S Petrem Brožovským o Luciférovce, životě a nabídkách, které se neodmítají

Když jsem se dozvěděl, že autorovi dilogie Tanec papírových draků a spolueditorovi vanilkovým cukrem nasáklé vánoční antologie Krev, monstra a cukroví vychází nová kniha, zašel jsem na jatka pro koňskou hlavu a poslal mu ji se vzkazem: Vážený autore, oficiálně vás žádám o rozhovor pro webové stránky Děti noci. Petr Brožovský se nebojí ani uříznutých koňských hlav, ani stárnoucích redaktorů, výsledkem je tedy rozhovor, který snad za tu koňskou hlavu stojí.

Doufám, že tě ta koňská hlava v e-mailové schránce moc nevyděsila, ale nemohl jsem si pomoct. :-)

Neboj, nevyděsila. Chutnala výborně.

Od vydání druhého dílu knihy Tanec papírových draků – Hon uběhly dva roky. Teď přicházíš s novým příběhem, tentokrát z právnického prostředí. Musel jsi sám sebe ukecávat hodně dlouho, aby sis dovolil, jsa advokátem, napsat knihu, jejíž hlavní postavou je právník?

Vůbec. Já nad těmi nápady nemám moc kontrolu, objevují se samy. A navíc jsem chtěl prožít příběh s typově jiným hrdinou, než je Mrtvola z Tance papírových draků, který je impulzivní, neplánující drsný voják, kdežto Martin Rieger z Luciférovky je rozvážný, připravený intoš. Jediný problém byl ve zdrojovém materiálu. Za těch pár let jsem totiž v advokacii slyšel a viděl naprosto neuvěřitelné věci, ale s ohledem na mlčenlivost jsem žádnou z nich nemohl použít. Takže nakonec musela zapracovat fantazie.

Zastavme se nejdřív u hlavního hrdiny Martina Riegra. Co všechno máte společné (tedy krom právničiny) a čím se naopak lišíte?

Já jsem jako advokát čistej. Nechci říct hodnej, přece jen za klienta je třeba se bít do posledního dechu, ale jsem slušnej a nehraju špinavě. Martin Rieger je řekněme eticky flexibilnější, a to to podávám mírně. Určitě s Martinem moc společného nemáme, možná ještě tak to, že oba válíme v deskovce Gloomhaven.

Měl jsem na mysli vaši společnou náklonnost ke kočkám. Ty přeci mají v Luciférovce nezanedbatelnou roli, ne?

Kamaráde, snažíš se naznačit, že pozitivní vztah ke kočkám je něco výjimečného, co je třeba zvlášť zmiňovat? Kdo nemá rád kočky? Každá rozumně smýšlející lidská bytost, která věří, že lásku a oddanost si musíš trochu zasloužit a něco pro ni udělat (ne ji jen autoritativně vyžadovat jako u psů), má přece ráda kočky. Kočky jsou príma. A když zrovna zlobí, tak si to opakuj: Kočky jsou príma. Každopádně hlavní kočičí postava z Luciférovky jménem Tygr je psán podle mého kocourka Charlieho, takže přece jen máme s Martinem něco společného. Máme stejnou kočku.

I když je Luciférovka náramně zábavná, přijde mi v některých ohledech mnohem vážnější než Tanec papírových draků. Možná je to tím, že na rozdíl od Mrtvoly trpí Martin rakovinou. Jak došlo k tomu, že se z lehkovážného autora sršícího nekorektním a drsným humorem stal spisovatel, který na svého hrdinu naloží nevyléčitelnou nemoc, a tím pádem ho donutí přemýšlet o životě, vesmíru a vůbec?

Hele, asi jak člověk zraje (to je lepší slovo, než stárne), uvědomuje si, že ty představy „mám tady na tom světě k dispozici tak 70–90 let, takže času dost“ a „rakovinu dostávají jen kuřáci“, jsou v zásadě mylné a přílišně optimistické. Vyrovnání se se smrtelností je práce na celý život a s věkem člověk čím dál tím víckrát čelí tomu, že se zdravotní komplikace nevyhnou ani jeho rodině, přátelům a známým. Takže jsem prostě chtěl udělat příběh, ve kterém se hlavní hrdina podívá smrti do očí a neuhne pohledem, protože to je konec konců něco, co jednou budeme muset udělat všichni. Musím říct, že když jsem se snažil vžít do Martinovy kůže, občas se mi dělalo vyloženě špatně od žaludku. O to víc obdivuji ty, kterým je kniha věnována. Zdeněk Pobuda mi byl i z hlediska odvahy velkou inspirací a moc ho tímto zdravím. Jen je mi líto, že už nemůžu pozdravit Albrechta a Viktorína.

Na Zdeňka a Albrechta jsem při čtení myslel taky a na spoustu dalších včetně svojí mámy, která té svinské nemoci nedokázala čelit s takovou grácií a vervou. O to větší peklo pro ni život s rakovinou byl. V literatuře různých konceptů pekla najdeme opravdu hodně. Tobě se ale povedlo najít v té ďábelské změti různých pekel skulinu. Jaké je tedy peklo Petra Brožovského?

