S Jenny Nowak o autorských začátcích a hrdinovi, o němž píše už třicet let
Jenny Nowak čtenáři znají jako autorku historické fantasy, nejznámější je její série o Vladu Draculovi, která v současnosti opět vychází pod názvem Kroniky nemrtvého knížete v nakladatelství Agro. Na knižních pultech je první díl Dračí krev i ten nejnovější Mráz v kostech.
Když jsme se spolu kdysi bavily o začátcích tvého psaní, svěřila ses, že to nebylo tak, že tě napadl příběh, ale onen příběh si našel tebe coby vypravěčku. Jak to tehdy bylo?
Nikdy nevíte, co vás kde čeká… Před nějakými třiceti lety byla v Praze výstava věnovaná počátkům hollywoodského filmu. Černobílé horory samozřejmě. Klasika. Na jedné fotografii v životní velikosti byl muž ve smokingu a černém plášti. Popisek hlásal „Bela Lugosi, 1931, nejslavnější představitel Draculy“. A já před ním zůstala stát, s pocitem, který se skoro nedá popsat. Nikdy předtím jsem jeho obrázek neviděla. A najednou jsem měla pocit, že ho znám, dávno, důvěrně znám. Jako by to byl někdo, koho jsem našla, ztratila a zase našla… Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Pořád jsem se k té fotce vracela. A ani potom mi nešla z hlavy.
Začala jsem si hledat informace. Ale kdepak internet, tenkrát nic takového. Knihovny. Studovna. Články a knihy posílané meziknihovní službou z USA. Bizarní dobové zprávy, ve kterých se zcela vážně probírala možnost, že uhrančivý Bela roli upíra vlastně vůbec nehraje, že je s ním něco podivně v nepořádku. Před očima se mi začal odvíjet příběh. Hromada papírů popsaných poznámkami rostla. Až toho najednou bylo víc než tři sta stran. A na konci kniha s příznačným názvem Nemrtvý.
Nedávno jsem sehnala ještě nějaké tvé knihy z transylvánské i čelákovické série od nakladatelství MHT, nejvíce jsi ale publikovala pod nakladatelstvím Netopejr. Jaká byla tvoje cesta napříč těmito nakladatelskými domy až do Arga?
Kupodivu vlastně docela rovná, bez zákrut a bez bouraček. Já mám asi fakt hrozný štěstí. Svou prvotinu, Nemrtvého, jsem nabídla nejdřív nakladatelství Železný, přiznávám, že tehdy, teprve krátce v Praze a úplně neznalou knižního trhu, mě jiné prostě nenapadlo. A přestože tam rukopis nepřijali, editorovi, který si ho přečetl, se líbil. Doporučil mi kolegu odjinud, pana Merhauta z Mht, který se prý právě o takové příběhy, horory, film, tajemno, osobně zajímá. No a za týden jsem podepisovala svou první smlouvu.
Tohle nakladatelství se ale později začalo věnovat filmovým titulkům místo knihám a já musela hledat náhradu. Tři knihy jsem vydala v nakladatelství Apsida u legendárního Iva Šmoldase, dvě v Metafoře, která se tehdy proslavila Šifrou mistra Leonarda, jednu v nakladatelství Viking. Potřebovala jsem ale něco stálého. Na knižním veletrhu visel nad jedním stánkem obří netopýr. Takže kam jinam já se asi tak půjdu zeptat?
„České autory nevydávám,“ pravil svérázný majitel Karel „Netopejr“ Petřík. Pak se zamyslel. „Jakže jste říkala, že se jmenujete? – Aha, tak to je jiná.“ A byla z toho spolupráce a přátelství bezmála na třicet let… Kdyby „Netopejr“ loni náhle nepřeletěl do jiných světů a neopustil nás, pokračovali bychom. A tak jsem najednou, ve svých skoro sedmdesáti letech, stála zase na začátku. Autorka, která si hledá vydavatele. Drze jsem zkusila oslovit hned velký, renomovaný nakladatelský dům: Argo. „My budeme mít upíry! No výborně!“ přišla obratem odpověď. A bylo. Noví kolegové jsou skvělí a dost mě to s nimi baví.
