S Petrem Bočkem o spoluautorství, práci v archivu i oživování klasiků českého hororu

Publikováno: Autor:

K příležitosti vydání sbírky hororových povídek S plísní na rtech mám tu čest vyzpovídat Petra Bočka, autora, jenž navázal na odkaz legendárního Miloslava Švandrlíka, dokonale spojujícího horor s humorem.

Co tě přimělo seknout s učitelstvím a začít pracovat v archívu?

Moc dobře se pamatuju na chvíli, kdy se mě po státnicích v roce 1991 ptal můj tehdy už bývalý vyučující z katedry historie, zda bych nechtěl jít spíš pracovat do muzea nebo do archivu, a ne se otravovat s dětičkami ve škole. Hrdě jsem odpověděl, že chci jít učit. Ale na jeho slova jsem si později ještě mnohokrát vzpomněl. Tehdy jsem učení bral jako poslání, navíc jsem vystudoval pedagogickou fakultu, obory český jazyk, ruský jazyk a dějepis, takže jsem na to měl příslušnou kvalifikaci. Tak jsem nastoupil v roce 1991 jako učitel na základní škole v Lanškrouně, odkud pochází moje manželka.

Celých patnáct let jsem měl třídnictví, kratší dobu jsem zároveň vyučoval i na tamní zemědělce. Kromě svých předmětů jsem učil i občanskou výchovu, výtvarku, historický seminář, seminář žurnalistiky, pozemky… a kdovíco ještě. Vedl jsem s kolegou Zubíkem dramatický kroužek, byl jsem v redakci školního časopisu. Staral jsem se o kabinet audiovizuální techniky a ruštiny. Asi pět let jsem se do práce opravdu těšil, pět let jsem měl spíše smíšené pocity a posledních pět let už pro mě bylo utrpením. Prostě jsem vyhořel. Nelíbily se mi poměry v našem školství, nerozuměl jsem si s vedením a začaly mě štvát už i děti. Tak jsem si hledal jinou práci.

Léta jsem spolupracoval s chrudimským archivem, psal jsem odborné články a chystal výstavy, takže jsem celkem přirozeně zamířil tam. Nastoupil jsem do funkce archivního inspektora, záhy jsem se stal zástupcem ředitele a v roce 2015 vedoucím Státního okresního archivu v Chrudimi. A nelituju toho. Na děti jsem nezanevřel, mé frustrace zmizely, rád teď provádím školní exkurze.

Ty jsi začal psát poměrně netradičně v tandemu s kolegou Zubíkem. V čem to bylo přínosné a v čem naopak vidíš nevýhody autorsky sdílené tvorby?

Já jsem psal už od dětství. Pár tehdejších rukopisů si chovám jako pietní památku dodnes, zejména svůj pirátský román Konec Silvera Dittricha o rozsahu celých dvaceti stran! Leccos jsem si promyslel, povídky i romány, ale ke psaní jsem se přinutil jen málokdy. Zajímal jsem se totiž mnohem intenzivněji o historii letectví, opsal jsem řadu odborných knih, dostupných tehdy jen v knihovně, stavěl jsem plastikové modely letadel, takže jsem ani neměl čas.

Několik povídek jsem napsal v době studia na gymnáziu, kde byla mou spolužačkou Jana Šindelková, nyní Jašová, oceňovaná překladatelka a spisovatelka, nositelka Magnesie litery a Zlaté stuhy. A něco jsem napsal i za doby studijní stáže v tehdejším Sovětském svazu ve Volgogradu (někdejším Stalingradu), kde jsem měl víc volného času. Inu, psát jen do šuplíku mě moc nebavilo.

Na základce v Lanškrouně jsem se seznámil s kolegou Zubíkem, s nímž mě pojil zájem o strašidelnou literaturu i smysl pro humor. A tak jsme začali psát společně. Zpočátku humor, pak i hororové věci. Vydávali jsme tenkrát dokonce samizdatový časopis Líbezníček, který ovšem četlo jen pár kolegů, naladěných na podobnou vlnu. Potom jsme se připletli ke vzniku humoristického časopisu Paroháč (1998), do něhož jsme pravidelně přispívali, a vyšlo tam i pár našich černohumorných hororů. Pak přišel na řadu elektronický časopis Král horor (2003), první Antologie českého hororu (2011) a potom teprve naše první samostatná kniha Mrazivé příběhy (2012). Díky té prodlevě mezi vznikem prvních našich povídek a vydáním téhle knihy byly v té době některé texty už tak patnáct let staré (nejstarší dokonce přes dvacet let).

