Lynette Noniová: Medorské kroniky – Akarnae

Stačí krok – a změní se vám život. V nakladatelství Fragment vyšel první díl Medorských kronik, klasická young adult fantasy od Lynette Noniové, autorky série Ranhojička.

 

Už se vám někdy stalo, že jste skončili v jiném světě? Šestnáctileté Alex bohužel ano. Když se ocitne v Medoře, bizarním místě plném neuvěřitelných věcí, chce jen jedno: vrátit se domů. S tím jí však dokáže pomoct jen odborník na interdimenzionální cestování, profesor Marselle – a ten právě není po ruce.

 

Alex tak musí strávit celý školní rok na akademii Akarnae. Brzy ale zjistí, že se stala pěšákem ve smrtící hře o budoucnost Medory. Dá v sázku celý svůj svět – a možná i život –, aby ji zachránila?

 

 

Lynette Noniová je australskou jedničkou mezi autory young adult knih. Po univerzitním studiu žurnalistiky, akademického psaní a sociálních věd se konečně vydala do světa beletrie. Nyní je spisovatelkou na plný úvazek a autorkou bestsellerové fantasy série pro mládež The Medoran Chronicles a druhé nejprodávanější a oceňované série s názvem Whisper. Lynette získala cenu ABIA za nejlepší dětskou knihu roku 2019 pro malé nakladatele spolu s cenou Gold Inky Award 2019 (jediné australské knižní ocenění literatury pro teenagery). 

V současné době spolupracuje na projektu se Sarah J. Maasovou, autorkou bestsellerové série Skleněný trůn. První kniha z Lynettiny nejnovější série, Ranhojička: Královna rebelů, vyšla celosvětově v dubnu 2021 a její pokračování následovalo v říjnu.

 

 

Vydal: Fragment, leden 2025

Překlad: Josef Kalousek

Vazba: vázaná

Počet stran: 440

Cena: 469 Kč

 

 

 

Jedna

 

„Zlatíčko, kdyby to nějak šlo, tak bychom s maminkou neváhali ani vteřinu a vzali bychom tě s sebou.“

 

Alexandra Jenningsová se z okénka auta zahleděla na hustý les a zhluboka si do telefonu povzdechla. „Já vím, tati. Ale i tak to stojí za prd.“

 

„Moc mě to mrzí, zlatíčko,“ ozvala se otcova odpověď. „Ale Mezinárodní výměnná akademie patří mezi ty nejlepší školy v celé zemi. Dobře se tam o tebe postarají.“

 

Alex se jen taktak udržela, aby do telefonu nevychrlila slova, která v tu chvíli měla na jazyku. Vezměte mě s sebou! měla sto chutí zakřičet. Neopouštějte mě!

 

Přesně tak to totiž vypadalo, i když za to rodiče nemohli. Dostali nabídku ke studiu u věhlasného archeologa – neopakovatelná příležitost –, jenže to mělo jeden háček. Nabídka platila jen pro ně, což znamenalo, že se Alex musela na zbytek školního roku – celých osm měsíců – zapsat na nějakou internátní školu. A to ještě nebylo to nejhorší. Nejenže ji opouštěli, navíc mířili na vykopávky někam na Sibiř – jakože do Ruska –, kde chcípl pes. Nebyl tam signál. Ani wifi. Dokonce ani pošťák. Alex o rodičích až do začátku prázdnin na konci června neuslyší.

 

„Prostě mě štve, že se s váma nebudu mít jak spojit,“ řekla Alex, a ne poprvé. „Co když se na mě přisaje klíště a dostanu lymskou boreliózu?“ Pohledem přejela po hustém hvozdu. „To je totiž docela dobře možné. A radši ani nechtěj slyšet, kolik různých divokých zvířat tady v lese podle Wikipedie žije. Co když mě sežere medvěd? Nebo puma? Nebudu vám moct zavolat, abych vám řekla, co se přihodilo!“

 

I přes telefon bylo jasně slyšet, že to jejího otce pobavilo. „Pokud nastane tak nepravděpodobná situace, že tě rozsápe divoká zvěř, tak už se stejně nedovoláš ani nikomu jinému.“

 

„Ale ani vám nikdo nebude moct zavolat místo mě,“ upozornila ho Alex. „Takže pak zmeškáte můj pohřeb a otázky ohledně mojí smrti zůstanou navždy nezodpovězené. A nedozvíte se, jestli si na Alexandra à la carte pochutnal vlk nebo nějaký rys.“

 

Její otec se uchechtl.

