Edward Ashton: Trable s antihmotou

Román Trable s antihmotou je pokračováním knihy Mickey7. Kombinuje akci a nečekané zvraty, zkoumá témata přežití, identity a obětí, které jsme ochotni přinést pro vyšší dobro.

ANOTACE:
Na Niflheim dorazilo léto. Lišejníky kvetou, šestikřídlá netopýří stvoření vesele štěbetají a Mickey Barnes je pořád ještě naživu, jakkoliv ho to samotného překvapuje. Je nyní pouze jedním z řadových kolonistů a místo toho, aby čistil jádro reaktoru, tráví celé dny čištěním králíkáren. Není to špatný život. Ale na jak dlouho?

Teď sice ještě svítí sluníčko, ovšem zima se blíží. Antihmota, energetický zdroj kolonie, dochází. Aby přežili, vydává se Mickey na nebezpečnou cestu s cílem získat zpět antihmotovou bombu, která by zásoby energie doplnila. Hmyzáci mají ale svoje vlastní starosti a bomby se nehodlají vzdát jen tak pro nic za nic. Co bude ochoten obětovat, aby zajistil přežití lidstva?

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, 3/2025
Překlad: Vladimír Nový
Vazba: vázaná
Počet stran: 328
Cena: 489 Kč

 

UKÁZKA:

„Zrovna jsem se viděl na chodbě.“

Nasha zvedne oči od tabletu. Sedí na naší jediné židli, nohy má položené na společné posteli, na sobě nic než spodní prádlo a vysoké boty. Takhle vymóděný vypadá dobře jen málokdo, ale ona to zvládá s přehledem. Odhrne si z tváře copánky a spustí nohy na podlahu.

„Taky tě ráda vidím,“ řekne. „Zavři ty dveře.“

Vejdu dovnitř a dveře za mnou samy zaklapnou. Teď se zdá moje kóje mnohem menší než dřív, když tady Nasha ještě nebydlela. Jakmile se nastěhovala, přirazila si postel k té mojí, takže teď máme skoro letiště, a většinu zbývající obytné plochy vzápětí zabral metrový loďák, který mám zakázáno otevírat. Taky Nasha samotná zabírá z nějakého důvodu mnohem víc místa, než by se dalo z její skutečné velikosti usuzovat.

Aby bylo jasno – na nic z toho si nestěžuju.

Posadím se na postel a vezmu jí z rukou tablet. Po tváři se jí mihne rozmrzelý výraz, ale nijak neprotestuje.

„Tys mě neslyšela? Potkal jsem sám sebe. Úplnědole, kousek od cyklátoru. Mám pocit, že Marshall začal vyrábět moje kopie.“

Nasha si povzdechne. „To přeci není možné, Mickey. Když jsi s tím praštil, Marshall všechny tvoje šablony smazal, nebo ne?“

„To jo,“ přitakám. „Teda aspoň myslím. Přinejmenším tvrdil, že to udělá.“

„A od té doby už přece nikoho v nádrži nevypěstoval, ne?“

„Myslím, že ne. Berto říkal, že když vraceli do reaktoru palivo z bublinové bomby, přišli o dva drony. Pochybuju, že by vyplýtvali tolik zdrojů, kdyby měli v záloze zástup dalších Postradatelných.“

Opře se a položí si nohy na postel vedle mě. „No vidíš. Takže pokud si Osmička poslední dva roky nelebedil někde u hmyzáků a teď se zčistajasna nerozhodl vrátit mezi nás, těžko ses mohl vidět, jak se promenáduješ po chodbách dómu. Určitě to nebyl třeba Harrison?“

„Harrison? Myslíš Jamieho Harrisona?“

„Jasně,“ usměje se poťouchle. „Podobáte se jeden druhému jako vejce vejci, ne? Naprosto chápu, že sis ho spletl sám se sebou.“

Jamie Harrison pracuje v Zemědělské sekci. Většinou se stará o králíky. Je mrňavý a hubený, světle hnědé vlasy mu věčně trčí do všech stran, v jednom kuse nervózně mžourá a má solidní předkus. Ani trochu se mi nepodobá.

Teda aspoň doufám, že se mi nepodobá.

„Podívej,“ řeknu. „Vím, koho jsem viděl, protože jsem viděl sám sebe. Maggie Lingová se mnou pospíchala po Třetím paprsku směrem ke středu. Kousek od Zdravotnické sekce přecházeli přede mnou chodbu. Byli ode mě tak dvacet metrů a zahlédl jsem je jen na vteřinku, ale vím, jak vypadám. Rozhodně jsem to byl já.“

Nashe zmizí z tváře úsměv. „Směrem ke středu, jo? A říkáš, že ten tvůj dvojník šel s Maggie?“

Maggie Lingová šéfuje Systémům a technice. Párkrát už mě taky takhle někam hnala a vždycky jsem pak do hodiny umřel na nemoc z ozáření.

