Bethany Jacobsová: Hořící hvězdy

 

Nakladatelství Host vydalo román Hořící hvězdy, dystopickou space operu plnou politických machinací, akce a pomsty.

 

Ve vzdálené budoucnosti osídlí pasažéři generačních lodí tři hvězdné soustavy, pojmenují je Trojspolek a ustaví vládu jménem Dominium. Jun Ironwayová, hackerka, kšeftařka a příležitostná zlodějka, se dočká životní příležitosti — osud jí shodí do klína důkaz o tom, že jeden z nejmocnějších rodů Trojspolku, klan Nightfootů, se před tři čtvrtě stoletím podílel na celoplanetární genocidě. 

 

Jak už to ale ve vesmíru chodí, čím je tajná informace cennější, tím je i nebezpečnější. A Dominium, které vládne Trojspolku železnou rukou, nemůže dopustit, aby Jun jakkoli narušila zavedený řád a pořádek. A tak pověří své dvě nejschopnější kleričky úkolem, aby proslulou hackerku vypátraly a zlikvidovaly. Po stopě se jí vydá neochvějně stoická, pobožná Čono a charismatická, zavilá psychopatka Esek Nightfootová, která mimo jiné patří mezi horké kandidátky na titul matriarchy rodu Nightfootů. 

 

Čono a Esek však nejsou jen lovkyněmi, ale také kořistí. Stíhá je přízrak z jejich společné minulosti, tajemná postava přezdívaná Šestka. Vše může skončit jen krvavým střetem, z něhož nikdo nevyjde bez újmy. 

 

Bethany Jacobsová je bývalá vysokoškolská učitelka tvůrčího psaní a science fiction, která se přesunula ke vzdělávacím technologiím a nyní učí vedoucí pracovníky v oblasti technologií, jak psát. Žije v Buffalu ve státě New York se svou ženou, psem a knihami. Hořící hvězdy (2023) jsou jejím debutem. 

 

Vydal: Host; 2025

Překlad: Aleš Drobek

Obálka: Lauren Panepinto

Mapy: Tim Paul

Vazba: brožovaná

Počet stran: 415

Cena: 469 Kč

 

 

 

 

Její loď dosedla na asfalt za vzteklého vrčení motorů. Zpod trysek se vyvalil horký vzduch. Dveře zasyčely, otevřely se a ona vystoupila do zápachu skokové brány, která ji nedávno vyplivla na oběžnou dráhu Ma’kessu, do odéru připomínajícího moč a ozon.

 

Zemi pod jejíma nohama pokrývaly spáleniny od motorů lodí, které sem přilétaly a odsud odlétaly už tři století. Městečko Principes by nemělo důvod k takové aktivitě, nebýt rodové školy, která se tyčila přímo před ní. 

 

Měla hlad. A byla trochu rozladěná. V krku jí vězel knedlík, v důsledku skoku z jedné hvězdné soustavy do druhé v rozmezí dvou minut pociťovala nevolnost. Tyto končiny Ma’kessu byly studené a deštivé a makadam ze všech stran obklopovala fádní, zasmušilá planina. Nelíbil se jí ani vlhký, nehybný opar visící ve vzduchu. Jestli ji sem ředitel rodové školy přivedl zbytečně, bude toho litovat.

 

Samotná škola byla kamenná a strohá. Z nízké zídky, která se táhla kolem střechy nad druhým patrem, zíraly na návštěvníky ponuré figuríny: božská Šestice, která shlížela dolů jako přísná porota. Esek se ohlédla přes rameno na trojici noviců, kteří ostražitě stáli přitisknutí jeden k druhému. Dravci v nenápadné hnědé. Naopak její červenozlatý plášť bil v okolní šedi do očí. Jeho lem se jí vlnil kolem kotníků, když rázovala k otevřené bráně. Byla kleričkou Dominia, svatou ženou, členkou Mravního děkanátu. Na této škole pobývala spousta studentů, kteří se také toužili stát kleriky a v ní viděli samotný vrchol svých ambicí. Ona však pochybovala, že by se jí některý vyrovnal.

 

Vtom jí vyšel vstříc ředitel rodové školy. Setkali se na malém nádvoří pod markýzou u vchodu a on ani neskrýval rozrušení a dychtivost. Vysekl jí poklonu o stupeň nižší, než mu velela etiketa — podlézavá lichotka. V těchto soustavách drželi veškerou moc děkani Dominia a zároveň První rody. A ona ztělesňovala obojí.