 

„Tvůj smysl pro humor mi bude scházet.“

 

„Tati, já ale mluvím vážně. O dravých šelmách se nežertuje.“

 

Moudře ji ignoroval a místo toho řekl: „Tvá matka tu na mě dělá nějaká divná gesta. Hádám, že už jí začíná zabírat diazepam. Přesvědčil jsem ji, aby si vzala dvojitou dávku – sama víš, jak jí létaní nedělá dobře –, takže to její pokyvování hlavou a máchání rukama asi znamená, že s tebou chce mluvit. Radši ti ji předám, než tu někomu vypíchne oko.“

 

Alex se do telefonu usmála. „To bude asi nejlepší.“

 

„Mám tě moc rád, zlatíčko. Uteče ti to rychleji, než si myslíš.“

 

Než na to stačila cokoliv říct, ozval se ze sluchátka šustivý zvuk, jak otec telefon předával.

 

„Alex?“ ozval se matčin poněkud ospalý hlas. Během deseti minut bude spát jako mimino – což bude jedině dobře, protože se jí v letadle dělalo opravdu špatně.

 

„Jsem to já.“

 

„Nemám moc času, do letadla už začali pouštět – škyt! – pasažéry,“ řekla. „Ale chtěla jsem se s tebou – škyt! – rozloučit, ještě jednou.“

 

Alex se zamračila na sedadlo před sebou. „Je všechno v pořádku?“

 

„Je, je,“ řekla její matka a znovu škytla. „Jenom jsem si dala jeden malý drink, abych spláchla ta sedativa. Škyt!“

 

„Jsem si celkem jistá, že jsi ty prášky neměla zapíjet alkoholem, mami,“ upozornila ji Alex, které se v hlase nepodařilo skrýt pobavení. „A sama dobře víš, že ze statistického hlediska je daleko pravděpodobnější smrt následkem kopnutí mulou do hlavy než při leteckém neštěstí. Nic se ti nestane.“

 

„To já dobře vím.“ Matce se jazyk pletl čím dál tím víc, jak jí prášky začínaly zabírat. „Ani tobě se nic nestane. Vím, že jsi chtěla letět s námi, ale takhle to opravdu bude nejlepší. Škyt! Celý svůj dosavadní život ses s námi musela plahočit po světě – je na čase, aby ses někde usadila a dostala příležitost seznámit se s vrstevníky.“

 

V tomhle měla matka pravdu. Stěhování do nové země každých pár měsíců, protože se rodiče hrnuli za nejnovějším archeologickým nálezem, rozvíjení Alexiných společenských dovedností dvakrát nepomáhalo. Neměla přátele – vlastně ani pořádně nevěděla, jak si nějaké najít. Středoškolácké intrikaření bylo nad její chápání; neměla vůbec představu, co má od nové školy očekávat. Přece se nemůže vedle někoho jen tak posadit na písek, cpát se s ním hlínou a prohlásit ho za „nejlepšího kámoše“.

 

„To máš pravdu,“ řekla Alex a do hlasu vložila tolik optimismu, kolik jen mohla. „Jsem si jistá, že to všechno dobře dopadne.“

 

„Tomu říkám – škyt! – správný přístup,“ odvětila jí matka. „Teď už ale budu muset jít, než mi ta fialová opice sní i poslední banán. Škyt!“

 

Alex si telefon oddálila od ucha a tázavě se na něj zadívala, načež si ho zase přiložila zpátky. „Cos to říkala?“

 

„Povídám –“

 

Přerušil ji hlas Alexina otce někde na pozadí. „Je čas nastoupit, Rach. Rozluč se.“

 

„Musím už jít, Alex,“ řekla jí matka. „Jsem si jistá, že se ti na té akademii – škyt! – bude moc líbit. Uvidíme se v červnu. To bude co nevidět!“

 

Prášky asi pořádně zabraly, když jí osm měsíců připadalo jako „co nevidět“. Jenže Alex matce nechtěla kazit dobrou náladu, takže raději držela jazyk za zuby.

