S Karolinou Francovou o mužích, ženách a metamorfovi Kenovi

Pokud hvězdné archivy nelžou, první sci-fi román Karoliny Francové vyšel v roce 2007 v nakladatelství Triton. Pak ovšem zakotvila pod křídly nakladatelství Brokilon, kde jí v roce 2016 v edici Evropská space opera vyšel román Konstatynův efekt. Metamorf je jejím nejnovějším příspěvkem do této edice, ale stejně jako jeho hlavní hrdina i kniha trochu klame tělem.

(pozn. autorky: hvězdné archivy lžou :-) – ve skutečnosti můj první sci-fi román Život je rafinované peklo vyšel už v roce 2002 ve Sbírce vítězných prací Ceny Karla Čapka.)

Do Studené bestie, nejnovější antologie z edice Evropská space opera, jsi přispěla povídkou Za vším hledej muže. Pár týdnů nato vyšel Metamorf. Je to jen náhoda, nebo mají povídka a román společného ještě něco, na co bys chtěla upozornit?

Povídka a kniha toho mají společného opravdu hodně. Původně totiž šlo o jeden román, v němž text povídky tvořil první z celkem šesti částí. Román byl příliš dlouhý na to, aby ho bylo možné vydat jako jednu knihu, a úvodní část zase trochu mátla tím, že jako hlavní hrdinka v ní vystupuje jiná osoba než ve zbytku textu. Když mě Robert Pilch oslovil s nabídkou přispět do antologie space opery, úplně se nabízelo první část románu oddělit a přepracovat na povídku, a tím vyřešit oba problémy. Navíc takhle povídka Za vším hledej muže funguje i jako svého druhu upoutávka na román Metamorf. To se mi osvědčilo už u trilogie Ve stínu Rudé věže, které také předcházela povídka V mysli mojí vidíš stíny, která vyšla v antologii Žena se lvem.

Povídku od tebe Robert Pilch dostal v roce 2017. Znamená to tedy, že je Metamorfovi osm let? V tom případě by ti měli přezdívat Liberecká Sibyla, jak moc je ta kniha aktuální.

Metamorf je ve skutečnosti mnohem starší. Napsala jsem ho v letech 2000–2001 jako svůj druhý román, čili je mu už celých 24 let. Text měl původně lehce přes tisíc normostran a byla jsem na něj patřičně hrdá. Nabídla jsem ho nadšeně svému tehdejšímu nakladateli a ten… ho odmítl, resp. byl ochoten s jistými úpravami vydat jen tu část, která momentálně tvoří povídku Za vším hledej muže. Ke zbytku textu měl tak velké množství výhrad, že mě úplně zastrašil. Nabyla jsem dojmu, že jsem s tématem románu úplně vedle, dál jsem ho už nenabízela a napsala jsem raději román úplně nový, který hned další rok dostal Mloka (Život je rafinované peklo).

Metamorfa jsem si nechala jako takové guilty pleasure pro sebe a blízké kamarády, ale pravidelně jsem se k němu vracela a vždycky mě mrzelo, že zrovna tahle knížka nevyšla. Když jsem v roce 2016 navázala spolupráci s Robertem Pilchem a nakladatelstvím Brokilon, chtěl ode mě další space operu a já si uvědomila, že vlastně jednu mám v šuplíku. Metamorfa jsem vytáhla, oprášila, zkrátila a dopsala jednu novou dějovou linii. Robert si ho přečetl a dal mu zelenou. Čímž mi udělal opravdu velkou radost.

Guilty pleasure v jakém smyslu?

To jsi mě dostal. Musela jsem se zamyslet nad tím, proč jsem použila zrovna tenhle výraz. Určitě nejde o to, že bych si myslela, že je text nekvalitní nebo bych se za něj měla stydět. Spíš jsem byla mladá a po odmítnutí jsem měla pocit, že téma knížky není úplně podle tehdejšího společenského vkusu.

Román vznikl na přelomu tisíciletí, kdy se teprve pomalu začínalo otevřeněji mluvit o problematice sexuálních menšin a genderu. Hrdina, který střídá partnery jak na běžícím pásu, bez výčitek si to fakt hodně užívá, ať už jde o ženy, nebo o muže, baví ho jakákoli sexuální praktika, a ještě ke všemu ho za to nikdo neodsuzuje, se do té doby moc nehodil. Nebo jsem to tak aspoň cítila. Ale současně jsem byla z románu nadšená, moc mě bavilo ho psát a dělal mi prostě radost. Takže asi proto quilty pleasure.

Hlavní postavou románu je Ken. Podle mého názoru je to natolik zvláštní a jedinečná postava, že by bylo dobré ji čtenářům trochu přiblížit. Takže kde se vzal metamorf Ken a čím se liší od ostatních hrdinů tvé knihy?