 

„Je to pro nás čest, že jste nás poctila svou přítomností, Hořící.“

 

Esek mu rychle, rutinně požehnala a společně vešli do školy. Novicové se šourali za nimi, mlčenliví jako sochy, které lemovaly stěny přijímacího sálu. Když Esek před sedmi lety promovala, vypadalo to tu všechno větší. Ředitel, jako by jí četl myšlenky, prohodil: „Zdá se to už celá věčnost, co jste byla mou studentkou.“

 

Esek se tiše zasmála a nechala na něm, jestli si to vyloží jako přátelské, nebo posměšné gesto. Procházeli chodbou lemovanou portréty nejslavnějších studentů a ředitelů školy: Aver Paiye, Chen Sichen Chen, Luto Moonback. Všechny malované, žádné hologramy. Mimo technické učebny byla relace v této škole vůbec málo k vidění. Necelých padesát kilometrů odtud se v továrnách její rodiny vyrábělo sevitové palivo, které pohánělo skokové a relační technologie, a přesto si zdejší učitelé svítili loučemi a posílali si zprávy prostřednictvím kurýrů. Jako by byl výcvik budoucích děkanů posláním příliš posvátným na to, aby se zde tolerovaly základní civilizační výdobytky.

 

„Snad vás návrat k nám těší?“ vyzvídal ředitel.

 

Napadlo ji, co asi provedli s jejím vlastním akvarelovým portrétem. Vzpomněla si, že na něm vypadala velmi samolibě, což, pravda, v jejím případě nebylo neobvyklé. 

 

„Byla jsem na Terosu, když jsem dostala vaši zprávu. Kdekoli je to lepší než na tom pitomém balvanu.“ 

 

Ředitel se nesměle usmál. „Samozřejmě. Teros je nanejvýš nevábné místo. Ma’kess je planeta vašeho srdce. A nejkrásnější ze všech!“ Znělo to jako z turistické brožury vychvalující přednosti mnohých planet, z nichž sestávaly hvězdné soustavy Trojspolku. Esek jen zavrčela. „Měla jste příjemnou cestu?“ zeptal se ředitel.

 

„Vstup do atmosféry téměř bez turbulencí. Dokonce jsem během skoku ani nezvracela.“ 

 

Oba se zasmáli, on trochu nervózně. Sestoupili po úzkých schodech a zabočili na podestu širšího schodiště z tmavomodrého mramoru. Esek se zastavila, přistoupila k zábradlí a shlédla dolů na místnost pod sebou.

 

V řadě tam stálo šest dětí, stejně strnule jako hole, které držely v rukou. Nemohlo jim být víc než deset, jedenáct. Byly oblečené ve stejných tunikách a legínách a hlavy měly vyholené. Věděly, že je tam, ale nevzhlédly k ní. Zíraly přímo před sebe, jak k tomu byly vycvičené, a ona je pozorovala jako řezník na trhu s masem.

 

„Čtvrté ročníky,“ poznamenala Esek, když si všimla nášivek na jejich prsou. Děti byly štíhlé a drobné, dokonce i ty větší. V téhle kohortě nebyli žádní obři. Škoda.

 

„Slibuju vám, Sa, že nebudete zklamaná.“

 

Vydala se po schodišti dolů, svižně a vesele, aniž by studentům věnovala jediný pohled. Neměli žádná jména, žádný gender. Jejich učitelé s nimi ani nejednali jako s lidmi. Oslovovali je čísly a mluvili o nich ve středním rodě. Ona sama byla kdysi zvaná Tři. Byla jen jedním z mnoha nástrojů, broušeným k danému účelu. Podle zákona měly děti Trojspolku právo na vlastní gender, jakmile zjistí, který jim sedne. Ale tyhle si musejí počkat na maturitu. Teprve pak dostanou svá jména a gender, vlastní identitu.

 

Na úpatí schodiště sykla na novice. Ti ji dál nenásledovali, zůstali stát na posledním schodu jako na hlídce. Na bojovém patře se pokochala známými pachy dřeva, kamene a potu. Její boty s tvrdou podrážkou příjemně klapaly, když pomalu přecházela po místnosti a prohlížela si velkolepou malbu na stropě, která vyobrazovala božskou Šestku ve válce. Dopadalo na ně zářivé zlaté světlo slunečního symbolu Božího ohně — jejich božského rodiče, samé jejich podstaty a jádra náboženství v Trojspolku.