 

„Mám tě moc ráda, zlato. Buď opatrná, ale užij si to!“ Těmi slovy a tichým cvaknutím skončil na hodně dlouhou dobu jejich poslední společný rozhovor.

 

Sklíčená Alex se otočila, aby zase viděla z okénka, a všimla si, že podél silnice teď roste daleko víc stromů. Byl to nepopiratelný důkaz, že se po několika hodinách jízdy přesunula z posledního trvalého bydliště v Cannon Beach v Oregonu kamsi na okraj Národního parku Mount Hood. Ke změně okolní scenérie ze skalnatého pobřeží na houstnoucí hvozdy došlo náhle a Alex se nedokázala zbavit pocitu, že se ocitla daleko za hranicemi své komfortní zóny.

 

„Slečno? Jsme na místě,“ oznámil konečně šofér.

 

Zastavili na soukromé příjezdové cestě zatarasené mohutnou kovanou bezpečnostní bránou. Cedule připevněná na železných mřížích hlásala „Mezinárodní výměnná akademie“.

 

Šofér tiše promluvil do interkomu a obě křídla brány se vzápětí bez jediného zavrzání otevřela. Pomalu vyrazili úzkou alejí, dokud nedojeli k samotné akademii.

 

„No to si snad děláš srandu,“ zamumlala Alex.

 

Budova akademie se od její představy zas tak moc nelišila – byla rozlehlá, nápadná, skoro až gotická. Ovšem studenti? Ti vypadali žalostně. 

 

Všichni na sobě měli upnuté, od pohledu nepříjemné uniformy, navzdory faktu, že byla neděle odpoledne a až do zítřejšího rána neprobíhala žádná výuka. Navíc se zdálo, že se vůbec ničemu nevěnovali; jenom se bezcílně poflakovali. Jako by neměli nic lepšího na práci než čekat na někoho, kdo k nim nakráčí a jejich monotónní, nudnou existenci nějak naruší. Při pohledu na ně Alex zapochybovala, že se bude moct držet matčiny rady a „užít si to“.

 

Když auto zastavilo, všimla si skupinky studentů postávajících poblíž velkolepé fontány ve středověkém stylu. Vůbec se neusmívali. Nikdo z nich se nesmál. Skoro na sebe ani nepromluvili. Alex napadlo, že by měla větší šanci na spřátelení s kusem skály než s kterýmkoliv ze studentů, co se tu na ni mračili.

 

Nikdy nesuď knihu podle obalu, připomněla si v duchu. První dojem totiž nemusí být vždycky správný, že? Alex se sice dvakrát nezamlouvalo, že na téhle akademii zkysne, byla však rozhodnutá, že si svůj pobyt zkusí co možná nejvíc užít. 

 

Mysl proto musela nechat otevřenou, bez ohledu na nepříjemný první dojem, který u ní noví spolužáci vyvolávali.

 

„Vezmu vám zavazadla,“ nabídl se šofér, čímž ji vyrušil z myšlenek. „Měla byste zamířit do administrativní budovy a promluvit si s ředitelem.“

 

Alex si z tašky vzala zápisové formuláře a zbývající zavazadla předala řidiči. Formálně vzato ještě nebyla studentkou, protože ji rodiče před odjezdem řádně nezapsali.

 

„Kudy se tam jde?“ zeptala se šoféra, který už s jejími věcmi kráčel pryč.

 

Prstem ukázal na nejbližší budovu a nechal ji tam samotnou, zatímco na ni místní studenti, připomínající zombie, mlčky zírali.

 

Dobře, tak ať už to máme za sebou, pomyslela si a v duchu si dodala odvahy.

 

Vůbec se jí nezamlouvalo, jak si ji prohlíželi. Nebyla přece žádné zvíře v zoo. I tak ale udržela hlavu hrdě vztyčenou a vydala se směrem ke správní budově.

 

Když procházela kolem fontány, ještě jednou si prolistovala formuláře – částečně proto, aby se nemusela dívat na strašidelné chrliče, které to vodní dílo obklopovaly, částečně proto, aby se vyhnula očnímu kontaktu se studenty, a částečně proto, aby se ujistila, že má papíry podepsané všude tam, kde je potřeba.

