Tomáš Krafka: Alfa Savci – vampyrismus

Nepovedu zbytečně dlouhý kecy o tom, kdo jsem. Na začátek bude stačit, že je mi třicet tři let a jsem chlap. Ramena mám široký a hrudník taky. Vážím skoro sto kilo a bez zhruba deseti čísel měřím dva metry. Rostou mi tmavý vlasy a na svět se dívám temnejma očima. Moje duše je plná tesknoty a v hlavě chovám spoustu myšlenek. Vše ostatní o mně se dozvíš, až to bude mít smysl. A něco se možná nedozvíš nikdy, ale tím se teď nedej odradit.

 

Tenhle příběh vyprávím, jako bysme spolu seděli v hospodě. Nemíním ztrácet čas, takže do toho rovnou skočíme. Všechno začalo po tom, co už mě život hodně sral. V práci jsem skončil a byl jsem díky tomu o něco šťastnější. Přestal jsem řešit, co ode mě společnost očekává, co musím dělat, nebo bych dělat měl. Moje duše našla zase ten punk, se kterým jsem kdysi strávil tolik let.

 

Celkově bych mohl říct, že jsem začal mít v píči a byl rozhodnutej dělat už jenom to, co sám chci a co mě baví. Kdybych měl ale mluvit jenom o tom, málokoho bych asi zajímal. Naštěstí mám co říct i o něčem jiným. O něčem, co rozhodně nepotká každýho. A proto si zase zkus představit, že jsme spolu u piva a ty posloucháš obskurní historku, co se mi přihodila jednoho čtvrtka v měsíci září, kdy ještě pořád doznívaly prázdninový vedra.

 

Byl to asi třetí den, kdy jsem byl na volný noze. A přestože jsem měl v píči, musel jsem vymyslet, co dělat, abych neskončil jako bezdomovec. Inspirace jsem vždycky nejvíc načerpal v noci a sám. Teď to možná nezní tak podstatně, ale podstatný je to zásadně. Každopádně den jsem proválel u Generation Kill, kde jsem sledoval svědectví o netečnosti americkejch mariňáků vůči civilním obětem během invaze do Iráku. A taky jsem hrál WoWko na hardcore serveru nebo obdivoval uměleckou tvorbu herečky Lacy Donovan. Až když se setmělo, vyrazil jsem ven.

 

Prošel jsem přes Malšovice v Hradci Králové a došel na okraj městskejch lesů. Šel jsem po trase, kterou se dá dojít až k lesnímu hřbitovu. Minul jsem jízdárnu a Zděnou boudu, na kterou mám vzpomínky ještě před přestavbou, kdy se tam občas dělaly punkový koncerty a smrdělo to tam hnilobou. Teď je to takový sterilní místo pro svatby a jiný píčoviny a já už tam nikdy nepáchnu. Celkově mě tak nějak sere, co se s touhle částí světa stalo. Přes den je to tu samej klingoň v elasťákách – buď na kole nebo bruslích. Všichni mi připadaj jak čůráci a moje mlhavý vzpomínky na těch pár dědků-houbařů, co tu člověk potkal kdysi, jsou vážně jen vzpomínky. 

 

Ale v noci je tu prázdno, a to je ten čas, kdy moje paměť ožívá a mysl se bystří. Zrovna jako toho čtvrtečního večera, kdy jsem v klidu a míru kráčel tmou a tichem. Dostal jsem přitom nápad na napsání nějakejch článků pro kulturní weby Zhýralec, Underground history a Smrad & Rock. A zrovna, když jsem nabyl pocitu spokojenosti a chystal se vrátit pod světlo uličních lamp, tak jsem si všiml zatraceně divný věci.

 

Na začátku lesa stojí altán, kterej pamatuju snad od šesti let. Když jsem byl na prvním stupni základky, našli v něm mrtvou holku. Tenkrát se říkalo, že se předávkovala a ve mně to zanechalo vzpomínku, která tomu místu v mým vnímání dávala tak nějak jinej rozměr. A teď v černý noci tam svítilo světlo – nejspíš od svíčky. Toho světla bylo málo, ale když jsem ho chvíli pozoroval, všiml jsem si dvou siluet. Zvědavost se ve mně mísila se strachem i vzrušením. Otočil jsem se a vracel se ke Zděný boudě. Jenže pak mi to nedalo. Řekl jsem si, že nejsem sračka a vrátil se k altánu.

 

Asi nikdy nebudu schopnej říct, jestli to bylo správný nebo špatný rozhodnutí. Zásadní ale bylo v tom nejvíc radikálním smyslu. Všechno se potom změnilo.