 

Bloumala po místnosti a míjela studenty, jako by to byly kulisy. Očekávání, které viselo ve vzduchu, se stupňovalo, oněch šest čísel se ze všech sil snažilo nepohnout. Pak se na ně konečně podívala — bleskově otočila hlavu a upřela na ně dravčí pohled. Všichni až na jedno ucukli a ona se usmála. Vytáhla ruku zpod pláště, kde si ji až dosud opírala o jílec žilní dýky — všimla si, jak ke zbrani sklouzlo několik pohledů. Ke zbrani, která byla obvykle vyhrazena asasínům.

 

Byl to jen jeden z mnoha důvodů, proč studenty tak očividně fascinovala. Dalším bylo její příjmení. A samozřejmě její mládí. A také byla velmi krásná. Klerici si hluboce cenili krásy, která těšila bohy i lidi. Její krása byla jako samotný Boží oheň, stravující, hypnotizující a smrtící.

 

A ke všemu představovala nejen klér a jeho svatou moc, ale také možnou budoucnost zdejších studentů. Ti se, až dokončí školu (pokud ji dokončí), ocitnou o krok blíž jejímu postavení. Náhle budou mít moc a prestiž a také volbu — vybrat si gender a buď si znovu přisvojit své rodové jméno, nebo si dát nějaké nové. Ale na cestě k této budoucnosti čeká ještě tolik překážek… Ještě šest let školy a pak pět let noviciátu. (Ne každý to zvládl za tři jako ona.) Pokud všechno dobře dopadne, budou přiřazeni k jednomu ze tří rodových děkanátů, děkanátů Dominia. Ale jen pokud budou tvrdě pracovat. A pokud přežijí.

 

A pokud budou výjimeční.

 

„Povězte mi,“ oslovila všechny najednou. „Jaké je poslání Dominia?“

 

Čísla odpověděla sborově: „Mír, pod vedením Dominia. Jednota, v Trojspolku.“

 

„Dobře.“ Esek si každé z nich pozorně prohlédla, zejména jejich hrdě třímané hole. I když „hole“ bylo trochu silné slovo. Dlouhá bidla v jejich rukou byla z odolného pěnového kompozitu. Dostatečně silná, aby udělala modřinu, dokonce i protrhla kůži, ale aby nelámala kosti. Školy koneckonců za vzácné zboží zodpovídaly. Bidla sice nadcházejícímu představení ubírala na dramatičnosti, ale Esek se na něj přesto těšila.

 

„A jaké jsou tři pilíře Dominia?“ zeptala se.

 

„Mravnost! Důmysl! Brutalita!“

 

Esek souhlasně zabručela. Mravnost kléru. Důmyslnost tajemníků. Brutalita asasínů. Tři děkanáty. V jiných částech školy žáci studovali Svaté písmo, svou historii a víru nebo se zdokonalovali v důmyslném umění ekonomie a práva. Ale tito konkrétní žáci, tito drobní čtvrťáci, tady byli kvůli brutalitě.

 

Úsečně kývla na ředitele rodové školy. Muž se rozzářil a otočil se na studenty jako dirigent ke svému orchestru. Teatrálně tleskl. 

 

Zdálo se nemožné, že by se šestice čísel mohla tvářit ještě sošněji, ale jim se to podařilo. Hledala trhliny v jejich maskách, stíny a chvění ve tvářích. Několik jich zahlédla. Vzhledem k tomu, že čísla byla tak mladá, se to v přítomnosti někoho jako ona dalo čekat. Jen jedno z nich bylo dokonalou sochou. Esek na něm spočinula pohledem o chvilku déle než na ostatních.

 

Ředitel vyštěkl: „Jednička!“ 

 

Vzápětí se pět čísel otočilo na šesté a holemi švihlo do útočného postoje, jako když tanečníci zaujímají pozice, a pak… ach, ten tanec! První rána hlasitě pleskla o Jedniččino rameno, druhá jí zaduněla o stehno. Napadené číslo se bránilo ze všech sil, nemělo na vybranou. Ohánělo se holí v širokých obloucích a snažilo se, aby ho ostatní příliš nevyvedla z rovnováhy. Esek sledovala, jak se potí, jak mhouří oči, jak si skouslo dolní ret, aby nevykřiklo, když ho jedno další číslo znovu tvrdě uhodilo do boku. Byl to obzvlášť uspokojivý zvuk, ostré prásk, po kterém Jednička klopýtla a ztratila balanc. Zbylá čísla na něho dál dorážela a pak přišla pátá rána a šestá a…

 

„Hotovo!“ zahřměl ředitel.