Ken není jen jeden hrdina, ale mnoho hrdinů v jednom. Je metamorf, přesně řečeno má tzv. metamorfující osobnost. To znamená, že svou osobnost dokáže měnit. Uvnitř svého těla může být, kým se mu zachce. Dítětem, starcem, mladíkem, zralou ženou, vražedkyní, seladonem nebo pannou, může být rozeným vůdcem i nerozhodným zbabělcem, hrdinkou, která se obětuje pro druhé, i bezskrupulózním zrádcem. Může si zkrátka vybrat temperament, inteligenci, charakter, gender, svědomí i morálku a namíchat si to podle potřeby do ideálního mixu pro každou konkrétní situaci.

Vybavit si po takové době, kde se tahle postava přesně vzala, je trochu obtížné, ale pokud si dobře pamatuju, prvotní impuls spočíval v tom, že mi připadalo, že postavy metamorfů ve sci-fi a fantasy mají mnohem větší potenciál. Že jejich tělesná transformace je spíš jen jakási iluze, ale ne skutečná proměna. A tehdy mě napadlo, oč lepší by bylo, kdyby metamorf neklamal zjevně tělem, ale skrytě duší.

Začala jsem přemýšlet, k čemu by to tak asi mohlo být dobré – proč by vůbec něco takového jako metamorfující osobnost mohlo, ať už samovolně, nebo uměle, vzniknout. A postupně mě napadly dva důvody. Ten první se sám nabízel. Když se někdo může stát kýmkoli, může se také samozřejmě stát právě tím, koho chcete mít po svém boku – dokonalým milencem, dokonalým přítelem, vaší ztracenou druhou polovinou, někým, kdo vám poskytne naprosté souznění, spřízněnost a naplnění. A super sex. Po něčem takovém by mohla být poptávka. Ten druhý nápad už tak zjevný nebyl, ale vlastně je zajímavější. V anotaci knihy se na něj odkazuje jako na paradox metamorfa a nechci ho úplně prozrazovat, abych čtenářům nezkazila zážitek. No a z toho všeho tak nějak vznikl Ken.

Ten Ken je bytost, nad níž není. Je dost silnou kartou, ne jen hračkou na mazlení. Ale kdo jsou hráči, kteří se touhle kartou pokouší hrát své hry?

Děj románu se odehrává na území tří galaktických říší, které spolu sice udržují příměří, ale jejichž výchozí filosofie a morálka jsou velmi odlišné. Nejstarší z těchto civilizací je Sikarijský svaz. Podle Sikarijců člověk žije, aby si užíval. Jsou poživační a poddávají se rádi a ochotně všem svým pudům. Masově se věnují třem hlavním rozkoším – dobrému jídlu, dobrému sexu a sázkám. Správný Sikarijec si zakládá na tom, aby vypadal patřičně vyžile. Rovnostářské Spojené světy trochu připomínají skautskou organizaci – Spojenci jsou vedeni k respektu a pomoci druhým, k úctě k zákonům, k upevňování charakteru, k touze po osobním růstu a sebezdokonalení a je pro ně typické podřízení vlastního prospěchu prospěchu společnosti.

Nejmladší civilizací je Matriarchát. Jde o společnost rozdělenou na kasty, kde je plná svoboda a možnost ovlivňovat politické dění a vývoj společnosti svěřena pouze ženám. Každá z těchto civilizací má vlastní důvod, proč chtít získat metamorfa – v Sikarijském svazu metamorf představuje úplatek a prostředek, jak protivníka přetáhnout na svou stranu, pro Spojence metamorfové představují cestu k utopii a pro Matriarchát zase cestu k reformě společnosti.

Ještě bych se na chvilku zastavil u těch frakcí. Kterou z nich tě bavilo psát nejvíc?

Původně mě nejvíc bavilo psát dějovou linku, která se odehrává ve Spojenectví. Byla jsem (a pořád trochu jsem) velkou fanynkou Star Treku a inspirace světem Federace je podle mě v Metamorfovi patrná, zejména na spojeneckých vesmírných lodích.

Když jsem ale román po letech upravovala pro Brokilon, začal mě víc bavit Matriarchát – nejen proto, že dějová linka v Matriarchátu je z hlediska vývoje nejdynamičtější, ale hlavně díky jisté hravosti, se kterou jsem mohla převracet obvyklé patriarchální stereotypy do jejich opaku. Jako příklad můžu uvést třeba otázku biologické předurčenosti pohlaví. I dnes se ještě najdou lidé, kteří věří, že žena je biologicky předurčena k tomu, aby rodila a vychovávala děti, starala se o domácnost a byla empatická. Matriarchát oproti tomu věří, že již ze stavby těla je zjevné, že muž byl biologicky předurčen k těžké manuální práci, pročež nemá buňky na to, aby dělal politiku nebo mentálně náročnou práci. Bavilo mě tímhle způsobem ukazovat absurditu podobných s
tereotypů.