 

Chvíli jsem čuměl na ten altán a dva obrysy postav v něm. Slyšel jsem tichou mluvu a nějakou hudbu. Odhodlal jsem se vystoupit z role úchylnýho šmíráka a vydal se přímo k altánu. Obrysy postav dostaly ženský tvary. Říkal jsem si, že ty záhadný ženský vypadaj jako nějaký temný sudičky a hned jsem vůči nim pocítil sympatie. Když jsem byl ještě teenager, dělal jsem totiž stejný věci – opíjel jsem se na čerstvým vzduchu ve společnosti lidí s podobným vkusem, nebo spíš stylem. Tyhle postavy ale nepatřily nějakejm puberťačkám. O to zvláštnější, a možná teď na začátku hůř představitelný, to bylo.

 

Abych nepůsobil jako vrah nebo deviant, z dostatečný vzdálenosti jsem se zeptal: „To už se dneska ženský nebojej hejkala?“

 

Vstoupit na scénu umím i líp, ale co už. Odpověď na sebe nenechala čekat nijak zvlášť dlouho.

 

„Co to je za debila?“ řekla jedna druhý, a že jsem to slyšel, byl nejspíš záměr.

 

„Možná někdy jsem debil,“ ušklíbl jsem se, „ale ne takovej, jakej vás asi napadl.“ Ve tvářích neznámejch jsem rozpoznal jistou ostražitost a možná obavu – strach ale ne, což bylo dobře. Vytáhnul jsem z kapsy placatku a napil se. „Gin? Hendrick’s.“

 

Ta, pro kterou jsem byl debil, pokrčila rameny a napila se. „Nepohrdnu pitím aristokratů. Co tu chceš?“ zeptala se a podala placatku kamarádce.

 

„Taky jsem takhle s kámošema chodil ven chlastat,“ pustil jsem se do vysvětlování. „Kecali jsme a při tom taky poslouchali všechno možný. Hardcore, rap a –“ a zmlknul jsem, protože sám sobě jsem zněl jak trapnej strejc, v čase zapomenutej pamětník, co jenom otravuje, ostatní sere a jeho kecy nikoho nezajímaj.

 

Jenže já neměl žádný postranní úmysly. Z mojí strany nedošlo k ničemu jinýmu než návalu sympatie a zájmu. Pamatuju si, že mi nad náhodou toho setkání zůstával rozum stát už tehdy, když k němu došlo. Vždyť si to představ. Toulám se tmou na kraji města a lesů. Pochlastávám, přemýšlím si. A potkám koho? Dvě sympatický a (samozřejmě) krásný kočky. Obě oháklý jako gotičky, v černým a síťovaným, výrazný malování. Doplňky z kůže a kovu… Proč v jejich věku neseděly radši někde v baru? Co dělaly tady? Řeknu, jak to vypadalo, a zatím vynechám pravej účel jejich přítomnosti v tom altánu. Takže co dělaly?

 

Taky pily. A bavily se. Navíc poslouchaly hudbu. A já ji znal a líbila se mi. Díky hudbě se prolomily ledy. Já vím, že nejsem úplně nejvíc originální, ale aspoň ti říkám upřímně, jak se to stalo.

 

Temný sudičky. Jejich odlišnost, která se teď už nepovažuje za tolik výstřední, mě přitahovala. Vzbudily ve mně zvědavost. Jak je možný, že jsem je neviděl nikdy dřív? Baví je víc rap, nebo metal? Chutná jim víc gin, nebo víno? Dělaj si ze mě jen prdel, nebo jsem je začal zajímat? Samý důležitý otázky. Ale fakt, tohle se mi nestává často, že by na mě někdo tolik zapůsobil. Nějakým zázračným řízením osudu jsem tehdy silně zatoužil po společnosti a tak triviální (a u mě hodně vzácný) věci, jako je kecání s novejma lidma.

 

A k tomu došlo, jak jsem zmiňoval. Pili jsme, bavili se a pouštěli si hudbu. Bones, Pouya, Ghostemane, Fat Nick, FVCK_KVLT, RNZ, Toxxx, Cole, Yzo, Čavalenky, Prago, Vec, Pertubator, B-complex, Misfits, Type O Negative, Rotten Sound, Brujeria, Dropdead, EYEHATEGOD, Toxic Holocaust, Code 13, Effigy, Sněť, Violent Reaction, Rival Mob, Suicidal Tendencies, pak ještě Die Antwoord, The Freeze, Time Of My Life, LVMEN, Bathory, N.W.A, Public Enemy, Battle Ruins, Davová Psychóza, taky Násilník, Opak Dissu, Terror Reid, Crowbar, DOOM, Icons Of Filth, Dismember, Entombed, Malevolence, Watain, Power Trip, Wolfbrigade a mrda dalších… Střídali jsme se v přehrávání po jednom songu a pili jejich víno a můj gin. Kočky se jmenovaly Alice a Anastázie, a jak jsme tak kecali, udivoval mě jejich obecnej přehled.