„Teď už mi věříš?“

Zavrtí hlavou. „To jsem neřekla. Ale dejme tomu, že bys měl pravdu. Že to Marshall nějak zaonačil a z nějakého důvodu se po dvou letech rozhodl vypěstovat si v nádrži Mickeyho9. Co by dělali s Maggie Lingovou ve spodním patře na cestě do centra kolonie?“

Úplně cítím, jak se mi krabatí čelo. „Šli by k reaktoru.“

„Přesně,“ odpoví mi. „To je asi nejpravděpodobnější, ne?“

Hrabat se v antihmotovém reaktoru patří k hlavní pracovní náplni Postradatelného. Člověk ustojí tamní neutronový tok podstatně delší dobu než dron, a když umře, je podstatně jednodušší ho nahradit. Stačí šoupnout staré tělo do cyklátoru, spustit biotiskárnu a pár hodin počkat.

Já už ale samozřejmě nejsem Postradatelný. Jsem na odpočinku.

Pokud se tedy něco nezměnilo.

„Ale ať už se děje cokoli,“ pokračuje Nasha, „tak už to není tvůj problém, nebo snad ano?“

To je na dlouhou debatu. Je mojí povinností starat se o to, co se stane nějaké mojí další inkarnaci? Budu ten ozářený já, nebo to bude někdo jiný, kdo jako já jenom vypadá? Co se má Théseova loď co starat o svůj poškozený trup, který zůstane opuštěný a zapomenutý na nějakém ostrově? Během pěti vteřin ale zvládnu sotva otevřít pusu, rozmyslet si to a zase ji zavřít a nakonec ze sebe vypravím jenom: „Cože?“

„Popřemýšlej nad tím,“ řekne Nasha. „Co nejhoršího se tak mohlo stát?“

„No… že by Maggie Lingová poslala moji kopii do jádra reaktoru?“

„Přesně. Bylo potřeba něco udělat a ona to udělala. Kdyby si na to v nádrži nenechala vypěstovat nového Mickeyho, jakým jiným způsobem to taky mohla řešit?“

Tak na tohle už odpověď znám. Nasha vstane, vytáhne na nohy i mě a vlepí mi pusu.

„Přinejhorším zrovna někoho poslali do jádra a nebyls to ty,“ řekne. „Já nevím jak ty, brouku, ale víš co? Já jsem ochotná se s tím smířit.“

Jedna věc se popřít nedá. Když Niflheim roztaje, je mnohem příjemnější než Niflheim zmrzlý. Je tu vlhko a všechno se zelená a hemží nejrůznějšími formami života. Dokonce už se dá vyjít ven bez toho, abyste se museli navlékat do šesti vrstev termoprádla. Pořád potřebujete dýchací masku, ale parciální tlak kyslíku je skoro o dvacet procent vyšší, než když jsme přiletěli, takže už se na procházkách po okolí nebudete cítit tak úplně, jako byste se topili. Když je zrovna hezky, jeden by skoro myslel, že jsme narazili na planetu toho typu, který nám slibovali, když sháněli posádku Drakkaru.

Další nepopiratelná věc: Tohle počasí na Nifl heimu nevydrží věčně. Zima se blíží.

Miko Berrigan a jeho nohsledi z Fyzikální sekce se většinu léta zabývali studiem záznamů získaných během třiceti let pozorování niflheimského slunce, než se Drakkar vydal na cestu. Za tu dobu tu měli tři teplá období. Nejdelší trvalo sedm let. Nejkratší jedenáct měsíců. Čtyři zimy, které mezitím uplynuly, trvaly od dvou do devíti let. Období se nestřídala nijak náhle, ale taky to nebyl plynulý přechod. Typická byla postupně se prodlužující oscilace mezi zimou a teplem, dokud se všechno neustálilo v jednom ze stabilních stavů. Než přišlo opravdu teplé počasí, které máme teď, museli jsme přetrpět pět šest falešných startů.

Doma na Midgardu byli fyzici přesvědčení, že jsou jen svědky interferencí způsobených mezihvězdným prachem. To potěší, ne?

Léto jsme ale neproflákali. I když je Hieronymus Marshall pěkný hajzl, není to pitomec a chce, aby tahle kolonie přežila. Takže jsme si dělali zásoby jídla, studovali místní faunu, abychom zjistili, jak přežít zimu, rozšiřovali dóm, aby se do něj vešla první várka rozmrazených embryí, vypouštěli do okolí speciálně upravené řasy, které by měly zdejší atmosféru postupně přiblížit něčemu, co se dá normálně dýchat, a tak dále a tak podobně.

Problém je, že to všechno nějakou chvíli trvá a my nemáme času zrovna nazbyt. Všechny ty věci, díky kterým jsme ještě naživu, spotřebují ohromné množství energie a právě teď je naším jediným opravdovým zdrojem energie antihmotový reaktor Drakkaru, který dál běží pod centrálním uzlem dómu a pomaličku ukusuje ze zbytků zásob paliva, které nás sem dostalo.

Čímž se dostávám zpátky k Maggie Lingové, která hnala mé bůhvíkolikáté já po Třetím paprsku do středu dómu. Dokud vydrží počasí, dokázali bychom se jakžtakž protlouct i bez reaktoru.

Ale v tom je ta potíž. Tohle počasí nevydrží věčně.