Když vidím, jakým směrem se lidská společnost ubírá (genderová pestrost, postupné změny rolí muže a ženy ve společnosti), přijde mi v některých směrech kniha až mrazivě aktuální. Jenže ty jsi Metamorfa psala před 24 lety. Tušila jsi v té době, že se náš svět a společnost tolik změní, nebo ti metamorf, Matriarchát a další dnes aktuální prvky příběhu přišly „jen“ vypravěčsky zajímavé?

Nic jsem netušila, ale je pravda, že tahle problematika mě vždycky zajímala a pronikla v nějaké podobě do řady mých knížek. V Život je rafinované peklo je to vztah Christiana a Tomase, ve Zrádci demmská trojka Jeana s učitelkou a mimozemšťanem, v Konstatynově efektu postava Tristam – ženy uvězněné v mužském těle, a v Rudé věži zase postava divožence, která má obě pohlaví, a určitě se najdou i další momenty.

Nikdy ale nešlo o účel, spíš jsem měla pocit, že je to prostě součást života a není třeba chodit kolem horké kaše. Navíc jde o oblast plnou předsudků, v níž se názory nezdravě často prezentují jako fakta, což se pro konflikt v příběhu vždycky hodí.

Přiznám se ale, že i mě z té aktuálnosti někdy mrazí v zádech. Zrovna nedávno jsem četla článek o tom, jak se umělá inteligence využívá k simulaci dokonalého empatického přítele, který s člověkem souzní a má s ním doslova romantický vztah, a říkala jsem si – ty jo, to je prostě takový AI metamorf, to jednou bude průšvih.

Vzpomeneš si ještě na další impuls, který tě postrčil napsat spaceoperu, která není jen o bitvách vesmírných křižníků?

Space operu jsem vždycky četla hlavně kvůli vesmírnému cestování a objevování neznáma, dobrodružným mezihvězdným výpravám a osobním a hrdinským dramatům. A také kvůli určité dávce romantiky a melodramatu, které k ní podle mě prostě patří. Postupem času mi ale začalo připadat, že tyhle prvky se ve space opeře upozaďují na úkor planetárních konfliktů a velkolepých vesmírných bitev s futuristickými zbraněmi.

Metamorfem jsem se chtěla vrátit ke space opeře, jak ji mám ráda já. Ve vztahu k Matriarchátu pak dalším impulsem tak trochu byl cyklus od Marion Zimmer Bradleyové o planetě Darkover, kde nouzově přistane loď kolonistů, kteří jsou nuceni na neznámé planetě zůstat. Hned po ztroskotání se kromě aktuální situace řeší i přežití lidstva na planetě do budoucna a ženy se z racionálních důvodů podvolí tomu, že budou především plodit děti. Tohle racionální rozhodnutí pro budoucí generace žen nedopadne úplně dobře. V Metamorfovi si proto některé ženy (když jsou postaveny před podobné rozhodnutí) tohle nebezpečí uvědomí a vzepřou se a založí si Matriarchát.

V knize čtenář najde několik drobných narážek na období před vznikem Matriarchátu a Spojenectví. Závěr knihy by se s trochou dobré vůle dal považovat za otevřený konec. Přemýšlela jsi o tom, že by ses do světa Metamorfa vrátila?

Možností, jak příběh dál rozvíjet, je určitě hodně, ale nemám to úplně v plánu. Možná, pokud by knížka zaujala a byl by o to zájem, dokázala bych si představit nějakou delší povídku, ale jinak asi ne. Nezdá se mi, že by k příběhu bylo moc co dodat, koneckonců je to můj (zatím) nejdelší román.

Jaké jsou tvé autorské plány do budoucna? Chystáš další space operu, fantasy, nebo máš rozpracovaného něco z úplně jiných žánrů?

Těsně před dokončením je román s pracovním názvem Oslnivé dědictví, který ale nemá se sci-fi ani fantasy nic společného. Je to taková romantická crazy komedie, která se odehrává v současném Liberci. Spíš takové oddychové letní čtení.

S Robertem Pilchem jsme se předběžně bavili, že by měl zájem o další space operu, a já už jeden takový příběh mám v hrubých obrysech rozpracovaný, takže ho chci zkusit zfinalizovat a uvidím, co z něj bude. No a pak samozřejmě mám pořád připravenou synopsi ke čtvrtému dílu cyklu Ve stínu Rudé věže a velké nutkání si ho napsat, i když cyklus je v Brokilonu oficiálně ukončený.

Co bys Metamorfovi a čtenářům, kteří s ním budou trávit čas, popřála?

Přeju si, aby se čtenáři bavili u čtení Metamorfa stejně tak, jako jsem se já bavila, když jsem ho psala. A Metamorfovi přeju, aby si získal hodně příznivců, a díky tomu v budoucnu třeba i přírůstek v podobě povídky o počátcích Matriarchátu.

Díky za rozhovor. Přeju knize i tobě hodně spokojených čtenářů.