Co nového chystá Vilma Kadlečková a co radí začínajícím autorům a autorkám?

Publikováno: Autor:

Obsáhlá sci-fi sága Mycelium je uzavřena, osmý díl už je k dostání i jako audiokniha. Její autorka – cenou Magnesia Litera oceněná spisovatelka a také výtvarnice Vilma Kadlečková chystá z argenitového světa další příběh. O čem bude, jak je těžké držet si odstup od knih, které jsou srdeční záležitostí, nikoli komerčním projektem, a jak se z původní šedesátistránkové povídky stala osmidílná sága?

Foto: Richard Klíčník

Začátky tvého psaní se datují už do devadesátých let, jak na toto období vzpomínáš?

Jó, to byly časy! Lidstvo tou dobou akorát přestalo jíst mamuty, ale ještě nebyli foodblogeři, takže se o tom moc neví. Otevřela se spousta příležitostí a najednou nikdo nic nezakazoval. První knížka mi vyšla, když mi bylo devatenáct, a dodnes pořádně nechápu, jak vznikla. Byla jsem zakřiknutá vyděšená osoba, psaní jsem se teprve učila a prošla jsem všechny myslitelné slepé uličky.

Jestli mi z toho utkvělo nějaké poučení – největší chybou je zaseknout se na vymýšlení reálií fantaskního světa a dávat přednost koloritu před příběhem. Ale není nutno házet plamenomet do žita jen proto, že to člověk dělá blbě. Kdyby napřed nenapsal ty špatné knihy, nikdy by neměl šanci zkusit nějaké lepší.

Zapeklité to bylo i s pokusy o vydání prvních dílů ságy Mycelium…

Psala jsem to dlouho, byla jsem tím posedlá, čili to byla srdeční záležitost a ne komerční projekt. A to je pak těžké: člověk od takové knihy nemá odstup a chce pro ni jen to nejlepší. Mycelium dlouho trčelo v jednom nejmenovaném nakladatelství, kde po mně chtěli, abych to celé překopala a úplně změnila žánr – a já (protože jsem pořád ta zakřiknutá vyděšená osoba) jsem se pokorně snažila vyhovět; jenže dost se mi to příčilo a jsem fakt ráda, že jsme se nakonec nedohodli a ta vykostěná verze nevyšla.

Rukopis jsem vrátila do původní podoby a nabídla v Argu, kde ležel další dva roky, protože to zrovna bylo v době ekonomické krize (kolem 2010), kdy byl trh v útlumu a na nějakou českou sci-fi nikdo moc nevěřil. Ale nakonec ho naštěstí otevřeli. Další spolupráce byla skvělá, v Argu mi ve všem vyšli vstříc.

Příběh měl mít původně pět dílů podle posvátné pětice össenských drog, nakonec série narostla o další tři díly, jak k tomu došlo?

Narostla! A v Argu mě nezabili! To dodnes pokládám za zázrak a za další důvod k oslavným tancům! Mycelium není „nastavovaná kaše“ v tom smyslu, že bych to zbytečně dál protahovala za přirozený konec. Závěr jsem měla vymyšlený a poslední scéna (ze které je nakonec epilog) byla napsaná už v prvních verzích. Ono se to zkrátka rozbujelo zevnitř. Během psaní se vynořily vedlejší linie a další motivy, které mi bylo líto tam nedat, protože dokreslovaly svět a posilovaly hlavní zápletku.

I po třech letech od dopsání si pořád myslím, že jsem udělala dobře, protože díky nim je svět komplexnější a sága působí uvěřitelněji. Písnička Kočka leze dírou taky vyznívá líp, když je obalená Smetanovou Vltavou! Přitom podle původního záměru mělo být celé Mycelium jenom šedesátistránková komorní povídka o fatálním nedorozumění mezi Lucasem a Aš~šádem. Kdybych se držela plánu a nepřidávala nic navíc, nebyli by tam žádní Össeani, Sgenové, Lodě, Kamëlë, Ëltaühl – a dokonce ani žádné houby. Čili vlastně nic z toho, co na tom lidi baví.