 

Byla do papírů natolik zabraná, že téměř přeslechla, jak někdo zašeptal: „Je jako ryba na suchu, neměli bychom jí pomoct?“ a navazující: „Rozhodně. Přece nechceme, aby se udusila.“

 

Než to její mysl stačila naplno zpracovat, něco do ní narazilo. Alex klopýtla. Rovnováhu se jí podařilo najít právě včas, aby se vyhnula nepříjemnému pádu do zakalené vody.

 

„Ach, moc se omlouvám!“ pronesla dívka přibližně Alexina věku. „Občas bývám nešikovná.“

 

„To je v pořádku,“ ujistila ji Alex a narovnala se. „Na to se neumírá.“

 

„Brianno! Pořád někomu překážíš! Vždyť jsi tu novou málem shodila do fontány. Co by to bylo za přivítání?“ pronesla další dívka, která se postavila vedle nich.

 

„To je v pořádku, opravdu,“ řekla Alex ještě jednou. Nechtěla působit žádné potíže ještě dřív, než škola vůbec začne. Fakt, že nastupovala uprostřed semestru, byl dost špatný sám o sobě.

 

„Je to v pořádku?“ zopakovala příchozí dívka s širokým úsměvem. „Slyšelas ji, Brianno? Povídá, že je to v pořádku.“

 

Alex si nebyla jistá, jak má tu slovní přestřelku chápat. Jejich identické, zářivé úsměvy ji znervózňovaly, takže se rychle omluvila. „Musím se teď zastavit u ředitele, ale jsem si jistá, že se s vámi oběma ještě uvidím.“

 

„Ach, tak to tě doprovodíme,“ pronesla ta dívka, která nebyla Brianna. „To je to nejmenší. Rozhodně bys nechtěla zabloudit do špatné kanceláře a rozvířit tam –“

 

Načasované to měla opravdu dokonale. Sotva Alex vykročila kupředu, Brianna zase „nešťastnou náhodou“ zakopla o vlastní nohy. Vší silou narazila do Alex, která se neměla čeho přidržet ani čas najít rovnováhu. Stačila jen bezmocně máchnout rukama a vzápětí spadla přímo do fontány.

 

Jakmile se ponořila pod hladinu, zaslechla, jak ne-Brianna celá nadšená dořekla poslední část věty.

 

„– vody.“

 

Doposud tichý školní dvůr propukl ve smích.

 

„Vítej na akademii, Zobáku.“

 

Když si Alex z očí odhrnula mokré vlasy a zvedla se z fontány, na obě dívky se zamračila. Ignorovala neutuchající smích a odpochodovala směrem ke správní budově, aby se od těch uniformovaných – a zlomyslných – zombií dostala tak daleko, jak jen to šlo.

 

Od příjezdu na akademii uběhlo sotva pět minut, a už teď věděla, že se rodiče mýlili. Podle toho uvítacího výboru si to tady rozhodně neužije, a nezdálo se ani pravděpodobné, že by si tu našla nějaké přátele. Nikdo jí z fontány nepomohl – všichni měli moc práce s tím, aby se jí vysmívali. To jí prozradilo vše, co potřebovala vědět. Bude zkrátka muset zatnout zuby a příštích osm měsíců nějak přetrpět, a až se rodiče zase vrátí, sem na akademii už nikdy ani nepáchne.

 

Plná hořkosti a odhodlání kráčela vpřed. Své zápisové formuláře se pokusila usušit tím, že s nimi mávala jako s vějířem, ale nebylo jí to nic platné, protože byly stejně promáčené jako ona. Útěchou jí mohlo být alespoň to, že se inkoust na nich nerozpil.

 

Alex vstoupila do budovy, ale hned za dveřmi se zastavila, když v zrcadle na chodbě spatřila svůj odraz. Oblečení se jí lepilo na rozechvělé tělo, z dlouhých tmavých vlasů měla navlhlé slepence a její jinak vlídné, hnědé oči se v tom návalu emocí zdály výrazně tmavší.

 

Zavrtěla hlavou a odvrátila od svého zbídačeného zevnějšku zrak. Tolik k vytvoření dobrého prvního dojmu.

 

Alex došla na recepci. Celou cestu z ní přitom kapala voda.

 

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se žena, která tam seděla za stolem, aniž by vůbec zvedla hlavu. Asi to tak bylo nejlepší, protože pod Alex se na čistoskvoucí podlaze formovalo menší jezírko.