 

Všech šest čísel se okamžitě seřadilo do řady, s holemi po boku. První dítě těžce oddechovalo. V jeden moment schytalo úder na ústa a teď mu ze rtu tekla krev. Ale neplakalo.

 

Ředitel chvíli čekal, pro dramatický efekt, a pak prohlásil: „Dvojka!“

 

Tanec začal znovu, pět čísel se otočilo proti vybranému. Byla to stará hra s jednoduchými pravidly. Esek ji sama hrála mnohokrát, když byla Trojka. Každý zápas pokračoval tak dlouho, dokud útočníci nebo obránce neskórovali šest úderů. Přitom i jeden zásah obránce byl impozantní a právě to dokázaly Dvojka i Čtyřka, než prohrály. Čísla k sobě byla nemilosrdná, svou oběť pokaždé obestoupila a bez oddechu ji zasypávala kopanci a rány holí. Esek zkroutila rty v ryzím potěšení. Tihle studenti byli krvelační jako pouštní lišky.

 

Ale když své kolo prohrála Pětka, začali ztrácet sílu a přesnost. Byli potlučení, krváceli, ztěžka oddechovali. Zbýval už jen šestý a teď už bude všechno pomalejší a méně kontrolované. Ta tam byla vojenská disciplína a dokonalá choreografie. Zbyly jen unavené děti, které se rvaly jak pouliční psi. Esek to však nezajímalo o nic méně, protože šestý student byl ten, v jehož nevzrušené masce prve nezahlédla žádné trhliny. Ještě zajímavější jí přišlo, že v předchozích kolech byl nejméně agresivní. Samozřejmě se na útoku pokaždé podílel, ale Esek si nevzpomínala, že by obráncům zasadil jedinou ránu. Nebyl ani tak bázlivý, jako spíš… zdrženlivý. Jako pes na vodítku.

 

Když ředitel zavolal: „Šestka,“ v místnosti se něco změnilo.

 

Esek si nemohla nevšimnout zvláštního tónu v ředitelově hlase — postarší muž se na zápas nepokrytě těšil. Děti navzdory zjevné únavě zpozorněly jako králíci, kteří cítí dravce. Nevrhly se na Šestku tak jako na předchozí čísla. Kdepak, tentokrát utvořily půlkruh a k poslednímu cíli postupovaly s nepřehlédnutelnou opatrností. Upřeně ho sledovaly a své hole svíraly pevněji než předtím, jako by se bály, že je obránce odzbrojí. Po tvářích jim tekly čůrku potu a krve a jedno číslo si rychle otřelo oko, jako by počítalo s tím, že později už na to nebude čas.

 

A Šestka? Zdroj toho náhlého napětí, toho obezřetného postupu? Poslední číslo chvíli stálo a prohlíželo si všechny protivníky najednou, pohledem jako břitva. A pak se rozletělo. 

 

Jinak to nešlo popsat. Bylo jako bouře a jeho hůl jako blesk. Žádný obranný postoj na něj neplatil. Nejbližšího studenta srazilo na zem brutálním kopem s otočkou, pak sebou smýklo doleva a prudce zasáhlo holí jiného studenta do ramene a výpad zakončilo bodnutím do lehkovážně odhalené holeně třetího protivníka. To všechno se stalo dřív, než se pětice útočníků vůbec vzpamatovala, a Esek si na okamžik pomyslela, že protivníci tohoto elitního bojovníka odhodí zbraně a vezmou nohy na ramena.

 

Oni však zaútočili.