Jaké události a skutečnosti se do tvých knih propsaly nejvýrazněji?

Když Mycelium začalo vycházet (2013), nějaké konkrétní světodějné události, které mi byly inspirací, jsem jmenovala. Ale zpětně už mi to nepřipadá zdaleka tak důležité. V lidském mozku se přemílá ledacos, neví se, co přesně z něj vypadne, čili i text psaný člověkem je výsledkem mnoha různých vlivů – a je to dobře, protože kdyby bylo spojení mezi podnětem a reakcí tak jednoznačně vysledovatelné, můžeme to rovnou nechat zpracovat ájíčku. Mycelium je ještě stoprocentně human made, takže kdo ví, odkud se co vzalo? Je v něm všechno, co mi cestou cinklo o klobouk.

S kterou z postav se nejsnáze ztotožňuješ? Která se ti naopak psala obtížněji?

Všechny jsou já. Navenek se jevím jako Pinky, občas ze mě probleskne škodolibost staré Ëltaühl, tu a tam podlehnu náhodným vlivům jako potřeštěná Fiona, toužím se přiblížit dokonalosti boha Akkütlixe a být fit jako Aš~šád… ale když se snažím dopnout džíny, připadám si jako myceliální Loď. Ovšem hluboko uvnitř jsem samozřejmě Lucas – skrz naskrz, odjakživa, navěky. Někdo o něm říká, že je „antihrdina“ a lúzr, ale pro mě je vzorem statečnosti. I když to ze všech stran schytává a jeho plány se hroutí, stejně se vytáhne za tkaničky, s ironií se zasměje sám sobě a s nekonečnou úporností zase začne znovu. A to je povahový rys, který obdivuju a který se v sobě snažím pěstovat. Ale možná je všechno jinak. Možná jsem ve skutečnosti houba!

Na tvých textech je poznat velká pečlivost, každá scéna má jedinečné vyznění, které probouzí čtenářovu představivost a fantazii, píšeš tedy spíše pomaleji, nebo ti to odsýpá na první dobrou?

Kdekdo z kolegů autorů se dává slyšet, že příběh nejdřív vychrlí „jen tak nahrubo“ – nedbá na jazyk, kašle na gramatiku, nestará se o nějakou uhlazenost a kulturu, ale jen se snaží zaznamenat děj – , a teprve v další fázi tenhle „první draft“ edituje a přepisuje. Toho já nikdy nebyla schopná. Příběh bez jazyka je jako duše bez těla; ano, můžeme se shodnout, že duše je v téhle symbióze ta důležitější složka, jenže k čemu je to dobré, když jaksi není za co ji chytit? Jazyk je pro mě integrální součástí příběhu; chápu to tak, že dramatického účinku se dosahuje i melodií vět a volbou slov, a v tu chvíli prostě není možné psát nepečlivě, protože výsledek není jen tak „přibližný“ a „provizorní“, ale jednoduše „žádný“.

Jsem schopná prosedět nad jediným odstavcem hodiny: hlídám samozřejmě dávkování a logické řazení informací, ale taky zvukomalebnost, čili přehazuju slovosled sem tam, abych dosáhla lepší gradace a věta měla správný rytmus, hledám synonyma s jiným počtem slabik, aby to nebylo monotónní, a neposunu se dál, dokud nejsem spokojená s tím, jak to celkově zní a plyne.

V Myceliu jsem psala scény na přeskáčku a do rukopisu se mnohokrát vracela, ale to bylo hlavně proto, že jsem tam dodatečně vplétala další motivy, předsouvala nové scény před ty už hotové a budovala celé labyrinty z oslích můstků. Kratší věci s jednodušší strukturou píšu „jednoprůchodově“ v přirozeném pořadí – a v tu chvíli už to vlastně jde celkem rychle, protože moje prvotní pečlivost zároveň znamená, že to po sobě nemusím kdovíjak píglovat. Hodně pomáhá, že píšu deseti prsty bez dívání se na klávesnici: celý ten fyzický akt psaní probíhá úplně mimo moje vědomí, takže já můžu akorát pozorovat vynořující se text na monitoru a v duchu si vizualizovat odehrávající se scénu.

