Tomáš Petrásek: Hlídka Awaoru

Ve dvou novelách navštívíme svět, v němž vládnou neúprosné přírodní cykly, spalující léto střídá pochmurná zima, a kde život i smrt patří neoddělitelně k sobě. Jeho obyvatelé mu čelí silou zbraní i svého ducha a jeho pravou podstatu teprve začínají chápat.

ANOTACE:

Hrdinové Poslední hlídky stojí před nejtěžším úkolem svého života. V nadcházející kruté zimě mají stát na stráži, aby chránili spící město Awaor před nepřítelem, kterého nikdo z živých dosud neviděl. Netuší, co vše je čeká, ani zda uspějí — vědí jen to, že odcházejí na Poslední hlídku, z níž se už nikdy nevrátí. Možná ale na této cestě odhalí část tajemství svého světa…

Ve vzdáleném městě Harynře byla prý otevřena brána do podsvětí — a awaorský Mistr doprovázený malým chlapcem se vydává zjistit, kolik je na těchto zvěstech pravdy. Na konci dobrodružné cesty je možná čeká Druhá strana světa, ale možná i něco docela jiného…

O AUTOROVI:
Tomáš Petrásek se narodil v roce 1984 v Praze. Odnepaměti se zajímá o astronomii a biologii. Vystudoval neurovědy na Univerzitě Karlově a v současné době pracuje jako vědecký pracovník v Národním ústavu duševního zdraví, kde se věnuje výzkumu mozku a chování. Vedle toho také aktivně popularizuje přírodní vědy formou přednášek a článků na webu i v časopisech. Propojení svých dvou zálib našel v astrobiologii, která nám pokládá ty nejhlubší otázky o životě, vesmíru a tak vůbec. V letech 2009 a 2010 společně s Igorem Duszkem vydal dva díly knižní série Vzdálené světy, o ledových měsících obřích planet a možnostech mimozemského života v tomto prostředí. Od roku 2015 přednáší na Univerzitě Karlově astrobiologii. Je také velkým příznivcem fantastiky, zejména hard SF.

V tomto žánru debutoval novelou Poslední hlídka (ve sborníku Mlok 2007, samostatně 2012). Řadu sborníků obohatil povídkami: Tvůrci (Kočas 2009), Bensonové efekt (Terra nullius, 2015), Svit dvou lun (Kočas 2015), Plout nevídanou pouští (Mlok 2019) a Stvořitel (Zákon genu, 2022). Hlídka Awaoru (2025) je reedicí úspěšné novely Poslední hlídka, kterou autor doplnil o novelu Druhá strana světa.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, 2025
Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 248
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Když přišel čas, Arkoan na mne kývl, abych odložil kopáč. Je čas střídání. Půjdeš vystřídat Areyra na severní věž. A ty, Riosi, půjdeš s ním, pokynul mému druhovi.

To mne zaskočilo, na strážní povinnost totiž zjevně nebylo třeba dvou mužů. Arkoan však mé překvapení předvídal. Po pravdě musím říci, že do mě viděl jako do čiré tůně.

Ptáš se proč? Protože když zůstaneš o samotě, opět bys propadl svému bláznovství a vzdor mému zákazu četl ve slunci, místo abys řádně strážil Awaor. Myslíš snad, že se slunce nedobere ke svému zániku, tak jako tisíc sluncí před ním, když mu nebudeš nahlížet přes rameno? Kdyby šlo jen o mne, klidně bych tě nechal, ať na ně zíráš třeba do oslepnutí. Ale mám tě za svého přítele, a znám tě příliš dobře, než abych ti dovolil vrhnout se do neštěstí, které vidím, ač ty nikoli. Snad jsi mudrc, ale také jsi blázen. Nevzdal ses věčné chamtivosti po světle ani teď, na prahu věčného nebytí, kdy je tak marná, jak jen bláznovství být může. Myslíš si, že můžeš nahlédnout do nejsvětějšího tajemství světa. Běda ti však, kdybys jen trochu málo uspěl! Tvé srdce by nikdy nedošlo klidu a svíjelo se bolestí až do konce času! Tajemství, odsouzená padnout do temnot spolu s tvým tělem a tvou duší, nesdělena, by ti byla tím nejstrašnějším ze všech prokletí.