Publikuješ pod pseudonymem, který s tebou za ty roky už dávno srostl. Kdybys byla začínající autorka nyní, zvolila bys podobnou taktiku? Myslíš, že se přístup k českým autorkám za ta léta u nás změnil?
Určitě je to teď už jiné. Plno českých autorek přece publikuje pod vlastními jmény a nikdo se na ně ani nijak divně netváří. Tenkrát to ale nebyl můj nápad. Chtěl to můj první nakladatel. Jednak pro to, co zmiňuješ – tvrdil, že české prvotiny se špatně prodávají. Podstatnější důvod ale byl, že kdybych publikovala pod svým občanským jménem Jana Moravcová, pletlo by se to s již zavedenou a tehdy dost vydávanou autorkou téhož jména. Zábavné ovšem bylo, že ona se tak nejmenovala, ale zvolila si to jako pseudonym. Blázinec na druhou. Ale stalo se a od té doby mi nikdo, dokonce ani v rodině, už jinak než Jenny neřekne.
Před deseti lety, kdy jsme se potkaly poprvé, jsme po dlouhé době uspořádaly akce pro fanoušky temnější literatury a s pomocí pana Karla Petříka a spisovatele Honzy Vojtíška se pak naplno rozjel i HorrorCon, jehož jsi několikrát byla hostem… Máš nějakou zajímavou vzpomínku na toto období?
Nevím, nakolik je to zajímavé, ale docela jste mě dostali, když jste svatě, no, vy z HorrorConu spíš nesvatě, slibovali, že mi položíte jen pár otázek – jen chvilička, nebudeš muset moc mluvit. Je známo, že to neumím. A pak jste mě vystrčili na pódium a: „Hodinu tady něco vykládej.“ Nikdo ale neutekl a všichni, aspoň myslím, přežili, takže dobrý.
Co ve tvé spisovatelské kariéře bylo vůbec nejobtížnější překážkou a co zlomem s největší inspirací a výzvou?
Asi to bude znít divně až neuvěřitelně, ale já nezažila ani jedno. Ani zásek, onen klasický „spisovatelský blok“, kdy člověk nemůže psát, neví, jak dál, ale ani náhlý zlomový gejzír inspirace. Ale výzvou, když už to chceš mermomocí vědět, byl souhlas s návrhem, abych napsala jeden z příběhů o Conanovi. Říkala jsem si, jestli jsem se nezbláznila. Cože, já? Stará bába? Nic jsem o conanovském světě nevěděla. Drzost ode mě, no. Ale na konci byla kniha Conan a brány času.
Stvořila jsi tři knižní série a asi by mohla následovat otázka, která je tvojí nejoblíbenější. Ovšem tvoje příběhy se navzájem prolínají. Plánovala jsi to od počátku, nebo to vyplynulo v průběhu psaní?
Neplánovala. Ale jak často říkám, a spousta autorů má stejnou zkušenost, postavy si často dělají, co chtějí. A řeknou si, kde chtějí být. Nebo úplně nečekaně, neplánovaně „připomenou“ souvislosti, něco ze své dosud nevyprávěné minulosti. A snad se do starého Egypta ani raně středověkých Čelákovic nedonese, že přes všechno mám nejraději tu svou „transylvánskou“, nově teď nazvanou Kroniky nemrtvého knížete.
Podobně asi nemá smysl se tě ptát na nejoblíbenějšího hrdinu/hrdinku, je znát, že většině věnuješ stejnou péči a o jedné píšeš už třicet let… ale je nějaká, o které se ti píše nejsnadněji – nebo naopak – byla/je nějaká, která tě tak trochu zlobí?
Nejsnáze samozřejmě o Vladovi, hrdinovi z mé transylvánské série. Tam už si ze mě mnozí utahují, že už to není ani postava, ale spoluautor. A že prý dostává honorář v naturáliích. A které postavy mě zlobí? Kupodivu to nejsou padouši. Ty mě docela baví vytvářet. Poněkud mi ale šla na nervy Sofie, chůva malé rumunské kněžny Xandry. Proč jsem ji nenapsala jinak? No, jak jsme říkaly předtím. Nedovolila to. A já si jen říkala: „Ať už přestane blbnout, copak nevidí, co dělá?“ A nepřestala.