 

Bylo to jako sledovat vlnu, která se nejprve stáhla na moře a pak se o to dychtivěji vrhla proti souši. Útočníci nebojovali jako jednotlivci, ale jako smečka ovčáckých psů, kteří se rozestoupili do vějíře a tlačili obránce ke stěně, do rohu. Po chvíli ho někdo poprvé zasáhl, tvrdým úderem do žeber, a záhy dalším do sanice. Z toho zvuku Esek přeběhl mráz po zádech, prsty se jí sevřely dychtivostí po vlastní holi. Viděla, jak se šestému bojovníkovi zalévá čelist krví a příslibem modřiny, ale on nezakolísal. Svou holí opsal široký oblouk, aby si udělal prostor. Jednoho útočníka zasáhl do hrudi, druhého do boku a třetího do stehna — celkem šest ran. Studenti se zapotáceli, jejich postup zakolísal, vlna se roztříštila o neústupný břeh šestého čísla.

 

Esek se ohlédla na ředitele. Čekala, že starší muž oznámí závěr zápasu a jednoznačného vítěze. Ten však k jejímu nelíčenému zájmu ani nehnul brvou a studenti s tím zřejmě ani nepočítali. Vzpamatovali se a znovu zaútočili.

 

Byl šestý bojovník překvapen? Ucítil snad osten zrady svého mentora? Tak či onak na sobě nedával nic znát. Ve tváři měl kamenný, cílevědomý výraz a zpod obočí se dívaly chytré, nelítostné oči.

 

Ostatní souboje byly rychlé, neférové a netrvaly ani minutu. Tento poslední však zuřil dál a dál a Esek každá další sekunda zrychlovala tep. Studenti, kteří se už zdáli vyčerpaní, se vrhli vpřed s novou, téměř horečnou energií. Jak jinak by mohli Šestce konkurovat? Parírovali, uhýbali a oháněli se holemi ve stále zoufalejších výpadech, ale Šestka jim přes to všechno zasazovala další a další údery. Bohové! Byla tak neúprosná. I když ostatní studenti začali dohánět skóre (údery do boků, do zápěstí, do stehen), ona bojovala dál. Místností se rozléhalo přerývané lapání po dechu, jen Šestka dýchala sice hlasitě, ale kontrolovaně, a ze svých cílů nespouštěla oči.

 

Během těch několika frenetických minut zaskórovala osmnáct úderů (Esek neodolala a počítala je), než jí konečně jeden útočník zasadil šestou ránu, šťastnou trefu na už tak pohmožděná ústa.

 

Ředitel zavolal: „Konec!“

 

Děti na místě dopadly na zem, ruce s holemi jim bezvládně plandaly podél těla. Jejich úleva byla stejně hmatatelná jako pach potu ve vzduchu. Po chvíli se poslušně postavily zpátky do řady a Esek přitom neuniklo, že jedno si se Šestkou vyměnilo krátký pohled. Drobný, dětský, téměř spiklenecký úsměv se mezi nimi jen mihnul a obě hned zase nasadily stoický výraz. 

 

Esek koutkem oka viděla ředitelův spokojený úsměv. Až dosud netušila, proč ji vlastně do Principes pozval. Snad nová socha na její počest? Nebo obchodní příležitost související se sevitovým průmyslem její rodiny? Možná že některý z osmáků, kterým se blížila maturita, byl obzvlášť nadějný? Ne, nakonec šlo o něco úplně jiného. Přivedl ji sem kvůli čtvrťákovi. Pozval ji, aby se pochlubil svou zářivou hvězdou. Ona sama odmaturovala o několik let dříve než kterýkoli student v historii Principes, bylo jí pouhých patnáct, když se stala novickou. Ředitel měl nejspíš v plánu její rekord překonat. Chtěl, aby si tohoto čísla všimla, aby ho naverbovala už jako jedenáctileté. To by byl panečku zápis ve školní kronice.

 

Pozoroval ji se samolibým výrazem. Esek mu pohlédla zpříma do očí. „To vás navedli jeho rodiče?“ zeptala se jedovatě. 

 

Samolibost mu z tváře rázem vyprchala. Zbledl a odkašlal si. „Ono nemá rodiče.“

 

Zajímavé. Dominium obvykle dělalo maximum, aby sirotkům našlo nový domov. Kdo tomu dítěti zaplatil rodovou školu? Takové vzdělání nebylo vůbec levné.