Jaká část vzniku románu pro tebe bývá nejobtížnější?

V nějaké knížce o psaní byl takový bonmot: „Po první velké scéně se všechno zkazí.“ A to je svatá pravda! Na začátku to člověka ještě baví, protože se v tom příběhu teprve rozhlíží a všechno je plné příslibů. Vymyslí dramatický úvod, hodí čtenáři udičku, zdárně nadrásá první klíčovou událost, udělá za ní tři hvězdičky – a prásk, je na suchu. Brodí se Saharou! Najednou to nepříjemně připomíná práci! Nadšení už si odbyl a konec je v nedohlednu. Potřebuje vybudovat solidní „střed“: dovysvětlit všechno, na co nebyl čas v překotném úvodu, zhmotnit pro čtenáře celý ten svět, ukotvit v něm postavy, aby byly uvěřitelné a o něco jim šlo a záleželo na nich, a zkrátka pořádně stabilizovat situaci, než bude možné to celé zase rozmetat na kusy v nějakém dramatickém finále.

V Myceliu téhle fázi odpovídal pátý díl: ten se mi psal nejhůř, protože mi najednou došlo, kolik práce na tom ještě bude a že zatím nejsem ani v půlce (a je to tak – poslední tři díly jsou dohromady stejně dlouhé jako prvních pět). Od šestky už to zase byla paráda, protože sotva jsem tu káru dotlačila na kopec a kolečka se přehoupla přes vrcholek, vlastní vahou to začalo sjíždět k finále. V tu chvíli už nevadí, že je konec daleko, protože člověk se veze a užívá si sešup, místo aby se dřel. Nenávidím prostřední část! Ale přitom právě na ní to celé visí – protože když se na to autor vykašle a postavy po dramatickém otvíráku rovnou nažene do hektického závěrečného bossfightu, kolečka do sebe nezapadnou a všechno to zběsilé pobíhání neznámých osob je akorát otravné.

Tvorbě argenitového vesmíru jsi věnovala celou řadu let, vrhla ses sama i na propagaci, což je pro spisovatele – tedy introverty – dosti obtížná disciplína, nakonec se ti ale vše vyplatilo, šla bys do toho všeho dnes znovu, třeba s úplně novým nápadem?

Člověku nic jiného nezbývá. Jakmile si jednou vyzkouší, jaké to je, vstupovat do veřejného prostoru a nějaká svá díla předvádět lidem, najednou už mu nestačí jenom je házet do šuplíku, protože každý výtvor je hlavně nástroj komunikace a v šuplících jaksi ke komunikaci nedochází (pokud v nich tedy něco nebydlí). Já jsem příšerný neofil, pořád mám puzení zkoušet nové obory tvorby a s rostoucím věkem chytám paniku, že spoustu úžasných možností minu a nestihnu. Momentálně mě posedlo výtvarno.

Po dopsání Mycelia jsem jako antidotum hledala něco, kde se na dokončení nečeká dvacet let, a tak jsem se vrhla na malování akvarelů (jeden trvá třicet minut; ano, to je pravý opak vesmírných ság!). Ovšem postupně k tomu přibyly olejomalby a linoryty a samozřejmě mi přestalo stačit mít to jako koníček na doma, takže jsou moje malůvky porůznu k vidění na nějakých drobných poloamatérských výstavách.

V prosinci 2024 jedna proběhla společně s tvůrčí skupinou Tomato Art, ke které jsem se na podzim přidala, v Praze v Dark Velvetu. Teď probíhá další v SVŠ UAŘ Pod Táborem a 5. 4. byla vernisáž další tomatí výstavy opět v kavárně Dark Velvet. V létě 2025 plánuju samostatnou výstavu v Hradci Králové.