Procestovala jsi řadu míst spjatých s tvými příběhy, na některá se stále vracíš a inspiruješ mnohé, aby tato místa osobně poznali a dali zapravdu tvým popisům, je ale nějaké dodnes existující místo, kam ses dosud nedostala a ráda by ses tam vypravila?
Jeden sen jsem si splnila letos v září, takže zatím, v tuto chvíli, asi žádný konkrétní cíl a cestovatelskou touhu nemám. Teď to byl rumunský klášter Comana. Je totiž velmi pravděpodobné, že právě tam byl kdysi kníže Vlad Dracula pohřben. Mnohé tomu nasvědčuje, takže jsem to místo prostě musela vidět. Je neuvěřitelné. Za dne, a hlavně za tmy… bylo jasno, zbýval den do úplňku…
Z jaké části tvůrčího procesu máš nejlepší pocit? Je to cestování, nebo zpracování první myšlenky, tvorba postav, průběžné zapracování nápadů či samotný závěr?
Tohle všechno mě samozřejmě baví, ale úplně nejvíc prostě to psaní. Když sednu a ulítnu… do jiných míst a časů.
Jako autorka vidím své příběhy před očima a popisuji je jako něco, co se skutečně děje, a když čtu tvé romány, mám to úplně stejně. Někdy si říkám, že máš stroj času a čtenáře posíláš napříč staletími. Ale jak je to, když píšeš? Potřebuješ na psaní nějaké speciální podmínky, nebo do toho skočíš, jakmile si to děj a postavy vyžádají?
Můžu psát kdykoli a kdekoli, a taky to dělám. V autobuse, ve vlaku, na pláži, v tramvaji, v čekárně, v hospodě… A tak, jak ty to máš při čtení, mám to já zase při psaní. Někdy mám pocit, že se ty „filmové scény“ někde nad monitorem nebo nad stránkou bloku promítají tak rychle, že je nestačím zapisovat.
Román V řetězech byl desátým, a dle tvých vlastních slov posledním ze série Kroniky nemrtvého knížete. Dnes máme na pultech román Mráz v kostech. Co se změnilo?
Tohle je se mnou těžký. To jsem si myslela už několikrát, že k téhle sérii už není co dodat. A nějaký čas tomu vždycky taky pevně věřím. Pak ale najednou zjistím, že nějaký příběh ještě nesměle… no, spíš naopak docela hlučně tříská klepadlem do dveří a dožaduje se, aby byl vyprávěn. Takže až budu zase někomu tvrdit, že tohle je definitivní konec, tak mi prosím vás nevěřte.
Román Mráz v kostech dějově přímo navazuje na Dračí krev, ale tvorbou je dělí téměř tři desítky let, aniž by to čtenář postřehl. Jaké pro tebe bylo navracet se do prostředí a děje prvního románu z této série?
Jestli to čtenář vážně nepostřehne, tak to je jen dobře a dost by mě to těšilo. A jaké to bylo? Nádherné. Jako vrátit se po letech domů, ponořit se do světa, který prostě miluju. Mně už se po všech těch, kteří ho zalidňují, zkrátka neuvěřitelně stýskalo.
Neuniklo mi, že tvoříš další příběh, bude i ten patřit do Kronik nemrtvého knížete?
Bude. Souvisí to s předchozí otázkou. Mně prostě všichni ti mí hrdinové a hrdinky tak chyběli, že Mráz v kostech mi na to nestačil. Nový „transylvánský“ příběh – taky z úplných počátků, z časů Dračí krve – jsem začala psát den poté, co jsem Mráz odeslala nakladateli.
Další knihu si zaslouží i sága čelákovická, našlo by se dost tvých načatých příběhů, které bych si nejen já ráda přečetla. Dočkáme se i zde nějakého přírůstku?
Pokud si postavy řeknou… Já zatím v hlavě nemám žádný. To se ale může klidně změnit. Nechceš se zeptat spíš čelákovických Stínů?
Vzkázala bys něco svým čtenářům nebo čtenářům obecně?
Hrajte si, čtěte, sněte a ničeho se nebojte.
