Nový Dracula a Frankenstein aneb vysávání nesmrtelných témat pokračuje

Po filmu Nosferatu Roberta Eggerse vloni přišel režisér Luc Besson s filmem Dracula: Příběh lásky a v témže roce neméně úspěšný Guillermo del Toro pustil do kin svou verzi Frankensteina. Jméno osudové lásky – Elisabeth, herec Christoph Waltz a rok výroby 2025… A to není vše, co obě loňské adaptace slavných hororových příběhů spojuje.

Oceňovaný francouzský režisér Luc Besson se netajil tím, že chce a hodlá stvořit vlastní verzi Draculy. A téma pojal skutečně po svém. Vybral si z knižní předlohy, a především z filmových adaptací jednoduše to, co jej nejvíce zaujalo. Ale zatímco Eggers se v předloňském snímku Nosferatu některými scénami ze slavných filmů inspiroval, Besson mnohé z nich vyloženě přebral a často (chtěně či nechtěně) parodoval.

Ústředním motivem má být hluboká láska valašského knížete Vlada III. a jeho ženy Elisabeth. Nápad jako takový působí osvěžujícím dojmem (byť motiv „vtělení“ Vladovy manželky do ženy v současnosti velmi zdařile a procítěně zachytil už F. F. Coppola ve svém snímku z roku 1992), ve filmu se však postupně vytrácí. O minulosti vztahu ústřední dvojice se divák nedozví nic (a tedy nedojde ke vzbuzení hlubších sympatií). Hned zkraje filmu jsme svědky sexuální eskapády, která vypovídá spíše o vzájemné přitažlivosti a neovladatelném erotickém chtíči, hraničícím až s pubertální nadržeností, což nekoresponduje s věkem a urozeností obou postav.

Také vzájemná chemie fungovala lépe snad i u filmů z řady Stmívání. Nepomáhá ani herecké obsazení. Bessonův oblíbenec Caleb Landry Jones je bezpochyby vynikajícím hercem, v roli legendárního Napichovače však až divadelně přehrává a ve vypjatých scénách připomíná spíše zdrogovaného básníka než respektovanou hlavu valašského knížectví, nebo později nejobávanějšího vampýra všech dob. Rozpačitě až úsměvně působí i Draculova přeměna v čase, kdy se mu „ke stáru“ odmastí a nějakým zázrakem i zvětší vlasová pokrývka.

Zoë Bleu v roli Elisabeth už působí historicky věrněji (především díky působivým kostýmům Corinne Bruand), ovšem líčení a celkové vystupování jí značně ubírá na šarmu. Draculovo pátrání po převtělené Elisabeth mezi dámami v pařížských salónech za pomoci parfému či jeho značně neohrabaně animovaní ochránci v podobě oživlých chrličů jsou už jen kyselou třešní na přeplácaném dortu. Film tak ze všeho nejvíc připomíná spíše fanfikci (dávám ruku na srdce, i já mám v šuplíku „svou jedinou ideální“ verzi Draculy, v níž jsem spojila příběh z knihy a nejoblíbenější motivy z několika filmů), nebo dokonce parodii.

Zájemcům o romanticky laděný příběh o Vladovi a jeho životní lásce rozhodně doporučuji upřednostnit buďto už zmíněnou a mnohem lépe procítěnou klasiku Bram Stoker’s Dracula od F. F. Coppoly nebo vynikající Kroniky nemrtvého knížete od české spisovatelky Jenny Nowak.

Ale abych vyzdvihla alespoň nějaká pozitiva filmu Dracula: Příběh lásky – podle mě mezi ně patří postava Marie v podání přitažlivé Matildy De Angelis, která v sobě (tentokrát skutečně nápaditě) spojuje přítelkyni hlavní hrdinky s Draculovým sluhou, a pak také hudba legendárního Dannyho Elfmana, který tak úžasně a podmanivě podkreslil většinu snímků Tima Burtona a celou řadu dalších filmových hitů.

Jedním z lákadel filmu je bezesporu také účast oscarového rakouského herce Christopha Waltze (Alita: Bojový anděl, Hanebný pancharti aj.). Ten v Draculovi ztvárnil hlavního „záporáka“ v podobě bohužel nevýrazného bavorského kněze (mnohem lepší je v tomto ohledu i Dafoeův Eberhart von Franz).

A právě Christoph Waltz se objevuje i v další loňské slavné adaptaci – Frankensteinovi neméně věhlasného a Oscarem oceněného režiséra Guillerma del Tora. Waltz zde ztvárnil Henricha Harlandera – Victorova podporovatele a strýce jeho tajné lásky Elisabeth.