To je mi moc líto. Život zkrátka není vždycky lehkej, ostatně proto je dobře, když to literatura odráží a lehkost kombinuje s určitou tísní. A co se pekla týče, chápu, že moje podání inferna jako dimenzionální čističky odpadních duší podněcuje zvědavost, jak to tam doopravdy vypadá, ale na takovou odpověď si budeme muset počkat. Kdo ví, třeba se ve druhém díle podíváme i tam!

Je vidět, že jsi právník každým coulem. Čekal jsem přímou odpověď ve stylu: moje peklo je plné krásných žen a absintu. Ale neptej se elfů a právníků, odpoví ti: „Počkejte si na druhý díl.“ OK. Respektuji, že nechceš prozradit víc. Nedílnou součástí tvojí knihy je muzika. Třeba nám o svém knižním soundtracku povíš víc než o pekle. Je to tak?

No jistě! Propašoval jsem do knihy hudbu! Občas při psaní poslouchám nějakou muziku, která podnítí fantasii a dá tomu šťávu, a tentokrát jsem se rozhodl stejný prožitek zprostředkovat čtenáři. V určitých pasážích tě tudíž kniha navede k tomu, aby sis načetl QR kód a při četbě i poslouchal mnou doporučený hudební podkres. Ale je to spíš bonusový obsah, protože ne každý je schopen vnímat dvěma smysly najednou (například jen všichni muži), takže pokud chceš jen nezvučná písmenka nebo jsi hluchý, můžeš u tohoto multimediálního prvku knihy postupovat jako u gruppensexu a prostě říct: „Né, díky, raději obyčejnou knihu,“ a nikdo ti to do ucha násilím strkat nebude. Hm… Tohle přirovnání možná skončilo poněkud živěji, než jsem zamýšlel, ale vlastně si za tím stojím.

Když pominu scénu v kostele, kde se to Miserere samo nabízí, jde většinou o skladby, které by mě na první dobrou nenapadly. Jak jsi postupoval při jejich výběru?

Podle toho, co jsem při scéně skutečně poslouchal, když jsem ji psal. Například scéna v pralese – logicky když se hlavní hrdina nafrčí liánou, chceš si s ním ten trip prožít. A já neznám víc znepokojivě psychedelickou píseň s optimistickým začátkem a děsivým koncem, než je použitá pecka z alba Následuj kojota od skupiny Zrní. Schválně si ji pusť do sluchátek po tmě a řekni mi, že si nepřipadáš jako malá myš, kterou nočním lesem pronásleduje sova. Ideálně si před tím dej potah a pak mi pošli fotku svojí husí kůže. Ta nálada písní se, alespoň v to upřímně doufám, propisuje do textu.

Když jsem psal první pasáž na hřbitově, tu kde Martin musí otevřít hrob a čelit zhmotnělé smrtelnosti, mohl jsem díky The Antlers prožít jeho paniku. A bylo mi líto, že by toho čtenář dostal jen zlomek. Samozřejmě padaly návrhy, abych do tracklistu přidal nějaké ty písně s pekelnou tematikou, jako obligátní Highway to Hell od AC/DC, ale mně přišlo lepší vybírat písničky podle jejich nálady. Výjimkou budiž My Chemical Romance, kteří prostě nesměli chybět s ohledem na koncepci desky Welcome to the Black Parade, která je téměř soundtrackem k Martinově diagnóze. V tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě. A akční scény s punk-rockem mají větší šmrnc než s nějakou rádoby chlapáckou hudbou, proto už Mrtvola v Tanci papírových draků 2 kosí sraz kultistů do rytmu Good Charlotte. Kdybys to nepoznal, jsem na ten tracklist fakt pyšnej!

A máš být proč. U písničky od Zrní mi regulérně běhal mráz po zádech a nebylo to tím, že jsem jel zrovna metrem. Kromě příběhu a tracklistu mě kniha nadchla povedenou obálkou, vtipným logem na zadní straně a navýsost vtipným názvem knihy. Můžeš nám k jejich vzniku říct něco víc?

Obálku má na svědomí trio skvělá Žaneta Kortusová (ilustrace), famózní Lukáš Tuma (všechny ty grafické pecky, jako ocásek, übercool zadní logo apod.) a moje dvorní redaktorka perfektní Pavlína Kajnarová, která vymyslela ty mizející rohy a dokázala protlačit, že dva týpci s alkoholem evokují spíše vyostřené jednání nežli úvodní scénu gayporna. Všichni tři už dělali i na Tancích papírových draků. Na to, jak strašně málo na to bylo času, aby se stihly deadliny tiskárny, jsem nadmíru spokojený s tím, jak to dopadlo, a moc děkuju nakladatelství Epocha, že mi vyšlo vstříc a tak pěkně se mi o tu knížku postaralo. Je krásná. A vevnitř jsou dvě ilustrace!