Snad jen málo věděl o pravém smyslu mého počínání, však přece jako by mi z očí strhl závoj a odhalil pravdu za ním, kterou jsem odmítal vidět. Celou dobu jsem lhal sám sobě. Co kdyby se mělo ukázat, že se slunce neřídí podle formule, kterou jsem stanovil? Co kdybych nade vší pochybu spatřil, že mé dílo, které mělo osvětlit cestu budoucím živým, je jen snůškou bludů a klamů, která je zavede ještě hlouběji do temnot? Měl pravdu, že takové poznání by zbytek mých dnů učinilo mučivým. A přece se mýlil! Mýlil se? U všech sluncí, u Krvavé, jak jen chci věřit, že se mýlil!

Toho dne jsem tedy slunce nezměřil. A nezměřil jsem je ani ve dnech dalších, neboť okolnosti se změnily způsobem, jaký nikdo z nás nemohl předvídat.

***

Když jsem se vrátil z hlídky, práce již byla skončena a všichni vyjma určené stráže jsme se shromáždili k zaslouženému jídlu. Slunce se blížilo k Mehsoru, padla malá noc, která spojila síly s vojem temných mraků a uvrhla svět do naprosté tmy. Citelně se ochladilo, ačkoli ještě před polednem jsme se při námaze mohli pohybovat nepřioděni, nyní již jsme se musili halit do kožišin, jak chlad a vítr štípal i přes srst. Stará Sumlura nám rozdávala kaši a teplou polévku ze sušeného masa rirlogů, a pochopitelně i karru, která zahřívá údy a otupuje smysly, čímž činí chlad snesitelnějším.

V té chvíli se na cimbuří nad námi objevila Gediga, supivě dýchala, div se nezalkla, a neschopná souvislé mluvy vykřikovala, že cosi zaslechla od západní strany. Sotva se nám chtělo vyměnit teplo ohně za mrazivý vichr a zvedali jsme se více než neradi.

Spadni, babo, dolů, nespi na stráži a nebudeš mít přeludy, zavrčel na Gedigu Rahten, vždy špatně naladěný, a nyní obzvlášť, vyrušen od chutného sousta po těžké práci. Jaké štěstí pro Awaor, že nám nevelel on, ale Arkoan! Rázně uťal reptaly, a než muži polkli sousto, už měl na sobě urughovu houni a v rukou nabitou kuši. Já byl též hotov vyrazit, neb jsem se po návratu z věže neodstrojil. Tedy Arkoan vyzval mne, abych jej následoval, a vyrazili jsme za skuhrající Gedigou. Za námi vybíhali další obránci obsadit výspy na hradbách a zjistit, odkud ohrožení přichází, hrozí-li vůbec jaké.

Gediga nevěděla vůbec nic a v boji by nebyla k ničemu, nechali jsme ji tedy, kde byla, a běželi po hradbách podél kupole Slunečního chrámu západním směrem. Tam někde hlídkovala Aiehati a my doufali, že nám sdělí více. Což udělala, však jinak, než bychom si přáli. V běhu jsme bezmála zakopli o tělo ležící ve zkrvaveném sněhu. Aiehati ještě poněkud žila, když jsem vzal její hlavu do dlaní, nepromluvila však již. Pohlédla na mne v němé prosbě, než její oči zmrtvěly, do srsti jí tiše padaly sněhové vločky. Byla probodena mečem nebo dýkou, nečestně zezadu, stačila však v posledním zrnku času zburcovat pomoc.

Na smutek nebylo kdy, ostatně by bylo zpozdilé truchlit pro spolubojovnici na Poslední hlídce. Museli jsme spěchat, neboť naše nejhorší obavy se naplnily a do hradu pronikl neznámý nepřítel. Ve skrytu opuštěných budov by se mohl ukrývat snad až do konce dní a v nestřeženém okamžiku i nám zarazit dýku do zad, pokud bychom jej dříve sami nenalezli. Zákeřný vrah však byl zrazen způsobem, jehož se nejméně nadál – sněhem. Ač vítr stopy rychle zahlazoval, nebylo třeba žádného temného umění k tomu, abychom odhalili místo, kde byla ztečena hradba, kde došlo k nerovnému boji a konečně i dvojí šlépěje mířící do opuštěné budovy. Naštěstí pro nás tato skrýš nebyla spojena s podzemím, a jediným vchodem i východem bylo úzké schodiště, narušitelé tedy museli být stále někde uvnitř. Schody nás přivedly na malý dvorek, kde stopy nepřátel zmizely na holém dláždění. V okolních zdech temněla okna i vchody dílen, dříve překypujících ruchem a řemeslnou prací, nyní studených a mrtvých. Příliš mnoho úkrytů!

