Studená bestie – antologie české space opery
Nakladatelství Brokilon vydalo druhou antologii z edice Evropská space opera. Editor Robert Pilch do ní pozval osm českých a jednoho slovenského autora.
ANOTACE:
Druhá antologie edice Evropská space opera přináší dalších osm českých a jednoho slovenského autora tohoto specifického subžánru literatury science-fiction.
V jejich doprovodu se opět můžete vydat ke hvězdám, ale také do složitých a záhadných zákoutí lidských myslí. Čeká vás pestrá směsice příběhů, od romanticky zadumaných, přes kyberpunk, akční špionážní jízdu až po rozmáchlou epiku. Přijměte pozvání do světů za hranicí planety Země!
Autoři: Vendula Brunhoferová, Karolina Francová, Jan Hlávka, Lucie Lukačovičová, Aleš Pitzmos, Marek Slabej, Richard Šusta, Hanina Veselá, Hana Vybíralová.
INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon; 3/2025
Vazba: brožovaná
Počet stran: 453
Cena: 348 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Vendula Brunhoferová – Otevřené hlavy
„Nezmýlil ses?“ zapochyboval Claude Poitier.
„Nezmýlil,“ odtušil otráveně Pablo Vargas a znovu se zaměřil na shluk čísel, která se objevila na obrazovce ultratenkého displeje. „Radši jsem to projel ještě třikrát, než jsem tě sem zavolal.“
„Takže Kyselá,“ zamyslel se Claude. „Zajímavé. Máme o ní v databázi bližší info? Moje vědomosti se skládají hlavně z povídaček.“
„To jsme na tom podobně.“ Pablo vyťukal na dotykové klávesnici oficiální jméno Kyselé. Pak už jen mlčky četli nabídnuté informace.
Planeta Oahu, svět třídy T, tedy těžitelný. Rovníkový průměr sedmnáct tisíc kilometrů, polární průměr šestnáct tisíc osm set. Atmosféra nedýchatelná, s velkým obsahem železitých kovů, časté kyselé deště. Žít se tam ve velkém počtu nedalo, jedinými lidskými bytostmi bývali technici a jejich rodiny, kteří se starali o těžební stroje. V roce 2439 však těžba ustala. A nejen ta. Podle informace doplněné mnohem, mnohem později se v době od pátého do osmého měsíce postupně utišila meziplanetární komunikace.
Až teď, padesát let od oficiálního ukončení těžby, se k senzorům lodi Lodyha dostalo něco, co by se mohlo při troše fantazie označit za volání o pomoc.
*
Claude sotva stačil otevřít ústa a Pablo ho hned začal zasypávat důvody, proč na Kyselé nemůžou ani náhodou přistát.
„Nemáme čas,“ zněla první námitka.
To nebyla pravda. Tady na periferii, kam už žádný soudný pilot dlouho nezaletěl, měli jako persony non grata naopak času habaděj. Zvlášť když je za ukradené, stříbrem potažené kostky krauteria naháněla půlka Obchodní gardy.
Což Claude okamžitě Pablovi řekl.
„Chceš se schovat mezi šrotem?“ nevěřícně oponoval Pablo.
„Na čas? Jsme na útěku, máme na rukou krev a nedaleko někdo vysílá nouzový signál. Chtěl bych to zkrátka prozkoumat.“
„S tou krví na rukou v množném čísle laskavě brzdi.“
„Pravda. Mayera jsi zastřelil ty.“
Pablo chvíli uraženě mlčel a pak smířlivě zabručel: „Je to automat. Mohlo se to spustit nějakou chybou a prostě to tam padesát let jen tak zbůhdarma houká.“
„Ty nejsi zvědavý?“ optal se Claude.
„Ne, nejsem. Spíš se bojím,“ řekl nečekaně upřímně Pablo. „Díky tomu, co o Kyselé vím.“
„Myslíš tu bajku o poslední zprávě, která z planety přišla? Ale jdi. Je to padesát let.“
„Podle mne tam nikdo nežije a jen s tím ztratíme čas,“ prohlásil Pablo razantně.
„Jsi zbytečně…“ nadechl se Claude, ale přerušilo ho pípnutí a pilotní kabinu Lodyhy naplnil ostrý hlas.