Ale, pokud se mám držet čistě psaní – aby nebylo toho opouštění komfortních zón málo, mám na letošek předsevzetí konečně to prolomit s jinými jazyky a pokusit se dostat Mycelium nějakým západním směrem mimo naši kotlinku, což samozřejmě obnáší tam jet a prezentovat. Takže ano: zde je kůže, támhle trh!

Amorfní cizí látka, závislost, proměny, fialová krev… jsou motivy, které máme úplnou náhodou v knihách společné. Zajímalo by mě, jak postupuješ při tvorbě té které rasy a jejích vlastností…

No, neplánovala jsem od tebe opisovat! Ale společného toho máme dokonce víc než tohle: totiž zálibu v trpících hrdinech! Ovšem možná jsou to všechno zkrátka univerzální archetypální motivy, po kterých jsme obě automaticky sáhly, protože jitří lidskou představivost a vyvolávají určité pocity (soucit, vzrušení, odpor, strach). To se hodí, když člověk chce mít v knihách drama. Motivy používám spíš intuitivně a žádný tajný návod na to nemám. Moc se mi nestává, že bych vymýšlela „rekvizity“ nebo „rasy“ nějak racionálně a systematicky a že bych se při tom cíleně snažila, aby byly co nejdivnější.

Dělala jsem to kdysi dávno, když jsem se psaním začínala, ale neosvědčilo se mi to. Postava, která se příliš liší od lidí a od mé vlastní zkušenosti (svou fyziologií, způsobem života, hodnotami a tak), nakonec začne být při psaní příšerně otravná: pořád je potřeba myslet na její specifika a je vlastně dost těžké se do ní vžít jak pro mě, tak i pro čtenáře. Problémy, které taková postava řeší, jsou nám tak cizí, že nás vlastně nezajímají. Čili všechny ty zmiňované věci (barva krve, míra zfetovanosti…) beru spíš jen jako takový kolorit. Ve skutečnosti píšu prostě o lidech.

Mycelium – a vlastně celý argenitový svět – má také specifické názvosloví, nechala ses v tomto ohledu něčím inspirovat?

Jasně! V Myceliu jsou Össeané a v jejich řeči se vyskytují samé přehlásky. Čili je zjevné, jaké zdroje inspirace to byly: metalové kapely a IKEA! Plus mám ještě jeden tajný zdroj, a to jsou weby v maďarštině.

Co bys poradila začínajícím autorkám fantastiky?

Tuhle na besedě jsem jednu radu dávala a připadá mi tak zásadní, že ji s chutí řeknu znovu, ať tady vydrží pro příští generace: jestli máte něco, co toužíte sepsat, ale nevíte, kudy do toho a čím by se správně mělo začít – no tak pište od prostředka. Fakt. Klidně od půlky scény. Nic neřešte, nic nevysvětlujte.

Pokud vám zní v hlavě útržek dialogu, nadrásejte si ho od té repliky, která vám zrovna vytanula, a nestarejte se, kdo mluví a co se říkalo předtím. Vidíte před očima akorát finále bojové scény, vraždu, hádku, výbuch vášně, drama, ale nevíte, jak k té situaci došlo? – super, sypte to tam bez předehry. Máte jenom bonmot nebo nástin nálady nebo delirický výkřik do tmy? – skvěle, i to je dost. Zaznamenejte právě a jenom to, co zrovna aktuálně víte. Vůbec se nezabývejte tím, co je to za lidi, kteří tam souloží nebo se perou, co je to za svět, kde se v něm vzali, jak se jmenují, kolik mají chapadel, proč to celé dělají, koho volí a jestli měli k obědu mamuta. To je jedno. To se pak dořeší. Úvod se tam dolepí někdy časem – anebo se ukáže, že to jde i bez něj, a máte to bez práce. Blok textu není blok betonu. Dá se kdykoliv odstěhovat, rozbít nebo nechat zmizet.