 

„Přišla jsem se zapsat,“ vysvětlila. Člověk nemusel být génius, aby v jejím hlase zaznamenal skleslost.

 

„Jméno?“ zeptala se žena.

 

„Alexandra Jenningsová.“

 

„Posaďte se, slečno Jenningsová.“

 

Alex se došourala k řadě židlí a s čvachtnutím se posadila. Pořád nedokázala uvěřit, co se to venku událo. Napadlo ji, že možná není pozdě na to, aby ještě jednou zkusila zavolat rodičům – a přesvědčila je, aby ji nějak propašovali s sebou –, jenže dobře věděla, že by to bylo k ničemu. Jejich letadlo už pravděpodobně odstartovalo; nejspíš už byli pryč. Zůstala na to sama.

 

„Pan ředitel vás hned přijme,“ oznámila recepční a ani tentokrát se neobtěžovala zvednout hlavu. „Je to dál po chodbě, třetí dveře vpravo.“

 

Alex vstala a vydala se jasně nasvícenou chodbou. Recepce se jí brzy ztratila z očí.

 

Kéž by to jen šlo nějak jinak, pomyslela si sklíčeně a zaklepala na dveře ředitelny. Nepřišla žádná odpověď, a tak to zkusila ještě jednou, hlasitěji. Když ji pořád nikdo nezval dál, pokrčila rameny a vzala za kliku.

 

V ředitelně panovala tma. Černočerná tma.

 

„Haló?“ zavolala mezi dveřmi. „Je tady někdo?“

 

Právě se chtěla otočit a vrátit zpátky na recepci, když vtom v místnosti explodovalo tak jasné světlo, že si Alex musela rukou zakrýt oči. Když mohla ruku zase svěsit, zůstala šokovaně zírat před sebe.

 

„Co to…?“ zašeptala.

 

Když jsem spadla do té fontány, musela jsem se uhodit do hlavy, napadlo ji. To bylo jediné možné vysvětlení toho, co před sebou viděla.

 

Dveře vedly na malou lesní mýtinu. Slunce se na ni snášelo korunami neopadavých stromů a na travnatém povrchu tvořilo kropenaté stíny. Lesní porost se táhl dál, než kam oko dohlédlo, po žádné školní budově nebylo ani památky.

 

„To musí být nějaký přelud,“ zamumlala si Alex pro sebe. Krátce se ohlédla na sterilní zdi chodby, načež se zase otočila k lesu. Tu náhlou změnu prostředí si nedokázala vysvětlit, ale na hustém lesním porostu bylo něco, co ji přitahovalo.

 

Jenom se tam rychle porozhlédnu, pomyslela si. Nikdo se to nedozví. Pak se hned můžu vrátit a sejít se s ředitelem.

 

Jakmile se Alex rozhodla, rychle prošla dveřmi, aby si to už nestihla rozmyslet. Očekávala, že pod sebou uslyší křupání suchého listí, jenže místo toho ji něco znenadání, fyzikálním zákonům navzdory, vymrštilo do vzduchu. Letěla rychlostí, která jí připadala jako rychlost světla, vítr kolem ní svištěl a pískal jí do uší.

 

Ve chvíli, kdy už jí bylo skoro na zvracení, to všechno zase ustalo.

 

Srdce jí bušilo jako o závod. Jak široká, tak dlouhá ležela na zemi a neměla ponětí, jak na ní přistála. Oči měla semknuté, pod sebou však nahmatala pokrývku z napadaného listí. Ve vzduchu cítila lesní vůni borovicových šišek a slyšela také zvuky – praskání větviček, zpěv ptactva a šumění větru mezi stromy.

 

Váhavě otevřela oči, rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že leží uprostřed té lesní mýtiny, kterou předtím viděla skrz dveře. Jenomže po dveřích – a vlastně celé správní budově – tu teď nebylo ani památky.

 

Dobrá zpráva byla, že se jí během toho letu nějakým záhadným způsobem usušily šaty i vlasy. Ta špatná byla, že neměla vůbec ponětí, kde se ocitla ani jak se má zase dostat zpátky.

 

Alex si povzdechla a rozhodila rukama, až se listí rozlétlo kolem ní. „Ta nová škola opravdu stojí za prd.“