Psaní ve dvojici mělo tu výhodu, že jsme si navzájem dělali kritiky, posuzovali jsme, co za něco stojí a co je třeba změnit. Ani jeden z nás netrpěl přehnaným sebevědomím, takže nám to i pomohlo přesvědčit se navzájem, že naše psaní má smysl. A zkusit to pak prosadit k vydání. Zkoušeli jsme to například v nakladatelství Magnet, ale marně. Něco jsme psali na pokračování, na střídačku, většina hororových povídek je ale dílem jednoho z nás, ten druhý jen posuzoval nebo upravoval. Nevýhodou je, že do toho ten druhý kafrá. Ale s Milošem obvykle nebyl problém. Občas přišel s tím, že se mu ode mě něco moc nelíbí, ale nechtělo se mu to nijak předělávat. Někdy jsem jeho připomínky akceptoval, jindy ne. Občas chtěl, abych jeho povídku dokončil. Tak jsem to udělal. Většinou k jeho spokojenosti, někdy taky ovšem ne.

Společné psaní jsem si pak vyzkoušel i s Honzou Vojtíškem a s Romanem Bílkem. Taky to bylo bez problémů. Obecně řečeno: teď už píšu radši sám. I když spoluautor může člověka posunout tam, kam by sám nikdy nesměřoval, a to jak v dobrém, tak i ve špatném směru. Člověk by si měl jenom vytyčit hranici, kam až chce v autorské spolupráci zajít, kam spoluautorovi ustoupit, když už se pod text podepisuje s ním.

Tato otázka přišla na přetřes již na křtu a opravdu by byla věčná škoda o ni ochudit širší čtenářstvo, a proto ji zde opráším. Kolik jsi pohřbil nakladatelství, vydavatelství a časopisů, v nichž vyšly tvé a Zubíkovy povídky?

Je to samozřejmě jen pouhopouhá náhoda, ale z periodik, v nichž jsme s Milošem publikovali, zanikly časopisy Paroháč, Král horror, Howard a Krátký řez. Mnohé další (Charon, Smrtisyn, Trnky brnky …) naše/moje řádění naštěstí přežily.

Kromě vlastní tvorby máš ještě jednu bohulibou činnost, a to oprašování a oživování klasiků české hororové literární scény, jak básnické, tak i prozaické. Co toto obnáší? Kolik času a energie obnáší sestavit takovou knihu?

Jak už jsem mnohokrát uvedl, k vytvoření první antologie Umrlčí věnec (2021) mě přivedl Honza Vojtíšek, a to poté, co jsem pro časopis Howard napsal článek o strašidelných baladách Adolfa Heyduka, které ho zaujaly. Vytvořit takovou antologii obnáší prohledat nejrůznější databáze a on-line knihovny na internetu, pročíst dobové knihy, časopisy a kalendáře ve studovnách knihoven, muzeí a archivů, přepsat texty, najít údaje o autorech, sepsat úvod a medailony, provést korektury. A před každou další knihou hledat dál, protože na internetu textů a odkazů přibývá. Celé to trvá (s přestávkami na vlastní tvorbu a výbory pro Carcosu) u jednoho svazku asi rok, větší tempo by už bylo na úkor kvality.

Na kterém z těchto titulů, které vyšly v nakladatelství Golden Dog či Carcosa, se ti dělalo nejsnadněji a které tě naopak stály nejvíce sil?

Tak nejtěžší samozřejmě byly začátky. Najít vhodné zdroje, zjistit, kde hledat. Zpočátku jsem neměl k dispozici žádné nástroje (nebo jsem je neznal) na automatický přepis textů, takže jsem vše přepisoval ručně, a to dalo spoustu práce. Teď už mi moderní technologie ledacos usnadňují. Ovšem objevuje se jiný problém: dostávám se k autorům, jejichž identitu se mi nedaří zjistit, nevím o nich zhola nic, ani zda jde o pseudonym. Pár lidí jsem už ztotožnil, ale některé zajímavé texty zatím odsouvám, protože k autorům nemohu napsat příslušný medailonek.