 

Já sám hlupák spíš nejsem (říká okolí, hlavně máma), i když spousta z mejch znalostí je jen povrchní. Nicméně záběr nemám nejužší, a jestli nejspíš něco nejsem, tak úplně omezenej. Ale abych teď náhodou nepůsobil jako takovej ten rádoby lepší čůrák, tak jen zmíním, že jsem si vědomej i tý primitivní části mýho já. Je to taková podivná harmonie – soužití mýho idiota s mým géniem. Každopádně zpátky k holkám, protože ty pro mě byly zrovna důležitější než filozofie.

 

Alice i Anastázie na mě nejdřív působily jako dvě kámošky, maximálně třicet let mladý, ale já nikdy nebyl dobrej na odhadování věku a ani jsem se jich na něj neptal. Jak jsme se ale bavili a čím víc jsem si je prohlížel, tím víc mě myšlenky vedly k tomu, že budou pravděpodobně starší. Obecně jsem za život vysledoval, že ženský mají často v hlavě pořádek dřív než majitelé kokotů. Takže klidně jim mohlo bejt málo. Ale tehdy jsem nevěděl… Navíc to jejich malování a moje chabý odhadovací schopnosti. No zkrátka jsem neměl šanci vědět, že Alici bylo v čase týhle čtvrteční noci čtyři sta devatenáct let a Anastázii (a to nekecám) šest set šedesát šest let.

 

Teď udělám odbočku. Nastává totiž ta situace, kdy prozradím něco víc o sobě. A totiž to, že ženskejm jsem se vždycky docela líbil a od nějakejch šestnácti let jsem se stal několikrát kořistí, která na jednu (aspoň většinou) noc posloužila k jasnýmu biologickýmu účelu potěšení. Mohl bych říct (a ty mi to nemusíš věřit – to seš pak ale přizdisráč), že jsem k sexu často přicházel jako slepej k houslím. Navíc jsem měl tu kliku, že ty holky, co jsem s nima šukal, nebyly žádný puritánky, co se sexuálních praktik týče – naopak. Vlastně je to logický, protože jak už ti možná došlo, lepily se na mě čubky, co šukaly rády a hodně.

 

Asi bych mohl zmínit, že v mým životě se dějou zvláštní věci. Rozhodně mě nepotkává to, co běžného občana, tím jsem si kurva jistej. Stejnej případ to byl i tehdy. Jak často natrefíš na dvě hezký ženský, co nad svíčkou při kraji lesa pijou víno a (to jsem ještě nemohl vědět) čekaj zrovna na tebe (mě)? Asi moc často ne. Nicméně já jsem přesně ten typ, kterýho tohle potkává.

 

Jak to pokračovalo? Přes kostrbatý a primitivní začátky mě Alice a Anastázie pozvaly ve dvě ráno k sobě domů. Chtěli jsme ještě pít, bavit se, poslouchat hudbu, cokoliv. Byla s nima prdel a já se jim dokázal zalíbit. Chvíli mi dej, třeba se zalíbím i tobě. Mimochodem, víš, proč jsem mluvil o mým štěstí na sexuální partnerky? Protože nakonec mě vojela i Alice s Anastázií. Ale přísahám, že zase jsem k tomu přišel jak slepej k houslím.

 

Možná právě moje netečnost a to, že nejsem ten typ, co by se ženskejm lísal mezi nohy jak blbej čokl, zase jednou způsobily, že jsem mezi těma nohama skončil. Hele a popravdě – sex mám rád, porno mám rád, jsem spíš člověk otevřenej. Dojde i na bližší popisy, ale ne z týhle čtvrteční noci, respektive pátečního počátku dne. Stalo se totiž něco, co se mi nikdy nepřihodilo. A to zaslouží pár následujících vět.

 

Když byla Alice na mně a Anastázie mě líbala na krku, něco si řekly. Nepoznal jsem řeč, jakou to bylo, ale evokovalo mi to některej z mrtvejch jazyků dávnověku. Každopádně se mi zježily chlupy na předloktí a vyskočila mi husí kůže. Pak se mi obě zakously do krčních tepen a mně došlo, že tentokrát jsem se stal kořistí dvou upírek. 

 

Nekecám. Přesně takhle blbě a jednoduše se to odehrálo. Asi bych to i popsal líp, ale vlastně je to jedno. Prostě se to stalo. A můj život se tím okamžikem změnil od základu – můj život začal úplně novou etapu a vlastně by se dalo říct, že ten starej skončil a novej se zrodil. Na jeho začátku byla bolest a orgasmus. 

 

Dodnes nevím, jestli jsem o tohle stál. Ale nikdy jsem nelitoval, že jsem se do toho altánu u lesního hřbitova vrátil.