Postavy však nejsou ani v tomto snímku nejsilnější stránkou. A bohužel i v tomto filmu se zarytě hraje na city, jenže protagonisté je jaksi neumějí nebo v rámci scénáře ani nemohou podat. Prý je film „plný neuvěřitelných lidských emocí“, píše se v magazínu TV Streaming. Ano, v tom to je: emoce působí bohužel většinou neuvěřitelně.

Vztah Victora s Elisabeth prakticky vyšumí do prázdna, o něco více prostoru si v tomto ohledu uzurpuje vztah Elisabeth s monstrem, což je ale naopak pozitivum. Z nudy opět až divadelního přehrávání v první polovině filmu tedy nejvíc vyniká vztah Viktora a jeho přísného otce v podání bezkonkurenčního Charlese Dance (Vetřelec 3, Hra o trůny). Právě ten stojí na počátku nešťastných událostí, jejichž řetězení končí až daleko za polárním kruhem.

Kamenem úrazu del Torovy adaptace je právě ona nevyhnutelnost tragédií a až únavně se opakující chyby hlavních hrdinů, kteří nemají prakticky žádnou snahu se z toho kolotoče vymanit. Victor je jak se patří posedlý svými vynálezy, ale jeho chování místy ztrácí motivaci, takže divák stejně tak může pozbýt důvodu jeho osud vůbec sledovat.

O poznání lépe je na tom druhá polovina filmu, která se věnuje vědcovu výtvoru a jeho osamocené pouti za pravdou a pomstou. Tady už emoce prosakují i pod špatně (či spíše nelogicky) vytvořenou maskou Jacoba Elordiho. Monstrum asi ani nemůže překonat podání Roberta De Nira ani své černobílé předchůdce, ale je jiné a víceméně uvěřitelně zahrané. Dojemné je především setkání se starým mužem v opuštěné chajdě, jehož ztvárnil vždy nepřehlédnutelný David Bradley (Agresivní virus, Hra o trůny); oproti tomu ona stěžejní posedlost stvořitelem, se kterým neměl jak ani kdy navázat jakékoli pouto, už tak uvěřitelná není.

Po estetické stránce je na tom nový Frankenstein lépe než „zamilovaný“ Dracula. Ať už se to týká sympatických herců, barvitější scény, která se nesnaží vykrádat své filmové předchůdce tak okatě (ale některé scény natočit jinak zkrátka nejde), či vizuálně až podmanivé atmosféry. Závěrečné zúčtování a scenérie kolem zamrzlé lodi v ledové pustině patří mezi nejvíce strhující filmovou záležitost nejen tohoto snímku.

Ani del Torův Frankenstein se samozřejmě nevyhne srovnání se slavnou devadesátkovou adaptací Kennetha Branagha. Jen tady to výsledné skóre nakonec není tak špatné.

Takže co vlastně obě adaptace nabízejí? V případě Draculy je to značně rozpačitá zábava na pomezí historické milostné fresky a parodie, v případě Frankensteina především barvitá, byť poněkud zdlouhavá podívaná a trochu jiný pohled na monstrum a jinakost jako takovou.

To není mnoho. Věřím, že většinu zběhlejších diváků k oběma filmům přivede prostě jen zvědavost. Ale nebudu tvrdit, že jejich témata nahlížená optikou dnešních mladších diváků nebudou mít čím zaujmout. Jsem ale také přesvědčená, že dnešní doba by měla vytvořit vlastní originální kultovní příběhy, ke kterým se budou vracet generace nastupující. Ta jinak uvidí již stokrát vyprané prádlo, ve kterém se pomalu dělají díry, a i jejich motivací nakonec může být jen další a další nekonečné záplatování…

INFO O FILMECH:
DRACULA: PŘÍBĚH LÁSKY
Země původu: Francie; 2025
Distributor: Bioscop
Délka: 129 minut
Věkové doporučení: 12+
Režie a scénář: Luc Besson
Předloha: Bram Stoker
Kamera: Colin Wandersman
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Caleb Landry Jones, Christoph Waltz, Matilda De Angelis, Zoë Bleu Sidel, Ivan Franěk, Joonas Makkonen, Haymon Maria Buttinger, Jaakko Hutchings a další
Premiéra: 30.10.2025

FRANKENSTEIN
Země původu: USA, Mexiko; 2025
Distributor: Netflix
Délka: 152 minut
Věkové doporučení: 16+
Režie a scénář: Guillermo del Toro
Předloha: Mary Shelley
Kamera: Dan Laustsen
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Oscar Isaac, Jacob Elordi, Mia Goth, Christoph Waltz, Charles Dance, Felix Kammerer, David Bradley, Lars Mikkelsen, Christian Convery
Premiéra: 23.10.2025