Dá se říci, že jsi obě své dcery inspiroval k psaní, navíc jsi je navedl k lásce k hororovému žánru. Jak to cítíš jako rodič? Jsi na ně hrdý, anebo máš trošku strach?

Je pravda, že obě dcery k hororu částečně inklinují, napsaly nějaké hororové povídky, ale ani jedna se tomuto žánru nevěnuje soustavně. Renata má radši psychologicky laděnou prózu než horor a čisté horory už v současnosti ani nepíše. Jana vystudovala žurnalistiku, věnovala se recenzím, zejména na divadelní představení, v současné době je členkou organizačního týmu Fantastické Ostravy. Jsem rád, když něco napíšou, a těší mě, že jdou svou vlastní cestou.

Jsou prostory archivu hrůzu nahánějícím místem, anebo staré písemnosti spíše čpí nudou dávno zapomenutých dob? Co ti přináší práce v archivu?

I když z mé povídky Archiv (z antologie V královských zahradách) to vypadá, že archiv je děsivé místo, já se v něm cítím jako ryba ve vodě. Pracuju ve městě, kde jsem se narodil a prožil dětství, kde žila už moje babička. V archivu nacházím dokumenty vážící se k místům a osobám, které znám, případně jsem o nich slyšel vyprávět. Jsou tu fotky budov a čtvrtí, jež podlehly zlovůli času a které ještě pamatuji třeba i já. Část dokumentů se samozřejmě může zdát nudná, vždy ale záleží na souvislostech. Nalezneme tady i archiválie, týkající se děsivých událostí a nejrůznějších kuriozit, které by kolikrát snad ani spisovatel nevymyslel.

Do chladných depotů bez oken, v nichž jsou uloženy archiválie, přesto někteří kolegové vpodvečer vstupují s jistou obezřetností, protože – znáte to! – ty staré papíry vyzařují určité podivné fluidum, vytvářejí osobitý genius loci. Navíc se večer spouštějí klimatizační jednotky, archiv zaplaví nejrůznější zvuky: hučení, vrzání, šramot. Budova stojí nad prastarými gotickými sklepy, protože se nachází ve starém městě v blízkosti někdejší fortny – branky pro pěší. Za ní se táhnou ponuré kapucínské valy, po nichž se v noci prochází duch bezhlavého frátera Fortunáta. Kousek odsud stojí masivní budova bývalého Krajského soudu se zachovalými celami a místem někdejšího popraviště. A při výstavbě moderního archivu tu opravdu zemřeli dva lidé! Takže ano – vlastně to je magické místo.

Jaký nejlepší hororový i jiný příběh jsi kdy četl a řekl sis u něho: „Sakra, proč mě tohle nenapadlo!?“

Mou nejoblíbenější knihou po řadu let byl Bulgakovův román Mistr a Markétka, právě spojením vážné mystérie, podvratného humoru a hororových prvků. Teď už jsem ho dlouho nepročítal, takže nevím, zda by ho něco bylo schopno shodit z piedestalu. Z hororových románů považuji za nejlepší To od Kinga, ani ne tak pointou, jako úžasným zpracováním. Na druhou stranu mám v tomto žánru stále ještě spoustu restů. Pocit, že mě to taky mohlo napadnout, mívám nejčastěji u povídek, které se blíží tomu, co píšu. Asi naposledy se to týkalo skvělé povídky Otloukej se, bábovičko … dvojice Vojtíšek-Čadová v druhém dílu Sešívanců.

Co přesně přímo pro tebe znamená hororový žánr? Které z jeho subžánrů jsou tvé nejoblíbenější a proč?