 

„Hned po vás,“ dodal ředitel, v očividné snaze udělat si oko, „je to nejnadějnější student, jakého jsem kdy zažil. Jeho inteligence, jeho relační nadání, jeho…“

 

Esek se uchechtla se a přerušila ho. „Spousta studentů umí dočasně zazářit. Mě ve čtvrtém ročníku nikdo za žádnou hvězdu nepovažoval. A číslo, které tenkrát hvězdou bylo? Co se s ním stalo? Myslím, že ani neodmaturovalo. Ve čtvrtém ročníku ještě nad nikým nemůžete vynášet soudy.“

 

Mluvila, jako by ji číslo Šest nechávalo zcela chladnou. Jako by netušila, čím by se Šestka mohla stát, i když to bylo nepřehlédnutelné jako sám Černý oceán. Pak si všimla, že ředitel mlčí. Nedal jí za pravdu, ale ani se neomluvil, což ji překvapilo.

 

„Co mi tajíte?“ zeptala se.

 

Muž si znovu odkašlal a velmi tiše řekl: „Jeho rodové jméno bylo Alanye.“

 

Esek povytáhla obočí. Ohlédla se na číslo, které jí pohled neoplatilo. Na tuhle vzdálenost nemohlo svého mentora slyšet.

 

„Opravdu?“

 

„Ano, adoptoval ho jeden tajemník, když mu zemřel otec. A pak ho poslal sem.“

 

Esek si dítě dál prohlížela. Jeho představení ji naplnilo hlubokým, instinktivním vzrušením, ale z jeho rodového původu se jí zatočila hlava blahem. Nádhera.

 

„Ví to?“

 

Ředitel sotva znatelně zavrtěl hlavou. Esek spokojeně zapředla.

 

Odvrátila se od postaršího muže a vykročila k dítěti. Svůj plášť po kolena si při chůzi rozhrnula, a když jí k němu chybělo pár metrů, pokynula mu prstem.

 

„Pojď sem, rybko, ať se na tebe podívám.“

 

Číslo k ní popošlo na necelého půl metru a vzhlédlo k ní. Esek si ho prohlédla pozorněji než předtím. Kromě vlastního vzhledu neměli studenti povoleny žádné rozlišovací znaky a někdy bylo těžké je od sebe rozeznat. Esek si všímala detailů, hledala známky slavného předka dítěte, Lucose Alanyeho, muže, který se vypracoval z ničeho na majitele důlní flotily a pak vyhodil do povětří měsíc, aby si jeho poklady nemohl přivlastnit nikdo jiný. Taková omezenost! Byl to nejznámější masový vrah v historii Trojspolku, Esek však nevěděla, že má děti. Pohybem zápěstí si promítla Lucosův snímek na oční monitor a porovnala předka s potomkem. Neprůkazné.

 

Dítě dál stálo jako socha. Ani její vlastní novicové nebyli vždy tak klidní.

 

„Takže ty jsi Šestka. To je velmi svaté označení, abys vědělo.“ Číslo dál mlčelo. „Pověz mi, kdo je Šestý bůh?“ zeptala se Esek vesele.

 

Byla to stará hádanka ze Svatého písma, otázka bez odpovědi. Rodák z Ma’kessu by se hlásil k Makale. Rodák z Tišiny by odvětil, že Kapamame. Katišové dávali přednost Katovi a tak dále, každá planeta měla vlastního boha. Taková otázka se obvykle pokládala, když chtěl tazatel zjistit, komu je dotyčný věrný nebo odkud pochází. Číslo Šest tipovala na Katiše, ale možná se nadaný student přihlásí k někomu jinému?

 

Šestka nakonec odtušila: „Žádný Šestý bůh neexistuje, Sa. Pouze Boží oheň.“

 

Zvědavě naklonila hlavu. Takže dítě se nepřihlásilo k žádnému společenství, k žádné rodné planetě. Věrné bylo jen Dominiu, kde měl primát Boží oheň. Strategická odpověď.

 

„Víš, kdo jsem?“ zeptala se Esek.

 

Ticho v místnosti jako by se prohloubilo, jako by se tady nadechla nějaká velká neviditelná bytost. „Ano, Hořící. Jste Esek Nightfootová.“

 

Esek koutkem oka zahlédla ostatní děti, jejich napjaté, vzrušené výrazy.

 

Přikývla. „Ano.“ A sklonila se k Šestce blíž. „Pocházím z velmi významné rodiny,“ řekla, jako by to dítě nevědělo. „S tím se pojí velká zodpovědnost. Možná víš, jaké to je?“

 

Číslo dalo poprvé najevo emoce, sotva patrně se mu rozšířily zorničky. Jeho výraz se však vzápětí vrátil k nečitelnému prázdnu.