Arkoan mi posuňky vyložil, že zůstane hlídat u vstupu na dvorek, a mne vyslal pátrat po nepřátelích. Nereptal jsem. Hlavní bylo nedopustit, aby nám snad vetřelci proklouzli za zády a pak se mohli nerušeně procházet po zpustlém hradě a strojit smrtelné úklady. Volat posily by bylo vzhledem k počasí nejspíš marné a našich druhů mohlo být více zapotřebí jinde.

Mé srdce se divoce plašilo, když jsem kráčel přes dvorek k prvnímu z vchodů. Chystal jsem se již vkročit do tmy, připraven na nejhorší, když vtom se zezadu ozvalo zadrnčení tětivy a překvapený výkřik. Trhnutím jsem se otočil, abych spatřil, že Arkoan se skácel nazad ze schodů, zasažen cizí střelou. Ještě jsem zahlédl, jak v jednom horním okně mizí stín úkladného střelce. Srdce ve mně na nekonečnou chvíli strnulo. Vtom mne tiché zakřupání sněhu přimělo se otočit. Za mnou se tyčila ohyzdná postava zahalená v temné kůži, dlouhou čepel již připravenou k zákeřné ráně. Stěží jsem stihl postavit svůj meč do cesty jeho čepeli. Padli jsme do léčky! Kdybych jen o zrno času déle otálel, kdyby mne sníh včas nevaroval, nebyl bych vyvázl.

Nečestné a zbabělé počínání vetřelců mne rozzuřilo, jak se jen muž Poslední hlídky rozzuřit dokáže, a tak jsem byl hotov bít se na život a na smrt beze stopy pochyb či milosrdenství. Nikdy jsem nebyl obzvláštním šermířem, ale zuřivost mi dodala sílu odrazit nepřítelův výpad a přinutit jej k ústupu. Naštěstí pro mne se tím ocitl u zdi pod obloukem schodiště, kde se nemohl ani řádně rozpřáhnout, ani uhnout mému výpadu. Bránil se srdnatě, ale nedostal šanci k útoku a bezohledně jsem jej udolal. Mé tělo dále sekalo a bodalo do jeho zohavené mrtvoly, než je duše ovládla a přiměla stanout. S kouřící krví na meči, šatech a vůbec všude jsem si teprve uvědomil, co jsem učinil, a ta myšlenka by mne snad přemohla, kdyby ji neuťal smrtelný výkřik za mými zády. Již jsem jen zahlédl, jak z jednoho z oken v patře letí dosud se zmítající tělo, které s tupou ranou dopadlo na dláždění. Ve zmatku a úděsu jsem byl hotov obrátit se na útěk, když vtom mi cestu zastoupila mohutná bílá postava. Mé srdce se málem zastavilo, než jsem rozpoznal Arkoana. Nejenže byl naživu, ale i dobré mysli.

Vysvětlil mi, že střela jemu určená jej stěží škrábla, zastavena houževnatou urughovou houní, která jej též uchránila při nebezpečném pádu. Střelec mne měl za mrtvého, a já jej netoužil ubezpečovat o opaku, osvětlil mi. Viděl jsem tě bojovat s jeho kumpánem, a čekal jsem, že se opět ukáže. To vskutku udělal, a hodlal ti poslat střelu do zad, já však byl rychlejší.

Chtěl jsem poděkovat za záchranu života, neboť tak se mi to jevilo, Arkoan mě však rázně umlčel. Pak jsem si teprve připomenul, že k živým se již více nepočítám a nemám zač děkovat. Namísto toho jsem mu vzdal úctu gestem válečníků a on odpověděl stejně, až se ve mně vzedmula divoká radost.