V podstatě mám rád všechny žánry strašidelných příběhů včetně pověstí. A potěší mě, když takové vyprávění obsahuje nějaký prvek tajemství. Můžu spíš uvést, co mě moc neláká. Jsou to především nejrůznější celoplanetární apokalypsy, které se vyznačují takovou bezvýchodností, až si říkám, co ty lidi nutí přežívat v takové hrůze. Nevidím smysl existence za každou cenu. Navíc se ty příběhy obvykle vyznačují šablonovitým příběhem: skupinka lidí se snaží probít z místa A do místa B, aby posléze zjistila, že je to stejně všecko v řiti. Obecně mi vadí šablonovitost. Taky nemám rád příběhy, které líčí vraždění nebo mučení jako na běžícím pásu, protože pak to už začíná nudit. A nelíbí se mi knihy, které přílišnou ukecanost, nudu a složitost prezentují jako filozofickou a myšlenkovou hloubku. Ta se může skrývat i za vtipným a poutavým příběhem, jak to dosvědčuje i výše uvedený Bulgakov.

Vnímáš sám sebe spíš jako materialisticky smýšlejícího člověka, nebo cítíš, že za závojem našeho běžného světa se skrývá něco víc, něco tajemného?

Vyrůstal jsem v ateistické rodině, takže jsem se dlouho považoval za ateistu. Teď už jsem trochu opatrnější. Vesmír je tak složitý, že tvrdit z naší mravenčí perspektivy rezolutně cokoliv o podstatě světa považuji za poněkud směšné. Navíc, i ateismus se považuje za druh víry. Navíc je tu lidská psychika, její často podivné zákruty a magie. Může náš šálit, může nám zcela reálně proměňovat skutečnost. Tajemné je to, co není řádně vysvětleno. I z hlediska historika je mnohé řádně nevysvětleno a mnohde to tak zůstane, protože prameny se bohužel nedochovaly. A tajemství je vždycky nadmíru přitažlivé …

Dokázal bys říct, jaký nejtraumatičtější zážitek z dětství ovlivnil to, jakým člověkem jsi dnes?

Já jsem prožil krásné dětství, žádná velká traumata tam nebyla. Menší by se našla, samozřejmě. Byl jsem stydlivý introvert, nešikovný na tělocvik, takže tento předmět jsem vždy ze srdce nenáviděl. A odpor k organizovanému sportu mám dodnes. Měl jsem jednoho vzdálenějšího příbuzného, který mě často ponižoval, takže mé už tak nízké sebevědomí nijak nevzkvétalo. Za trest jsem ho potom vtělil do jedné z postav Mízožravců, samozřejmě do té nejodpornější. Horší traumata přišla v dospělosti: vyhoření v práci, těžká nemoc manželky a dcery, smrt jednoho kamaráda a úplná izolace druhého … To taky postupně vtěluju do svých hororů, aby to působilo autenticky. Snažím si při tom udržovat ten černohumorný nadhled, který mi to pomohl ustát.

Je něco, co tě dokáže vyděsit ještě dnes, anebo jsi všechny strachy zanechal v minulosti? Míváš výživně živé noční můry?

Po životních zkušenostech mám samozřejmě strach o své nejbližší, strach z bezmoci a bolestivého umírání … No, fuj! A mám fóbii z vodopádů, velkých vln, peřejí a splavů. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Když se mi o tom zdá, vždycky se hrůzou vzbudím.

A obligátní otázka na závěr, bez níž se neobejde žádný rozhovor. Co si pro své současné i budoucí čtenáře připravuješ? Na co se můžeme těšit?

V nakladatelství Golden Dog už leží další dvě antologie z textů 19. století, jedna prozaická (příběhy o černé magii a strašidlech) a jedna básnická, tamtéž se nachází moje vlastní hororová novela ze současnosti. Chystám další výbory českých hororových klasiků pro nakladatelství Carcosa, dvě knihy jsou hotové, třetí právě vzniká.

V současné době mám hotový román, o němž zatím nehodlám nic bližšího prozrazovat, už je u jednoho betačtenáře, ale třeba mi ho hodí na hlavu. Tři povídky se nacházejí v připravovaných antologiích. V roce 2027 mi bude šedesát (to je hrůza!) a k tomuto výročí už také něco chystám.

Děkuji mistrovi humorného hororu Petru Bočkovi za tento podnětný rozhovor a za upřímné a vyčerpávající odpovědi.