Vládci nestvůrnosti – připraveni k boji?
Heslo, jímž se řídí Partenon a jeho andělské vojačky, zní „prêt à combattre“, což by se dalo volně přeložit jako „připravte se k boji“. K finálnímu dílu Architektů světů to sedí víc než dobře. Tady bude totiž potřeba bojovat hned na několika frontách.
Idris objevil domov Architektů hluboko v neprostoru. Achab se spolu s ostatními rozhodl, že na tuto líheň zaútočí, což by se rovnalo genocidě. Idris sice celému vesmíru sdělil, že Architekti jsou otroci, kteří nic z toho, co páchají, nedělají dobrovolně, ale ve výsledku to nikoho nezajímá – když se nelze dostat k vládcům, stačí zlikvidovat jejich zbraně. Dalo by se to označit za typicky lidský přístup k věci. Jenže Idris se nechce na něčem takovém podílet. Do toho na sebe lidé s Partenonem chřestí zbraněmi, k čemuž se připletli i Kolektivci, a ani božští Essielové zdaleka neřekli poslední slovo.
V případě Vládců nestvůrnosti to poměrně dlouho nevypadá, že by se jednalo o poslední díl série. Adrian Tchaikovsky jede stále ve stejném duchu – trocha toho objevování, pořádného ždímání emocí, někdo do něčeho hodí vidle a dojde na zbraně, aby se vše následně vyřešilo zcela logickou cestou. K tomu si připočtěte hromadu metafyziky, nějaké to filozofování a skvělé postavy… a budete mít pocit, že jste sérii ani na okamžik neopustili a máte toho před sebou ještě hromadu. Jenže zdání klame, protože přese všechno jde vážně do tuhého. I když se příběh tváří, že se sune kupředu stále stejným tempem – a Adrian Tchaikovsky nijak okatě nešlape na plyn –, je přesto citelně znát, jak na pozadí toho všeho dochází hrdinům čas.
Postavy se na všech frontách snaží minimalizovat ztráty, přesto k nim ale dochází – a ne zrovna v malém měřítku. Vládci nestvůrnosti jsou plní silných, emocemi nabitých momentů, které se mohou jevit zpočátku jako poměrně nenápadné – přesto se nakonec přistihnete, že ve vás vyvolávají úžas, mrazení anebo dojetí. Ať už jde o to, jak se vesmír dokáže spojit, když na to přijde, nebo se naopak budete rozčilovat nad nespravedlností a lidskou úzkoprsostí. Adrian Tchaikovsky vás provede všemi myslitelnými škálami pocitů a neobejde se to ani bez pořádné porce epiky na palubách vesmírných korábů i mimo ně.
Celá trilogie Architekti světů je do značné míry i o tom, kam až vás může zavést umanutost, věrnost a přesvědčení – je to příběh o vůli jednotlivce proti celému vesmíru. Adrian Tchaikovsky vás přesvědčí, že i zbabělci (a možná právě oni) jsou schopni neskutečného hrdinství, že síla těla nevypovídá nic o síle ducha a že občas musíte být pořádným gangsterem, abyste mohli udělat správnou věc.
Vládci nestvůrnosti nejsou hláškami našlapanou akční space operou plnou krve. Akce je tu sice dost, ale prostor dostává i sofistikovanější řešení konfliktů. Román – potažmo celá série – je neskutečně pestrý, chytrý a zároveň čtivý, osázený skvělými postavami, s nimiž je radost putovat vesmírem. Autor využívá všech prvků, které si připravil, a opětovně dokazuje, že fantazii se meze nekladou.
Jistě, lze namítnout, že je kniha možná trochu moc „ukecaná“, ale vzhledem k tomu, že díky tomu můžete ve světě Adriana Tchaikovského zůstat o něco déle, si myslím, že to není na škodu. Série Architekti světů má velice vyrovnanou kvalitu od prvního do třetího dílu a samotné zakončení je po mnoha stránkách značně uspokojivé. Já osobně se už teď těším, co si pro nás autor připraví příště.
Závěrem tak zbývá jen poslední otázka: „Prêt à combattre, čtenáři?“
Vydal: Planeta9/Triton, 2024
Překlad: Milan Pohl
Vazba: vázaná
Počet stran: 600
Cena: 749 Kč
- Bod nasycení – když vlhkost vzduchu dosáhne maxima
- Vládci nestvůrnosti – připraveni k boji?
- Děti vzpomínek – závěr space opery plné zvířecích mimozemšťanů
- Oči prázdnoty – když dlouho hledíte do propasti…
- Hezky po svých mimozemským artefaktem aneb Pěšky na Aldebaran
- Střepy Země – Neláteř a látej!
- Adrian Tchaikovsky a jeho opus magnum Stíny vědoucích
- Klec duší – kdo zdědí umírající Zemi?
- Děti zmaru – vesmírný kout pod nadvládou chobotnic
- Psí vojáci jsou pořádně ve (bio)formě