Markéta Forró: Případ mrtvého čaroděje

Nakladatelství Gnóm! vydalo svou první domácí fantasy. „Případ mrtvého čaroděje Markéty Forró je text dobře napsaný, nijak dlouhý a formou i žánrově jasně určený (jedná se o fantasy, která je zároveň detektivkou, nebo detektivní příběh odehrávající se ve fantasy světě, v němž slovo „detektiv“ nikdo nezná),“ řekl o knize Jakub Němeček (Gnóm).

ANOTACE:
V Mizerné Lhotě začne být všem ještě o něco mizerněji. Pověsti obce, závislé na zlaťácích procházejících dobrodruhů, totiž zavraždění jednoho z nich příliš neprospěje. Případu se ujímá Ef, ale vyslýchaní jsou vzpurní a svědci nespolehliví. Fantasy detektivka ze světa bez detektivů.

 

O AUTORCE:
Markéta Forró je překladatelka a korektorka. (Jednou dobu se živila i jako jeřábnice, protože po zlatokopech a kormidelnících na Mississippi je momentálně malá poptávka.) Píše to, co by chtěla číst, ale v knihkupectvích to nenachází.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Gnóm!, 2025
Edice: Pemmikan
Obálka a ilustrace: Václav Šlajch
Vazba: měkká
Formát: 9,9 × 13,8
Počet stran: 244
Cena: 280 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1

„V případě nesprávného užití hrozí bolesti hlavy, nadýmání a samovznícení. Vždy se řiďte pokyny na této straně svitku.“

Tak, to by mělo stačit. Ef unaveně odložil brk do kalamáře. Už se nad tím hrbí tolik hodin a zatím si nedovolil pořádně se protáhnout, už to ale nejde odkládat. Ani po všech těch letech jeho tělo stále ještě úplně neuvyklo sedavému řemeslu, chce cvičit, posilovat, bojovat.

Spokojeně přejel pohledem úhledný sloupeček hotových svitků, prudce se odsunul od stolu, až konstrukce židle zasténala, a vztyčil se v celé své úctyhodné výšce.

Udělal krok do místnosti a strnul. Něco se mu otřelo o nohu. Všechny smysly – kromě očí – mu napovídaly, že v pracovně není sám.

Na stole jako by se najednou rozzuřil uragán. Svitky vířily a padaly přes okraj, jeden z nich se vznesl na výšku dlaně nad desku stolu a vzápětí dopadl zpátky, ale už ne kompletní. Roh pergamenu chyběl, jako by ho něco ukouslo. Když se po sedáku židle začala rozlévat žlutá loužička, ztratil Ef definitivně trpělivost, vztekle zavrčel a skočil. Židle se pod jeho tělem rozlomila, takže těžce dopadl na kamennou podlahu, ale ruce sevřel naprázdno.

Takhle si to protažení nepředstavoval.

Když se zase postavil na nohy, už bylo pozdě. Neviditelný škůdce byl pryč, zanechal za sebou jen pootevřené dveře. Ef se rozhlédl kolem a šťavnatě zaklel. Pak dveře rozrazil do plné šíře a zařval: „Jestle! Ty mizerná bábo, ten tvůj ptakopysk to tady zase zřídil! Přísahám bohům, že až ho chytím, bude toho pěkně litovat, a je mi fuk, ze který pekelný sféry se sem prohrabal!“

2

„Jeden hotovej svitek v prdeli, patnáct dalších vymetlo všechno svinstvo v koutě, podlaha zadělaná inkoustem, hromada knížek na zemi,“ vyjmenovával Ef mrzutě škody, zatímco křečovitě svíral sklenku.

„Nemačkej to tak,“ napomenula ho Malvína, ale už bylo pozdě. Sklo zapraskalo. Ef rozevřel ruku a na stůl dopadly mokré střepy. Barbar stoicky sledoval, jak na hrubou dřevěnou desku kape krev smíchaná s pálenkou.

„Stěžuješ si na nepořádek a sám tu děláš bordel,“ zavrčela Malvína.

„Nemluvě o tom, že jsi mi zničil dobrý sklo. Kdo ví, kdy tudy zase projedou kupci.“

Ef něco zamručel a zvedl se od stolu.

„Nikam nechoď,“ utnula ho Malvína rázně.

„Nakapeš mi i na podlahu. Prostě seď a počkej, než to uklidím.“

Sesbírala skleněné střepy do dřevěné misky a odložila ji za výčep. „Vezmu to do kovárny, třeba z toho Kordula něco udělá. Občas si hraje s výhní, mohla by zkusit vyfouknout novou.“ Hospodská utřela stůl kusem hadru a založila si ruce v bok. Podívala se na Efovu pořezanou ruku a povzdechla si.

„Dej sem tu pracku. Dezinfikovat už to nemusím, aspoň něco se ti povedlo. Stejně mě ale fascinuje, že je ti úplně fuk, že moje režná má skoro padesát procent. Jinej by tu už skučel pod stolem.“

„Jsme holt takový plemeno,“ pokrčil Ef rameny, zatímco se díval, jak mu Malvína zkušeně ovazuje ruku kusem plátna, které mívala vždycky po ruce. Hospodské rvačky bývaly v Mizerné Lhotě spíš výjimkou, ale ona vyznávala zásadu, že je lepší být připravena na všechno. A že se mi to vyplácí, pomyslela si, když vázala poslední uzel.

„Poučovat zrovna tebe o tom, jak se o to máš starat, je asi blbost, co?“

„To asi zvládnu,“ usmál se na ni vesnický ranhojič a majitel krámku s kouzelnými a léčitelskými svitky v jedné osobě. „Ale děkuju, Malvíno. Myslíš, že tě teď můžu drze požádat ještě o jednoho frťana?“

„Můžeš. Ale na sklo už dneska zapomeň. Cín tě snad přežije.“

Nalévala do kalíšku novou dávku režné a v duchu vrtěla hlavou. Jako hospodská si už v životě vyslechla všelicos. Když mívala plný lokál, pivo teklo proudem a hosté se předháněli ve výčtu svých hrdinských skutků, padaly leckdy názvy – a hypotetické hlavy – nejrůznějších příšer v intenzitě, která se zvyšovala úměrně množství vypité kořalky.

Chiméra, jistě, tu každý znal, i když ji nikdo na vlastní oči neviděl. Gryf, drak, jednorožec, všechny tyhle tvory znaly i nejmenší děti a nikdo o jejich existenci nepochyboval. Ale aby byla na světě taková potvora jako ten takzvaný ptakopysk? A ještě neviditelná? Co je moc, to je moc. Pořád nemohla pochopit, proč Ef, inteligentní, vzdělaný, sečtělý Ef, věří báchorkám jejich bláznivé bylinkářky.

Pravda, ukazoval jim obrázek, který našel v jedné své tlusté učené knize. Žasnoucí vesničané kroutili hlavami, a když se Ef nedíval, klepali si na čelo. Starý Fuňouch si dokonce před obrázkem odplivl.

„Tož jestli tahle mrcha chodí po vesnici, to jsem rád, že je neviditelná. Kdybych ji potkal, nakopnu ji do prdele, fujtajbl,“ zamračil se.

Jako by nestačilo, že se po světě potuluje hromada skutečných bestií a velká část z nich běhá po dvou, pomyslela si Malvína rozmrzele.

„Jdu zkontrolovat Meluzína, ten kluk se určitě zase fláká,“ řekla, přisunula plný kalíšek Efovi a odešla zadním vchodem do jabloňového sadu.