„Nákladní lodi Lodyho, tady hlídka Obchodní gardy Papuchalk. Okamžitě vypněte motory a čekejte na náš přílet. Podle zákona 305 obchodních ujednání jste…“
Claude zamračeně přerušil vysílání. „Už jsou na dostřel?“
Pablo se rychle otočil ke klávesnici a vyťukal žádost o info z hlavních senzorů. „Ne, nejsou.“
„Stihneme to dřív ke Kyselé?“
„Jo.“
„Nějaké jiné nápady?“
„Nesnáším tě.“
*
„Kam že skočili?“ zeptal se kapitán Papuchalka David LaCroe. Navigačního důstojníka samozřejmě dobře slyšel už napoprvé, jen potřeboval ujištění, že mu další loď, kterou vyzval podle protokolu k poklidnému zrekvírování, drze někam utekla. Na prvního důstojníka Susan Norrisovou se raději ani nepodíval.
„Na Kyselou, pane.“
„Kam že?“ nechápala Norrisová.
„Oahu, madam,“ opravil se navigační. „Kyselá se té planetě říká kvůli pravidelným kyselým dešťům, které…“
„V pořádku, chápeme,“ zarazila ho první důstojnice. „Tak letíme za nimi, ne?“
„Sami?“ zděsil se kapitán. „K tomu nám Centrála nedá povolení. Potřebujeme posily, pročesávat celou planetu jednou lodí je práce na sto let. Zvlášť takovou, jako je Kyselá.“
„Vy se té planety bojíte, kapitáne?“ nevěřícně odtušila Susan.
„To ne,“ řekl razantně. „Jen… o té planetě nemáme padesát let žádné zprávy. Podle Centrální databáze se obchodní cesty poté, co společnost Dixie’s oficiálně ukončila na Oahu těžbu, přesunuly jinam a planeta je oficiálně zaznamenána v Periferním okruhu.“
„Takže zapadákov, po kterém léta neštěkl ani pes a nejsme si jistí, co nás na něm čeká.“
„Ano.“
„Kromě jedné lodi, která je registrovaná v databázi hledaných a naší povinností je chytit ji a předat gardovému právu, že?“ Norrisová se v duchu ušklíbla. Další záznam do už tak dlouhého seznamu kapitánovy neschopnosti. Netrvalo jí dlouho pochopit, proč kdysi známý hrdina z mnoha bitev teď slouží na příhraniční hlídkové kocábce. Zestárl, změkl a začal chlastat, ale jméno bylo jméno. Koneckonců když se LaCroův manévr učí i bažanti na škole…
„Navigátore, zadejte souřadnice na Oahu a leťte tam,“ řekl po dlouhé chvíli přemýšlení kapitán. Zmoženě se zvedl z křesla a na Norrisovou se ani nepodíval. Přesto však sykl, když ji míjel: „Kapitánem jsem tu stále já, děvče.“
„S tímhle přístupem už dlouho nebudete,“ odvětila tiše.
*
Něco takového oba muži z Lodyhy snad v životě neviděli. Měli štěstí, že vůbec našli čisté místo k přistání. Když se loď vynořila zpod mraků, měli pocit, že hledí na nekonečné rudohnědé pohoří plné ostrých vrcholů. Když se však přiblížili, zjistili, že s kamením tyhle útvary nemají nic společného.
Prolétali nad nekonečným pohřebištěm rezavých strojů.
„Jak dlouho se tu těžilo?“ zeptal se Claude, když ohromeně zíral na gigantické končetiny, hrudníky a oblouky vyvržených drátů, do nichž donekonečna bušily agresivní deště. Nebyli tu jen roboti, ale i těžební moduly a signální věže. Pablo měl pocit, že zahlédl i zbytky velké transportní lodi.
„Asi sto padesát let,“ zjistil Pablo z databáze. „Budou tu nejspíš hodně předpotopní mašiny.“
„Vůbec nic neodváželi pryč, všechno tu nechali? Proč? Takového kovu…“
„Protože kyselé deště. Je to všechno znehodnocené.“
Těsně za pohřebištěm narazili na první gigantický lom. Nebyl tak hluboký, jen čtyři vrstvy horniny pod povrchem. Zřejmě byl poslední. U něj jako drobný flíček, pár set metrů od okraje uměle vyhloubené propasti, trůnila základna.