 

„Ředitel tvrdí, že neznáš své pravé jméno… Je to pravda, rybko?“

 

„My nemáme jména, Sa.“

 

Esek se zazubila. „Jsi velmi disciplinované. Stejný byl podle všeho i Lucos Alanye.“

 

Dítěti se pohnul ohryzek, drobné polknutí. Takže vědělo velmi dobře, z jaké rodiny pochází. Ředitel rodové školy byl hlupák.

 

„Víš,“ řekla Esek, „že všechny První rody Trojspolku mají povinnost postupovat své děti do služeb Dominia? Jedno z každé generace se musí stát děkanem. Má matriarcha vybrala z mé generace mě. A vypadá to, že osud z té tvé vybral tebe.“

 

V očích dítěte zajiskřil oheň. Ta myšlenka se mu velmi líbila… i když Alanyeové samozřejmě nepatřili k Prvním rodům. Lucos sám nebyl nic víc než zbohatlík a oportunista, zrádce, který si uzurpoval zdroje a spáchal genocidu. Esek ho napůl obdivovala.

 

„Tvá rodina prokázala té mé velkou službu,“ řekla.

 

Číslo se zatvářilo ostražitě, nechápavě. Esek přikývla. „Ano, má rodina ovládá sevitové továrny. A víš, kdo jsou dělníci, kteří v těch továrnách pracují?“

 

Tentokrát číslo odpovědělo, tak tiše, že ho Esek sotva slyšela. „Jevenové, Sa.“

 

„Přesně tak!“ Esek se usmála, jako by Jevenové byli králové, a ne uprchlíci. „A kdyby Lucos Alanye nikdy nezničil jejich měsíční svět, nemuseli by se nechat zaměstnat mou rodinou, že? A kdo by pak pro nás vyráběl? Tak vidíš, není to úplně k zahození, pocházet z rodu masového vraha. Všechno zlé je k něčemu dobré.“

 

Číslo si ji dál měřilo s nezměněnou obezřetností. Esek změnila téma. „Co si myslíš o svém dnešním výkonu?“

 

Jeho výraz ztvrdl. „Takovému boji schází čest, Sa.“

 

Esek povytáhla obočí. Bavili se ma’keštinou, jazykem planety Ma’kess. Ale číslo výjimečně použilo pro „čest“ teronské slovo, které spíše znamenalo „cosi, čím by se člověk mohl chlubit“. Možná bylo z Terosu? Anebo mělo potřebu vyjadřovat se vždy přesně, takže si v různých situacích půjčovalo slova z různých jazyků.

 

„Útočníky jsi zasáhlo osmnáctkrát. Copak v tom není žádná čest?“

 

„Prohrálo jsem. Čest je jen ve vítězství.“

 

„Ale o to tě okradl tvůj mentor.“

 

Neviditelné stvoření v místnosti se znovu nadechlo. Esek za zády hmatatelně cítila zrychlující se ředitelův tep. Rozzářila se ještě víc, ale číslo Šest se dál tvářilo nervózně. Jeho spolužáci po sobě neklidně pokukovali, obvyklá disciplína se rozdrolila.

 

„Tam venku, za těmito zdmi,“ řekla Esek, „ti nikdo nebude říkat, jestli jsi vyhrálo. Samo to poznáš a taky se postaráš, aby to poznali i druzí. Kdybych byla na tvém místě a ředitel by chtěl o vítězství okrást mě, zabila bych ho.“

 

Napětí vystoupalo tak vysoko, že cítila jeho chuť, hustou a svíravou. Dítěti se rozšířily oči. Než se jí však situace stačila vymknout z rukou, Esek se rozesmála.

 

„Na druhou stranu, kdyby ses o to pokusilo ty, ředitel by ti setnul hlavu dřív, než bys tu svou hračku stačilo vůbec zvednout.“

 

Jako by rozřízla vřed. Horké napětí pod kůží povolilo, a pokud se ven vyvalil i odporný puch, no… stálo to za to. 

 

„Pověz mi, číslo Šest,“ pokračovala Esek, „po čem toužíš nejvíc na světě?“

 

Číslo odpovědělo okamžitě, s návratem k naučenému scénáři mu znovu stoupla sebejistota: „Zůstat nepovšimnuto, Sa.“