Složitější je to s názvem. Ten jsme změnili asi tisíckrát, ve hře bylo dvacet finálních verzí a žádná se nám nelíbila. Nakonec jsem musel kreativitu outsourcovat u svého dobrého přítele Dr. Filitche, mistra České republiky ve slam poetry a kreativního mága, který vymyslel spoustu zajímavých názvů, které jsme nepoužili, a pak ze srandy řekl tuhle ptákovinu. Okamžitě jsem se do toho názvu zamiloval, a když jsem se mu smál ještě o šest hodin později, jen tak ze srandy jsem to napsal do redakce. A buch, ostatní názvy okamžitě přestaly existovat.

Když má autor za sebou skvělý tým, je psaní radost. Předpokládám tedy správně, že v závěru knihy slibovaný crossover s Tancem papírových draků dostaneme nejpozději pod vánoční stromeček?

Ježiš, to by bylo krásný. Ale trochu o tom pochybuji. Samotné napsání knihy mi jde celkem od ruky, ale pouze v případě, že nejdřív vymyslím každičký aspekt tak, aby fungoval. A to jsou týdny a měsíce přemýšlení před spaním, za volantem, ve sprše i s tužkou v ruce u počítače. Navíc odevzdáním rukopisu to nekončí. Ta cesta k hotové knize řádově trvá ještě nižší jednotky měsíců.

Luciférovku jsem vymýšlel celý rok, pak jsem ji napsal asi za 14 dní, ale na pulty knihkupců se dostala až skoro o tři měsíce později, a to jsme všichni jeli na dřeň jako fretky a já ani můj tým superhrdinů z redakce nemáme zájem si to zopakovat. Navíc propojení dvou příběhů tak, aby to fungovalo a dělalo čest již vydaným knihám (a pokud možno je to překonalo), to nebude jen tak. Ani nezmiňuju to, že mám v Epoše extrémně talentované kolegy, jako je Kristýna Sněgoňová, Roman Bureš, Honza Slívka, Zuzana Strachotová a mnoho dalších a samozřejmě je záhodno, abychom si s daty vydání knih pokud možno nelezli do zelí, takže to vydání knihy je alchymie.

Slibuju, že se nebudu flákat, ale jestli bude kniha venku ještě letos, nebo až v roce (či nedej bože letech) následujících, je závislé na tolika faktorech, že si netroufám ani hádat. Ostatně sám čekám na třetí díl série Rychlopalba od Štěpána Kopřivy už šest let, takže jak se říká: nic se nemá uspěchat!

Chápu, chápu. Napsat a vydat knihu je zkrátka větší dřina než vykopat tlupu démonů zpátky do pekla. Povíš nám tedy, jestli se letos chystáš na nějakou knižní akci, či kamkoli jinam, kde bychom tě mohli potkat a Luciférovku si nechat podepsat?

To popravdě nemám ani ánunk! Plzeňáci si mě asi můžou ulovit 22. července, poněvadž budeme s kamarády ze slam poetry hrát improvizační show Nevyžádaná rada a na Luciférovku se ten večer taky dostane. V jednání je i nějaká akce s knihkupectvím Kanzelsberger, ale nic zatím není jisté.

Zkrátka by to chtělo sledovat facebookové stránky nakladatelství Epocha a moji stránku Petr Švéd Brožovský píše a slamuje, pak nikomu nic neunikne! A pokud mě někdo chce v dobrém rozmaru v Praze stáhnout o podpis, tak letos určitě zase jedu na Prague Baseball Week a budu tam celý turnaj fandit jak o život, stačí se rozhlížet po tribunách!

Závěrem bych tě poprosil o vzkaz či závěrečnou řeč k našim čtenářům.

Jasně! Chtěl bych jim moc poděkovat, že čtou! Že ve světě plném jednoduchého scrollování, Netflixu v mobilu, podcastů a milionu vjemů vyžádaných i nevyžádaných najdou čas, chuť a peníze na to, dotáhnout si domů potištěný balík papíru a namáhat oči a mozek. Jak se píše na první stránce Luciférovky: Blbci knihy nečtou. Ono psát je celkem zábava. Větší sranda ale je, když to někdo i čte. Takže díky za všechny ryby!

Já děkuju za tvůj čas a knize i tobě přeji hodně nadšených čtenářů.

Upozornění: Informace obsažené v tomto rozhovoru a případné přílohy k němu připojené jsou určeny výlučně zamýšleným čtenářům tohoto textu.

Text nebo přílohy mohou obsahovat informace podléhající ochraně dle příslušných právních předpisů, případně informace utajované nebo považované respondentem za obchodní tajemství.

Jakákoliv jiná manipulace s textem rozhovoru nebo s přílohami, zejména jejich zpřístupnění třetím osobám, je přísně zakázáno a může mít právní následky.

Fotografii dodala autorova advokátní kancelář.