Rozhovor s Terezou Polivchuk Poslušnou o psaní povídek, rešerších a inspiraci životem

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale současně vypovídá o míře úsilí, kreativity a zdravé úpornosti oceněných autorů (v roce 2025 autorek). Abychom dodali odvahu dalším adeptům literárního řemesla, položila jsem několik otázek držitelkám prvních tří míst – do třetice Tereze Polivchuk Poslušné, která se umístila na žebříku PAF 2025 jako třetí.

Jaké knihy nejraději čteš?

TPP: Všechny? Jsem multižánrový čtenář a je to peklo, protože nelze stíhat novinky ani v jednom žánru, natož ve více. Ráda si přečtu srdceryvný příběh utlačovaných Ujgurů, ale pak to proložím erotikou s mimozemšťany. Nejoblíbenější žánr je rozhodně fantasy, ale kromě poezie, které nerozumím, asi nemám vyloženě něco, co by mi vadilo číst.

Co tě nejvíce inspiruje?

TPP: Život. Naprostá většina mých textů vychází z reálných zkušeností a toho, co se stalo ve světě. Hodně sleduji, co se děje, a lidstvo samo je inspirativní dost. Ne vždy bohužel v tom dobrém slova smyslu. Zároveň za rok přečtu přes sto knih, takže určitě se inspiruji i v nich, zkoumám styl psaní různých autorů, všímám si, co na mě funguje a co se mi naopak vůbec nelíbí. A občas, občas i něco ukradnu! Naposledy třeba citát Abby Jimenez – Věz, že velkorysost nic nestojí. Dokonce ho občas napíšu i do věnování do knihy.

Který ze svých literárních výtvorů (bez ohledu na umístění v soutěžích) bys čtenářům doporučila jako zatím nejpovedenější?

TPP: Pokud se bavíme o povídkách, pak Konstantin, který vyšel i knižně v antologii Nepohádky. Jde o příběh z Ruska, ve kterém se novinářka Valerie snaží marně bojovat s korupcí v městečku Yatsov. Prošla si peklem v pracovním táboře, a přesto nepřestala věřit ve spravedlnost a boj za ni. No a samozřejmě je tam kočka, což začíná být něco jako můj autorský podpis. Jmenuje se Puškin a miluje sledě.

Která z oceněných povídek ti dala nejvíce zabrat a proč?

TPP: Bez přemýšlení Alláh se odvrátil. Vyhrála jsem s ní sdílené první místo v Rokli šeré smrti. Na internetu na mě tehdy vyskočil článek o osmileté holčičce z Jemenu, která zemřela při svatební noci se svým manželem. Strašně se mě to dotklo a potřebovala jsem se vypsat. Díky této povídce se holčičce dostalo spravedlnosti.

Celkově pro mě byla náročná rešerše, ve svých příbězích chci mít vše dokonalé (neříkám, že se to pokaždé povede, ale snažím se), proto načíst si zvyklosti v Jemenu mi zabralo vlastně déle než napsat povídku. Jde o hororové dílo, takže jak by se chovala muslimská dívka, kdyby viděla ducha? No určitě by si neřekla něco jako pane Bože… Rešerše je pro mě způsob, jak si rozšířit obzory, co tamní kultura jí, jak se chovají a musím říct, že psát tuto povídku pro mě bylo přínosné.

Někteří autoři preferují konkrétní žánry, jiní škatulkování odmítají. Je nějaký literární žánr, který pokládáš za výzvu? 

TPP: Ano, detektivka. Pro mě osobně je to jeden z nejnáročnějších žánrů – je potřeba, aby vrah byl dostatečně chytrý, ale zároveň detektiv nepůsobil jako hlupák. Je potřeba dávat čtenářovi drobky, ale ne moc, aby vraha hned neodhalil. A to se prostě každému autorovi nepovede. Když si vezmu například detektivky slovenského autora Františka Kozmoně? Geniální! U čtení jsem nedýchala. A jsem si jistá, že nikdy takové dílo nenapíšu, proto se do detektivky ani nebudu pouštět.

Co píšeš právě teď?

TPP: Rozepsaných mám asi sedm knih, ale soustředila jsem se na ty hlavní. Dělám revize rukopisu Kočka na lovu, která vyjde na jaře. Příběh stokilové Sáry, kterou opustí přítel a osud jí do cesty vhodí kotě z popelnice, o které fakt nestojí, a nepříjemného albánského souseda. Romantika zasazená do mé milované Jihlavy.

Začala jsem také psát pokračování svého debutu Donuť mě cvičit. Druhý díl bude o nevidomé Beátě a tam si dávám záležet na rešerši. Přes centrum pro nevidomé jsem oslovila slečnu, se kterou spolupracuji. Chci, aby když si tu knihu „přečte“ nevidomý, aby měl pocit, jako by to napsal slepý člověk a bylo to dostatečně autentické. Do cesty nevidomé Beátě přivedu kováře, protože miluju koně a všude je teď samá romantika s hokejisty, ale kovář?!

Poslední příběh, na kterém pracuji, je vánoční. Nikol, která miluje klasické české Vánoce, letí do Laponska na návštěvu s Risten, která je u nich na výměnném pobytu. Nepřízní osudu ale zůstane právě přes Vánoce uvězněna ve vesnici na psí farmě, přičemž má hrůzu ze psů. Smyslem příběhu je ukázat, že kouzlo Vánoc tak úplně neleží v dárcích pod stromečkem…

Je něco, co bys chtěla vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům?

TPP: Zaprvé moc děkuji pořadatelům soutěží a porotcům. Často zdarma pořádají časově i organizačně náročné soutěže, které dávají šanci nám, snílkům, kteří chceme trochu té slávy. Bez vás by to nešlo!

Čtenářům děkuji za to, že čtou. Je úplně jedno, co čtete. Žádný žánr není lepší nebo horší, takže ať čtete cokoliv, dělejte to i dál. Čtení je kouzelná záležitost – dokáže nám dopřát pocit zábavy, a přitom aspoň trochu držet pohromadě mozek, který je rván na kusy každodenním stresem, tlakem okolí a čím dál více se zrychlující doby. Příběhy jsou lékem na všechny neduhy, takže jen směle do čtení!

Začínajícím autorům poradím jediné – psát, psát, psát. Nemůžete čekat, že sednete a napíšete knihu hodnou Magnesie Litery. Povídkové soutěže považuji za naprosto nejlepší způsob, jak se najít a ukotvit v žánru, vypilovat psaní dialogů apod. Dost často v soutěžích dostanete zpětnou vazbu a například ta ze soutěže Vidoucí je sice drsná, ale konstruktivní a přínosná a s každou další takovou se posouváte vpřed. Tak čtení a psaní zdar!

Žebříček PAF 2025
Rozhovor s Lucií Matějíčkovou
Rozhovor s Magdou Duhonskou
Za realizační tým PAF děkuji finalistkám šestnáctého ročníku našeho přeboru za rozhovor a přeji hodně dobrých nápadů pro příští soutěže.
Článek pro Interkom (Informační servis fandomu 1/2026) napsala a rozhovory s finalistkami vedla Miroslava Dvořáková, mluvčí PAF