: „Nastup si.“

 

A tak Jack poprvé za deset let opustil pevninskou půdu.