Tohle lidi nejvíc brzdí: pitomý předsudek ze školy, že správný slohový útvar musí mít hned od první vteřiny „úvod, stať a závěr“ – a s tím spojený blud, že to potřebují mít napřed celé důkladně promyšlené a znát všechny předky všech hrdinů do devátého kolene, aby měli dovoleno spáchat čin tak závažný a hrůzný, jako je proražení panenské blány neposkvrněného wordovského dokumentu první slabikou.

Je nějaká kniha, která tě v poslední době zaujala a kterou bys mohla doporučit?

Tohle je ošemetná otázka, ze které se vždycky snažím vylhat. Se spoustou autorů z české fantastiky se znám, o spoustě si myslím, že jsou skvělí, a je to hrozný nervák, když si má člověk někoho z té tlupy vybrat a ostatní nezmínit. Ale tentokrát to rozčísnu a budu jmenovat knihu z úplně jiné geologické a generační vrstvy: Lover/Fighter od Kristiny Hamplové. Sama bych po ní nikdy nesáhla, ale naprostou náhodou mi o Vánocích přistála pod stromečkem (a dokonce podepsaná!), protože tady se pro změnu s autorkou zná moje dcera; sdílely stejný gympl, třídu a lavici. A ta kniha je pecka! Má to spád, je to vtipné a oceňuju zajímavý jazyk a spoustu skvěle odpozorovaných detailů.

Právě pozorovací talent je pro psaní to nejdůležitější; všechno ostatní se dá naučit. Přiznám se, že spousta knih mých vrstevníků je pro mě strašlivě předvídatelná; možná i tím, že sama píšu, zkrátka vidím autorům pod prsty a z různých náznaků poznám, pro co si připravují půdu a kam hodlají příběh dokormidlovat – no a mám po legraci. Ale tady jsem absolutně neměla ponětí, jak se to vyvine! Byl to pro mě zajímavý vhled do vnitřního světa lidí generace našich dětí, a zároveň taky obrovský důvod k optimismu. Já už si říkala, že knihy jsou mrtvý jak dodo; ale jestli dnešní mladí píšou takhle, nic není ztraceno! Edit po uzávěrce: Lover/Fighter se objevil v nominacích na Cenu literárních kritiků a je i v užším výběru Magnesie Litery, tak to asi není jenom můj dojem, že ta knížka je dobrá.

Co literárního si pro čtenáře chystáš do budoucna? Nějaké další romány, povídky, cony?

V trávícím traktu různých nakladatelství mám momentálně odevzdané povídky do čtyř antologií – jedno je legrácka v projektu „Uvařit Raka“, další je postapo povídka do projektu Julie Novákové o „fyzice budoucnosti“, a o těch dalších dvou se zatím nesmí mluvit, ale v příslušné době snad z příslušných otvorů vypadnou. Momentálně dopisuju ještě další povídku na objednávku, tam jsou tématem portugalské legendy, a ještě jedna, tentokrát space opera, je v pořadí.

Letos bych se ale hlavně ráda vrátila k předloni rozepsanému románu z argenitového světa, který kvůli malování a krátkometrážnímu psaní už rok odkládám. Původně to měla být povídka do Trosek Země, ale byla moc dlouhá a žádala si větší prostor, tak jsem ji dala do toho šuplíku, kde se bydlí, a rychle napsala jinou… delší. Románovému embryu pracovně říkám Krajkář, odehrává se na Marsu na základně BRN-0 nějakých osmdesát let před dějem Mycelia a zatím jsou tam Černé studně, zasmušilý týpek v bílých krajkách, kterého často neslyšíte dýchat, cholerický stařík, chiliastický kult, mrtvé ženy, psychotronické jevy, gerdánská prababička a trocha toho plíživého šílenství, které na vás sáhne skrze poměrně temnou a taktéž poměrně mrtvou femme fatale. Do páru k hrdinovi z krajkářské sekty se ale nečekaně vylíhla i docela příčetná silná ženská postava, což je u mě nezvyklý jev, takže se na to vyloženě těším. A bude to krátké… tedy, na mé poměry. Samostatná kniha – jedna jediná. Jo; Krajkáře chcete!

Foto: Argo, One Hot Book, Richard Klíčník a archiv autorky