Pablo začal vyťukávat přistávací sekvenci. Pak se oblékl do skafandru a spolu s přítelem se vydali prozkoumat základnu.
*
Norrisová nemohla usnout, a tak si z databáze hledaných osob vytáhla profily obou členů posádky Lodyhy. Samotná loď nebyla ničím zvláštní, klasické nákladní plavidlo třídy Pelikán, disponující oblou sekcí pod pilotním prostorem, připomínající velký nafouklý lalok. Tam se schovával náklad, co nejníže a nejdále od motorů. Na tuhle část byly Pelikány ale choulostivé – trefíte je tam a už nemusíte střílet znovu. Proto musel být pilot velmi šikovný a umět skvěle manévrovat, aby dokázal nákladní sekci během útoku za každou cenu krýt a ještě na protivníka stihnout vystřelit. A když šlo hodně do tuhého, byla tahle sekce oddělitelná. Vesmír byl plný osiřelého nákladu od nešťastných obchodníků, kteří si odstřelili kus lodi a ta setrvačností odplula neznámo kam, protože kapitáni ve zmatku zapomněli zapnout signální majáky.
A ti dva… bývalý učitel Claude Poitier se zamiloval do pilota nákladní lodi, koupil si na ní podíl a vyměnil ukazovátko s křídou za vesmírná dobrodružství. Norrisová se ušklíbla. Pablo Vargas měl trestní rejstřík posetý záznamy na dva lokte. Hlavně drobné delikty, stížnosti obchodních partnerů na nesolidní jednání, nějaká ta potyčka, dluhy… Navíc nebyl ani příliš hezký, až moc úzké oči, až moc silný nos. Podsaditý, svalnatý rváč. Typické dítě ulice. No ovšem, narozen v nechvalně známém trivatském slumu. Zato Poitier byl krása sama. Blonďák, šibalský úsměv, zelenomodré oči, pěkná, vypracovaná postava. Narodil se na Prévertu, planetě pojmenované po básníkovi, intelektuální studnici, do dobře situované, vzdělané rodiny, matka učitelka, otec učitel, po industriálních předcích zděděný nemalý obnos… Možná už ho přestalo bavit, jak má nalinkovaný život, napadlo ji.
S ním by si klidně nechala říct hned.
Chtě nechtě musela své myšlenky opět stočit ke kapitánovi. Znovu si prošla zaznamenaná pozorování. Před dvěma týdny vůbec nenastoupil na směnu, protože vyspával v kajutě opici. Další incident – usnul na můstku před celou svou posádkou. Norrisová ho poslala na ošetřovnu, načež dostala od doktora jen krátkou textovku: „Není narkoleptik, ale alkoholik. Měl toho v krvi, že by to porazilo slona.“
Poslala zpátky své díky a večer zaznamenala incident do palubního deníku.
Poprvé z toho byla dost nešťastná, protože se nechtěla prezentovat jako kariéristka, co jde kapitánovi po krku hned, jak vstoupila na palubu. Jenže signálů přibývalo. Třeba poznámky od posádky: „Chápeš to? Jako děcko jsem ho uctíval! Když jsem slyšel, že sem míří, div jsem se neposral radostí! A pak tohle? Nechci ani vědět, co se mu stalo, že se takhle odkopal.“ Načež druhý hlas odpověděl: „Vono je sice hezký, že tu není taková tuhá rutina a Centrála nás na periferii tolik neprudí, ale úplnej chaos tu prostě taky nemůže bejt. Už před měsícem jsem mu říkal, že potřebujeme nový cívky do motorů, to není o morálce, ale o tom, aby nám tu všem neshořela prdel! A co von? Že zapomněl! No jo, nad flaškou vizoura se zapomíná lehce…“
Norrisová tehdy návštěvu doků a cívky objednala sama. Naštěstí na to měla oprávnění. A právě tam zavolala admirálu Keplerovi. Poslouchal ji pozorně, ale jeho odpověď jí vyrazila dech. „Vydržte to s ním,“ pravil admirál. „Až se z tohoto turnusu vrátíte, jmenuji vás kapitánem Papuchalka, ano?“ Shovívavě se z obrazovky usmál a pak přenos vypnul.
